Nebezpečné známosti 2 - 2. kapitola

NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI 2
2. kapitola – sometimes it´s better to be quiet


Dveře se zaklaply a my s Rachel zůstaly úplně sami. Sami ve velkém bytě.
„Jsme v hajzlu.“ utrousí Rachel, ztěžka se opře do sedačky a položí si dlaň na bříško, aby se uklidnila.
„Byli by tu ještě chvíli a asi bych potratila.“ nadhodí ztěžka Rachel a pohlédne na mě. Zřejmě ji zarazí můj pohled.
„Musíš slíbit, že o tomhle neřekneš Aaronovi a ani Jamesonovi.“ řeknu rázně.
„Co! V žádném pří-“
„Rachel! Nesmíme jim to říci, nechci, abychom do toho někoho zatáhli. Tohle je Silerův problém, ať udělal cokoliv, musíme ho zkontaktovat.“
„Ty jsi blázen!“ sykne Rachel naštvaně a vytáhne si mobil z kabelky.
„Co to děláš?“ zeptám se podezřele.
„Jdu hledat číslo Silara, bohužel.“ ucedí Rachel a začne se hrabat ve svých kontaktech blueberry.
„Mluvila jsi teď někdy s ním?“ optám se a přejdu k naši pevné lince se záznamníkem.
„Ne, ale jeho starý číslo je aktivní.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím. Ok, mám ho...“ oznámí mi Rachel a začne diktovat číslo Silara. Já ho vytočím na pevné lince a zjistím, že aktivní opravdu je, ale nikdo to nezvedá, jen otravný záznamník.
„Nechám mu vzkaz.“ řeknu zoufale Rachel a vyčkám na pípnutí záznamníku.
„Ahoj Silare,t-tady je Amber. Vím, že jsme spolu hooodně dlouho nemluvili, ale naskytnul se problém. Byl tu za námi ten holohlavý chlap se svoji bandou a defakto nám vyhrožovali. Hledají tě, ať jsi kde jsi, vyřiď si to s nimi a nás do toho netahej. Rachel je těhotná a to poslední co potřebuje, je aby se bála sama o sebe!“ vychrlím vše najednou, z poslední špetkou odvahy, a prásknu sluchátkem telefonu. Pár výdechy a nádechy se uklidním a pohlédnu na Rachel, snad jsem ji nedohnala k potratu ještě více.
„Co hodláš teď dělat?“ znejistí Rachel.
„Dám si skleničku.“ utrousím a rozejdu se do kuchyně.
„Mě by taky bodla!“ houkne na mě.
„Udělám ti čaj.“ odseknu ji, postavím vodu na čaj a sobě si připravím gin s tonikem.




V půl třetí mě probudí vyzvánění mobilu.
„Prosim?“ houknu nevrle do mobilu.
„Ahoj zlato, promiň, volám nevhod, že? Neuvědomil jsem si posun času.“
Konečně ho zase slyším, bože tak mi chybí, tak bych ho chtěla obejmout, tak moc se ho dotýkat. Posadím se a rukou si prohrábnu vlasy.
„Ne v pořádku, jsem ráda, že tě slyším.“
„Jak se máš?“
„Dobře.“ zalžu.
„Aspoň že tak, já jsem nevyspalý, spal jsem asi jen tři hodiny, hned jak jsem přiletěl, jsem měl první schůzi, pak večeře a tam se to zvhrlo do anglické pitky, takže mě k tomu bolí hlava. Neumím pít.“
„To tedy ne.“ pousměji se.
„Rád slyším, jak se směješ.“ šeptne do mobilu a je mi jasné, že se usmívá i on.
„Chybíš mi.“
„Ty mě taky.“
„Kdy se vůbec vrátíš?“
„Ještě přesně nevím Amber, ale určitě ti dám vědět, ozvu se ti večer až půjdu spát, dobře?“
„Dobře.“ přitakám ospale, pošlu mu pár vzdušných pus, sladkých slov jako miluji tě a pak ulehnu do dalšího spánku.


