Zvláštní internát 1.

„Kiro! Kiro! Kiro, teď musíš být při smyslech!“

Kdosi se mnou zacloumal.

„Dneska je úplněk a Leonard se …prostě je úplněk.“ Škubla jsem sebou, párkrát rychle zamrkala a upřela modro-černé oči na hnědovlasého chlapce stojícího za mnou.

„Zase jsem byla mimo, že?“ Přikývl.  Teprve teď jsem se rozhlédla kolem a zjistila, že jsme na akademii.  My –všichni výjimeční- bydlíme v Akademii, nebo jestli chcete v internátu. Já – sedmnáctiletá upírka, Darren- můj osmnáctiletý bratr upír a Leonard –stejně starý vlkodlak. Jsme tu už dost dlouho a jsme známá parta. Vlastně jsme v celém internátu nejstarší a nejzlobivější. Učitel si všiml mých černo-modrých očí, které začínaly rudnout. „Ehm, Kiro, být tebou, šel bych do kuchyně…“ podotkl.

Vrhla jsem po něm vděčný úsměv a rozeběhla se směr jídelna. Tam jsem poprosila o infuzi. Červenou tekutinu mi kuchařka nalila do sklenky. Sedla jsem si ke stolu, upila ze skleničky a dala se do čtení knížky. Po hodině mě vyrušili neznámé hlasy. Alarm nezvonil, tak jsem se napila červené tekutiny. Hlasy se přibližovaly. Stále jsem si četla, ale moje smysly byly napnuté. Do jídelny vešlo pět lidí.

„Ahoj.“pozdravili mě. Zvedla jsem ruku na pozdrav, ale četla dál.

„Hej, podívej se na nás!“ řekl klučičí hlas.

„Neukousnem tě. Neboj.“ zasmál se někdo z nově příchozích.

Pozvedla jsem obočí a položila knihu stránkami dolů.

„Spíš vy byste se měli bát mě….“ řekla jsem pomalu a otočila se. Zalapali po dechu. Od pravého koutku úst stékal tenký pramínek rudé tekutiny. Sjeli pohledem nejdřív moje rty a potom sklenku s rudou tekutinou. Jeden z kluků zavětřil.

„Krev.“oznámil. Usmála jsem se a odhalila dlouhé bílé tesáky. Většinou je nechávám zatažené, ovládám je silou vůle stejně jako barvu očí (jen když nepotřebuji krev), aby se ostatní nebáli. Ale tohle byl výjimečný stav a ten si žádá výjimečná opatření.

„Upír…“vykoktala brunetka.

„D'accord.“ přitakala jsem francouzsky.

„Nevěřila jsem, že se tady setkám s upírkou.“vydechla nevěřícně.  Bez zájmu jsem se otočila a dál se věnovala své knížce. Vtom se ozval nelidský řev. A znovu. Pohlédla jsem na hodiny. Ukazovali deset večer.

Sakra!“zaklela jsem a chtěla se rozeběhnout ke dveřím, když tu se do nich vpotácel Leonard. Znovu zařval. Právě se začal měnit ve vlkodlaka.

„Sakra!“zaklela jsem znovu.

„Zapomněli jsme ho zavřít na samotku…“

Nováčci se mačkali u stěny.

„Darrene!“ zařvala jsem.

„Leo, to bude v pořádku…“ promluvila jsem na přítele. Ten však již dokončil proměnu a nyní jsem se dívala na vlkodlaka s černo-stříbrnýma očima. Podíval se po mně a vystartoval. Shodil mě na podlahu a snažil se mi prokousnout hrdlo. Vzdychla jsem.

„Darrene!“ zakřičela jsem ještě jednou – bez výsledku. Mysli na to, že jsi vlk…Ano. Za okamžik tam nebyl člověk, ale obrovský vlk. Vycenil tesáky. Chystali jsme se k boji, když tu do místnosti vtrhl Darren.

„No konečně.“ušklíbla jsem se -stále ještě v podobě vlka-když ze mě odtahoval Lea.

„No co…?“ zatvářil se nevinně. Něco jsem si brblala pod nos a měnila se zpátky do své pravé podoby.

„Zvládnem ho?“ zeptal se s obavami.

„Brácha jasně že –“ nedořekla jsem. Začal jásat. „-NE.“dokončila jsem.

 „Ty jsi teda optimistka…“povzdechl si a pustil Lea. 

 „Do prde-“zaklela jsem sprostě,ale přerušil mě příchod ředitele.

„Á, vidím, že jste se seznámili s Darrenem, Leem a Kirou.“pokynul novicům. Tvářili se zděšeně. Všem nám zacukali koutky.

„Bude dlouhá noc.“konstatovala jsem při pohledu na řádícího vlkodlaka. Přešla jsem ke klavíru, položila prsty na klávesy  jídelnou se začaly rozléhat tóny I don't belive you od Pink. Vlkodlak se zklidnil, posadil na zadek a zaposlouchal se tak, jako ostatní. A tak to šlo celou noc. Ráno už mě pěkně bolely prsty. Ostatní se probudili, až když byl Leo zase člověk. Moje hlava třískla o klávesy klavíru, až to zadunělo. Usnula jsem a prospala celý den a noc.

Když jsem se probudila, zděsila jsem se.

„Bože, jak dlouho jsem spala?“ vzdychla jsem.

„Asi tak 24 hodin.“ Odpověděl mi neznámý hlas.

