Lunojasné noci - 19. díl

Měla jsem báječný pocit. Jakoby si každá část mne uvědomovala, že mě čeká něco pěkného – příjemný večer s přáteli.

Zapadající slunce mi zahřívalo záda a lehký večerní vánek si hrál s dlouhou sukní kolem mých nohou.

Procházela jsem náměstím s kašnou, které ve mně vyvolávalo mnoho vzpomínek. Náhle jsem si vybavila Tedovu tvář, když jsem se s ním tenkrát loučila. V uších mi zněla ona kouzelná melodie, kterou mi té noci naposledy zahrál, a na hřbetu své ruky jsem jakoby stále cítila teplo jeho dlaně, jež jsem cítila při jeho posledním doteku.

Vzpomínky byly najednou stejně intenzivní jako všechny zážitky. Pak jsem si ale vzpomněla na Tedovy polibky a s úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Ne, těm se žádná ze vzpomínek nevyrovná. Nic intenzivnějšího, něž dotyk našich rtů jsem doposud nezažila. Toužila jsem po opakování jako malé dítě, ale byla jsem vděčná i za to málo ve svých představách, co mi po něm zbylo.

Vybavila jsem si i setkání s Leem. Začala jsem se najednou hrozně těšit, až mi bude Alex vyprávět, jak se vlastně dali dohromady. Když jsem tenkrát potkala Soňu, nejspíš by mě nenapadlo, co všechno se díky tomu může stát. Nebýt toho rána, kdy jsem v pruhovaném svetru vyšla ven v naději, že potkám něco nebo někoho, kdo mě přiměje se znovu smát, Soňu ani Lea bychom se sestrami možná nikdy neměly možnost poznat.

Uvědomila jsem si, že život je tvořen těmito náhodami, které se někdy mohou zdát nepatrné a bezvýznamné, ale většinou jsou velmi důležité. Tato skutečnost se mi moc líbila, začala jsem se totiž těšit, co mě ve zbytku dne ještě potká.

Sotva jsem přišla k zastávce, už ke mně přijížděl červený autobus se starým sympatickým řidičem, který se na mě usmíval skrze přední sklo.

Nastoupila jsem a nechala se zcela pohltit příjemným pocitem těšení se. Dívala jsem se na ubíhající krajinu za podrápaným okýnkem a lidí sedících kolem si nevšímala. Byla jsem proto překvapená a trochu jsem sebou škubla, když mi někdo za mými zády položil ruku na levé rameno. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila o koho jde, neboť dotyčná osoba ruku zase ihned stáhla a posadila se na sedadlo přede mnou, čelem do uličky vozu.

„Ahoj!“ pozdravila mě Susan. Zlehka přehodila jednu nohu přes druhou a upravila si sukni na kolenou.

Dříve bych nejspíš nevěřila svým očím ani uším, ale dnes jsem počítala s čímkoli, a tak mi to nepřišlo nijak zvláštní nebo neuvěřitelné. Byla jsem navíc naplněna takovou pohodou, že jsem jí dokázala s úsměvem pozdrav opětovat.

„Jedeš na tu grilovačku?“ zeptala se a upřela na mě zkoumavé oči.

Přikývla jsem.

Byla jsem trochu zaskočená její informovaností, ale pak jsem si uvědomila, že Soňa s Leem jsou i její přátelé, a tak s největší pravděpodobností pozvali i ji. A to se mi v zápětí i potvrdilo.

„Jsem tam také pozvaná. Třeba bychom mohly jít spolu…“ nabídla mi.

Nejprve jsem byla z jejího nápadu trochu vykolejená, ale připadala mi najednou milá a její úsměv se mi zdál být natolik upřímný, že jsem souhlasila. Koneckonců, proč nezapomenout na to co bylo. Vždyť Ted už tu stejně není, a tak naše dětinská taškařice může skončit.

Když autobus zastavil naproti krásnému parku, společně jsme vystoupily a Susan zapředla hovor.

„Zlobíš se na mě za to, co jsem tenkrát udělala?“

Nevěděla jsem co na to odpovědět. Nemělo ale smysl lhát. Její otázka byla položena bez obalu, nejspíš se na ni proto patřilo odpovědět také tak.

„Zrovna dvakrát jsem tě pro to ráda neměla, ale už je to asi pryč.“ Usmála jsem se na Susan.

Vlastně jsem jí docela rozuměla. Teď, když jsem o Teda také přišla, mohla jsem pocítit, jaké to bylo asi tenkrát pro ni. Myslím, že její chování je docela omluvitelné.