Avšak klidný spánek nezakončím stáváním v půl deváté v sobotu ráno, nýbrž v půl sedmé, kvůli bzučícímu zvonku u dveří.
„To už si ze mě děláte srandu...“ utrousím si rozmrzele, vyhrabu se z postele, navléknu se do županu a sejdu dolů. Cestou si všimnu, že Rachel už tu dávno není. Jak je těhotná, je ještě divnější, než předtím. Otevřu dveře a jsem rozmrzelá ještě více.
„Wayne...kvůli tobě teď budu mít špatnou celou sobotu.“ ceknu na něj. Za to on se usmívá od ucha k uchu, jeho vlasy jsou neupravené, za to on...ve šviháckém cvičebním úboru.
„Jdeme běhat.“ oznámí mi pohotově. O to důvod, proč mu před nosem zavřít dveře, ale on je tak tak chytne, když za razí svoji nohu mezi futra a dveře.
„Říkala jsi, že potřebuješ něco se sebou dělat, tak šup, jdeme běhat a pak si zajdeme na kafe ke Smithersovi.“
„Nemám chuť a ani sílu na běhání.“ opáčím a myšlenkami jsem zase v posteli pod peřinou.
„A když tě pozvu na to kafe a k tomu jeden croissant, s karamelem, hm?“ nabídne s křivým úsměvem, vždy ví jak mě dostat a já bych mu fakt odolávala, ale kafe s croissantem?
„Dej mi deset minut.“ oznámím a odporoučím se do koupelny udělat ranní očistu.




„Heeeeeech, heeeech, vyhrála jsem.“ řeknu s potěšením a opřu se rucemi o má kolena.
„Sprint by ti šel.“ ztěžka si oddechne Wayne a sedne si na prázdnou lavičku. O chvilku později si sednu vedle něj a začnu si užívat ranního sluníčka, které začíná vykukovat z pozadí vysokých budov Atlanty.
„Není to super?“ nadhodí Wayne a z náprsní kapsy své sportovní bundy vytáhne krabičku cigaret.
„Je to super.“ odpovím a zarazím ho v zapálení cigarety.
„Nech si to na dýl, prosím tě.“
„Jak je libo.“ hlesne a cigaretu se zapalovačem si strčí do kapsy.
„Stejně nechápu tvůj styl života.“ začnu se bavit o něčem úplně jiném.
„Proč jako?“ nechápe Wayne a nahodí výraz typu „vážně se musíme bavit o mně?“
„Tak tím, že kouříš pomalu krabičku denně ti moc neprospívá.“ řeknu tak vážně, jako kdybych byla jeho vlastní matka. On nárazově prokroutí oči a tu cigarety vytáhne zpět, zapálí si.
„Co jít na to kafe a neřešit mě?“ navrhne vážně. Stáhl se sám do sebe.
„Fajn.“ přitakám a zvednu se z lavičky.



„Jedno oříškové latté, jednno presso a dva karamelové croissanty, prosím.“ poručí si Wayne u pokladny a já za ním stojím, jak ocásek.
„Stojíš za mnou, jako kdybys byla moje holka a čekala co ti koupím.“ rýpne si Wayne s klučičím úšklebkem.
„Víš co, jdu raději zabrat fleka.“ syknu naoko nazlobeně a rozejdu se osvětlenou chodbou do rozššířené místnosti kavárny, kde jsou stoly na sezení s pohodlnými koženými křesly. Už bych zamířila k mému oblíbenému místu v rohu místnosti, jenže to bylo zabrané a při mé čím dál tím větší smůle, u něj seděla ta mladičká reportérka ze včera. Ihned si mě všimla a horoucně mi zamávala, něco rychle řekla své kamarádce, sedící naproti ní a vstala, aby mi mohla něco říci.
„Dobrý den, slečno Thomasová, nevěděla jsem, že chodíte sem do kavárny!“ řekla tak přecukrovaně, nadšeně, trapně. Blech.
„Jo no, chodím sem ráda.“ zazubím se a nevím co dál říci.
„Vážně? Páni, já taky...no, protože tuto kavárnu vlastní můj otec!“ zachychotá se a dlaněmi zatleská. Tak to už nechápu vůbec.
„Co se tu děje?“ uslyším nechápavě Wayna za mnou. Otočím se na něj s otráveným výrazem.
„No...jsem tu s přítelem...tak se budu muset rozloučit -“
„Sugar, jmenuji se Sugar Rebecca Smithersová, můžete mi říkat Sugy a nebo taky Beca.“ skočí mi do řeči.
„Ach...okey...Sugy. Měj se.“ rozloučím se s ní, jak nejrychleji můžu, čapnu za ruku Wayne a táhnu ho zpět ke kase, kde je samozřejmě východ.
„Co blbneš?“ zavrávorá Wayne a tak tak drží tác se vším v jedné ruce.
„S ŠUGY, tam fakt sedět nebudu.“ řeknu rázně, odeberu si od něj svoje latté v kelímku a croissant a naznačím, že je čas jít.
„A já chtěl cukřík...mňami.“ nahodí Wayne svůj tón hlasů miss Wayne, největší gay Ameriky.