„Ó, no fajn. A kdo jsi?“ zeptala jsem se nevrle.

„Jsem Ali. Je mi osmnáct a jsem grif.“představil se a vyšel ze stínu.

„Kira. A teď vypadni, nemám na tebe náladu!“

„Přece by ses nezlobila?!?“ pošťuchoval mě.

„Ale zlobila.“prohodil jakoby nic Darren.

„Vypadni, brácha.“zavrčela jsem.

„No, no, no. Dobře. Hlavně klídek, jo?“ zvedl ruce nad hlavu a začal couvat ke dveřím. Cestou s sebou stáhl i Aliho.

„No konečně!“ zařvala jsem na celý internát.

Po hodince jsem sešla dolů do jídelny. Bylo tam celkem živo. Šla jsem ke stolu, ale jediné místo bylo vedle černovlasého nového chlapce. ‚Super…‘ pomyslela jsem si a s úšklebkem si sedla.

„Ahoj, já jsem Dominik.“usmál se na mě. Na nějaké seznamování jsem neměla náladu.

„Co jsi?“zeptal se znovu. Neodpověděla jsem. 

„Já jsem démon.“

Rozezněl se alarm. Několik lidí ho neslyšelo, byl nastaven na vysokou frekvenci. Do jídelny vběhl ruský voják. Zvedla jsem se a míháním, vysokou rychlostí lidskému oku neviditelnou, se dostala za něj. Většina lidí mi nevěnovala pozornost. Mé oči změnily barvu na rudou, zuby se prodloužily a já se pomalu shýbala ke krku vojáka. Prokousla jsem mu krční tepnu a nechala krev, ať odnáší z jeho těla život. Za minutu ležel na zemi mrtvý. Otočila jsem se zády k mým spolubydlícím a rychle odkráčela do svého pokoje.  Nechtěla jsem tu déle zůstávat, musela jsem na vzduch. Přes ramena jsem si přehodila upírský plášť s vysokým lemem kolem krku. Zvenku temně černý, zevnitř rudý. Otevřela jsem okno a vyskočila ven. Míháním se dostala za brány ‚ústavu‘ a pádila pryč do města.

Hodiny na věži odbily poledne. ‚Asi bych se měla vrátit.‘

Do pokoje jsem se dostala oknem. Shodit ze sebe plášť a převléknout se do džínů mi zabralo asi minutku. Uvažovala jsem, zda mám či nemám sejít dolů. Rozhodla jsem se, že nepůjdu. Když budou něco potřebovat, přijdou. Sedla jsem si ke klavíru a začala hrát. Ani nevím, co jsem vlastně hrála a jak dlouho jsem tam tak seděla ponořená do myšlenek. Procitla jsem a zjistila, že hraji Bethowenovu Per Elisa. Začala jsem mít hlad. Seběhla jsem dolů do kuchyně a požádala kuchařku o moje pití. Kecla jsem si na židli a přemýšlela o událostech minulých dvaasedmdesáti hodin. Došla jsem k závěru, že jsem se nepředstavila zrovna v tom nejlepším světle, ale to mi bylo teď upřímně jedno. Dopila jsem svou denní dávku a chystala se odejít, když tu si ke mně přisedl ten nový démon. Za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout na jméno. Přejela jsem ho od hlavy až k patě svým zkoumavým pohledem a zkonstatovala, že je i docela pěkný.

„Hledal tě ředitel.“ řekl a protrhl tak ticho mezi námi.

„Hm…on je na má mizení zvyklý. Nepřekvapilo ho to.“pronesla jsem se zkušeností zkušenějšího.

„Přesně tohle jsem ti chtěl říct.“vykoktal.

„Čtu myšlenky.“oznámila jsem mu, jako by se nechumelilo.

„Ty umíš…umíš číst myšlenky?!?“ opakoval po mě nechápavě.

„Já toho umím... telepatie, čtení myšlnek, míhání.....“ odpověděla jsem s pokrčením ramen.

 „To jsem předtím nevěděl.“

„To jsi ani vědět neměl. Ví o tom jen lidé v internátu a to ještě ne všichni.“ Zasmála jsem se.

„A ne že to někomu vykecáš!“ sykla jsem. Zatvářil se pochybovačně, nespíše se hodlal pochlubit, co všechno o mě neví. Proto jsem rychle dodala: "Zabiju tě, jestli byť jen cekneš, rozumíme  si?!" Neochotně přikývl.

 „Kiro! Kiro, kde zase sakra jsi?“

„Tady, Leonarde!“křikla jsem na vlkodlaka. „Co potřebuješ?“

„Potřebuji najít Darrena.“

„Stačí říct.“ Zase jeden z mých zářivých úsměvů.

„Darrene, ty debile, okamžitě pojď sem nebo tě Leo rozseká na milimetrový kousíčky! A já tě skládat nebudu, takže makej a přestaň se cicmat s tou děvkou!!!“ zařvala jsem na svého bratra v duchu. Viděla jsem ho pomocí telepatického přenosu. „Řekla jsem: PŘESTAŇ OŠAHÁVAT A LÍBAT TU KURVU!“ Jedna výstraha mu prostě nestačí.

Když se u nás konečně objevil, s úsměvem mi řekl: „Kurva se neříká.“

„Drž klapačku.“odsekla jsem mu. Povzdychla jsem si, otočila se čelem vzad a odkráčela do ředitelny poslechnout si řeči o tom, že utíkat se nemá.