Lunojasné noci - 19. díl

Ačkoli bylo krátce po poledni, začal se zvedat silný vítr, který vjížděl do korun stromů a shazoval na zem každý list, který nebyl dostatečně silný, aby se mu ubránil.
Patrik seděl vedle mě a stále mi něco vyprávěl. Já jsem ho ale neposlouchala. Stal se jen jakousi kulisou k obrazu krajiny, kterou jsem měla před sebou.
Vydrželi jsme tam sedět dlouhou chvíli, než všichni začali vycházet z domu. Pokračovali při tom v započatých debatách a smáli se. Na první pohled bylo jasné, kdo s kým tvoří pár. Melisa a Michael se stydlivě drželi za ruce, zato jejich pohled do očí byl velice intenzivní. Alex a Leopold se vzájemně drželi kolem ramen a kdykoli k tomu měli příležitost, políbili se. Soňa do páru nikoho neměla, a tak si sedla k nám na lavičku před dům a s úsměvem na rtech sledovala, jak se ti zamilovaní loudají pryč.
„Byl to báječný oběd, Jol!“ řekla Soňa a vděčně se mi podívala do očí.
„To jsem ráda.“ Usmála jsem se.
„Ale už půjdeme, máma se brzy vrátí z trhu a bude potřebovat pomoct!“ vysvětlovala omluvně.
„Jasně, vždyť se zase uvidíme!“
Společně jsme vstali z lavičky a krátce se objaly.
„Tak pojď, Patriku!“ Šťouchla mu Soňa do ramene. „Zapoměls? Děláš mi řidiče!“ připomínala mu.
„No jo!“ opověděl otráveně.
„Tak ahoj, Jol!“ mávl mi na rozloučenou. „Rád jsem tě poznal!“
Usmála jsem se na něj.
„A buď trochu veselejší!“ dodal ještě.
Oba pak nasedli do starého auta s oprýskaným černým lakem a odjeli.
Zaslechla jsem cinkání příborů a nádobí pod proudem tekoucí vody. Vydala jsem se tedy do kuchyně, abych mohla pomoct mámě s úklidem.
„Kdo vaří, nemyje nádobí!“ řekla jsem a pohladila mámu po tváři.
Pohlédla na mě a usmála se. Já jsem se však tvářila velice neoblomně, a tak si poslušně utřela ruce a mytí nádobí mi přenechala. Mezitím sklízela ze stolu použité ubrousky a šálky po kávě.
„Co si myslíš o těch klucích?“ zeptala se mě starostlivě.
Pohlédla jsem na ni přes rameno. „Mně se moc líbí. Tobě ne?“
„Asi ano, já jen…“
„Podívej se na holky, mami. Jsou přece tak šťastné!“
Maminka se na chvíli odmlčela. „To jsi ty byla taky!“
Její slova mě zaskočila. Vypnula jsem vodu. Otočila jsem se k mámě čelem a opřela se o kuchyňskou linku za sebou.
„Jak to myslíš, mami? Leo ani Michael přece nikam neodjíždějí. Není to to samé!“
„Ublížit se dá jakkoli, Jol!“
Věděla jsem na co naráží. Najednou jsem pocítila silné nutkání Teda bránit.
„Ted mi přece nechtěl ublížit, mami!“
„Tak proč potom dovolil, abys tolik trpěla!“
„A myslíš, že on netrpěl? Bylo to těžké pro oba. Život už je takový!“
„Ne, to lidé jsou takoví!“
Vzdychla jsem si. To poslední, co jsem dnes potřebovala slyšet byly máminy negativní myšlenky.
„Pojď, půjdeme se projít!“ pobídla jsem ji. Nebránila se, a tak jsem ji chytila kolem ramen a společně jsme vyšly ven. Vítr stále foukal, ale dokázaly jsme ho ustát. Vydaly jsme se k řece.
