Já anděl 71.2

„Né. Né né né né né.“
Vzhlédla jsem, abych přišla na to, čemu Lu tak srdceryvně spílá. No mně asi ne, když mě měl přesně tam, kde mě mít chtěl.
Pochopila jsem to vzápětí, když jsem znovu otevřela oči. Dívala jsem se do tváře Jeromovi, který byl až nevídaně blízko. Byl na něj děsnej pohled. Vlasy rozházený po celém obličeji, celý od krve a slz.
Všechno bylo hrozně zpomalené a trhané. Některé pohyby lidí kolem sebe jsem nezvládala zaznamenávat. Jen jsem netečně sledovala co se děje a snažila se to celé pochopit.
Jak je možné, že jsem zpátky? Jak je kurva možné, že jsem se vrátila?
A pak nastal zvuk. Tedy né že by předtím nebyl, ale já jsem ho nějak nevnímala. Asi se mi dostatečně nechtělo. Jeromův hlas mě zahalil do závoje nepříjemného hluku a já toužila jen po tom si zacpat uši. Ať už krucinál zmlkne. Já chci spát! To bude tou ztrátou krve.
„Nenechám tě odejít, slyšíš? Zapomeň na to.“ Ječel na mě a v očích měl pohled doslova šílený.
„Hm.“ Zamrmlala jsem na něj a zjistila, že mě při pohybu bolí celý člověk. Beru zpět. Nechci spát, chci zpátky do Pekla.
*Važ svá slova, Santin. Mohlo by se ti to dost jednoduše splnit.*
Jasně. Nejvyšší. Od včera se neukázal a teď by si sem chtěl nakráčet středem.
*Pane, při vší úctě, nepoznala bych rozdíl.*
*Ale ano poznala. A to dřív než by se ti zamlouvalo.*
*Budiž. Stejně je to jedno. Co tu vlastně dělám? Úkol jsem nesplnila.*
*Vlastně svým způsobem ano. Pochopila jsi, jak Řád funguje a že z něho není úniku. To bylo cílem tohoto úkolu.*
*A ta cesta? Proč to všechno*
*Abys věděla, o kolik můžeš přijít. Kolik je v sázce, když to uděláš znovu.*
*Máš-li na mysli Jeroma, pak není o čem diskutovat. I kdybych ho milovala sebevíc, nedokážu zapomenout na to, co se včera stalo.*
*To chápu.* pronesl Nejvyšší váhavě a mlčel.
I já mlčela, ale na jazyku – tedy v hlavě – mě svrběla jedna myšlenka, o níž jsem netušila, zda ji vypustit.
*Dala by se mi vymazat z hlavy?* odpovědi jsem se bála.
*Ne. Nejde odestát, co se již jednou stalo. Nejde ani změnit minulost, aby byla lepší. To bych já porušil Řád a věř mi, že s Luem mám ještě daleko horší vztahy než kdokoli jiný. Zvláště pak protože jsem Jeromovi pomohl vytáhnout mu tě ze spárů.*
*A jak si představuješ, že budu žít s člověkem, kterého miluju, ale děsí mě pomyšlení, že by se mě dotkl? Jak se mám vyrovnat s tím, že mě znásilnil? Jak?*
Začaly mi z očí téct slzy a když jsem se podívala na Jeroma, tekly i jemu. Nejspíš celou naši tichou konverzaci mlčky sledoval.
*Jak se mám smířit s tím, že jsem ublížil ženě, která pro mě znamená celý svět? Jak se na ni můžu jen podívat a necítit vinu?*
Bylo slyšet hluboký povzdech.
*Na chvíli mě omluvte.

*Samaeli!* ozvalo se posléze hromovým hlasem.
„Pane?“ odpověděl Samael poněkud zajíkavě, protože pochopitelně očekával potíže. Nejvyšší ho nevolal nikdy jenom tak.
„Vzpomínáš si na naši poslední rozmluvu?“
„Jistěže, Pane.“ Odvětil váhavě a vyčkával.
„To je moc dobře, Samaeli. Protože si jistě také vzpomínáš na to, co jsem ti sliboval, pokusí-li se Santin sáhnout si na život. Vzpomínáš si na to, že?“
Nedalo se odpovědět NE. To zkrátka nešlo. Samael naprázdno polkl.
„Vzpomínám si na to.“
„Výborně. Takže teď naprav, co jsi způsobil!“
„Pane, ale nebylo náhodou pro ni již dostatečně velkým ústupkem to, že jsi ji vytáhl z Pekla?“ zkusil to Samael opatrně.
Ale nepochodil.
„Do Pekla se Santin hlavně dostat vůbec neměla! Neměla si sahat na život, což udělala zásadně a jedině proto, že nemohla už s Jeromem existovat. A proč? Protože jsi ho donutil ji znásilnit. Převážil jsi tím stabilitu energie na jednoznačně negativní.“
„To je samozřejmě pravda. Ale ona Samuelovi život nakonec nevzala. Takže logicky do pekla patří.“
„Nemáš ten pocit, že by jednala jinak, kdyby den před tím nebyla znásilněna? Že by svou povinnost splnila, kdyby byla vyrovnaná?“
„To už se teď nedozvíme.“ odtušil Samael, čímž dostal Nejvyššího docela do obrátek.
„Nehodlám se o tom s tebou dál bavit. Laskavě udělej svou práci a vyvaž energii. Protože jestliže to neuděláš ty, udělám to já a tobě se to vůbec nebude líbit!“
Nejvyšší křičel. To při jeho vyrovnanosti nebylo úplně běžné, takže i Samael stáhl svůj pomyslný ocásek mezi nožky a utíkal do sídla Andělů Řádu, aby vymysleli, jak danou situaci napravit.

