Já anděl 70

Samuela jsem cítila už hodně silně. Skoro jako když jsem ještě byla andělem. To bylo neklamné znamení, že jsem u něho opravdu blízko.
„Cítím Sama už docela intenzivně.“
Jerome přikývl a nějak mu došly vtipné historky. Do hlavy jsem mu neviděla a tak jsem nemohla tušit, co se mu v ní honí.
V té mojí se míhalo bezpočet myšlenek a žádná nebyla pozitivní. Nedokázala jsem vytěsnit z hlavy události posledních dvou dní. Hlavně včerejška. Bylo to pořád tak živé. Jak rozseknutá rána, do které neustále někdo v hojné míře sype sůl.
Moc hezky si to vymysleli ti nahoře. Jeden svatější než druhý. Hýbou s osudy lidí, jak se jim zlíbí a neohlíží se na následky, protože ty se jich přeci netýkají.
Musím říct, že jsem byla zklamaná. Strašně moc. Kde byl Uriel, když ho člověk potřeboval? Proč nezastavil svého syna a proč nezastavil Samaela? Celou dobu otravoval a teď se po něm slehla zem. Ehm pardon, Nebe. Totéž Amithiel. Gabriel. A po Nejvyšším taky ani památky.
To potom jeden přemýšlí nad tím, jestli mu zbylo ještě pro co žít.
Přešli jsme železný most, který vedl přes Colorado river a mě jen tak mimovolně napadlo, jak sem všechno to železo dostali, aby to mohli postavit. No pěšky asi ne. To by se pronesli. Já měla jenom 15 kilo na zádech a každé deko těžklo s každým krokem dvojnásob.
Bylo zajímavé vidět, jak tady dole v kańonu všechno nádherně rostlo. Životodárná řeka dokázala dát dostatek vláhy stromům, keřům i malým rostlinkám. Zbytek zařídilo slunce. Teplota tu byla oproti hornímu okraji kaňonu zhruba o 15 stupňů vyšší. Blížila se ke 30 a to už byl konec listopadu.
Došli jsme podél řeky až k malinkaté vesničce o pár chaloupkách. Díky informacím ještě z Grand Canyon village jsme věděli, že se tady to místo nachází. Dokonce se tam dalo na noc ubytovat v bungalovech. Ovšem byly asi jenom tři. Také se tam nacházela menší budova, která pravděpodobně sloužila coby hospoda. Byla celá ze dřeva a působila na mě nepřirozeným dojmem, což jsem si dost dobře nedokázala vysvětlit.
Před ní se nacházela studně s velkým čitelným nápisem Pitná voda. Ihned jsem se k tomu prameni vrhla a pila, dokud to jenom šlo. Potom jsem opatrně vyndala nohu z tenisky a umístila ji pod proud kohoutku.
„Tohle je příjemný.“ Zavrněla jsem, protože chladná voda na můj už notně oteklý kotník byla ohromně úlevná.
„Dojdu ti koupit ten obvaz.“ Řekl Jerome s lehce kamenným výrazem, kterému jsem ale nepřikládala význam.
„Dobře.“ Houkla jsem na něj přes rameno a po očku ho pozorovala tak, aby mě neviděl. Když zalezl do lokálu, sehnula jsem se pro blyštivý předmět, který jsem zahlédla pod proudem vody díky slunci, jež zrovna přešlo přímo nad nás. Byl to skleněný střep. Velice ostrý. Chvíli jsem si ho prohlížela a když jsem zaslechla vrznout dveře, dala jsem ho rychle do kapsy. Bude se hodit.
„Počkej. Pomůžu ti na lavičku.“
„Já sama.“ Odmítla jsem jeho pomoc a doskákala po jedné na nejbližší posezení. Pak jsem natáhla nohu k němu.
„Myslíš, že to ještě stojí za to?“ zeptala jsem se.
V ten okamžik ve svém snažení ustal. Chvíli přemýšlel a pak stisknul stoličky.
