Tajemství stříbrné růže, 20. kapitola

Tu noc měla Rose neklidné spaní. Brzy ráno se probudila a spěšně vstala. Zdál se jí podivný sen a tajemném muži v černém plášti, který by jí a nebohé slečně Loraine mohl pomoci. Byla pevně rozhodnutá podniknout vše, co bude v jejích silách, aby se vymanila z toho svíravého pocitu strachu, jež zaplavoval její tělo každičký den. Otevřela malý kulatý medailonek a zadívala se na obrázek chlapecké tváře uvnitř.
„Bude dobře, uvidíš, já to zvládnu.“ Zašeptala, medailonek zavřela, políbila ho a pevně sevřela v dlani, aby si dodala více odvahy. Musí si vše pečlivě promyslet a naplánovat. Nechtěla vzbudit ani stín pochybností v muži, jehož se tak moc obávala.
Opatrně vyšla ze svého pokojíku, rozhlédla se po tmavé a tiché chodbě a s nastraženýma ušima a očima dokořán cupitala do Loraininy ložnice. Našlapovala zlehka a na špičky, aby nezpůsobila žádný nežádoucí zvuk. Dům byl tichý a Rose pocítila lehkou úlevu, když se ocitla přede dveřmi do dívčiny ložnice.
„ Panebože, prosím ať není zamčeno...“ zašeptala sotva srozumitelně o lehce upřela oči k nebi. Opatrně položila ruku na mosaznou kliku a lehce stlačila. Dveře povolily. Rose vydechla úlevou a znovu se těkavě rozhlédla po chodbě. Jako myška vklouzla do pokoje, který osvětlovalo pouze mihotavé světlo skomírajícího plamene v krbu.
Loraine ležela v peřinách a nepravidelně oddechovala. Hlavou neklidně pohazovala ze strany na stranu. Rose poodhrnula prachovou přikrývku a sklonila se k dívce. Potřebovala medailon, bez něho jí nebude nikdo věřit. Viděla tenkrát při plese jasně, co se odehrálo mezi dívkou a temným stínem na terase. Ten muž jí určitě pomůže. Ale potřebuje důkaz, že jsou obě v nebezpečí.
Úzký stříbrný řetízek, na němž visel malý ochmataný medailonek, povolil až příliš snadno. Rose pocítila trochu studu, nad tím, že slečně roztrhla jedinou věc, která jí ještě patřila. Sevřela pevně medailonek v ruce a téměř se jí zdálo, že hřeje. Zalila jí vlna úzkosti. Kde má muže z terasy hledat? Na koho se obrátit s žádostí o pomoc? V hlavě se jí míhala jedna otázka za druhou a nejpalčivěji se objevovala ta nejdůležitější. Komu můžu věřit?
Rose potihu opustila ložnici a zamířila do svého pokojíku. Tam rychle vyměnila roztrhlý řetízek za kousek černé kůže a uvázala si medailon kolem krku. Pod šaty nebude vidět a bude tak v naprostém bezpečí. Neměla však času nazbyt. Až si pán všimne, že Lorainin medailon je pryč, jistě bude usilovně pátrat, co se s ním stalo. Rose rozechvělýma rukama přes sebe přehodila vlněnou pelerínu a vykradla se z domu. Právě se rozednívalo a ulice se brzy zaplní. Musela najít pomoc.




Roderickovy temné oči zachmuřeně sledovaly Jeremyho dům. Posledních pár týdnů bylo s matkou k nevydržení, proto se rozhodl na čas přesídlit do domu, kam „uklidil“ Lucy. Její přítomnost v domě a po jeho boku se však stávala den za dnem tíživější a otravnější. Lucy si velmi rychle navykla na život milenky a, dá se říci , vlastně i paní domu. Byla panovačná a neustále se dožadovala Roderickovy společnosti. Proto trávil tolik času venku, nemohl vystát ani jednu. Často myslel na chvilky, kdy naposledy spatřil Loraine. Pokud to tedy byla ona.
Stával proti Jeremyho domu každý den, ale marně. Dívku nezahlédl. Kolikrát musel odolat nutkání vtrhnout do domu a zjistit, co se děje. Ale nemohl si dovolit žádný další skandál. Společenská smetánka v Londýně na něho dohlížela jako ostříž. Neustálé dotazy ohledně jeho legitimního práva na Blackův majetek ho již unavovaly. Kvůli matce měl svázané ruce. Nemohl se chovat, jak by chtěl, aniž by ohrozil její postavení a způsob života, na nějž byla zvyklá. Roderick se ušklíbl, protože peníze byly pro Abigail důležitější než on sám.
Najednou upoutala lordovu pozornost malá ženská postava plížící se podél postranní zdi domu. Přikrčená a drobná žena vycházela pravidelně každý den ven a jakmile byla z dohledu, rychle utíkala směrem k náměstí. Roderickovi se její chování zdálo podezřelé. Bylo to už tak dávno, co viděl svoji divoženku naposledy, že si nebyl jistý, jestli drobná žena není právě Loraine. Dnes upoutala jeho pozornost o to více, když za ní vyběhl sám Jeremy, ukazujíc rozčileně rukama jakási gesta za ní nesrozumitelně volal. Dívka se ani na okamžik neohlédla a utíkala , seč jí nohy stačily.
Roderick neváhal a rozběhl se mizící postavou. Dívka, ač drobného vzrůstu, byla velmi rychlá a lordovi trvalo značnou chvíli než ji dohnal.