„Nuže?“
Na Samaelovi bylo vidět, že se kroutí. Nejspíš ta diskuse s ostatními členy Řádu nebyla úplně z nejklidnějších a řešení, na které přišli, z nejpřijatelnějších.
„Rozhodli jsme se pro zázrak odpuštění.“ Pronesl nejistě. Zřejmě nebyl tak docela rád, že to s Nejvyšším vyřizuje právě on. Taky nebylo oč stát.
„Hm. Takže aby se vlk najedl a koza zůstala celá, že?“
Samael si nebyl zcela jist, zda Nejvyšší žertuje či je to předzvěst pohromy.
„Pane?“ zkusil opatrně.
„Nu proč ne. Souhlasím.“
„Vskutku?“
„Ano. Vlastně je to geniální. Skoro si říkám, proč to nenapadlo mě.“
„Díky Pane.“

*Jsem zpět Santin.*
*To je fajn. Malá pomoc by se hodila. Co tak Tvá schopnost zacelovat rány, Pane?*
*V tomto případě ponechám běh věcí tak, jak je.*
*Prima. To jeden rád slyší. A co náš problém s další existencí?*
*Santin, co ti říká pojem Boží zázrak odpuštění?*
*Nic a právě to mě děsí.*
*Já vím, co to je.* přidal se Jerome do naší nonverbální komunikace. *Ovšem nemyslím si, že by to na nás mohlo fungovat.*
Chtěla jsem něco vyslovit, ale díky ráně na krku, kterou Jerome pečlivě pevně přidržoval, aby nekrvácela, jsem jenom zachrčela. Fakt skvělý.
*Co to má být?*
*Bůh to nedělá příliš často. Je to nástroj manipulace s myslí a vědomím lidí.*
*Takhle bych to nenazval.* ozval se Bůh.
*Já klidně ano! O nic jiného přeci nejde. Když donutíš člověka proti jeho vůli odpustit něco, co by o své vůli neodpustil, jak bys to chtěl nazvat jinak?*
*Což takhle dar, Jerome? Měl by sis toho vážit.*
*Takhle to ale nechci!*
*Já ano.*ozvala jsem se. *Pokud pak budu schopná ti odpustit a vyrovnat se s tím, co se stalo, chci to tak. Miluju tě, Jerome. Někde v hloubi své duše vím, že ano. Ale teď zrovna vůči tobě žádnou lásku necítím. Jen odpor, ponížení, vztek a znechucení. Jestli mi to, co Nejvyšší chce udělat, pomůže tě znovu milovat a cítit se šťastná, pak to tak chci.*
*Ale já to sám sobě nikdy neodpustím.* řekl Jerome pevně.
*Ten zázrak by se týkal i tebe, Jerome. Oba byste byli jeho součástí. Potřebuju, abys žil a abys chtěl žít, takže tě nenechám trpět sebenenávistí.*
*A jak si představuješ, že ten fakt pak budeme vnímat?*
*Jako událost, která se stala a vy jste se s ní oba vyrovnali.*

„Santin.“
„Gabe.“ Zamumlala jsem, ale nebylo mi skoro rozumět.
„To je taky dost, že jsi se ukázal.“
„Jsem tu, abych splnil svůj slib.“
„To nedovolím.“ Ozval se Bůh nahlas, takže ho slyšeli i Samuel a Eve.
„Ale Pane. Slíbil jsem Jeromovi, že když se postará o Santin, že si s ním vyměním místo.“
„Já vím. Nezapomeň, že jsem vševědoucí. Ale toto odmítám dopustit.“
„A já nadále odmítám být Prorokem.“ Ozval se Jerome a já jsem byla na jednu stranu ráda, že naše konverzace aspoň na chvilku skončila a můžu si vklidu omdlít. Bylo mi totiž neskutečně slabo.
„S tím se smířit dokážu.“
„Dobře, ale kdo nahradí jeho místo?“ zeptal se zmateně Gabriel.
„O jednom adeptovi bych věděl.“

Zahalila nás všechny oslňující všeobjímající záře. Nevím přesně, co se stalo, ale probudila jsem se vedle Jeroma na jeho nádherné obrovské posteli v továrně.
Čika zaznamenala pohyb peřiny a skočila na postel, i když to má přísně zakázané.
*To je taky dost, že už jste zpátky. Jako Doris dobrý, ale málem jsem umřela hlady. Dávala mi žrát jenom 3x denně.*
Jediný zběžný pohled na ni mi prozradil, že rozhodně nestrádala.
Jerome se probudil a upřel na mě ty svoje dvě hřejivé čokolády. Potom se podepřel rukou, naklonil se nade mě a zašeptal:
„Vítej doma, lásko.“



Konec