Nebezpečné známosti 2 - Kapitola desátá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola desátá – The past times



„Posloucháte mě, Amber?“ upoutá mou pozornost Edward a luskne prsty, abych se snad probudila z transu či co. Jsem opět mimo sebe, neposlouchám, nevnímám a ani nepřemýšlím.
„Omlouvám se, co jste říkal?“ opáčím a narovnám se v sedu.
„Jestli jste v poslední době vůbec spala, protože vypadáte hrozně strhaně.“ řekne doktor a střídavě sleduje mě a nějaké zápisky v počítači.
„Dneska v noci jsem nemohla zavřít oči a předtím jsem toho též moc nenaspala.“ přiznám se. Rozchod mezi mnou a Jamesonem mě doslova ničí. Je to sice teprve 24 hodin, ale já mám pocit, že se za chvíli sesypu. Jsem bez energie, bez života.
„Předepíšu vám něco na spaní a měla by jste být v klidu a odpočívat. Nebere nějaké prášky na stres či migrénu?“ optá se.
„Ne, nic takového.“ odpovím bezduše a dívám se z okna na výhled na začínající podzimní Atlantu.
„Jíte pravidelně?“ pokračuje v otázkách.
„Mm no, moc ne.“ přiznám se.
„S těmito prášky, ale budete muset, jinak je budete špatně snášet. Jsou to sice prášky na spaní, ale jsou to i menší antidepresiva, které vám pomůžou být trochu nad věcí, tak se právě proto ptám.“ vysvětlí a začne psát recept na ty prášky.
„Jo a dodatečná otázka, nejste těhotná, protože tyto prášky se nes-“ zasekne se, když se na mě podívá. TĚHOTNÁ. NE, NEJSEM. Nemám s kým, jelikož mě můj životní partner opustil. Po tvářích se mi začnou koulet perly slz a já opět nezvládám situaci. Je ze mě troska!
„Já-já se omlouvám, vážně, moje chyba, vím co jste mi říkala...bože já jsem, ale blbec.“ začne panikařit nad svou blbostí a ze šuplíku vytáhne krabičku vonných kapesníčků a podá mi je. Posadí se vedle mě a jeden kapesník rovnou vytáhne.
„Díky...“ posmrknu a začnu se uklidňovat, protože nejen, že je mi to blbé tu brečet, ale také trapné. Jsou to mé problémy a i když je psycholog, neznamená, že mu tu budu brečet na rameni a říkat, jaký je Jameson blbec.

„Už je to dobrý.“ utrousím po chvíli hlubokého dýchání, které mi právě poradil doktor Edward. Hluboké dýchání pomůže při srovnání a uklidnění člověka samotného. Utřu si slzy i s mascarou do kapesníčku a pohlédnu zase ven. Začíná se to tam mračit.
„Můžu vám něco poradit?“ promluví po chvíli doktor a přejde zase zpět na jeho místo, za stůl.
„Co?“ obořím se a žmoulám v ruce kapesník.
„Sice vám doporučuji klid a pohodu, ale měla by jste také být mezi lidmi, s přáteli, s rodiči nebo se svým bratrem, který je čerstvým otcem. To vám prospěje určitě taky.“ řekne starostlivě a dopíše ten recept.
„Jo já vím, moje starosti se, ale teď musí zaměřit na práci a nový bydlení. Nemůžu být věčně u otce, jsem dospělá.“
„Bohužel vás, ale ještě nemůžu doporučit zpět na vaše pracovní místo. Jelikož jste na tom, jak jste.“
„Jenže právě teď by mi práce jen prospěla.“ skočím mu do řeči.
„Tak zkusit to můžete, v tom vám nikdo nebrání, ale nebudete to mít proplacené.“ pokrčí rameny doktor a přejde k tiskárně, aby si recept naskenoval do počítače.
„A s tím bydlením...snad by nevadilo, když se zdržíte u otce, bude jen rád, nebo se pletu?“
„Musím se postavit na vlastní nohy.“ stojím si tvrdohlavě za svým.
„No jak myslíte, tady máte ten recept, ty prášky nejsou drahé, vemte si je v podvečer, vždy po větším jídle, takže po večeři a kdyby s tím byli nějaké problémy, číslo na mě máte. A na další hodinu přijďte pozítří.“
„Dobře, děkuji moc.“ poděkuji a zvednu se na odchod.
„Nemáte za co, od toho tu jsem.“ usměje se konejšivě a doprovodí mě ke dveřím.

