Nezapomenu... Nikdy

SOUČASTNOST:
Seděla na kameni a plakala. Seděla a vzpomínala na ten jeden rok krásného života. Seděla a vzpomínala...

O ROK DŘÍVE:
"Promiňte neviděl jsem vás." "To nic, jen jste mi polil rifle." Sophie si začala utírat rifle od kávy a přitom si pečlivě prohlížela toho muže, který stál na proti ní. Měl kaštanově hnědé vlasy a tmavší kalhoty které krásně ladily s černou košilí. Stáli a dívali se na sebe, toho dne kdy se poprvé potkali. "Víte co?" řekl Mark "Já vám ty rifle vyperu, pojďte bydlím odsud kousek." Sophie se zamyslela ale došlo jí, že se jí vlastně začíná líbit, že je vlastně ráda že dnes zašla do té kavárny i když měla být úplně někde jinde. "Dobrá, pojďme"

"Hmmm máte hezký byt" řekla Sophie a malinko se pousmála. "Díky, no není nic moc ale sem tu rád, je to má pracovna i domov." Byl to malý byt 3+1, Mark tu pracoval na svém notebooku celé dny. Ale dnes ne, dnes byl v kavárně na horu první a deváté. "Co vlastně děláte Marku?" zeptala se. "No vlastně jsem spisovatel, píši poezii mám ji rád." "Moment, vyhrkla, "vy jste ten Mark Deen?" Ano už to tak bylo setkala se s nejpopulárnějším básníkem té doby. Všude v obchodech byli jeho plakáty, knihy i transparenty. Nikdo ve městě nemluvil o ničem jiném než o něm. "No vlastně ano, ale nechtěl sem vám to říkat, lidi se pak ke mě chovají jako k někomu vznešenému nebo co a přitom sem normální chlap." "Víte co mám tu láhev Portskýho vína, donesu ji." řekl Mark a šel pro něj. "No dám si moc ráda, děkuji." připili si na tykání a povídali si o všem možném až do hluboké noci. Už musela odejít, ale nechtělo se jí, nechtělo, protože zase bude sama a v jeho přítomnosti se cítila tak... tak šťastná. "Už musím jít, Marku." "No tak snad se ještě uvidíme, jste moc milá žena Sophie." políbil jí na tvář a napsal jí telefoní číslo na kus papíru.

Dalších pár měsíců se scházeli den co den a jejich vztah se prohluboval. Pomalu, ale jistě, se během roku zamilovali. "Crrr Crrr" "Ano už běžím moment" někdo zvonil na Marka. "Ano přejete si?" zeptal se Mark muže který měl blond vlasy a dlouhý nos. "SKLAPNI!!" zařval ihned muž, který stál ve dveřích. "Tak co ty hovado, seš slavnej co!?" "Máš co chceš ale měl sem to být já!" "To já jsem měl bejt slavný, co bráško?" "Nééé ty ale JÁ.!" Byl to jeho bratr, který už mu dlouho záviděl. "Ale teď je konec brácho, teď je konec!" Namířil na něj Koltem 1912. "Néé, prosím nech mě, víš že za to nemůžu, prostě vytiskli dřív mou knihu a né tvou." "Nééé nééé, mohl si s tím něco dělat ale NEUDĚLAL!!" "Práásk Práásk Práásk...." Stál nad ním a díval se jak bezmocně leze po podlaze. Mark dostal 3 kulky do břicha. Umřel.

Na druhý den ráno "Dovolali jste se do hlasové sch..." Sophie se mu pořád nemohla dovolat. "Sakra proč mi to pořád Mark nebere?" Snažila se mu dovolat celý den. Nezdálo se jí to, vždyť jí před týdnem požádal o ruku a teď.., a teď ji nebere telefon. Zašla se tedy za ním podívat. Přišla k jeho bytu ale dveře byli otevřené. Vstoupila dovnitř a uviděla bezvládné tělo jejího miláčka, jak leží na zkrvavené podlaze. Snažila se mu pomoc ale bylo pozdě. Už byl přeci dávno mrtvý...

Seděla a plakala. Seděla na kameni a plakala. Právě skončil Markův pohřeb. Byl velkolepý. Nemohla se vzpamatovat, ještě předevčírem s ním byla na večeři. Měli se brát ale teď... "Musím to překonat, musím..musím..!" "Nikdy nezapomenu, slibuji lásko, nikdy nezapomenu" Sophie vstala a nechala na Markově hrobě velkou kytici červených růží. Odešla...

O ROK POZDĚJI:
"Promiňte neviděl jsem vás." Do Sophie vrazil muž a nechtěně jí polil šaty...