Nesnesitelná lehkost žití

Seděla ve svém oblíbeném křesle a dívala se ven z okna.
Hustě sněžilo. Vločky se snášely s nonšalantní lehkostí přes kužel světla blízko-stojící lampy.
Tančily v lehkém vánku. Roj vířících těl v nespoutaném letu, kdy se jedno dotýká toho druhého.

Sněžilo čím dál tím víc...

Doposud, zcela zabrána, si četla. Tento výjev ji však zcela odpoutal od harmonie knižního světa. Seděla ve svém oblíbeném křesle a dívala se ven z okna.
Po tvářích jí stékaly slzy, aniž by něco tušila. Vyrážely v mlhavé potůčky, jak proud řeky prorážející zpod ledové hladiny na povrch, zanechávajíce za sebou vlhkou cestičku, jako hlemýžď cestující ranní rosou.

Připadala si zrazená a osamělá, tak jako dlouho ne. Vyčítala si svoji naivitu, kterou si nechala zastřít svůj zdravý rozum. Jindy vždy bystrá a s odpovědí na rtech, stojící nohama pevně na zemi.

Věděla, že život není snadný, přesto všechno však sama o sobě nikdy nepochybovala. Až nyní.

Nikdy nezažila pocit nevědomosti a očekávání zároveň. Vždy věděla přesně o co stojí a za čím se chce vydat. Poprvé v životě si teď ale nebyla jistá co je správné, co má dělat...

Teď se hluboko uvnitř cítila zklamaná, sama ze sebe a svých ubohých citů, které ponížili z aristokratických výšin na úplné dno. Náhlé vhození do reality otřáslo jejím nevědomím a předhodilo ji před nyní tak zjevnou skutečnost...