Najednou jsem nabyla dojmu, že právě Susan je v tuto chvíli jedinou osobou, která mi je schopná porozumět.

„Moc mi chybí…“ řekla jsem nešťastně.

Susan na mě překvapeně pohlédla a zrozpačitěla, když si všimla, jak se mi oči plní slzami.

Pevně jsem sevřela víčka a slzám jsem se bránila, jak jen to šlo, ale Susan stejně nevěděla, co si se mnou počít.

„No tak, Jol, přece se mi tu teď nerozbrečíš. Ostatní na nás, vlastně hlavně na tebe, čekají a určitě tě nechtějí vidět takhle.“

Zastyděla jsem se. Špičkami prstů jsem si rychle setřela slzy ze zavřených víček a pořádně se nadechla.

„Tak už pojď!“ pobídla mě.

Přeběhly jsme silnici směrem k parku a já viděla, jak se blížíme ke květinářství. Rozlil se ve mně ten samý pocit pohody, který mě před chvílí opustil, a já se začala zase usmívat.

Když jsme vešly do prodejny a pod našima nohama zavrzala stará dřevěná podlaha, obklopila nás vůně květin, která se však jen velmi marně snažila přebít vůni pokrmů, připravovaných na ohni. Zhluboka jsem se nadechla.

„Hmmm! cítíš tu báječnou vůni?“ ptala se Susan téměř omámeně.

Vydaly jsme se jako náměsíčné za zdrojem té vůně a za okamžik jsme se octly v hloučku našich smějících se a štěbetajících přátel.

„No páni! Koukněte, kdo přišel!“ křičel Michael, jakmile mě a Susan zpozoroval. Melisa rychle zvedla oči od brambor, které krájela na úhledné plátky a šťastně se usmála. Položila nůž, obešla stůl a objala mě pouze levou paží. Snad měla strach, aby mě neumazala od pečených brambor.

„Jsem tak ráda, že jsi přišla.“ řekla nadšeně.

„To víš, že jo. Tady přijdeš na jiné myšlenky.“ dodala Alex, která zrovna nesla tác se dvěma džbánky, naplněnými barevnými limonádami s kostičkami ledu, a mrkla na mě.

„Ahoj!“ Mávla Alex na Susan a Melisa se na ni usmála. Pak se obě vrátily k předešlým činnostem a v tom z domu vyběhla Soňa a nadšeně na nás mávala.

„Už jsou konečně tady!“ volala a za jejími zády se vynořil i Leo.

Soňa ke mně přiběhla a zvesela mě objala. „Jsem tak ráda, že už ses vrátila. Viď, že mi budeš později vyprávět, jak ses měla ve Vídni. A nic nesmíš vynechat.“ žadonila a pak pohlédla na Susan.

„Ahoj Susi, líbily se mámě květiny?“ zeptala se.

Susan se usmála. V jejím obličeji se objevilo cosi zvláštního. Její výraz jakoby říkal, že se jí ulevilo, ale i tak v něm zůstalo trochu jakési bolesti.

„Měla jsi ji vidět.“ řekla a snažila se usmát. „Děkuju!“ dodala pak ještě.

Soňa měla očividně radost. „Od toho jsou tu přece přátelé. A květiny zase od toho, aby roznášely radost a vracely štěstí tam, kde ho moc není.“ Povzbudivě Susan poplácala po rameni a Susan s úsměvem přikývla.

Nerozuměla jsem, o čem se baví, ale nechtěla jsem vyzvídat, a tak jsem se přesunula za Melisou, abych jí pomohla s přípravou jídla.

„Můžeš nastrouhat ten křen a přidat ho do smetany,“ přidělila mi úkol a se zodpovědností v očích začala porcovat maso.

Dala jsem se poslušně do práce a při tom jsem si prohlížela Alex a Lea, když si spolu povídali. Mluvili tak tiše, že jsem jim nerozuměla, ale byl na ně hezký pohled. Seděli u stolu a židle měli otočené proti sobě, aby se navzájem mohli dívat do tváří. Usmívali se a cinkali o sebe skleničkami s vínem. Leo popíjel bílé a Alex červené. Barva vína jakoby odrážela jejich povahy.

„Kdo by to býval řekl, viď?“ poznamenala Melisa, když si všimla mého pohledu. „Ách! Ale sluší jim to!“ dodala rozpustile.

