Deset lekcí života - Lekce 7, 8, 9

Ráno se všichni sbalili, vyzvedli si u paní Likusové kola a za to, že byla tak ochotná, ji pozvali na snídani.
„Teda, jak jste uhádli, že jsem ještě nesnídala?“ divila se paní Likusová.
„No, to je jednoduché,“ usmál se Ondra. „Je všední den, vy otevíráte už v šest hodin. Přece nebudete snídat v noci!“
„To je pravda,“ zasmála se prodavačka.
„Víte, musím vám poděkovat ještě za jednu věc, paní Likusová,“ řekl Ondra při snídani tak potichu, aby ho slyšela jen paní Likusová a Lenka, která seděla vedle něj.
„Opravdu? A za co?“
„Ukázala jste tady Lence další lekci, jak žít. Pomáhej ostatním.“
„Lekci?“ podivila se paní Likusová.
„No, víte, Ondra mi ukazuje všechny krásy života. Radí mi, jak mám žít, abych byla šťastná.“
„A kolikpak těch lekcí je?“
„Deset,“ řekl Ondra, když Lenka pokrčila rameny.
„A tohle je kolikátá?“
„Sedmá.“
„Páni,“ podivila se paní Likusová. „To už vám to za chvíli končí, viďte?“
„Ano… to ano.“ Lence náhle povadl úsměv na rtech. Paní Likusová si okamžitě všimla, že si to nejspíš Lenka doteď neuvědomila a tak rychle změnila téma.
Když se vydatně nasnídali, ještě jednou poděkovali za pohostinství a vydali se na cestu. Jeli směrem na Opavu, ale těsně před ní uhnuli z hlavní silnice a vydali se oklikou do Hradce nad Moravicí. Úmyslně se vyhnuli velkému městu, nechtěli si výlet kazit hlukem a velkým provozem, raději volili cestu skrz vesnice.
V Hradci na zámku byl právě koncert nějaké místní kapely. Rozhodli se, že se na ni půjdou podívat. Nechali kola stát vedle parkoviště a prošli branou na nádvoří. Kapela byla opravdu výborná. Koncert se brzy strhnul spíše v diskotéku, protože většina posluchačů si nevystačila s pouhým poslechem a raději tancovali. Když začali hrát píseň I do It for You, nevydržel to ani Ondra s Lenkou. V pomalém rytmu a v těsném objetí si vychutnávali píseň Bryana Adamse.
„Tohle by mohla být další lekce,“ řekl Ondra právě ve chvíli, kdy skladba vrcholila. „Prožívej hudbu. Tanči, zpívej, broukej si. Hudba tiší bolest, zpravuje náladu, dotváří atmosféru krásných chvil. Hudba ti dá vše.“
Právě když se chystal Lenku políbit, hudba píseň skončila a místo ní zazněl rázný rock. To je vytrhlo z právě chystaného polibku.
Po koncertě se ještě zastavili v obchodě, nakoupili na zbytek dne a snědli studený oběd. Za Hradcem odbočili na úzkou silnici, projeli Skřipovem, minuli pár osamoceně stojících rodinných domů a zastavili se až v Pustějově. Už se smrákalo, všichni byli tak unavení, že jakmile Ondra získal povolení od jedné rodiny stanovat na jejich louce, rozbili stany, navečeřeli se a šli spát.
Ráno, sotva se nasnídali, rozevřeli mapu.
„Tak, kam pojedeme teď?“ ptal se Honza.
„Lenko?“ otočil se Ondra k Lence.
„Co já?“
„Kam pojedeme?“ ptal se Ondra a přitom ukázal na prstech číslo devět. Lenka se váhavě zahleděla do mapy.
„Pojedeme přes Příbor,“ rozhodla nakonec.
Když Všichni nasedali na kola, přitočila se Lenka k Ondrovi a potichu se zeptala, co myslel tou devítkou.
„Lekce číslo devět. Vol si cestu,“ zašeptal Ondra.
„Co si to tam šuškáte?“ ozvala se Petra.
„Jen, že Lenka pojede dneska první.“