Život za život 2. kapitola

Druhý den jsem měla volno. Neměla jsem co dělat, tak jsem uklidila, uvařila a vyprala. Odpoledne jsem nevěděla, co s časem, a tak jsem se rozhodla, že se půjde na nákupy.
Oblékla jsem si riflové kraťasy a bíle tričko se šátkem. Po včerejšku mi tam zbyly modřiny.
Trochu jsem se zkulturnila před zrcadle a mohlo se jít. Rozhodla jsem se, že půjdu do West endu. Sice je to ode mě trochu dál, ale proč ne. Zasedla jsem za volant a vyjela.

Takový príma den bych si měla dělat častěji, pomyslela jsem si, když jsem si dávala horkou čokoládu v jedné kavárně, poblíž Trafalgar Square. Koupila jsem si dvě trička, jedny šaty a hezké letní kozačky.
Zaregistrovala jsem pohled, který mi věnoval, jeden se zákazníku sedící nalevo ode mě. Když viděl, že jsem ho načapala, omluvně se usmál. Byl docela hezký, hnědé vlasy, hnědé oči, dobrá figura a nádherný úsměv.
Podívala jsem se na hodinky, bylo pět, měla bych jít, pokud bych měla dostát svému slovu a jít s Annette na tu výstavu. Mávla jsem na číšníka a zaplatila.


V osm hodin jsem se dostavila do Hayward Gallery, kde měl výstavu pořádat bratr od Annette.
Měla jsem na sobě jednoduché fialové společenské šaty. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.
„No to je doba, že se taky ukážeš,“ rýpla jsem si do Annette.
„Ty jsi zase příjemná, jeden by si myslela, že když máš tu dovolenou, aspoň přestaneš rýpat do lidí. Jo a Miranda dneska nepřijde,“ odvětila s hranou uražeností.
„To je smůla,“ řekla jsem, ale myslela si svoje. Mirandu nemám ráda. Je arogantní až to bolí a aspoň dneska nebudu muset poslouchat s kým slavným se zase vyspala.
„Pojď trochu to omrknem,“ vyzvala mě.
Vyšli jsme po schodech do prostorné haly. Byla tam aspoň stovka lidí. Všichni na sobě měli smokingy nebo společenské šaty.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se Mark stane tak slavným,“ hlesnu udiveně.
„To nikdo,“ řekne a posměšně se ušklíbne. „Pojď támhle vidím jídlo, aspoň se nadlábnem, když už to tu musíme snést.“ Odvrátila se a vyšla směrem ke stolům.
Je tu všeho všudy asi dvacet obrazu. Není to přesně můj styl. Mark maluje nebo spíš vytváří abstraktní obrazy. A Annette má pravdu, když už jsem teda tady, tak se aspoň najím.
Zamířila jsem ke stolu, vybrala jsem si kuře a nějaký salát. A začala jsem postupně procházet všechny obrazy. Takové čáry bych taky dokázala.

Když jsem u posledního obrazu všimnu si dvojce, která stojí úplně naboku od ostatních a viditelně se hádají. Muž je červený v obličeji a výrazně artikuluje. Žena vypadá, že má na krajíčku. Stojím tam jak idiot a zírám na ně. Teď se mu žena snaží dát ruku na tvář, ale muž ucukne jako kdyby ho popálila. Muž se rozčíleně rozhlídne a zaregistruje, že je pozoruju.
„Nemáte nic lepšího na práci, než nás tady špehovat?“ utrhne se na mě. Celá zrudnu.
„Kdyby jste se nechoval jako idiot, tak si vás ani nevšimnu,“ utrousím, otočím se a jdu od nich pryč.
Radši vyhledám Marca a pogratuluju mu za skvělou výstavu. Tohle přece nemám za potřebí.
Někdo mi ale poklepe na rameno. Otočím se a to mi byl čert dlužen.
„Zase vy? Co chcete?“ zasyčím na něj. Byl to zase ten chlap, pořád rudý v obličeji. Musím říct, ale že mu to seklo i s tou barvou raka. Měl černé vlasy a podivnou barvu zelených očí. Možná byl i dost snědý, to se ale teď nedalo poznat. Byl asi o patnáct centimetrů vyšší než já, a tak jsem musela zaklonit hlavu, aby jsem se mu mohla podívat do očí. Měl na sobě skvěle padnoucí smoking, který zakrýval svalnatou postavu. Byl ale svalnatý tak akorát a ne jako ti chlápci s půlkou mozku, který jim vyžraly steroidy.
Přivřel oči a zlostně na mě pohlédl.
„Nic, jen jsem se chtěl omluvit, za tu scénu, co jste musela vidět, ale teď jsem si to rozmyslel.“
„No a co, tak jste si to rozmyslel a co já s tím?“ zeptám se, ten chlap mě naprosto vytáčí.
Zrudnul snad ještě víc, vypadal, jako kdyby mě chtěl praštit.
Potom zahlédne modřiny na mém krku a posměšně se ušklíbne.
„Vůbec se nedivím tomu člověku, který vám tohle udělal.“ a kývne hlavou směrem k mému krku.
„Vy arogantní zmetku!“ Už jsem se napřahovala, abych mu jednu vrazila, ale on mi ruku chytne za zápěstí.
„Ale, ale, bacat byste mě chtěla?“ ušklíbne se, otočí na podpatku a odchází.
„Co to bylo?“ Annette.
„Ale nic jen jsme si trochu vyměnili názory.“ Pokusím se i o úsměv.
„Tolik vášně, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby sis to s ním tady na místě rozdala.“
„Ty si prase, že to snad ani možná není“ řeknu a vydám se k východu.
Domů dojdu celá rozlámaná. Vysvleču si šaty, přetáhnu košili přes hlavu a pokouším se usnout.