Život za život 3. kapitola

Vzbudila jsem se s tím, že musím do práce. Proč dneska nemůžu mít odpolední, zanaříkala jsem si v duchu. Ještě pět minut jsem ležela se zavřenýma očima. Nakonec jsem usoudila, že vstávat musím. Shodila jsem nohy z postele a unaveně jsem se doplazila do kuchyně připravit si něco k snědku. Uvařila jsem si kávu a osmažila topinky. Přes okno mi na tvář dopadali sluneční paprsky. Bude asi zase teplo. Co si tak pamatuju, nikdy nebylo takové teplo, a ani tak dlouho.
Oblékla jsem si sukni s tílkem a navštívila koupelnu, abych se dala dohromady. Nemůžu přece odradit pacienty.
Po ranní hygieně jsem nasedla do auta směr nemocnice.


„Tak jak vám je?“ ozval se Matt vstupující do místnosti. Dneska mu to seklo. No, ono mu to sekne vždycky. Blonďák, modrooký, vypadal jako Švéd.
„Jsem v pořádku, ani jsem vám nestačila poděkovat, že jste mě tak zachránil,“ hryzlo mě svědomí.
„Vůbec mi nemusíte děkovat, byla to moje povinnost. Co by dělalo oddělení bez vás?“ odpověděl s úsměvem.
„Když myslíte.“ Také jsem se usmála. Ten chlap ženy dostával do kolen, začala jsem je chápat. Byl milý, hezký a chytrý, která by neodolala?
„Jak jste se včera měla?“ Vypadal, že ho odpověď opravdu zajímá.
„Dobře, odpočinula jsem si a nabrala nové síly, na dramata dějící se mezi těmito zdmi.“ Zasmála jsem se a neuniklo mi, jak se mu najednou zajiskřilo v očích.
„Nechtěla byste jít někdy ven, třeba na večeři?“ Tento dotaz jsem nečekala, docela mě překvapil, co by mohl chtít takový gigolo zrovna ode mě?
„Raději ne, moc dobře vím, co si o vás lidé říkají a nepotřebuju být další zářez na vašem pásku.“ To ho viditelně udivilo a pobavilo. Mile se usmál.
„Když myslíte,“ oplatil mi to. Zvedl se od stolu a odešel.
Ve dveřích se srazil s Annette. Když viděla do koho to vlastně vrazila, celé zčervenala a koktavě se omlouvala.
„To nevadí, co kdyby jste mě jako důkaz omluvy pozvala na kafe?“ Bylo mi zle. To je neuvěřitelný parchant, neprojde mu to u mě, tak jde hned jinam? Odmítni, odmítni. Málem jsem řvala. K mojí smůle ale řekla:“ ráda, co takhle po směně?“
„To by bylo super, jo a Em, uvidíme se zítra.“ Znechuceně jsem se na něj podívala, on se jen usmál a odešel.
„Viděla si ho, on je naprosto úžasný.“ Pomalu z něj omdlévala.
„Jen mi slib, že budeš opatrná.“
„No jo no.“ Ale bylo vidět, že už mě nevnímá.
„Paní doktorko, hromadná bouračka, sanity přijedou tak za deset minut,“ ozve se Lisa.
„Tak a je po siestě,“ řeknu unaveně. „Šup, honem do práce,“ popoženu Annette, která ještě pořád nepřítomně hledí do zdi.


„Vy máte Em zlaté ručičky,“ pochválil mi je doktor King.
„No to víte, někdo se s tím narodí a jiní je prostě nemaj“ řeknu s úsměvem. Jsem tak vyřízená. Asi jsem tu o deset let zestárla. Doktor King byl muž ve středních letech, byl už mírně prošedivělý a ne moc pěkný. Ženy ale i tak po něm letěli jako muchy po lepu a to bylo kvůli jeho nadměrně vyvinutých spodních partiích. Všichni si toho na první pohled všimli, protože TO nešlo přehlédnout.
„Všimla jste si, jak po mě sestra Brosmenová jela? Bože, kdybys mě tak neobdařil, spokojil bych se s průměrem.“ Zvedl oči k nebi. Přišlo mi to nehorázně k smíchu.
„Morganová nesmějte se tak.“ Pohrozil mi ukazováčkem u očí, ale koutky mu cukaly. „To vůbec není k smíchu, víte…,“ nedořekl, zbledl. Podívala jsem se kam se dívá. Mířila si to k nám vrchní sestra z gynekologie. „Musím jít. Neviděla jste mě a ani mě neznáte.“ A odběhl rychle pryč. Sestra si ho očividně nevšimla, pořád hleděla do svých papíru. Potom vzhlédla.
„Vy jste lékařka z pohotovosti, že?“ optala se. Mohla být tak o pět let starší než já.
„Jo to jsem, co potřebujete?“
„No hledala jsem doktora Kinga, potřebujeme spolu probrat nějaké hm… pracovní záležitosti.“ V duchu jsem se smála.
„Šel támhle,“ nasměrovala jsem ji na chodbu, kde před chvíli zmizel.
Chudáček, politovala jsem ho a neměla jsem daleko od toho abych se nezačala nahlas smát.
„Díky,“ řekla s úsměvem a odešla.
Zamířila jsem si to směr kantýna. Nevařili tu tak špatně a já jsem měla opravdu hlad. Vybrala jsem si nějaké těstoviny a usedla ke stolu. Doufala jsem, že budu mít aspoň na chvíli klid, ale to jsem se očividně spletla.
„Můžu si přisednout?“ S otráveným výrazem jsem zvedla oči.
„Kdybych řekla že ne, respektoval byste to?“ Matt se pobaveně zazubil.
„Nejspíš ne“
„V tom případě nechápu, proč se tak blbě ptáte.“
„Třeba jen se slušnosti.“
„To je možný, ale tahle možnost by byla možná jen v případě, že vy byste byl slušný,“ utřela jsem ho. Vlastně jsem ani nechápala, proč jsem na něj taková hnusná. Asi mě vytáčí, že si myslí, že má dovoleno všechno.
„Překvapuje mě, že mě tak dobře znáte.“ Stále mu nemizel úsměv ze tváře. Konečně si sedl.
Na to jsem neměla co říct a raději jsem se věnovala svým těstovinám, celá rudá v obličeji.
Tentokrát mě dostal, ale to mu nedaruju. Nepokoušel se už zapříst hovor, za což jsem mu byla docela vděčná. Když jsem dojedla, vydala jsem se domů. Byla jsem hodně unavená, ale nakonec jsem se přece jen dokopala a zašla na zumbu. No co, nějak se v kondici udržet musím.