„Alex to vážně svědčí,“ dala jsem jí za pravdu. „snad nikdy nebyla milejší!“

„Hlavně, že je šťastná!“ přála jí Mělisa.

Přikývla jsem.

Chtěla jsem se Melisy zeptat na Michala, když v tom se jí objevil po pravém boku a políbil ji na tvář. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se nesmírně milým hlasem, který zněl v uších jako pohlazení.

Melisa k němu otočila tvář. Čistou dlaní, ve které předtím držela nůž, jej pohladila po tváři a vrátila mu polibek na rty.

„Můžeš zkontrolovat oheň!“ řekla poté.

„Dobře!“ odpověděl Michael a ihned to udělal.

Melisa se usmála a pokračovala v přípravě steaků.

Namočila jsem špičku ukazováčku do smetany s křenem a olízla jej, abych zjistila, zda je chuť vyvážená nebo je třeba něčeho přidat a mezitím jsem začala přemýšlet nad tím, jak se naše životy změnily od chvíle, kdy jsme se přestěhovaly z deštivé Vídně do slunného Ticina.

Melisa mezitím nabrala špetku soli mezi dva prsty a z výšky ji pustila do smetany s křenem, pak vzala citrón a oškrábala z něj zářivě žlutou kůru, kterou taktéž do smetany přidala. Poté směs zamíchala, povrch uhladila a olivovým olejem na něm vytvořila jemnou zlatavou spirálku.

Život tady se zdál být téměř dokonalý. Člověk se jednoduše nemůže cítit dlouho špatně, když ho každý den probouzí světlo slunce, které jej hřeje po celý den, a každou noc jej do postele ukládá oslňující záře luny. Lidé sem jezdili v čase svých dovolených, aby se mohli dozvědět, jaké to je žít v pohádce. A my jsme se staly této pohádky součástí. Melisa i Alex dokonce našly své prince. Já jsem svého prince také poznala. není důležité, že se mi vzdálil, protože dokud žiji v Ticinu, pohádka bude pokračovat. A žádná pohádka přece nemá špatný konec… Usmála jsem se.

Vzpomněla jsem si na mámu. Ta jediná nenašla novou lásku, která by dokázala našít záplatu na srdce, které jí táta rozpáral.

Povzdechla jsem si. Bylo mi líto, že jsem nevěděla, jak bych jí mohla pomoci. V posledních dnech sice vypadala dobře, ale od chvíle, kdy ji táta opustil bývala často nemocná a na její tváři se odrážel každý další den, o nějž byla starší.

Sledovala jsem Melisu, jak koření maso nadrceným barevným pepřem a při tom jsem nasávala všechny ty vůně,  které se vznášely okolo.

Poslední paprsky slunce ověnčovaly koruny stromů tak, že to vypadalo, jako by každý strom měl svatozář. Pak ale i ten poslední paprsek vyhasl a okolo nás se rozprostřela tmavá modř, která zahalila všechny nepodstatné detaily do tmavé noci. Viděla jsem jen tváře, které osvětloval oheň.

„Maso už je hotové, půjdu ho dát na rošt,“ řekla Melisa. „a ty mezitím můžeš nakrájet ty broskve na půlměsíčky! Budou se podávat s javorovým sirupem.“

Přikývla jsem a i nadále ponořena hluboko do svých myšlenek jsem se natáhla pro košík s kulatými plody léta. Jejich vůně byla přímo omamná. Cítila jsem se díky ní zase o trochu lépe, než před chvílí. To byl další důkaz toho, že tady v Ticinu, kde na slunci dozrává něco tak božského, se člověk zkrátka nemůže cítit dlouho špatně.

Zítra bych mohla vzít mámu na procházku – napadlo mě.

Vzala jsem jednu broskev do ruky a chvíli jsem si s ní jen tak pohrávala v dlaních. Měla hebký povrch, posetý něžnými chloupky.

Dala jsem se pomalu do krájení a zanedlouho mi přišla pomoct Soňa a Susan.

Byl to velmi příjemný večer. Povídali jsme si, smáli se a vychutnávali si všechno to dobré jídlo. Nejvíc ze všeho se mi ale líbil ten pocit být v kruhu přátel – lidí,  na kterých mi záleželo a kterým záleželo na mně. Tomu se nemohlo nic vyrovnat.

 

Druhý den ráno

 

„Zlatíčko, vstávej! Už je skoro poledne.“ Probouzela mě máma a při tom mi odhrnula závěs, aby do pokoje mohlo proniknout sluníčko, které sem svítilo vždy jen ráno.

