Tajemství stříbrné růže, 19. kapitola

Potřeboval se jí zbavit.  Začínala dělat větší problémy, než si vůbec kdy dokázal připustit.  Zkřivil ústa do zlostného úšklebku.  Nedala se zkrotit.  Nepomáhalo nic. Jenže jí ještě nevyužil natolik,  aby mohla zmizet navždy.  Zlostně bouchl pěstí do stolu.  Jeho dokonale promyšlený a do detailu naplánovaný postup začínal mít trhlinky.  To nemohl dopustit.  Už byl ale natolik daleko,  že se nedalo přestat.  Nebyla cesta zpátky.  Buď dostane vše, jak plánoval, nebo zemře. Neměl už co ztratit.

" A proto jsem má milá tak nebezpečný! " zašeptal a znovu se zlověstně zašklebil.

 

 

"Matko, zase jsem ji ztratil. Byl jsem tak blízko. Věř mi, dělám, co mohu, ale musel jí omámit. Vždyť ta holka nemůže být dcerou hraběte, to je nesmysl." Roderick stál znovu před matkou a znovu s nepořízenou. Abigail se mračila a její pohled směřoval opět ven z okna. Roderick na ní plaše a zběžně pohlédl a znovu sklopil hlavu. Nevěděl, co se jí honí v hlavě.

"Ty to přece musíš vědět! Nebo alespoň tušit! Tak dlouho jsme ji měli na očích a ... "

"Mlč!" okřikla ho, "vůbec nevíš, o čem mluvíš. Jestli je to skutečně ta dívka, musíš jí najít. Rozumíš? Musíš! Ať to stojí, co to stojí, musíš mi ji přivést!"

Roderick mlčel. Nepamatoval si, že by někdy matka projevila tolik emocí jako nyní. Byla očividně rozrušená a rozčílená. Roderick supěl vzteky. Jedna malá služka jim nadělá tolik problémů. Chtěl   Loraine najít, ale nebyl si jistý, jestli kvůli matce nebo kvůli sobě. Od doby, co dívku viděl na terase, uběhlo pěkných pár týdnů a jakoby se po ní slehla zem. Opět.  Její ples byl jedna velká společenská katastrofa a od té nešťastné noci nikdo v Londýně dívenku nespatřil.

Rodericka stálo hledání už spoustu sil i peněz a jeho, jindy tak pověstná, silná vůle a odhodlání ho pomalu opouštěly. Stejným tempem se mu do mysli vkrádala myšlenka, že jeho city k Loraine byly jen chvilkovým poblouzněním z jeho nenaplněné tělesné touhy. Při těchto myšlenkách se musel usmát. Jak se říká, sejde z očí...

"Přestaň se přihlouple usmívat a přines mi konečně nějaké výsledky!" ozval se Abigailin hlas. Roderickův pohled opět potemněl a s ledovým klidem se otočil a s neznatelným kývnutím hlavy odešel. Nechtěl už nesmyslně pátrat po dívce, která byla jen obyčejnou služkou v domě jeho nevlastního otce. Nechtěl pátrat na matčin příkaz, aniž by věděl proč vlastně jeho chladné a odtažité matce tolik záleží na prosté holce z venkova. Potřeboval zjistit pravdu, jak to je s dědicem, jak to je s Jeremym a jak a co vlastně skrývá jeho vlastní matka za tajemství. Měl pocit, že mu všichni lžou. Abigail věděla mnohem víc, než kdy přiznala. Jenže jak se k jejímu tajemství dostat? Roderick povzdychl a oblékl kabát. Dnes už nechce řešit nic, žádné starosti, žádné zmizelé dědičky. Chce zapomenout alespoň na chvíli na vše kolem. Rozhodl se tedy, že po delší době navštíví Lucy. Usmál se při představě malé blondýnečky, která vždy pokorně čekala na jeho občasné návštěvy v jednom z jeho menších domů na okraji Londýna. S úsměvem na rtech vyrazil do ztemnělých ulic deštivého Londýna.

 

Stejná bolest hlavy, stále dokola se opakující sny. Bloudila v kruhu vzpomínek a snů, nevnímala ubíhající hodiny ani dny. Pořád ta šílená bolest hlavy. Loraine   pootevřela oči. Denní světlo ji prudce oslnilo a dívka unaveně otočila hlavu.

„Hned to zatáhnu, slečno, promiňte.“ Zaševelila služebná a rychle zatáhla těžké temné závěsy.

„Bolí mě hlava..“

„Brzy se uzdravíte, slečno, věřte mi. Lékaři dělají, co mohou, berete spoustu léků. Bude vám líp, uvidíte.“

„Už nemluv!“ zarazila Loraine dívku. „Prosím..“

Služebná Rose chápavě pokývala hlavou a jemně otřela Loraine zpocené čelo a podala jí sklenici s vodou.

„Musíte pít, slečno.“ Zašeptala a pomohla jí zavlažit vyschlé hrdlo. Loraine znovu klesla hlava do prachových polštářů. Rose už delší dobu nemohla snášet pohled na trpící dívku, ale neměla na výběr. Musela se starat a musela… Rose se zhluboka nadechla a pomyslela na svého malého bratříčka. Nemá na výběr. Pevně stiskla rty a znovu zvedla dívce hlavu. Vložila jí do úst malou tabletku a dohlédla, aby lék pořádným douškem vody zapila.

„Už ne, prosím…“ šeptala Loraine, „nech mě spát…“

Rose dívku uložila a sedla si na okraj postele. Přemýšlela usilovně, jak z této situace vyklouznout, ale stále narážela na stejný problém. Ten muž mohl ublížit jejímu bratříčkovi. Neměla nikoho jiného, nemohla přeci dopustit, aby se mu něco stalo. Ale svědomí ji nenechalo v klidu. Nechápala, proč tu dívku drží, proč nesmí vědět o světě a proč jí musí takto ubližovat. Vzpomínala na den, kdy viděla Loraine poprvé. Tak krásnou a zvláštní ženu nikdy neviděla. Ty rusé vlasy rozevláté do všech stran, když jí pán přinesl promočenou a špinavou od bláta. Ale i přes to bláto nebyla v tak zbídačeném stavu jako nyní. Rose si smutně povzdychla a pohladila spící krásku po její sinavé tváři.

„Promiňte slečno, prosím odpusťe mi.“ Utřela slzy a kvapně odešla. Netušila, že jí někdo sleduje. S velmi zneklidněným a nebezpečným výrazem ve tváři.