„Máš pravdu. Nestojí.“ Zabalil zase obvaz zpátky do původního tvaru a schoval ho do krosny.
Kdybych byla jenom trochu empatická, tak bych nejspíš viděla, jak se snaží a jak je z celé téhle situace zoufalý. Ale mně to bylo v zásadě jedno.
Přesto mě jeho reakce poněkud vyvedla z míry.
„Chtěla jsem to obvázat. Jen mě tak napadlo, jestli to není zbytečná práce.“
„To si musíš rozhodnout sama.“
„Pomůže mi to?“
„Minimálně ti to tu nohu zpevní, takže bude dobře srůstat. A budeš také pohyblivější, protože obvaz bude ten kotník držet, takže budeš moct chodit. Ale pochopitelně tě to bude bolet.“
„Pak mi to tedy prosím obvaž.“
Když už pro nic jiného, tak abych byla soběstačná.
Zavazoval mi nohu s neobyčejnou pečlivostí. Dával si dost záležet. Skoro jako kdyby se s mým kotníkem mazlil, což za daných okolností působilo poněkud směšně.
„Krásnej, co? Hlavně mi ho neposlintej.“ Usmála jsem se.
Neřekl na to nic. Jen víc sklonil hlavu, takže jsem mu neviděla do obličeje.
„Hotovo.“ Poslední kousek vložil zpátky do krosny a otočil se ke mně zády.
Chvili jsem ho pozorovala. Vzal krosnu na záda a nenápadně si otřel obličej. Kdybych ho nehypnotizovala pohledem, tak bych si toho byla nevšimla.
„Co je s tebou?“ zeptala jsem se.
„Se mnou? Mám vztek. Nevídanej srdcervoucí vztek,“otočil se ke mně a těma dvěma čokoládama se mi vpaloval do očí.“Když jsem konečně začal mít důvod žít a pro co dýchat, tak mi to všechno vzali. Už z tebe necítím lásku, náklonnost, přátelství ani touhu. Jediné, co z tebe cítím, je pohrdání a smutek. Kdybych mohl zemřít, byl bych si přál, aby to bylo včera večer. Teď víc než kdy dřív je pro mě těžký to tu vydržet. Ztratil jsem tebe. Jedinou bytost již jsem miloval a pro níž bych dal všechno na světě. Přišlo mi, že je najednou snesitelnější být člověkem. Ale teď už nemám chuť žít.“
„To je mi líto.“ Řekla jsem, protože co na to říct jiného? Necítila jsem vůči němu ani tu lítost. Teď to nějak nešlo. Ať jsem dělala co jsem mohla, nešlo mi ho teďka milovat. Všechno ve mně se příčilo a bouřilo. Prostě jsem to nedokázala.
„Líto? Lííítooo?“ protáhl ta dvě slova až do hrůzných výšin a délek a já jenom zamrkala překvapením. „Né, mně je to líto. Je mi líto, že mi zničili jediné štěstí, které jsem za 600 let měl. Je mi líto, že nebudu mít čas to všechno napravit a vrátit to zpět, jak to bylo. Takže jsem byl šťastný vlastně jen malý okamžik, který byl ihned vykoupen tím, že si teď budu celé věky vyčítat, co jsem provedl a že jsem to neovládl. Bůh mi pomáhej, ale já ty nahoře tolik nenávidím. Já je všechny proklínám.“
Sedl si vedle mě na lavičku a hlavu sklonil do dlaní. Seděli jsme tam tak vedle sebe hodnou chvíli, až už se to úporné polední slunko, které do nás pralo obrovskou silou, nedalo vydržet.
„Půjdu hledat Samuela.“ Řekla jsem prostě.
Pokynul mi rukou, abych vyrazila a dál zůstal sedět na lavičce. Mrzelo mě ho vidět takhle zničeného. A mrzelo mě, jak to všechno skončilo. Dost možná ale, že je to takhle lepší. Aspoň se nebudu v Pekle trápit.