Tajemství stříbrné růže, 21. kapitola 1. část

„Vím to, slovo od slova mu řekla to samé, co říkám teď já vám.. Mohli bychom si vzájemně pomoci, co myslíte? Navíc, po tom všem, co vím, byste moji pomoc neměl odmítat. Nemuselo by se vám to vyplatit.“
Muž se zamračil a usilovně přemýšlel, sledujíc postavu před sebou. Nepotřeboval spojence a už vůbec ne někoho, kdo se jej při prvním setkání pokusil vydírat. Ale určitý přínos v náhlé informovanosti spatřil. Usmál se.
„To nemuselo, opravdu nemuselo. Jenže nám tu vyvstává otázka, jaký prospěch z toho budete mít vy? Předpokládám, že vás pohání nějaký osobní záměr. Jen si nejsem příliš jistý, že se úplnně shoduje s tím mým.“
„Moje ani vaše důvody tu probírat nemusíme. Jen vám navrhuji vzájemnou pomoc, byl byste hlupák, kdybyste ji nevyužil.“
„Hlupák? Tak vám tedy velice děkuji za informace.“ Řekl potichu a měl se k odchodu. Po pár krocích se ještě na okamžik zastavil a znovu pohlédl na osobu před sebou.
„Tak mě napadá, co když vám se nevyplatí dnešní schůzka se mnou?“ V očích se mu zlověsteně zablesklo. Právě ho napadl skvělý plán. Lehkým krokem se přibližoval k drobné postavě, která se krčila ve stínu.
„Co když jste vy, moje milá, udělala neskutečnou chybu. Chybu, která vás bude stát příliš mnoho. Napadlo vás také toto?“ Jeho tón se stával děsivější a dívka ustoupila několik kroků dozadu. Poplašeně se rozhlédla kolem sebe, ale neměla kam utéct. Její mysl pomalu zachvátila panika.
„Přece se můžeme nějak domluvit. Já si vlastně vůbec nepamatuji, co mu řekla. Nic nevím, je tma, ani vaši tvář jsem neviděla.“
„Ty nevíš nic! Vůbec nic, ale stejně mi můžeš pomoct. Alespoň k něčemu budeš užitečná.“ Zasmál se. V tu chvíli vykoukl měsíc zpoza mraků a dívka spatřila, jak se muži cosi zablesklo v ruce. Oči se jí divoce otevřely a ústa se snažila vykřiknout hrůzou. Marně. Bylo pozdě. Mužova ruka bleskurychle vykroužila pomyslný oblouk. Dívka zalapala po dechu a svýma malýma ručkama se v posledním záchvěvu strachu chytila za hrdlo. Teplá a lepkavá drahocená tekutina jí proudila skrz prsty a třísnila bělostnou kůži na prsou. Pomalu klesla na kolena a naposledy se podívala do očí svému vrahovi. Ten v klidu stál a s jakýmsi zalíbením pozoroval její snahu dýchat. Oči měla vytřeštěné dokořán a její ústa jakoby se snažila ještě něco naposledy vykřiknout. Ale neměla možnost, její malá postava se zhroutila k zemi a ruka, která ještě před okamžikem objímala štíhlé hrdlo, bezvládně ležela na zemi zbrocená krví. Muž stále v klidu stál a pozoroval dívčino tělo se zvráceným zalíbením.
„Takhle se hodíš do mého plánu děvče.“ Zasmál se a odešel zpět do domu.