Miluješ mou dceru? 7

Další překvapení mě čeká hned venku před školou. Gabča se Šárkou které se něčemu smějí, Šárka se ji sem tam dotkne a já mám sto chutí ji tu ruku urazit!! Neměla bych být tak žárlivá, já vím, o nic nejde, jsou kamarádky, ale i tak. Za každým mít to je v pohodě, je trochu nepohody, na venek jsem v klidu, ale ve skutečnosti to ve mně zuří. Usmívám se, i když je mi do breku, když se je s někým jiným. Když na mě třeba nemá čas, nebo náladu, usmívám se, ale moje srdce krvácí. Nejhorší jsou hádky. To už přímo nepřestávám žít.
„Co ájina?“ zeptá se mě Gabča nejistě.
„Pořád jen vykládá o maturitě, co a jak máme čekat a samý takový kecy“ ušklíbnu se. „co u vás?“
„To stejný úplně“ pokrčí rameny. Bez dalších řečí se vydáme dolů do parku, kde si holky zapálí a jsme mlčky. Se Šárkou si nemám co říct, baví se spíš jen s Gabčou a se mnou prostě jen prohodí pár slov jako že ví, že tam jsem.
„Už si Gábinka řekla tu novinku?“ usměje se na mě ta koza jedna.
„Ne, jakou?“ zajímám se. Gabča má pro mě nějakou novinku? Že by drb ze školy? Něco o její učitelce? Ovšem jsem vedle jak ta jedle. Protože to co vypadne ze Šárky, jsem nečekala ani ve snu.
„Pojedeme spolu do té Anglie“
„Cože?!“
„No, Gabča mi říkala že jede příští týden a já taky. A hádej co, budeme dokonce spolu v jednom kurzu a u jedné rodiny, no není to skvělé?“
„Úžasný“ řeknu ironicky a vytrhnu Gabči cigaretu. No tak tohle budu potřebovat pořádně rozdýchat. Na tohle nebude stačit jen jedna. Gabči je podle pohledu jasné co se děje za vnitřní boje ve mně, protože si rovnou zapálí druhou. Vždycky když jsem s nervami v háji nebo mě někdo, skoro vždycky Šárka, naštve, jsem schopná vykouřit celou krabičku!
„A na co ty potřebuješ do Anglie?“ zajímám se po chvilce, když to trochu strávím.
„K maturitě se to vždycky hodí“ mrkne na mě. Já ti dám k maturitě!! Vsadím se, že jak se o tom Gabča zmínila, tak ihned zavolala jejímu tatínkovi, který ji to zařídil! No jasně, příležitost k tomu, aby se ji pokusila, už nevím po kolikáté, sbalit.
„K maturitě,“ syknu „to jistě“
„Karin...“ zašeptá Gabča a podívá se na mě zoufale. Pro tentokrát zavřu pusu, ale jestli ještě něco kvákne..
„No já půjdu, asi si máte co říct. Tak se uvidíme Gaby v ájině“ usměje se na ni, pohodí vlasy, mrkne na ni a odkráčí.
„Zlati,“ osloví mě Gabča mile.
„Copak?“
„Nežárli ju? O nic nejde, jen jede se mnou, nic se nezmění a ona je jen kamarádka. Za to ty jsi něco víc. Tebe miluju, ji trpím“. Ona vždycky prostě ví, jak mě uklidit. Touhle větou mě uklidní úplně a mě je hned líp. Pousměji se na ni a ona hned ví, že má vyhráno. Jak ona mě vždycky dokáže uklidnit, to nepochopím. Jen pouhou větou a já jsem zase v pohodě a v dobré náladě. Prostě se dá říct, že ví jak na mě má jít.
„To víš, že Gabča se Šárkou jedou do té Anglie spolu?“ zeptá se Peťa a já mám sto chutí ji praštit knížkou po hlavě.
„Jo jo, vím“ řeknu úplně klidně jak jen to nejvíc dokážu.
„No jo, ale co když spolu to, takový to víš ne?“ chodí kolem jednoho slovíčka, který prostě nemůže vyslovit.
„Co to? Myslíš jako začnou chodit?“ pomůžu ji a ona jen přikývne. „pochybuju“
„Proč? Nevšimla jsem si kolem Gabči žádného kluka, všechny je má prý jako jen kamarády, ale žádného přítele“ rýpe se dál.
„Tak asi nechce“ odseknu.
„No jo, ale nebylo by to vtipný? Kdyby se ty dvě vrátili spolu?“ zasměje se. Škoda, že je ve třídě tolik lidí, kteří by určitě hned vyváděli, kdybych praštila Petru po hlavě.
„Nevrátí“ trvám na svém.
„Tohle nemůžeš nikdy vědět“ ozve se mi hlas u ucha, až nadskočím na židli leknutím. Šárka jak jinak. Ta potvora jedna, určitě tam jede jen kvůli tomu, aby ji opravdu sbalila. Jen doufám, že Gabča mě má na tolik ráda, že mi tohle neudělá. Věřím ji, jen se bojím.
„Mamka říkala, že mi bude volat dneska taťka“ řeknu šeptem Gabči, abych přerušila to ticho v lavici. Máme čtvrtou hodinu a to je účetnictví. Dostali jsme novou učitelku, která nám hned sdělila, že se musíme naučit celý dva roky znovu od začátku, protože se takhle maturitní písemka nepíše. Učili jsme se to zastaralým způsobem. Celý dva roky v háji.
„Proč? Celý rok nic a najednou si vzpomněl?“ zajímá Gabču a dokonce i přestala počítat příklad.
„Nevím, se dozvím dneska. Beztak mi chce říct, že čekají další mimino a mě klepne“
„No snad ne“ vyděsí se Gabča. No jo, taťka chtěl vždycky velkou rodinu, takže bych se ani nedivila, ale nevím proč by mi měl kvůli tomu volat? Nikdo ho nezajímalo co já si o tomhle všem myslím a najednou? V tomhle bude určitě něco víc.
„Jen doufám, že zapomněl, jako zapomíná poslední rok“ vyslovím přání.
Poslední dvě hodiny utíkají snad nejpomaleji ze všech předmětů. Právo, kde nás učitel pustí o 25 minut dříve, protože si nemáme co říct a ani opakovat a účetnictví na počítačích? Doděláváme tam zbytek příkladu, co jsme nestihli před tím. A konec dalšího dne ve škole, pomyslím si když s Gabčou plánujeme kam po škole půjdeme nakupovat ty věci do školy. Ovšem naše plány shoří, jakmile uvidím postavu před školou která na mě čeká.
„Tati,“ zašeptám a Gabča do mě vrazí, protože nečekala že se zastavím ve dveřích.