Deset lekcí života - Lekce 1

„Co tak smutná?“ Lenka se otočila k Ondrovi a zjistila, že ji upřeně pozoruje.
„Já nejsem smutná,“ opáčila automaticky.
„Ale neříkej. Smutek v očích, smutek v mysli. Co tě trápí?“
„Nic mě netrápí.“ Otočila se, aby snad Ondra nepostřehl nějaký náznak nejistoty. Věděla, že si sama nalhává. Už delší dobu to nějak skřípalo ve vztahu mezi ní a jejím přítelem Pavlem.
„Jak myslíš,“ uklidňoval situaci Ondra. Ale nepřestával si Lenku prohlížet. V jejich hnědých očích se rýsoval neklid mysli. Tak rád by věděl, co se v ní odehrává, tak rád by jí byl blíž.
„Poslyš, užíváš si vůbec života?“
Tahle podivná otázka s Lenkou zahýbala. Co to jako znamená?
„Samozřejmě, že si života užívám.“
„Opravdu? Tak cos třeba dělala tenhle víkend?“ Ondra se usmíval. Moc dobře věděl, že Lenka byla celý víkend zavřená doma. Měla jet k Pavlovi do Vrbna, ale nakonec z toho sešlo.
„Tak… možná mám pár promrhaných dnů, ale…“ nevěděla, co má říct. Tahle otázka ji opravdu zaskočila.
„Tak víš co? Dám ti návrh. Ty mě naučíš tančit a já ti ukážu, jak žít. Co ty na to?“
„Vždyť ty umíš tančit. Viděla jsem tě v tanečních a…“
„To, že umím kroky, to neznamená, že umím tančit. Ty to umíš. Když ty tančíš, jde vidět, že do toho dáváš srdce. Tak co? Bereš?“
Lenka dost dobře nechápala, co tím vlastně Ondra myslí, ale přesto stiskla nabízenou ruku.

„Řekni doma, že z pátku na sobotu přespíš ve škole v Andělské Hoře. Jen klid, moje maminka tam učí. Že tam budeš pomáhat. Sbal si spacák a nějaké jídlo. Sice tam dostaneš večeři, ale pro jistotu.“
„A co vlastně budem dělat?“ zajímala se Lenka.
„Přece žít,“ usmál se Ondra.
Celý pátek byla Lenka jako na trní. Když se ve čtyři hodiny sešli na zastávce, nemohla si nevšimnout, že se Ondra stále usmívá.
„Připravená žít?“
„To se uvidí…“
Dokodrcali se autobusem přes Staré Město, Světlou Horu až konečně na jedinou zastávku v Andělské Hoře. Seběhli schody vedoucí k parčíku, proběhli kolem pár stromů a už zvonili u dveří školní budovy.
„Ano?“ zapraskalo v intercomu.
„To jsem já,“ zabručel Ondra.
Zabzučel zámek dveří, Ondra se do nich opřel a s Lenkou v závěsu vstoupil do chodby. Vyšli do prvního patra a vstoupili do dveří s nápisem 2. A. Ondra se pozdravil s maminkou, která seděla u katedry a potom se otočil k sedmnácti dětem, které si hráli na koberci za lavicemi.
„Čau děcka!“
„Ahoj Ondro!“ zaznělo mnohohlasně.
„Chci vám někoho představit. Tohle,“ ukázal na Lenku, „je Lenička. Dneska tu bude s námi. Je moc hodná a proto si nezaslouží, abyste ji zlobili, jasný?“
„Vy spolu chodíte?“ vypískla nejmenší holčička. Několik dětí se zahihňalo.
„Ne, nechodíme,“ usmál se Ondra.

„Tak co?“ zeptal se Ondra. Oba leželi ve spacáku, příjemně unavení. Měli pro sebe celý kabinet, tudíž si mohli v klidu popovídat.
„No…“ začala Lenka. Kdyby měla říct pravdu, řekla by, že to bylo úžasné. Nejdřív ta spousta her, potom bobřík odvahy a nakonec opíkání. Lenka ještě teď slyší v hlavě ty dětinské otázky, ale přesto ji bavilo starat se o tu bandu špuntů. Ani nemusela odpovědět, jistě na ní šlo vidět, že nelituje toho, že jela.
„Cos mi tímhle chtěl ukázat?“
„Dobrá. Lekce číslo jedna: Zůstaň mladá. Mládí, to je nejdelší kus života, protože mladí zůstaneme, i když zestárneme.“
Lenka si položila hlavu na polštář, zavřela oči a za chvíli usnula.