Deset lekcí života - Lekce 5

„Tak jsme se rozešli,“ oznámila Lenka svým přátelům, jakmile ráno vešla do třídy.
„Co se stalo?“ zeptala se Petra.
„No, dozvěděla jsem se, že to se mnou poslední dobou nemyslel vážně, že si chtěl jenom užít pozornosti a že si už dávno našel jinou.“
„Tak to je mi líto. Jak to neseš?“ ozval se Ondra. Věděl, že by měl projevovat soustrast, ale jeho srdce mu říkalo něco jiného.
„Tak, v pohodě. Popravdě řečeno jsem ráda. Je lepší být sama než chodit s takovým…“
V tu chvíli zazvonilo. Všichni se rozprchli do svých lavic a čekali na příchod učitele.
Asi v půlce hodiny přišlo Lence psaní. Když viděla, že je od Ondry, schovala ho pod desku stolu, aby učitel nic neviděl, a tam ho opatrně rozložila.
„Máš dneska po setmění čas?“
Lenka hmátla po propisce a rychle napsala odpověď: „Mám. Další lekce?“
Poslala dopis zpátky, rychle si od Petry sedící vedle opsala látku, kterou zameškala soustředěním na psaní. Za okamžik jí přilétla odpověď: „Správně. Vyzvednu tě v sedm hodin.“

„Kam půjdeme teď?“ zeptala se Lenka, jakmile vyšli před její dům.
„Teda, ty jsi ale zvědavá,“ usmál se Ondra.
„A ty se divíš? Ty tvoje lekce jsou vážně…“
„Vážně? To jako fakt vážně?“ zasmál se Ondra. Hrozně rád používal takovéto slovní hříčky.
„Ale no tak,“ zlobila se naoko Lenka. „Tak kam jdeme?“
„Moc daleko ne. Víš, kde je silo?“
„Jasně že vím. Nejvýš čnící budova v Bruntále. Ta se nedá jen tak přehlédnout.“
„Tak v tom případě už víš, kam jdeme.“
„A co tam?“ nedala pokoj Lenka.
„No, potřebuju si něco vyfotit,“ řekl Ondra a přitom vytáhl z batohu fotoaparát. „A při tom focení ti ukážu něco, cos určitě ještě neviděla.

„Dobrý den, můžu mluvit se šéfem?“ zeptal se Ondra chlapíka, který jim přišel otevřít. Muž si je změřil podezřívavým pohledem. Potom se otočil za sebe a zavolal do chodby: „Pane Hradil, někdo vás tu shání!“
Po chvíli se ve dveřích objevil příjemně vyhlížející mladík.
„Ano?“
„Dobrý den, jsem Ondřej Crha, internetový portál Deník mladých. Včera jsem vám volal…“
„Ano, ano, to focení, že? Tak pojďte dál.“
Ondra naznačil Lence, aby vešla a okamžitě ji následoval. Mladík je dovedl chodbou k výtahu.
„Vyjedete úplně nahoru, v přístřešku jsou na zábradlí dva opasky s karabinou. Připněte si je a potom si běžte, kam chcete. Já s vámi nemůžu, mám moc práce. Až budete hotovi, sjeďte zase dolů a zavolejte mi tady tím telefonem, abych věděl, že už odcházíte. Nezapomeňte, že nahoru jdete na vlastní nebezpečí.“
„Samozřejmě, děkuji.“
Ve výtahu se Lenka otočila k Ondrovi.
„Takže redaktor, jo?“
„Takový můj koníček,“ zakřenil se Ondra. „Baví mě psát, tak proč toho nevyužít.“
Vyjeli nahoru, v přístřešku se připoutali podle mladíkových pokynů a vystoupili do otevřeného prostoru.
„Tak, co mi to chceš ukázat?“ ptala se Lenka. Neviděla nic než nějaká pole a kdesi v dálce Bukový rybník.
„Zavři oči,“ požádal ji Ondra. Lenka byla na pochybách.
„Nevím, jestli je to dobrý…“
„To jenom kvůli efektu,“ zubil se Ondra. „Jen klid, budu tě držet.“
Lenka zavřela oči, pro jistotu se chytila zábradlí a cítila, že ji Ondra vede na druhou stranu ochozu.
„Tak jo, otevři oči.“
Když to Lenka udělala, doslova oněměla úžasem. Pod nimi se ve tmě rozkládalo celé město. Spousta malých světýlek a poblikávajících oken jí připomněla pohled na oblohu tehdy na Plavatisku.
Cítila, že ji Ondra svým tělem hřeje na zádech a lehce ji přidržuje kolem pasu.
„To, co vidíš,“ šeptal ji do ucha, „je tvoje rodné město v té nejkrásnější podobě, jakou kdy může získat. Utápí se ve tmě a přitom září světlem. Spousta uliček, park, známá místa i zákoutí, do kterých ses někdy bála vkročit, to všechno tvoří tvoje rodné město. Tohle bude vždy tvůj domov, ať budeš kdekoliv. Takže heslo páté lekce je…“
„Nikdy nezapomeň na své rodné město,“ doplnila Lenka. Natočila svou hlavu tak, aby Ondrovi viděla do očí, ve kterých se odrážela celá ta krása dole. Ondra se lehce usmíval.
„Přesně tak.“ V tu chvíli měl strašnou chuť Lenku políbit. Ale teď ještě ne. Ještě není ten správný čas.
Lenka pociťovala něco podobného. Ve skrytu duše si musela přiznat, že se s Pavlem rozešla vlastně kvůli Ondrovi. To, co k němu cítila už sahalo dál, než jen pouhé přátelství. Ale nechtěla nic pokazit.
A tak tam stáli, navzájem se hřáli a obdivovali krásu jejich rodného města. Málem zapomněli i na fotografování.