„Víš mami, všichni nejsou jako táta. Vím, že tě zklamal. Zklamal nás všechny, ale proto nesmíš odsoudit i všechny ostatní, kterým na nás záleží.“
Máma zavřela oči a zastavila se. „To nesmíš říkat, táta je přeci dobrý člověk!“ bránila jej. Asi cítila stejnou povinnost jako já, když se snažila obvinit Teda z mého smutku.
„Ano, to já vím, a proto to nikdy nepochopím!“
Pomalu jsme se opět daly do kroku a máma si přitiskla rozepnutý svetr co nejvíc k tělu.
„To ani nemusíš, každý máme své city. Důležité je, že jim sami rozumíme!“
„Přece nevěříš, že má Karolínu opravdu rád?“
Máma pokrčila rameny. „A proč by nemohl?“
„Ne, tomu nevěřím! Je jen poblouzněný! Dříve nebo později si určitě uvědomí, jakou chybu udělal a…“
A vrátí se k nám – chtěla jsem říct, ale pak jsem si uvědomila, že na to už je pozdě. Tolik mámě ublížil, když se rozhodl ji opustit, a použil při tom tak bolestivá slova, že i kdyby se rozhodl vrátit, ona už by to nedokázala a snad ani nechtěla. Připravil ji o sebedůvěru. Už dávno to nebyla ta usměvavá a sebevědomá žena, která šla mě i mým sestrám příkladem. To mě na tom celém mrzelo snad úplně nejvíc.
Máma nějak vycítila nad čím přemýšlím, položila mi ruku na rameno, aby mě zastavila a pak mě objala.
Vítr stále foukal a my jsme stály v objetí uprostřed písčité cesty nedaleko řeky. Dívala jsem na rozdivočenou hladinu vody a vzpomínala. Věděla jsem, že i máma vzpomíná. Na to jaké to bývalo dřív, na to jaké jsme bývaly my, na to jak jsme opouštěly Vídeň a našly nový domov tady. Ne všechny změny byly špatné. Například do Ticina jsem se zamilovala. Nebylo těžké zvyknout si na sluníčko a čistou vodu, na krásu zdejší krajiny ani na náš útulný dům a okno v mém pokoji, díky kterému jsem mohla každý večer obdivovat jasný měsíc. Bylo tu prostě krásně. Zato Vídeň se mi líbila pouze o vánocích, k srdci mi nepřirostla nikdy.
Pomaloučku jsme se od sebe od táhly a usmály se na sebe.
Na chvíli jsem zaváhala. „Možná je nám takhle líp!“ uznala jsem nakonec.
Máma přikývla a znovu se usmála. „Taky si myslím!“ odpověděla a zněla vyrovnaně. Zřejmě už dávno nedoufala, že by se věci mohly navrátit do původních kolejí. Já si to však uvědomila teprve nyní.
Vítr pomalu začal slábnout a my jsme se vydaly zpátky domů.
„Neznám nikoho mírumilovnějšího než je Michael. Nemohla by sis pro Mel přát lepšího!“ řekla jsem po chvíli.
„A pokud jde o Lea, je to opravdový gentleman, který naši Alex naučí slušným mravům!“ dodala jsem žertovně. Máma se ze srdce zasmála. A v jejím smíchu byla znát úleva.
„Doufám, že máš pravdu!“ řekla už méně starostlivě.
„Mami?“
„Ano, drahoušku?“
„Ty si myslíš, že Ted už se nikdy nevrátí?“ zeptala jsem se a hlas se mi třepal.
Máma na mě pohlédla. „To já nevím, zlato!“ Zakroutila hlavou a její hlas zněl soucitně. Její oči však odpovídaly jinak.
„Ty myslíš, že ne! Jinak bys to předtím neřekla!“
Povzdychla si.
„Nebudu ti lhát, moc tomu nevěřím. Ale měla jsem tehdy pocit, že tě má opravdu rád, tak bys to možná neměla vzdávat!“ řekla s úsměvem a pohladila mě po vlasech.
Její slova byla jako lék. Najednou jsem se cítila mnohem lépe. Měla pravdu. „Nevzdám to!“
„Tak se mi líbíš mnohem víc!“ řekla máma spokojeně.