Deset lekcí života - Lekce 6

„Když teda budou ty prázdniny, a bude teplo, nechcete jet pod stan?“ navrhl Ondra Lence, Honzovi a Petře.
„No, pokud mě naši pustí,“ zapochybovala Petra.
„Ale co by nepustili, vždyť jsi skoro dospělá… Musíš umět argumentovat,“ radil Honza.
„No, to sice jo, ale jak jim asi vysvětlím, že jedu se dvěma klukama?“
„Jeeej, však stan budeš mít vlastní, ne?“ zasmál se Ondra.
„No, však se zeptej a uvidíš. Řekni, že jedu taky, pak tě snad pustí,“ vložila se do rozhovoru Lenka. Chtěla jet za každou cenu. Měla pocit, že má Ondra něco za lubem.
Skončil školní rok, všichni z Ondrovy třídy úspěšně postoupili do dalšího ročníku a Petřini rodiče souhlasili s týdenním výletem na kola a pod stan.
„Bude lepší vzít si peníze místo jídla. Nakupovat můžeme cestou a nemusíme se tahat se zbytečnostmi,“ plánoval Honza.
„A kam vůbec pojedeme?“ vyzvídala Lenka.
„A není to jedno?“ zasmál se Ondra. „Pojedeme přímo za nosem, čtvrtý den ráno to otočíme a pofrčíme zpátky.“
„To se mi líbí,“ přitakala Petra.
„A jak to bude se spaním?“ zarazil se Honza.
„Jen klid, všude se najde nějaká louka, pole nebo mýtina. A když nebudem dělat binec, nebudeme nikomu vadit.“
„Copak ty už si někdy takhle trampoval?“ divila se Lenka.
„No jasně. Už několikrát,“ pyšnil se Ondra.
„Tak domluveno.Vyrážíme v pondělí ráno a pojedem tam, kde bude rovina,“ smál se Honza.

„Máme na výběr sedm cest. Směr Staré Město, Václavov, Valšov, Mezina, Horní Benešov, Oborná a nebo Široká Niva,“ hlásil Honza, když se v pondělí ráno sešli na náměstí. Každý měl na zádech batoh a na kole dvě cestovní tašky.
„Byl to Ondrův nápad. Ondra začíná na O, takže Oborná,“ rozhodla Petra.
„Ale vždyť je to fuk, ne? Stejně tam chce Petra jet, protože je to z kopce,“ smál se Ondra.
Vydali se na cestu. Vepředu jel Ondra, za ním Lenka následována Petrou a úplně vzadu jel Honza.
Jeli stálou rychlostí, projeli Obornou, Novými Heřminovy, Loučkami, Branticemi, v Krnově stočili na jihovýchod do Úvalna a když Honzův tachometr ukázal čas dvanáct hodin a čtrnáct minut a ujetých třicet kilometrů, zastavili u vodní nádrže v Pochni.
„Co takhle, že bychom tady Přenocovali?“ navrhl Ondra. „Necháme si u někoho věci, porozhlídnem se kolem a k večeru se vrátíme a postavíme stany.“
„To je dobrý nápad. Tady to vypadá pěkně, kolem dokola samé louky a lesy…“ souhlasila Lenka.
„Dobrý den. Měli bychom na vás takovou prosbu,“ ujal se slova Ondra, když vešli do malého obchůdku ve vesnici.
„Ale? Snad to není elegantní přepadení?“ usmála se mile vyhlížející starší paní za pultem.
„Ne, nic takového, nebojte.“ Když ji Ondra vysvětlil, co po ní chtějí, prodavačka pokývala hlavou.
„Tak trampaři,“ prohodila. „Klidně si tu všechno nechte. Pokud se chcete porozhlédnout kolem, vezměte si raději mapu,“ radila jim a už jednu vytahovala ze stojanu po její pravé ruce.
Ondra vytáhl z kapsy peněženku, že mapu zaplatí, ale prodavačka zavrtěla hlavou.
„To je v pořádku. Jen mi ji vraťte v celku. Raději si kupte něco k jídlu. Vypadáte hladoví.“
Když si každý vybral nějakou svačinu a zaplatili, prodavačka odemkla dveře od skladu a všichni si tam naskládali zavazadla.
„V kolik se vrátíte?“ vyptávala se.
„To opravdu nevím,“ pokrčil rameny Ondra.
„Kdybyste se vrátili po šesté hodině, tak nechoďte sem, to už mám zavřeno. Ale tak dvacet metrů odtud vpravo je dům s bílým obložením. Na zvonku je napsáno Likusová. Zazvoňte a já vám přijdu otevřít.“
„Děkuju… paní Likusová,“ usmál se Ondra.
„Vůbec nemáte zač. Takové cestovatele je nutno podporovat.“
„Ještě něco, paní Likusová. Nevíte, kde bychom si mohli postavit stany?“
„Ale na co stany? Máme u potoka seník. Pokud nejste nikdo alergik, můžete klidně přespat tam. Samozřejmě pokud mi to tam nepodpálíte. Je tam i ohniště, takže si klidně můžete rozdělat oheň.“
„To by bylo príma,“ řekl Ondra, když jeho kamarádi souhlasně pokyvovali.
Rozloučili se s paní Likusovou, Ondra si hodil batoh s jídlem na záda, nasedli na kola a vyrazili. Jeli po polní silnici podél potoka proti proudu. U druhého přítoku přejeli přes můstek a vyrazili do lesa na kopci. Cestou hodně fotili přírodu, zvlášť Ondra.
„Běžte k támhletomu pařezu!“ navigoval ostatní, aby je mohl vyfotit. „No tak, nějak se tam seskládejte. A blíž k sobě, nebo se mi tam nevejdete. Tak si, Honzo, stoupni. A holky, nějaké sexy pózy, ať to za něco stojí!“ Stiskl spoušť právě ve chvíli, kdy Honza přepadával přes kmen spadlého stromu.
„To bude skvělá fotka,“ smála se Petra.
Když po cestě dojeli až na louku, opřeli kola o stromy a dali se do jídla.
„Dál už raději nepojedeme. Jednak už jsou čtyři hodiny a jednak vidím támhle náznak civilizace,“ ukázal Ondra na asfaltovou cestu klikatící pod kopcem, na který vyjeli.
„Ale stejně je to tu nádherné,“ prohlásila Lenka.
„To jo,“ souhlasila Petra.