Zajdu do nejbližší lékárny si vyzvednout prášky a pak zamířím do stánku s novinami. Koupím si nejnovější výtisk nabídky práce a také bytů a pak si koupím svůj milovaný Woke. Je to přeci jen doba, co jsem na něm nedělala. Už je to, pro mě, dlouhá doba.
Pak se vydám po dvaatřícátý a na rohu se zastavím v naší společné oblíbené kavárně U Franka, která patří mému tátovi a také tenkrát v ní dostal infarkt. Otce tu nepotkám, ale aspoň čišnici Katie, kterou znám od vidění.
„Dobrý den.“ usměje se na mě, když zrovna stojí za skleněným pultem a nandává na talířky krásně vypadající talířky.
„Dobrý Katie.“ oplatím mírným úsměvem a jdu si sednout na jediné volné místo a to až úplně k výloze.
„Tak co to dnes bude?“ přiřítí se opět energická blondýnka Katie a vytáhne si bloček, aby si mohla zapsat objednávku.
„Dvojité Americano a jeden máslový croissant prosím.“ vytáhnu myšlenku z mých chuťových pohárků.
„Hned to bude.“ opáčí Katie a zase odejde. Já si mezitím na stůl vytáhnu výtisk bytů a začnu si pročítat nemovitosti a pronájmy. V tu chvíli, kdy jsem nejvíce začtená do novin, vedle se mě ozve třikrát dutá rána. Uleknu se a otočím se do výlohy. Za výlohou stojí šklebící se Wayne. Zamává mi , udělá otočku, a vejde do kavárny.
„No nazdar Thomasová, tebe jsem hodně dlouho neviděl.“ zašklebí se Wayne a přisedne si naproti mně.
„No já tebe taky ne. Vlastně naposled v tom zpropadeným Casínu.“ vzpomenu si na tu nepříjemnou událost.
„To jsi mi ještě ani nevysvětlila, co se tam stalo!“ vyhrkne pohoršene a dotčeně Wayne a všimne si novin přede mnou.
„Hledáš byt?“ zeptá se s nadzvednutým obočím.
„Jo.“ odseknu jednoduše. Ticho.
„No tak povídej.“ vyzve mě Wayne vážně.
„Nemám ti co říci.“ pokrčím rameny. Vážně se mi mu nic nechce vysvětlovat ani vyprávět. Nepřijde mi, že by mu do toho co bylo.
„Jak myslíš.“ hlesne Wayne a zrovna na to přijde Katie a donese mi kávu a croissant.
„Ááá koukám, že croissanty pořád ráda.“ uculí se Wayne a sám si objedná jeden, ještě s překapávaným espressem. Ticho podruhé.
„Kdy vůbec nastoupíš zpátky do práce, ve Woku je bez tebe nuda.“ nadhodí nové téma Wayne.
„Netuším.“ odpovím jednoslovně a jsem zadumaná ve čtení pronájmu. Vše je buď strašně drahý a nebo daleko od centra.
„Jej Amber, co je s tebou. Stalo se něco vážnýho?“ zeptá se tónem, který nejeví zájem, ale přitom ho určitě hrozně žere co se mnou je.
„Rozešli jsme s Jamesonem.“ odpovím, ale na to, aby Wayne cokoliv odpověděl se ozve rozbití skla a následné nadávky.
„Čum na cestu ty blonďatá krávo!“ ozve se zepředu a to ihned upoutá mou pozornost. Pohotově popadnu svou kabelku, kde mám svou malou zbraň a vystartuji ke vchodu, kde s eodehrává všechno dění. Uvidím na zemi Katie s rozbitými skleničkami a rozkydlými zákusky.
„Co se to tady sakra děje?“ vystartuji na chlápka, který stojí u ní a je mi odněkud povědomí.
„Tahle pinda nečumí na cestu a vylila na mě vařící kafe.“ sykne zuřivě cápek a poukáže na svoji politou černou koženou bundu. Když se naoplátku podívám na Katie, všimnu si, že si drží dlaní tvář.
„Vy jste ji uhodil?!“ zvýším na něj výhružně hlas.
„A co je vám do toho, je to snad váš pajzl?!“ oboří se.
„Tahle kavárna patří mému otci, takže ano, je to moje kavárna a vy nemáte žádné právo dotýkat se a už vubec ne mlátit moje zaměstnance a teď vypadněte odsud!“ seberu všechnu kuráž a vychrlím to na něj dost jasně.
„Zahřáváš si se mnou kočičko!“ ucedí cápek, udělá pár kroků k vystrašeným postarším ženám a vše smete na zem z jejich stolu. Trošku se uleknu, ale zachovám chladnou tvář. Všimnu si, že za mnou stojí Wayne a už chce na něj vystartovat, ale zadržím ho rukou.
„Tohle si vyřídím sama!“ řeknu kousavě a přistoupím zase pár kroků k němu.
„Okamžitě, vypadni z mé kavárny nebo zavolám poldy a ani ten tvůj plešatej šéf ti nepomůže.“ řeknu dost srozumitelně na to, aby to ta jeho tlustá a baculatá hlava pobrala. Tlustej chlap, bodyguard, od plešouna mi nebude kazit život. Víc už ne!
„Ho hooo, slečinko si zahráváš!“ zopakuje, ale okamžitě utichne, když z kabelky vytáhnu devítku, kterou mi tenkrát dal Jameson. Namířím mu to přímo do obličeje. Tlouštíkovi vyrazí pot na čele a strach v očích.
„Okamžitě vypadni!“ začnu na něj křičet, jak zblázněný psychopat. Cápek začne pomalu couvat k východu. Zvedne ruce na náznak, že se vzdává. Pak si jednou rukou otevře dveře a nezapomene strašidelnou větu na rozloučenou.
„Toho budeš litovat.“ sykne a pak se vytratí v ulici. Skloním zbraň a mé srdce zběsile buší. Všichni na mě zírají a já si svoji zbraň zandádám zpět do kabelky, nebyla ani odjištěná idiot jeden tlustej.
„No...myslím, že sis zadělala na problémy, protože víš čí to byl kumpán.“ konstatuje moji situaci Wayne, ale odpověď já už dávno znám.
„Víš měl by jsi něco vědět o tom svým kamarádovi.“ obořím se a začnu pomáhat Katie všechno posbírat ze země. Ostatní zákazníci se zase hodí do klidu a začnou si vyprávět, co se to vlastně stalo.
„A co?“ opáčí Wayne a sebere střepy, které jsou až u pultu.
„Zvu tě k nám na večeři a tam ti všechno řeknu, potřebuji někoho, komu můj příběh odvyprávím celý.“ nabídnu mu vážně. Jaký to bude pocit, když se někdo známý vůbec doví, jak to vlastně bylo?