Zatím nijak nepojmenovaný román na pokračování část 2.

	Další den jsem hodně dlouho přemýšlela, zda se mám či nemám

vypravit na plovárnu. Ale když jsem spatřila Marii s Martou v doprovodu

 svých tanečních partnerů a Toníka jak na mne čekají na ulici před mým

domem, rychle jsem se oblékla (snad jen nevědomky) do modrých šatů,

do vlasů uvázala bílou stuhu a vydala jsem se spolu s ostatními

si zatančit.

	Sotvaže jsme se posadili, ostatní dva páry okamžitě zase vstaly

 a ihned se odebraly se na taneční parket. Rozhlédla jsem se po plovárně

 přecpané k prasknutí a se zděšením jsem zjistila, že dobré dvě třetiny

 žen mají na sobě modré šaty. Ihned jsem se zastyděla a shrbila se víc

 za stůl. Trošku znuděná, ale také pořád ukřivděná jsem se podívala na

 Tondu. 


	„Chceš si zatancovat?“ nadhodila jsem mu nevinně a usmála se na

něj. Měla jsem náladu být milá. 


	„Ty bys chtěla? Ale samozřejmě! Já myslel, že... Ale to je jedno.

 Tak pojďme!“ rozzářil se, vstal a nabídnul mi rámě.


	Nevím jak je to možné, ale jestli Toník vážně něco uměl, tak to

byl tanec. Nemusela jsem se ani moc snažit a on se mnou dělal neuvěřitelné

 věci. Točili jsme se na parketě tak, že jsem to ještě nezažila...Ostatní

páry musely ve spěchu uhýbat, ale Tonda to zvládnul tak bravurně, že

jsme se nikoho ani nedotkli. Úžasně jsme splynuli s hudbou, kvapně jsme vykročili

 do rytmu rychlé melodie. Kolem mne bylo jen množství rozmazaných a

(k mému potěšení) udivených obličejů. Užívala jsem si tu chvilku slávy,

 zvláště proto, že na tom nemám ani trošku zásluhy. Hrála nám píseň

Beat me, daddy, eight to the bar a klavírní sóla svými tóny uchvacovala

 stejně jako náš sólový tanec. Tonda vymýšlel množství kvapných kroků a

vedl mě po parketu, jako bych byla lehká jako peříčko. Dál už to byla

 spolupráce, užívali jsme si to oba dva, naše pohyby se vzájemně doplňovaly

 a naše kroky se v tempu rozeběhly po celé délce parketu. Bylo to vážně

krásné. Dokonce jsem na chvíli zapomněla na Vojtěcha Ladovského i na

jeho dívku v modrém a než jsem se nadála, byl konec písničky. Toník mě

odvedl zpět ke stolku a posadili jsme se. 


	„To bylo vážně úžasné, Tondo.“ usmála jsem se. „Kde ses to naučil? Já myslela, že tohle v Evropě ještě nikdo tančit neumí. Podívej na ostatní! Vždyť jsou tak nemotorní...“

	Toník se místo odpovědi jenom usmál.


	„Jestli se Ti to líbilo, můžeme to klidně zopakovat.“


	A protože se mi to líbilo, zopakovali jsme to. A pak znovu a

znovu a ještě jednou. Tančili jsme celý večer v líbezných tónech jazzu.

 Onoho zpěváka jsem už téměč ani nevnímala, jen jak příjemnou kulisu,

 jako součást doprovodu téhle atmosféry. Ani sklenku jsem nevypila, byli

 jsme opilí pohybem. Když taneční večer zkončil, byla jsem celá nadšená

a se stejným nadšením jsem přijala i Tondovo doprovod domů. Smála jsem se,

 ale cestou ze mne radost rychle opadávala. Toník mě vedl mlčky. Uznávám,

 že po takovém zážitku jako tanec a hlasitá a živá hudba byl teď pro mne

pomalý krok a ticho docela nepříjemné. U mých domovních dveří jsme se

rozloučili a domluvili se na další večer, kdy spolu půjdeme tancovat znovu.

 Vyšla jsem do 1. patra, vstoupila do svého bytu, zavřela za sebou dveře

 a vyšla na balkon. Za rohem jsem viděla Toníkovu mizející postavu. Hvězdy

zářily kam jen oko dohlédlo a stromy se kývaly pod slabým větříkem. Pod

mými okny se trousili lidé z taneční zábavvy a já se cítila trochu

zklamaná, jak už to tak bývá, když něco milého končí.

	Tonda je sice milý a umí výborně tančit, ale vždyť bych se s ním

unudila k smrti, napadlo mne a snažila jsem se obhájit sama sebe před

dotěrnými výčitkami svědomí. Hlavou se mi mihl obraz Vojtěcha Ladovského.

 Jestlipak dokáže on být zábavný i mimo svůj orchestr? Rychle jsem se

myšlenkami vrátila na taneční parket a nechala se unášet tancem s Tondou...


	Tedy, vlastně ne tak docela s Tondou. 


	To snad ne! okřikla jsem se, přičemž jsem rychle vyhnala jsem tu

myšlenku z hlavy a vzteky zabouchla okenici balkonu.