Deset lekcí života - Lekce 4

Lence se rozječel mobil, ležící na nočním stolku. Utřela si slzy, nepřítomně po něm hmátla a chystala se příchozí hovor odmítnout. Ale když uviděla, že jí volá Ondra, rozhodla se, že to zvedne.
„Ahoj, máš čas? Něco bych pro tebe měl.“
„Ale jo, mám…“
„Není ti něco? Tvůj hlas zní nějak divně,“ promluvil po chvíli Ondra.
„Ne, v pořádku. Jen…“
„Pohádala ses s Pavlem?“ odtušil Ondra.
„Jo, pohádala,“ vzdychla Lenka.
„Tak to tě raději nebudu rušit. Ledaže bys vážně chtěla…“
„Ano, chci. Potřebuju se trochu odreagovat. A co pro mě teda máš?“
„Uvidíš,“ zasmál se Ondra. „Stavím se pro tebe asi za čtvrt hodiny, dobře?“
„Jasně, už se těším.“
Lenka odložila mobil. Podivila se nad tím, že jí Ondrův hlas uklidnil, ale za chvíli na to zapomněla. Netušila, že tímhle okamžikem začala nová etapa jejího života.
Cinkl zvonek.
„Teda, ten je rychlý,“ pomyslela si Lenka. „Vždyť uběhlo sotva deset minut od jejich rozhovoru. Lenka si strčila klíče, co měla pověšené na háčku u dveří, do kapsy a vyběhla na chodbu. Přivolala si výtah, sjela do přízemí a vyšla na čerstvý vzduch před dům.
V tu chvíli se někdo lehce dotkl jejího ramene a v zápětí ji klidný hlas promluvil do ucha.
„Ahoj.“ Nebyl to Ondra, kterého očekávala. Byl to Pavel.
„Co tady děláš?“ vyhrkla Lenka.
„Přišel jsem se usmířit. Už se nechci hádat.“
V tu chvíli Lenka zahlédla Ondru. Šel klidným krokem po chodníku a koukal do země. Uvědomila si, že by to nebylo právě nejlepší, kdyby si pro ni přišel jiný kluk právě před Pavlem. Chtěla dát Ondrovi nenápadně nějaké znamení. Ale nebylo to třeba. Ondra zvedl hlavu, podíval se na ně a okamžitě situaci pochopil. Jen kývl a šel dál.
„Posloucháš mě vůbec?“ snažil se upoutat Lenčinu pozornost Pavel.
„Jo, poslouchám. Já se taky nechci hádat. Pojď dovnitř.“ Otevřela Pavlovi dveře a naznačila mu, že má jít první. Jakmile Pavel vešel, gestem Ondrovi naznačila, že má na ni počkat. Ten si mezitím sedl na lavičku poblíž domu.
Asi po čtvrt hodině vyšel z Lenčina domu Pavel, prošel kolem Ondry a přitom se usmíval. Ten úsměv se Ondrovi vůbec nelíbil. Jakmile zašel za roh, vyběhla ven i Lenka.
„Promiň mi to,“ omlouvala se Ondrovi.
„To nic, jen klid.“
„Děkuju za tu pohotovou reakci.“
„Vůbec není zač. Řekl jsem si, že by to asi nevypadalo dobře, kdybych se tam najednou objevil. Tak, půjdeme?“

„Kam mě to vlastně vedeš?“
Už šli čtvrt hodiny. Dostali se až na kraj města. Lenka netušila, co by tam mohli dělat. Pokud věděla, jsou v jejich okolí jen sklady a prodejna stavebního materiálu.
„Neboj, už jsme tu,“ ukázal Ondra na jednu budovu.
„A kde to vlastně jsme?“
„Uvidíš, uvidíš.“
Ondra odemkl bytelné železné dveře, podržel je otevřené, aby Lenka mohla vejít a pak ji následoval.
„Nahoru po schodech.“
Vyšlapali asi dvacet schodů a ocitli se v chodbě s pěti dveřmi. Ondra otevřel hned ty první. Vstoupili do odhlučněné místnosti. Lenka na první pohled poznala, že je to zkušebna nějaké kapely.
„Jdete pozdě,“ ozvalo se od mixážního pultu. Postávali tem čtyři lidé. Tři z nich Lenka znala. Gábina, Kamila a Zatlík. Všichni tři jsou spolužáci. Čtvrtého chlapce neznala.
„Lenko, představuju ti tvou kapelu pro dnešní den. Zatlík a jeho akustická kytara, Gábina se svou říznou elektrickou kytarou, Kamila má na starost vokály, triangl, tamburínu a takový ty serepetičky a Rosťa, skvělý bubeník. A já jako basista.“
„Páni,“ vyhrkla Lenka. „A co mám dělat?“
„No, to je jednoduché, přece zpívat.“ Ondra ji odvedl k mikrofonu postavenému v čele celé sestavy. „Tenhle je jenom tvůj.“
„A… a co mám zpívat?“ Lenka pořád nemohla uvěřit tomu, co se děje.
„Co chceš. Je to jenom na tobě. Kdybys snad chtěla mužský doprovod, stačí říct. Ne, že bych byl nějaká superstar, ale zpívám líp, jak Zatlík.“
Lenka se zasmála a přitom se omluvně podívala na Zatlíka.
„No co koukáš, je to pravda,“ zakřenil se.
„Tak… tak třeba I will always love you, umíte?“
„No, že váháš,“ kývla Gábina.
Lenka se párkrát zhluboka nadechla, aby ze sebe setřásla nervozitu, Ondra na pultu stiskl tlačítko REC a na chvíli jako by se zastavil čas. Pak Lenka zavřela oči a začala zpívat.
If I should stay. I would only be in your way. So I'll go but I know. I'll think of you every step of the way. I will always love you…

„Děkuju, něco takového jsem ještě nikdy nezažila.“
„Ber to jako další lekci. A tady máš cédéčko s dnešníma nahrávkama.“
„Lekce? A její heslo?“
„Splň si své sny. Nikdy nesmíš jen snít a nic nepodniknout. Splnit si své sny znamená žít.“