„Stůj! Slyšíš? No tak stůj!!“ zvolal a chytl dívku za paži.
„Pane, ne, prosím, já... „ vykřikla dívka a prudce se otočila k Roderickovi čelem. Zklamaně si prohlížel neznámý obličej.
„Nezlobte se. Spletl jsem se.“ Omluvil se rychle a pustil dívčinu paži. Ta však vytřeštila oči, jakoby spatřila ducha.
„To.. to.. To jste vy!“
Roderick stáhl obočí v nechápavém gestu a znovu si dívku řádně prohlédl. Ne, byl si jistý, že ji nezná.
„Já jsem Rose. A hledám vás pane už několik dní. Potřebuju s vámi mluvit.“
„Zadržte. Pěkně pomalu a od začátku. Kdo jste a odkud mě znáte?“
Roseiny oči sklouzly za Roderickova záda a znovu se rozšířily hrůzou.
„Musíte mi pomoct. Prosím.“ šeptala.
Roderick se ohlédl a spatřil dva muže, kteří se rozhlíželi po náměstí, jakoby někoho hledali.
„Prosím pane. Pomozte mi. Prosím...“ upřela Rose vystrašený pohled do Roderickových černých očí.
„Pojď. Neohlížej se a pojď.“ Zasyčel hrabě a popadl Rose za ruku a za pár chvil ji vyvedl z náměstí a posadil do kočáru, který měl přistavený o pár ulic dál, aby před Jeremyho domem nebudil nežádoucí pozornost. Rose se usadila do měkkého polstrování a těkavým bojácným pohledem se rozhlížela kolem sebe.
„Tak mluv!“
„Pane, prosím, potřebuju pomoct. Já vím, že jste byl za slečnou na terase. V ten večer, kdy se konal ples...“
„Jak víš, že jsem tam byl? A kdo sakra jsi?“ Roderick ztrácel trpělivost. Byl natolik rozrušen představou, že se KONEČNĚ dozví, co se děje, že se nedokázal ovládat a chovat se k dívce mile. Na druhou stranu mu v hlavě hlodal stín pochybnosti, jestli se nejedná o léčku. Nevěděl, jeslti by byl Jeremy schopen se ho zbavit a netušil ani jaké prostředky by případně použil. Zhluboka se nadechl.
„Odvezu tě do svého domu. Zpátky se očividně vrátit nesmíš. A potom mi v klidu povíš všechno, co víš.“
Rose přikývla a sklonila hlavu. Byla velmi vystrašená. Cesta domů se zdála nekonečná. Když kočár zastavil, neváhal Roderick ani vteřinu, popadl Rose za ruku a rychle ji vedl dovnitř.
„Běž tamhle do salonu. Hned přijdu za tebou. Potom ti nechám připravit pokoj. Zatím zůstaneš tady, než se rozhodne, co dál.“ Rose poslušně kývla a odešla směrem, kam ukazovala Roderickova silná paže.
„Drahoušku! Tak už jsi zpátky. Nemohla jsem se tě dočkat.“
Lucy stála na schodech v jemných žlutých šatech a vypadala překrásně. V tuto chvíli ovšem Roderickovi její přítomnost vadila. Nepotřeboval, aby se Lucy dozvěděla o pátrání, které se už nezdálo tak marné jako před pár hodinami.
„Běž nahoru. Za chvíli jsem tam.“
„Ale drahý, myslela jsem, že se navečeříme v salonu a společně.“
„Řekl jsem ti, ať na mě počkáš nahoře, čemu jsi nerozumněla!“ Obořil se prudce.
Lucy se zamračila a uraženě se vydala zpátky do ložnice, kde trávila většinu dne.
Roderick ještě chvíli čekal, než uslyší bouchnutí dveří a potom spěchal za Rose do salonu.
„Tak poslouchám. Vezmi to všechno od začátku a nezkoušej na mě žádné triky.“
Rose seděla s rukama v klíně a se skloněnou hlavou začala vyprávět, proč chtěla vyhledat jeho pomoc. Roderick pozorně naslouchal, aby mu neunikl žádný detail.
„Pane, mám její amulet. Vzala jsem ho jako důkaz mých slov. Ona i já jsme v nebezpečí. Můj malý bratr...“ Rose nebyla schopná dokončit větu, její plaché oči se zalily slzami.
„Jestli je to všechno pravda, co mi říkáš, tak se neboj. Už najdu způsob, jak pomoct tobě i tvému bratrovi. O to se nestarej. Jen potřebuju, aby ses se mnou do toho domu ještě jednou vrátila. Čím dřív to bude, tím líp pro všechny zúčastněné.“
Rose kývla a hlasitě vzdychla. Roderick ji poslal do pokoje, který pro ni nechal nachystat, aby se opláchla a odpočinula si. Když zůstal sám, zadíval se na kousek stříbra ve své dlani a pocítil obrovskou radost. Našel ji. Musel si však počínat opatrně, nemohl vědět, co se za zdmi Jeremyho domu skrývá a nebyl si ani naprosto jistý, že Rose mluví pravdu. Její úloha v tom všem se zdála být velmi důležitá, nedokázal odhadnout, zda dívce může věřit nebo ne. Každopádně se o jejich rozhovoru nesmí nikdo dozvědět.
Netušil, že kdosi vyslechl každé jejich slovo a začal střádat své vlastní plány...