miluješ mou dceru? 13

„Karinko, já jedu,“ vzbudí mě ráno mamka „A ty by jsi měla vstávat, ať stihneš obchod, než ti zavřou.“
„Já vím, neboj. Ještě chvilku a pak tam skočím“ zívnu a obrátím se na druhou stranu.
„Karin, je devět hodin, za hodinku zavírají“ tak tohle mě tedy probere na sto procent a vystřelím z postele jako blesk.
„Devět?! Neměla jsi vyjíždět v osm hodin?!“
„Petr mi vola, že nestíhá. Ale už je tu, tak já tam jdu. Snídani máš na stole, peníze taky, uvař si něco na oběd a večeři pro vás dvě, ukliď a postarej se o Gábinku“
„Mami, my budeme v pohodě. Jeď a pořádně si to užij“ popřeju ji. Jen co se za mamkou zavřou dveře, vystřelím rychlostí blesku z postele, hodím na sebe tepláky, triko, mikinu, vytáhnu ze sklepa kolo a rychle do obchodu. Určitě nějaké rohlíky na snídani, dva popcorny pro Gabču, které má ráda, něco na večeři, ovšem nevím vůbec co a když uvidím špagety, je to jasné. Gabča je miluje.
„Dneska budeš mít mejdan?“ zajímá se moje teta, která v tomhle obchodě pracuje jako prodavačka.
„Gabča odjíždí na tři týdny do Anglie, tak si děláme no holčičí mejdan“ přikývnu a všechno naházím do tašky. Teta jen přikývne, poprosí mě o dvě stovky a když se nikdo nedívá, hodí mi do tašky krabičku cigaret s tím, že se nám nejspíš bude hodit. Jen se na ni usměju, poděkuju a rychle domů, kde mě čeká veliký úklid bytu.
Sice jsme s mamkou uklízeli včera, což je náš rituál, vždycky uklidit v pátek než jedeme na za babičkou, musím to tu trochu zkulturnit. V kuchyni naskládám nádobí do myčky, rovnou ji i zapnu, v ložnici uklízet nemusím, tam se určitě nedostaneme a navíc i kdyby ano, mamka si tam pořád uklízí sama, obývák je v pohodě, ale horší je můj pokoj. Na věšáku hozeny věci co jsem měla v týdnu ve škole, sešity po stole, postel jak jsem z ní vylezla. No páni, tady mě čeká práce, pomyslím si. Oblečení všechno dopadnu aniž bych se starala o to, jestli je opravdu čisté a hodím ho do koše na prádlo, postel ustelu a protože jsem mamce slíbila, že Gabči převleču postel, rovnou ji i převleču. Sešity zaskládám do šuplíků a vydám se vařit špagety, které mám v plánu si vzít na oběd a dát nám je na večeři.
Nakonec vymyslím ještě jeden nápad, který tak oplatím Gabči za to, co udělala ona mě. Vytáhnu z šuplíků všechny svíčky a začnu je dávat po celém pokoji. Na zem, kolem postele, skříň, poličky a když zhasnu a jednu po druhé rozsvítím, je to tu nádherné. Na to, že jsem nikdy tohle nedělala a nechystala pro nikoho, se mi to moc líbí.
Před pátou hodinou se převléknu do 3 kalhot, trička a pustím si písničky, abych takhle čekala na Gabču.
Když je pět hodin a Gabča tu ještě není, začnu pomaloučku být nervózní, když je čtvrt na šest, už propadám depresi. Hned ji napíšu sms a jen co mi příjde doručenka, ozve se zvonek. Však jistě, kdykoliv má Gabča zpoždění a já ji napíšu sms, objeví se u mě zničehonic.
Skočím rychle otevřít a než se stačí vzpamatovat, rychle ji vtáhnu dovnitř, zabouchnu za námi dveře a jen co se k ní otočím, přiletí se mi na rty a začne líbat.
„Promiň. Jen mi už teď moc chybíš“ zašeptá a pohladí mě po tváři.
„A ty mě“ zašeptám a pevně ji obejmu.
„Podívej, něco jsem donesla“ odtrhne se ode mě Gabča a vytáhne ze zad flašku vína, kterou přede mnou zkovávala.
„Doufám jen, že to umíš otevřít“ řeknu a Gabča naštěstí souhlasí. Nakonec se nám to podaří otevřít, i když to tak zprvu nevypadá, ale nakonec to jde. Vytáhnu skleničku, každé z nás naliji trochu a přiťukneme si.
„Tak miláčku, na nás dvě“ usměje se na mě Gabča. Tak na tohle si ráda připiji. Opravdu moc.
„Pojď, něco mám pro tebe“ usměji se na ni. „Jen pod podmínkou, že zavřeš oči a necháš se vést“
„Chceš mě někde zakopat“ hádá se smíchem Gabča. Jen zakroutím hlavou a zakryji ji oči rukou, zatím co druhou ji vezmu za ruku a vedu opatrně do pokoje.
„Krásné výročí, miláčku“ a s tímhle ji sundám ruku z očí. Ten její pohled stojí ze všechno, co jsem pro ni udělala. Vypadá překvapivě, ale zároveň tak šťastně. Tenhle pohled se mi na ni tak líbí. Tenhle její pohled tak moc miluju. Vždycky se ji rozzáří oči štěstím, radostí a láskou. Miluju ty její oči, miluju ty její nálady, miluju ji celou.
