Deset lekcí života - Lekce 2

Uběhl měsíc. Lenka už zapomněla na dohodu, kterou s Ondrou uzavřela. Příliš ji zaměstnávaly přípravy do školy. Až do –
„Co takhle, že bychom o tomhle víkendu jeli k mojí babičce?“ navrhl Ondra Honzovi, Petře a Lence. Významně přitom na Lenku mrkl.
„Jasně!“ ožil Honza. „Tvoje babička žije ve Mladči, ne? Mohli bychom se podívat do jeskyní.“
„Takže jedem?“ ujišťoval se Ondra. Nikdo nebyl proti.

„Ahoj babi!“ volal Ondra už od branky.
„Ahoj Ondrášku,“ ozvalo se ze dveří. Po chvíli z nich vyšla malá sedmašedesátiletá paní. Šouravým krokem se vydala ke skupince čtyř mladých lidí.
„Tohle jsou moji kamarádi, babi. Ten dlouhán je Honza, tohle je Petra a tohle Lenka. Ti, jak jsem ti vyprávěl.“
„Ano ano, vzpomínám si. Přijeli jste si prohlédnout Mladeč? No, ty je určitě dobře provedeš, znáš to tu jako svoje boty.“
„No, vlastně jsem myslel, že nás všechny provedeš ty. Přece jenom to tu znáš líp,“ usměje se Ondra.
„Tak pojďte dovnitř. Určitě máte hlad.“
Všem připadala Ondrova babička moc milá. Nasvačili se, vybalili si věci a šli na procházku. Na každém významnějším místě se zastavili a Ondrova babička energicky vyprávěla nějakou příhodu, která se k danému místu vázala. Ovšem nebylo to obyčejné stařecké tlachání. Cosi v jejím projevu nutilo ostatní, aby pozorně poslouchali.
„Tohle je Rytířská síň. Původně tady bylo dvanáct sloupů a na nich nádherná kamenná střecha. A právě tady mi tvůj dědeček vyznal lásku. Téměř každý den jsme sem chodili, bylo to hodně oblíbené místo zamilovaných párů. Seděli jsme tady na tomhle kameni a on se ke mně najednou otočil a povídá: Mám tě rád. Byl červený až za ušima. Strašně jsem se rozesmála a on to bral jako urážku.“
Ondra se podíval na Lenku. Sledovala starou paní, jak vypráví, a přitom se usmívala.

„Co vlastně děláte?“ Všichni seděli u stolu v jídelně. Ondrova babička, jak už to u babiček bývá, se vyptávala.
„No, já hodně kreslím,“ začal Honza.
„Tak to je pravda,“ přidala se Petra. „Vždycky v matice, místo toho, aby rýsoval, kreslí všelijaké nesmysly.“
„Už má pokreslenou půlku sešitu,“ smál se Ondra.
„A co vy, Petro?“
„Já jezdím na koních… ve Světlé Hoře. Je tam menší stáj, tak tam o víkendech dojíždím, starám se o koně a za odměnu si můžu zajezdit.“
Stará paní se otočila na Lenku.
„A vy, Lenko?“
„Toho je hodně. Ale ráda zpívám. Ne, že bych byla nějaká superstar, ale ráda bych si to zkusila s nějakou kapelou, nebo alespoň zpívat na mikrofon.“
Ondra sebou trhl, jako by chtěl něco říct, ale zřejmě si to rozmyslel, jen se maličko pousmál.

„Cos mi chtěl ukázat tímhle?“ Seděli sami dva, každý míchal lžičkou hrnek horkého čaje.
„Lekce číslo dva: Važ si stáří. Kdokoliv, kdo je starší než ty, ti může něco předat. Stáří si zaslouží úctu, protože staří lidé tu byli dřív než my. Bez stáří bychom nevěděli, co je mládí, a celá lekce 1 by byla k ničemu.“