Protáhla jsem se a posadila se, abych na mámu dobře viděla. Prohlížela jsem si ji a zdála se mi být v dobré kondici. Usmívala se a měla dobrou náladu. Vlasy měla hladce učesané a na sluníčku se jí leskly. V rukou držela hrníček čaje, ze kterého se kouřilo. Čaj v poslední době téměř nepouštěla z rukou. Dělal jí společnost ve dne v noci.

Když však ke mně přistoupila blíž a já sem jí mohla pohlédnout do tváře, opět jsem tam našla únavu a stáří.

„Tak mě napadlo, že bychom se dnes mohly jít projít. Jen tak, ty a já…“ sdělila jsem jí svůj plán.

Maminka se usmála. „Moc ráda!“ řekla a upila z hrnečku hlt čaje. „Ale teď už honem vstávej! Holky už jsou dávno někde venku!“

„To já bych byla taky, kdybych měla někoho po boku tak jako ony!“ odpověděla jsem polohlasem, ale teprve až ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že mě máma nemůže slyšet.

Pak jsem se ze sebe stáhla přikrývku a vylezla z postele. Zívla jsem a šla se upravit do koupelny. Nakonec jsem se ještě rychle oblékla a šla se nasnídat.

V kuchyni nikdo nebyl. Maminka byla na zahradě a pečlivě okopávala záhonky s květinami. Usmála jsem. V tu chvíli se maminka otočila a spatřila mě. „Na stole jsou čerstvé lívanečky a v ledničce je tvaroh s medem a malinami. Dej si kolik budeš chtít.“ Zavolala na mě a hned se zase věnovala květinám.

Bylo to tak příjemné být zase doma. Najednou jsem si uvědomila, že už dávno se cítím doma právě tady v Ticinu, se svojí rodinou a přáteli. Vídeň se pomalu začala stávat jen městem, ve kterém jsem kdysi žila. Pojilo se s mou minulostí, nikoli budoucností. Pochopila jsem, že i táta už vnímá jako svoji rodinu někoho jiného a naše životy se rozdělily už ve chvíli, kdy jsme mu poprvé daly sbohem a přestěhovaly se sem. Stále mi chyběl. Každý den sem jej postrádala, ale nelitovala jsem ničeho. Věděla jsem, že takhle je nám všem lépe.

Vytáhla jsem z ledničky světle modrou misku s malinovým tvarohem a na prstu jej ochutnala. Byla to chuť dětství, léta, plná vzpomínek. Něco takového dokázala vytvořit jedině máma. Připadalo mi, že je to samo o sobě dokonalé a žádné lívanečky už nejsou třeba. Vzala jsem si tedy z kredence lžičku, ponořila ji do tvarohu a vyšla jsem na verandu, abych si mohla snídani vychutnat na čerstvém vzduchu.

Bylo to nádherné ráno. Čerstvý vzduch. Teplé sluneční paprsky. Motýlci, létající sem a tam. Něžný šepot vody, přicházející od přehrady. Opět jsem pocítila tu dokonalost, kterou toto místo mělo.

Než jsem se pořádně nabažila tohoto krásného rána a vychutnala si svoji snídani, maminka už v kuchyni začala připravovat oběd.

„Děkuji za snídani mami!“ Líbla jsem ji na tvář. „Půjdu se teď ještě podívat za Soňou a pomůžu jí s úklidem po včerejšku, nevadí?“

„To víš, že ne.“ Usmála se. „Ale do oběda se vrať. Pozvala jsem Michaela a Leopolda, tak ať poobědváš s námi.“

Uchichtla jsem se. „Říkáš mu Leopold?“ zeptala jsem se.

„Jistě!“ odpověděla máma. „Ještě si přece netykáme.“

„To nevadí. I tak mu můžeš říkat Leo. Působí to méně formálně.“

„Nech to na nás, ano?“

„No dobře, tak já běžím.“

„Hezky se bav!“ stačila na mě máma ještě zavolat, než jsem vyběhla z domu.

 

 

O chvíli později

 

Zaťukala jsem na skleněné dveře, vedoucí do krámku s květinami, a následně jsem vešla.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se do ticha.

Najednou se nad pultem napřímil nějaký kluk a hlavou se praštil do poličky za sebou.

„Au!“ Rukou si začal třít bolavé místo a poté na mě pohlédl. „Přejete si?“ zeptal se.