Po ranní siestě s Waynem, dojdu domů nabušená energií, což po tom vydatném běhu je divné, ale sílu mi dodalo to kafe. Osprchuji se, patřičně upravím, navléknu se do upnutých džínsů, černého trika a modrého sáčka. Vlasy smotám do drdolu a ještě přes krk přehodím černou šálu.
„Čauky, jak ses vyspala?“ houknu do telefonu na Rachel.
„Dobře, promiň, že jsem tak rychle vypadla...“
„V pohodě, co teď děláš?“
„Pokouším se o řoštěp.“
„Roštěp tvého dítěte, nebo tvé vagí-“ poškládním ji.
„Cvičím jógu!“ napomene mě.
„Však já vím.“ zasměji se.
„Pojď nakupovat, jsem zrovna před B-martem, jdu si koupit něco k jídlu na doma.“
„Eeeeh, je fakt, že výplata mi včera přišla, je za co utrácet.“ zapřemýšlí si nahlas Rachel.
„Tak makej, budu čekat před B-martem. Čus.“ rozloučím se na rychlo, hodím mobil do kabelky a vejdu do slavného B-martu, se vším možný-vždy za levno. Čapnu do ruky nákupní košík a projdu mezi ochrankou, která každého čekuje a leze mu za zadkem, kdyby náhodou se chtělo někomu krást. Zastavím se u regálu s čaji a kávou a přemýšlím o nějakém dobrém japonském čaji, když tu najednou uslyším křiklavý a přecukrovaný smích.
„Ou shit.“ ucedím si tiše, sama pro sebe a začnu se rozhlížet ze strany na stranu. Nikde ŠUGY nevidím a tak se rozejdu nenápadně k dalšímu regálu, abych to měla co nejblíže k východu. Bože, ona je fakt všude a zrovna stojí u kasy a chystá se platit. Povídá si tam s nějakým chlapem, no...spíše on s ní flirtuje a ona se blbě kření. Jej, to je fuchtle nemožná.
„Máte něco nekalého v plánu slečno?“ ozve se mi za zády pan Ochranka. Zmateně se ohlédnu a uculím se. Musela jsem vypadat asi fakt podezřele, když vykukuju zpoza regálu a v ruce třímám dvě krabičky čaje.
„Ouh ne...tohle si fakt koupím, já jen čekám, až tamta...ehm...slečna odejde...nemám ji ráda, Víte?“ usměji se výmluvně.
„Mám vás na očích.“ sykne a odejde opodál se stálým výhledem na mě.
Okey, tak se vykecejte...ať můžu jít platit, jídlo si koupím klidně jinde. Mezitím co já tam stojím a rozhoduji se, jaký čaj si nakonec koupím, všimnu si toho muže, se kterým se vybavuje ŠUGY. Pěkná postava, stylově oblečený, obličej žádný. Stojí celou dobu ke mně zády, ale něčím mě zaujal, něčím je mi podobný.
„A ty se jmenuješ jak?“ zaznamenám ŠUGYNU otázku na toho muže.
„Jsem Silar.“ odpoví.
Silar? Silar!!! V tom mi v hlavě přeskočí a já mám chuť mu jít rozbít tlamu. Vyrazím rychle z rohu regálu a štráduju si to k němu, zároveň to je signál pro ochranku. Podivná žena se rychle blíží k východu-sejmeme ji! Ještě než se vůbec dostanu ke kase a k tomu idiotovi, jsem svalena na zem a vytřujim tam zem svým modrým sáčkem.
„Přestaňte se bránit, nebo to pro vás bude ještě horší mladá dámo!“ vyhrkne ten tlustší a dá mi ruce za záda.
„Vy idioti, já jsem šla za nimi, ten čaj bych si koupila!“ začnu vyšilovat a zároveň syčet bolesti, jak jsou ke mně hrubý.
„Amber?“ nadhodí překvapivý tón ŠUGY. Ó bože, pane Ochranko, raději mě držte!
„Pusťte mě vám říkám, tohle je nedorozumění!“ ucedím a zmítám se mezi nimi na zemi.
„No ták, slyšeli jste dámu, bylo to nedorozumění, známe se a určitě šla za mnou...dlouho jsme se neviděli a znáte ženský, dlouho někoho nevidí a už se musí rozeběhnout a obejmout ho.“ začne do toho mluvit Silar a já si přijdu ještě více potupně. To jsem si to zavařila.