„Honzo?“
„Co?“
„Nechrápej!“
Šeptání okamžitě vystřídal tlumený smích. Ukázalo se, že seník, ve kterém mají spát, je v podstatě menší stodola. Všichni čtyři se uvelebili na velké kupě sena v rohu. I když noc nebyla právě nejteplejší, nikomu nebyla zima. Seno byl vskutku dobrý tepelný izolant.
„Já nechrápu,“ hájil se šeptem Honza.
„Ale chrápeš,“ přidala se k Ondrovi Lenka.
„Jak můžu chrápat, když ještě nespím?“
„Tak je to na tebe, Petro. Přiznej se,“ chechtal se Ondra.
„Co zas já?“ ozvala se ospale Petra.
„Ale nic, spi,“ uklidňovala ji Lenka.
„Jdu se nadýchat čerstvého vzduchu,“ oznámil Ondra. Vyškrábal se z haldy sena a vyběhl ven. Na chvíli zavřel oči a vdechl vůni čerstvě posečené trávy a dohořívajícího ohně. Potom se podíval na nebe. Zářili na něm tisíce hvězd.
Cosi za ním zašustilo.
„Copak, Lenko, nemůžeš spát?“ zeptal se Ondra, aniž by se otočil.
„Jak si poznal, že jsem to já?“ divila se Lenka.
„Jednoduše. Petra už spí a Honza strašně dupe,“ usmál se Ondra a otočil se k Lence čelem.
„Jsi hodně vnímavý,“ podotkla.
„Děkuju.“
Lenka pohlédla k nebi.
„Hvězdy ti přinesou klid a krásu oblohy. Dívat se na hvězdy znamená dívat se do své vlastní duše,“ šeptala.
„Máš dobrou paměť.“
„Zajímavé věci se jen tak nezapomínají.“
„Jsem rád, že se se mnou nenudíš.“
„Už se těším na další lekci.“
„Rád bych ti ji ukázal, ale zatím nebyla vhodná…“
Něco v lese za nimi zapraskalo. Oba se podíval tím směrem a snažili se prohlédnout tmou. Chvíli se nic nedělo. Pak se ze stínu stromů vynořily dvě srnky.
„Nehýbej se,“ šeptl Ondra.
Srnky si jich zřejmě nevšimly. Klidným krokem vyšly na louku a začaly se pást.
„Páni,“ vydechla Lenka.
„Lekce číslo šest,“ šeptal Ondra. „Obdivuj krásy přírody. Příroda patří k našemu životu, příroda nás živí, musíme ji chránit a vážit si jí.“