„Ano! Hledám Soňu, je tu někde?“

„Jela i s Emily pro nové květiny a Leo je někde venku. Jsem tu jenom já. Můžu vám snad nějak pomoct?“

„Vlastně ne. Pomoci jsem naopak chtěla já. Včera jsme měli na dvoře grilovačku s přáteli, tak jsem si myslela, že tam bude ještě nepořádek.“

„Aha! No, můžu tě tam zavést, jestli chceš…“ nabídl mi a pomalu se začal sunout k zahradním dveřím. Stále si při tom držel bolavé místo na hlavě.

Vydala jsem se za ním.

„Jestli jste s Emily domluvená. Dělejte, co musíte!“ řekl a nechal mě na dvoře.

Dívala jsem se za ním a nevěřícně kroutila hlavou.

„Dělejte, co musíte?“ zopakovala jsem nechápavě jeho poslední slova, jakmile odešel. Pak jsem se tomu ale přestala věnovat a rozhlédla jsem se kolem sebe.

Nádobí ze stolů bylo sklizené, ale bylo potřeba zamést, vyhodit odpadky a utřít polité stoly. Pustila jsem se tedy do práce.

Ve chvíli, kdy už bylo všechno hotové se najednou objevila Soňa.

„Co to tu prosím tě vyvádíš?“

„Já ti nevím. Že bych uklízela?“ Aniž bych chtěla vloudil se mi do slov mírně ironický tón. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale ten protivný kluk mě rozhodil.

„Jsi moc hodná, ale to jsi nemusela. A teď už pojď, nebo přijdeme pozdě na ten oběd. A já už se tolik těším!“

„Na oběd?“ Podívala jsem se na hodinky na svém zápěstí. „Ale já nemůžu, slíbila jsem mámě, že do oběda se vrátím domů!“

„No právě, už je načase. Pojď, Patrik nás sveze. Leo s Alex a Melisou už dávno jeli a cestou se stavili i pro Michala.“

Pomalu mi to začalo docházet.

„Takže vás máma taky pozvala?“

„No jo, je tak hodná! Máma má dnes práci do večera na trzích v Distretto de Locarno, a tak mi Alex s Melisou ráno nabídly, ať přijdeme taky.“ Usmívala se Soňa.

„Bezva!“ řekla jsem pouze.

Zanedlouho jsem se ocitla za stolem v naší kuchyni, který bel ze všech stran obklopen mými přáteli a hned vedle mé pravice seděl Patrik. Protivný kluk, který se mi ještě ani nepředstavil.

Všichni se mezi sebou hlučně bavili a plnili si ústa výtečnými lasagnemi, které maminka připravila. Všichni si patrně společného oběda náramně užívali. Já jsem se však stále cítila hůř a hůř. Tahle situace mi totiž připomněla den, kdy u nás obědval Ted. Seděl na místě, které nyní zabíral Patrik, a pod stolem mě něžně držel za ruku.

Na každou vzpomínku na Teda, která se mi kdy vybavila, se ihned začaly nabalovat další a další. A bylo tomu tak i teď. Začal se mi svírat žaludek a z tváře mi zmizel i poslední náznak úsměvu. Hned při dezertu jsem se proto omluvila a odešla na verandu. Všichni jakoby pochopili a nechali mě jít.

Posadila jsem se na lavičku a přitáhla si kolena k bradě. Neplakala jsem. Na to už bylo pozdě, ale bolest jsem cítila stále stejnou jako tenkrát, když mě opouštěl.

„Je to vůbec možné?“ zašeptala jsem.

Mantova ztráta tolik nebolela. – pokračovala jsem v duchu.

„Přebolí to někdy?“

„A co?“ zeptal se cizí hlas za mými zády.

Lekla jsem se a trhla hlavou, abych viděla, kdo za mnou stojí.

„To tě nemusí zajímat!“

„Ale zajímá!“

Mlčela jsem.

Po chvíli ke mně protiva přistoupil a podal mi ruku. „Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkl. Ráno jsem myslel, že jsi uklízečka. Mrzí mě to. Jsem Patrik!“

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem nabízenou ruku přijala. „Jolana!“ špitla jsem.

„Máš skvělé ségry a tvoje máma je úžasná kuchařka. Ty lasagne chutnaly jako od mého dědečka, rodilého Itala!“ Pokyvoval uznale hlavou.

Usmála jsem se. „To máš pravdu, jsou skvělé. Mám vážně štěstí.“