Já anděl 71

Došlap na tu zraněnou nohu bolel naprosto šíleně. Asi díky tomu obvazu. Raději jsem to tedy moc nezkoušela a spíše jen tak poskakovala po zdravé noze.
Zabloudit prakticky nebylo kam. Šla jsem neomylně. Zastavila jsem se až před chatrčí na samém konci vesnice. Dojít tam mi trvalo věky.
Stála jsem tak před těmi dveřmi a za nimi cítila Samuela tak strašně intenzivně, že jsem si byla zcela jistá, že tam je. Za sebou jsem slyšela kroky a ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že jsou Jeromovy.
„Chceš mě tady?“ zeptal se a ten přiškrcený tón mi k němu vůbec nesedl. Když né jeho, koho jiného bych tu tak měla mít?
„Nevím, jestli mám jít dovnitř.“ Pronesla jsem pomalu.
„Předně … neodpověděla jsi mi na dotaz. A pak, ty tam jít musíš. Trmácela jsi se až sem takovou dálku. Přeci to teď nevzdáš.“
„Já vím. Ale přemýšlím, jestli to vůbec k něčemu bylo. Andělem už být nechci. Tak k čemu to všechno.“
„Třeba abys nešla do Pekla? Měl jsem za to, že se s Luciferem úplně nemusíte.“
„Ono taky s kým se Lu má zrovna v lásce.“ Pronesla jsem ironicky.
Než jsem stihla cokoli namítat, tak mě Jerome předešel a zaklepal na dveře.
„Dále.“ Ozvalo se zevnitř a tak mě popadl za ruku a táhl dovnitř.
Stála jsem tak najednou uprostřed místnosti a hleděla na bytost, jíž jsem kdysi byla strážným andělem. Než jsme vstoupili, zrovna objímal nějakou dívku s útlým pasem a dlouhýma hnědýma vlasama. Držel ji za ruku a usmíval se. Krátce mi hlavou proletěla myšlenka, že přesně takhle se na mě usmíval Jerome včera, když jsme seděli na okraji kaňonu a popíjeli šampaňské. Mít tu možnost, vrátím ten čas zpátky do tohoto okamžiku a nechám ho stát. Ať ta chvíle trvá na věky.
Pak Samuel tu dívku pustil a pohlédl na mě. Úsměv, který mu předtím pohrával s koutky úst, zmizel nevídaně rychle a nahradil ho úlek. Ale neutíkal, nepanikařil, jen tam tak stál.
Smutek. Krom Jeroma jsem v této chvíli vnímala jeho emoce i já.
„To je ona.“ Zašeptal Samuel k té dívce.
„Kdo?“ zeptala se nechápavě.
„Smrt.“ Chvíli se odmlčel. „Evo, pamatuj si, že tě miluji a nikdy nepřestanu. Tomu nezabrání aní to, že zemřu.“
Eva zamrkala očima několikrát za sebou a bylo vidět, že nerozumí.
Zato Samuel rozuměl skvěle. Otočil se zase na mě a zhluboka se nadechl.
„Věděl jsem, že přijdeš.“
„Vskutku?“
„Ano. Po té šílené tragédii s mým otcem jsem se několikrát pokusil zabít. Pádem, prášky, zbraní, nožem. Cokoli, co mě napadlo. Ale zdálo se, že nic nefunguje. Proto jsem se také uchýlil sem, abych byl z očí všem, kterým by to připadalo divné. A pak jsem našel lásku, která naplnila můj život nekonečným štěstím. Pěkně podle hesla v nejlepším odejít, že?“
„Nejsem smrt.“
„Ne?“ vypadal opravdu překvapeně.
„Byla jsem tvým andělem strážným.“
„Byla?“
„Nedokázala jsem tě zbavit života, když nastal tvůj čas. Porušila jsem nejvyšší Řád, který existuje od počátku času.“
„A já už si myslel, že jsem nesmrtelný. Ale co tu děláš teď?“
„Přišla jsem napravit, co jsem zkazila.“
„A vzít mi život?“
„Ano. Buď to a nebo musím dokázat, že si svůj život zasloužíš. Ale to nijak nejde, protože když nadejde něčí čas, není zbytí a každý smrtelný člověk musí na onen svět.“
Jako kdyby mi to najednou všechno zapadlo do sebe. Celá tahle rádoby hra byla o tom, abych si uvědomila, že nemůžu měnit běh věcí tak, jak byl miliony let nastaven. Že jsou pravidla vyšší než já, vyšší než andělé i vyšší než sám Bůh. Došlo mi, že to nemělo smysl. Nic z toho, o co jsem se celou dobu snažila nemělo smysl.
