Martina-poslední kapitola

Odpoledne si uvědomí, že jsem v lavici nechala svojí matiku.Že by se mi chtělo do druhýho patra vracet, se fakt říct nedá.Ale co naplat-zejtra píšem.Ačkoliv už jsem přezutá a přichystaná k odchodu, zamířim do třídy.To co následuje v dalších pěti minutách, je ,mírně řečeno, šokující.Obrázek, který se mi naskytne po otevření dveří třídy, naprosto nepředpokládám. Kryštof sedí na lavici zády ke mně a z druhý strany ho objímá Marcela a líbaj se!Potvora, bleskne mi v první vteřině hlavou, pak se otočim na podpatku a normálně z tý třídy zdrhnu.Oči zalitý slzami.Seběhnu schodiště a vyběhnu na ulici.Ani prudký závan větru a drobný mrholení mě nedonutí zastavit.V hlavě mi prolítává tisíce myšlenek.Já blbá!Ale když Kryštof vypadal tak přesvědčivě!V tu chvíli uslyším skřípění brzd, ucítím náraz a pak už se jen propadnu do prázdný tmy.
,,Vypadá to s ní docela dobře.Výsledky by měli být přesnější po všech rentgenech.Hlavně jí nechte odpočívat,“zaslechnu hlas jakoby z dálky.Zamžourám očima a přede mnou se objeví moje drahá rodička.,,Martinko, miláčku,“vrhne se ihned ke mně.,,Mami,“snažím se ze sebe vymámit kloudnou větu, ale v tom mi brání mamčino pevné sevření.,,Jseš v pořádku?“Odtáhne se , aby si mě mohla prohlídnout.,,Jo.Cejtim se dobře.Co se vlastně stalo?“Matinka mi poví jak pro mě přijela záchranka a jakej měla strašnej strach a víc už vlastně znám.Vnímám ji jednim uchem, protože mojí pozornost zaujme kytka ve váze.,,jak dlouho tu ležim?“Zeptám se.,,Od včerejšího večera.“
,,Od koho to je..?“ukážu na kytici.
,,Nemám nejmenší ponětí.A teď, kdybys mě omluvila bych si došla pro kafe, jsem hrozně utahaná,“usměje se na mě.,,Klidně si jdi domu pospat,“navrhnu, jelikož mi je jasný, že tu u mě probděla celou noc.Zakroutí hlavou a odejde.Opatrně se posadím, protože mě pobolívá noha.Vezmu do ruky kytku a najdu u ní připevněnej lísteček.VŠECHNO NENÍ TAK, JAK VYPADÁ.K.Přečtu si na něm.Je mi jasnej adresát.Kryštof.Co tím myslí?Že to co jsme viděla byl jen přelud?A nebo, že se na něj Marcela zas vrhla jako na plese?Nevim čemu mám věřit.Od mírně pootevřenejch dvěří se ozve zaklepání.,,Dále,“hlesnu.Předpokládám, že to bude sestřička nebo mamka či sestra.,,Ahoj,“usměje se na mě člověk, kterého bych tu v nejmenším nečekala.,,Páni, ehm, čau,“pozdravim Leoše.,,Jak víš, že já tady, to?“,,Ležíš?O tom ví celá škola.A moje sestra tam studuje, takže jsem nebyl neseznámen s touto informací.A kámoše mamka pracuje v nemocnici a tak jsem si řek, že se za tebou jen tak mimochodem zastavim.“Celá se rozzářim.A když mi vtiskne do ruky jednu růži a posadí se ke mně na postel, můžu se štěstím rozplynout.,,Nečekala jsme, že kluci jako ty kupujou kytky holkám.“Podivim se.,,Jak kluci jako já?“Baví se.,,No takový, no,“nevim, jak ho přesně popsat, aby se neurazil.,,Pokračuj, rád si vyslechnu, mezi jaký kluky patřim.“
,,Radši ne,“vzdám se.
,,Možná to bude lepší,“přitaká mi a pak se zakouká na kytku o něco víc větší, než je ta jedna růže.,,Kdo ti je dal?“Kejvne směrem k nim.
,,Mamka,“zalžu.Evidentně se mu zlepší nálada.,,No každopádně, já budu muset.“Pokrčí rameny a zvedne se.U dveří se otočí:,,Tak asi ahoj.“,,Ahoj.“Řeknu zklamaně.Chvíli tam postává, pak se však nevrátí ke mně a nezačne mě líbat, ale normálně odejde.No tak to bychom měli.,,Tady jsme ti přinesla horkou čokoládu.“Vstoupí dovnitř mamka s kelímkem.,,Díky mami,“líbnu jí na tvář.
,,To jste nám tu moc dlouho nepobyla, slečno Jandová,“loučí se se mnou sestřička, co tu o mě tři dny dbala.,,Nevadí,ale nebojte se, brzo se zas vrátím na prohlídku,“sjedu očima k sádře na noze.,,To se nebojim.Tak nashledanou.“Pomůže mi s taškou až ke dveřím.,,Ahoj,“stojí u vchodu kluk.Leoš se jmenuje.,,Můžu ti pomoc?“Popadne mou tašku a pak se vydáme podél stromů domu.,,Svez bych tě na motorce, ale jaksi takhle by to asi moc nešlo.“Usoudí.,,Díky, je to jen kousek.To dojdu.“Kousek to je, ale bez sádry trvá o patnáct minut míň.,,Tak jsme tady,“zastavím před vstupem.,,A díky,“vytáhnu z kapsy klíče.,,Není zač.To já rád.“,,Pomáháš zraněným dívkám?“Dokončim za něj větu,,Ne.Ale pěkným holkám určitě,“na tváři se mi rozlije ruměnec.Prej sem pěkná.,,Martino, ty seš fakt hrozně fajn holka.“Přidá další lichotku.Nevim jak se zachovat a tak radši vložím klíček do zámku.,,Tak asi,“začnu,ale nedokončim.Jeho obličej se přiblíží k mýmu a pak si už jen vychutnávám jeho rty.A že líbá skvěle, to můžu potvrdit.Když se od sebe odlepíme, zahlídnu odcházející postavu Kryštofa.Ale je mi to nějak jedno.Leoš mi napíše svoje číslo na sádru, líbne mě ještě jednou, dá ruce do kapes a odejde.Myslim, že jsme úplně maximálně šťastná.Nejšťastnější.Prostě happy.