„Já na tohle nemám slov“ vzpamatuje je z šoku po chvilce.
„Miluju tě Gaby“ zašeptám ji do ucha. Otočí se ke mně a přitiskne se na moje rty a začne pomaloučku tlačit k posteli. Nechám se na ni položit a přetáhnout tričko před hlavu. To samé udělám i já ji a jen se modlím, abychom tričkami něco nezasáhly. Za což by mě mamka určitě uškrtila.
Když večer pak ležím Gabči v náručí, tak si uvědomím, že tenhle den, neměl ani jednu chybičku. Byla jsem s tou, kterou miluji a když se na ni podívám, jak má zavřené oči, rty v úsměvu vím, že tuhle osůbku budu milovat navždy. Je to prostě ona, ta se kterou jsem šťastná, kterou miluji a o kterou nechci přijít. Nikdy.
Ráno se probudím a jsem jak v posteli, tak i v pokoji sama, ale z kuchyně jde nějaká vůně a nějaké divné zvuky, tak z toho usoudím, že asi Gabča něco vaří, nebo chystá? Že by mi snad dělala snídani? Páni, to bych asi opravdu zůstala s otevřenou pusou zírat.
„Ahoj, ty jsi už vzhůru?“ usměje se na mě a podá mi tác, na kterém jsou dva hrníčky, talíře a sama za mnou lehne do postele.
„Ahoj, tohle jsi nemusela“ políbím ji a ona mě jen pohladí.
„Musela, děkuju za včerejší překvapení, za krásnou noc s tebou a hlavně za tebe“ řekne a já ji to oplatím jen tak, že se na ni usměju. Nevím, co bych ji na tohle měla říct.
„Už teď mi chybíš víš?“ zašeptám a opřu se o ni. Odtáhne mi vlasy z obličeje a políbí mi na čelo.
„Zvládneme to. Budeme ve spojení před počítač, e-maily, mobile. Budu ti psát hodně moc dlouhé e-maily a popisovat všechny detaily i ty nudné, ale nikdy nezapomenu napsat na konec, jak mi chybíš, jak tě miluju a jak se těším na to, až s tebou zase budu“
„Slibuješ?“ zašeptám a najednou se mi objeví v očích slzy.
„Slibuju. Karinko, neplač. Zvládneme to ano? Zvládni jsme i horší věci“ připomene mi a setře mi slzy.
„Věřím ti“ usměju se na ni i přes ty slzy. Jen mě pohladí a nakonec strávíme celý den v posteli, kdy si jen povídáme, sem tam jdeme na balkón, kde si zapálíme a nakonec obě skončíme v posteli v objetí. Je mi s ní tak krásně, jsem s ní tak šťastná..jsem tak zamilovaná. Nedokážu si představit, že bych měla být bez ní, až odejde na jinou školu a já taky. Vůbec si nedokážu představit, že by tenhle vztah měl jednou skončit.
„Karin miluju tě, nezapomeň na to prosím tě. Jak dojedu, tak ti napíšu, budu na počítači, potkáme se tam ano? Budeme si psát“ snaží se mě utěšit, ale ji samé tečou po tváři slzy.
„Opatruj se mi tam. A ne, že si začneš se Šárkou!“ varuji ji.
„Jedinou osůbku, kterou mám v srdci jsi ty“ připomene mi a já ji věřím.
„Mám tě jít doprovodit?“ nabídnu ji, ale ona jen zakroutí hlavou.
„Bylo by to těžší. Karinko, moje zlatíčko malí, opatruj se mi tu, nevyváděj žádné kraviny, buď hodná, poslouchej“ dává mi rady do života, čímž mě doslova rozesměje.
„Takhle se mi líbíš. S úsměvem“ pohladí mě.
„Ty máš co povídat“ utřu ji slzy.
„Půjdu, musím. Bude to ještě horší. Nezapomeň na mě“ naposledy mě políbí.
„A ty na mě“ připomenu se ji.
„Na tebe se nedá.“ usměje se a s tímhle odejde. Jen za ní zavřu dveře a rozbrečím se ještě víc. Sesunu se podél dveří a skovám si hlavu do dlaní.
Vůbec nevím, jak to tu zvládnu. Je to poprvé, co jsme tak dlouho a tak moc daleko od sebe. Bude mi moc chybět, vlastně chybí mi už teď. Nemohla jsem pro ni udělat nic jiného, než ji přichystat tohle překvapení a stejně mám pocit, že pro ni dělám tak málo. Pořád mi připadá, že pro ni dělám tak moc málo že si ji ani nezasloužím. Nemůžu pro ni udělat nic jiného, než ji psát, snažit se s ní být co nejvíce a pořád ji zahrnovat láskou, i když tou tajnou.
Všechny ty chvilky s ní jsou jedinečné a nádherné. Můžeme spolu být klidně pět minut a já jsem za ně ráda. Jsem ráda za každou minutku s ní a proto ani nechci vidět to, jak to bez ní všechno zvládnu. Bude to těžké, ale zase na druhou stranu vím, že se mi vrátí. Sice za dlouho, ale vrátí se mi. A budeme zase spolu. Jen my dvě.