Sáhla jsem do kapsy a v ruce sevřela střep. Byl ostrý jako břitva. Cítila jsem, jak mi projel kůží na prstech a že mi z nich teče krev. Doufala jsem, že přesně takhle mi poslouží v zápětí.
Pohlédla jsem na Jeroma, na Samuela a Eve a zase zpátky na Jeroma. Usmála jsem se.
„Odpusť mi.“ Zašeptala jsem.
Vytáhla jsem střep z kapsy a přesekla si krční tepnu.
Bylo to hrozně rychlé a všude bylo najednou spousta krve. Uvědomovala jsem si, že stříká ze mě. Eve křičela, to jsem si také uvědomovala.
Ta rychlá ztráta životodárné tekutiny mi způsobila okamžité zatmění před očima. Klesla jsem do kolen.
Náhle jsem se ocitla v prostoru mimo realitu a čas. Slyšela jsem z dálky Jeromův hlas.
„Proč jsi to udělala? Proč?“
Ječel na mě, ale pořádně jsem ho nevnímala. Zaznamenala jsem instrukce, které předával Samovi a taky vřískot Eve. O tom všem jsem věděla, ale jako kdyby se mě to ani netýkalo. Celý svět prapodivně ztmavnul.
*Tak tohle je ten očistec?* zamyslela jsem se nejspíš opravdu hluboce a prohlížela si místo, ve kterém jsem se octla. Těžko ho popsat. Přišlo mi, že levituju nad ničím. Že jsem defakto v prázdnotě. Ale nebylo to nepříjemné. Necítila jsem chlad, teplo, žízeň ani hlad a dokonce ani žádnou bolest. Vlastně to bylo docela uklidňující.
„To je taky dost, že jsi se stavila.“ Zaslechla jsem drsný mužský hlas a spadla na jakousi podlahu, což už mi tak příjemné rozhodně nebylo.
„Ahoj Lu. Taky tě ráda vidim.“
„Čekám tu na tebe už celou věčnost.“
„Vidíš a konečně jsi se dočkal.“
„No …“zahleděl se na mě zkoumavě.
„Co?“
„Taková to byla lááááááska.“ Posměšně to slovo protáhl do nepředstavitelné délky.
„A?“
„A stejně jsi skončila tady. Tak jako tak.“
„To se dalo čekat, ne? Přeci celá tahle sranda byla úplná fraška. Postrádala jakýkoli smysl. Netuším, proč jsem si tím musela projít a nešla sem rovnou. Ti tam nahoře se nejspíš báječně bavili celou dobu. Dělala jsem jim šaška.“
Lu se uculil způsobem, který se mi nikdy nelíbil a teď teprve ne. Nešlo ani tak o to, že to byl typicky blahosklonný škleb, jako o to, že ho následoval velice zlý úsměv, ze kterého mi po zádech běhal jeden mráz za druhym.
„Ty malá hloupá holčičko. Vůbec nic jsi nepochopila. Myslíš, že by se tahle tvoje estráda mohla uskutečnit bez mého svolení? Byla jsi moje ještě než jsi vyrazila. Ale chtěl jsem ti dát šanci. To víš, ze starý známosti. A že se Bůh snažil, jen co je pravda. Chvíli to pro tebe vypadalo opravdu slibně. Málem jsem si říkal, jestli jsem tě nepodcenil. Naštěstí, když už jsem si začínal dělat starosti, zasáhl Samael. Moje želízko v ohni. Víš oni tam nahoře maj bordel i mezi sebou. Neuměj se dohodnout. A tak jsem tu tak seděl se založenýma rukama a čekal, kdy se dostavíš. Díky všem těm okolnostem to byla stejně jenom otázka času.“
„Nechápu to. Proč jsi jim to dovolil, když jsi mě měl jistou?“
Zase ten blahosklonný xicht, se kterým mi pomalu ale jistě začínal lízt na nervy. Pokusil se mě pohladit po hlavě, což bylo jak jinak taky blahosklonné, naštěstí se mi podařilo včas uhnout.
„Nešahej na mě.“
Ten jeho smích bych nepřála slyšet asi nikomu. Zarýval se do všech kostí v mém těle, které už tam dávno nebyly, procházel přes ucho do hlavy a tam způsoboval nevýslovnou bolest, ale ta ve skutečnosti taky nebyla.
Vzal mě pod bradou a náhle jsem měla jeho krvavě rudé strach nahánějící oči blízko těch svých a nemohla jsem se bránit.
„Měl jsem tě jistou vždycky. O to větší to byla zábava.“ Zaznělo mi v hlavě Jeromovým hlasem a já jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem nebyla ničím jiným než pohou figurkou na šachovnici.