Život za život 6. kapitola

 

 

„Tak jak to vypadá s Mattem?“ zeptám se Annette o tři dny později.

„Nijak, řekl, že si nikdy nemyslel, že by mohlo být něco víc. To ale nevadí, protože jsem se seznámila s kytaristou. Pamatuješ na toho kytaristu z BFTC?“ řekne se zasněným úsměvem.

„No, ani ne, já jsem si spíš všímala zpěváka, který byl opravdu kus.“

„To byl, ale teď o tom kytaristovi. Prostě jsme se dali po koncertě do řeči a pozval mě na večeři.“

To bylo zvláštní, protože jsem si nevšimla, že se s někým baví, natož aby nabalila kytaristu. Neochotně jsem si vzpomněla na toho chlápka ani nevím, jak se jmenuje.

„Jmenuje se Stefan, je mu třicet dva a je to nejkrásnější chlap s kytarou, jakého jsem viděla,“

začne se rozplývat.

„Kdy jdete na tu večeři?“ zeptám se.

„Dneska jdeme do Royal dinner.“

„Páni, ten to musí s tebou myslet vážně, když se chce takhle plácnout přes kapsu,“ řeknu překvapivě.

Nevšímám se myšlenky, že já jsem si už dávno s nikým takhle nevyrazila. Už z toho začínám magořit. No a co, tak jsem tři měsíce s nikým nebyla na rande. Nemůžu ale popřít, že by se mi to nelíbilo, někam si vyrazit.

„Jo, já se tak těším, fakt, kdybys ho viděla, je to fakt kus,“ a zase zasněně kouká do zdi.

Raději nebudu rušit, opustím sesternu a vydám se do kantýny.

 

„Dobrý den, paní kolegyně,“ usměje se Matt a posadí se vedle mě.

„Dobrý den.“ Dost jsem o něm přemýšlela. Ten chlap mi nedával spát. Je pravda, že ženské po něm dost letí, tak asi není divné, že si toho všímá a využívá toho.

„Páni, co je s váma? Žádna  rýpavá nebo ironická poznámka, nemáte dneska náhodou horečku?“ rýpne si.  Za tuhle poznámku bych ho nejraději flákla.

„Ne, jen jsem se rozhodla, že dneska budu milá,“ odvětím pořád ještě v klidu.

„Tak to jsem rád, už jsem si myslel, že máte srdce z ledu.“ Zamračila jsem se.

„Možná si to rozmyslím a zase na vás budu hnusná.“

„Ne, já už budu hodný.“ Blýskne po mně dokonalým úsměvem.

„To jsem ráda.“

„Doufám, že si to Annette nebere dost osobně, když jsem ji řekl, že by mezi námi nemohlo být nic vážnějšího.“ Zatvářil se zahanbeně.

„Už ne, nabalila kytaristu, tak už je v pohodě.“ Hodím na něj pobavený úsměv.

„To jsem rád. Nechcete kávu?“

„Dám si ráda.“ Dokonce mu věnuju jeden úsměv. Ono to není zase tak těžké, jak jsem si myslela.

„To byl první úsměv, který jste mi věnovala, máte moc pěkný úsměv.“

„Díky.“ Na to není co říct.

„Vím, že na mě máte už vyhraněný názor, ale stejně bych si chtěl s vámi vyrazit.“ Když uviděl můj pohled ještě dodal:“samozřejmě ryze v přátelském duchu.“

Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Pomyslela jsem na Annette a její schůzku se Stefanem. Možná by nebylo od věci si někam vyrazit.

„Fajn, ukecal jste mě,“ rezignovala jsem.

„Hodí se vám to zítra?“

„Ne, to jdu do obchodu, musím koupit kamarádce dárek k narozeninám.“

„To je skvělé, zítra se přidám. Ve dvou to bude větší zábava a ne, že to odmítnete, přece jste mi to slíbila,“ čeká na můj souhlas.  Tohle jsem rozhodně nečekala, ale když už nic třeba mu dojde, jaký jsem shopaholik  a už se mnou nebude chtít mít nic společného.

„Tak jo, zítra po směně,“  nakonec odsouhlasím.

„Těším se,“  nahodí jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaká jsem kdy viděla.