Proč zrovna já?

Aleš se nemohl Markétě dovolat. Chtěl jí říct, že klidně můžou začít se stěhováním, protože od té doby, co Chow zjistil, že bude bydlet s Alešem, se pořád ptal, jestli to bude brzy. Markéta měla zřejmě hodně práce a nebyla proto u telefonu. Napsal jí tedy zprávu, že až bude mít čas, tak ať mu zavolá.
Ozvala se až za hodinu.
„Promiň, měla jsem práci. Už jsi to řekl Chowovi?“
„Jak to ví?“
„Jinak by si mi tolikrát nevolal. Co říkal?“ zeptala se netrpělivě.
„Je nadšený. Nejradši by se stěhoval hned teď.“
„No a kdy s tím stěhováním začneme?“ zeptala se.
Odpovědi se však nedočkala, protože z kuchyně se ozval křik. Aleš okamžitě položil telefon a běžel do kuchyně. Chow stál u stolu a brečel, na podlaze ležel rozbitý hrnek. Byl v něm čaj, který Aleš zalil chvíli předtím, než volala Markéta. Chow ho stáhl ze stolu a vylil na sebe.
Aleš k němu přiběhl a rychle zjišťoval, jak moc se Chow opařil. S úlevou si uvědomil, že Chow na sobě má mikinu, a tak se na hrudi neopařil. Čaj mu polil jen ruce. Obličej naštěstí vůbec nezasáhl. Trochu mu ruce zchladil a jel s ním pro jistotu do nemocnice.
Domů se dostali asi za hodinu, protože museli čekat, než ošetří případ před nimi. Ruce mu natřeli jakýmsi chladícím přípravkem.
Hned jak přišli domů, zavolal Markétě. Věděl, že už bude jako uzlíček nervů. A taky že jo. Telefon zvedla okamžitě.
„Co se stalo?“ vypálila na něj okamžitě.
„Všechno je v pořádku, zlato. – Chow na sebe stáhl ze stolu hrnek čaje, naštěstí ale stihnul uskočit, takže to schytaly jen ruce. Byl jsem s ním v nemocnici, aby mu s tím něco udělali.“
„Takže bude v pořádku?“
„Jo, naštěstí jo.“
„Tak já se za vámi stavím hned, jak tady skončím.“
„Určitě přijďte i s Alešem, Chow bude rád. A já taky.“

Jak slíbila, tak samozřejmě udělala. Bylo něco po páté, když s Alešem přišla. Chow ležel v posteli. Byl rád, že tam jsou i přesto, že ho ruce bolely, a tak bylo málo pozic, ve kterých mohl ležet.
„Jak je ti?“
„Jde to“ řekl se svým typickým přízvukem.
Malý Aleš se k němu hrnul jako velká voda. Markéta ho zadržela a řekla: „Nesmíš tak rychle, aby si Chowa nebouchl do rukou, to by ho moc bolelo.“
„Jo, dám si pozor“ odbyl ji rychle, aby už byl u Chowa.
„Myslíš, že si budeme někdy moci říct, že máme klid?“
„To nevím, asi jo, ale v příštích pár letech to asi nebude.“
„Jo, kluci nám dají docela zabrat.“
„To taky.“
Překvapeně se na něj podívala.
„A co taky?“ zeptala se ho udiveně.
„Když jsem odjížděl, slíbil jsem ti, že až se vrátím, tak už do války nikdy nepůjdu-“
„To ti trvalo docela dlouho“ řekla, nemohla si to prostě odpustit.
„Jo, já vím, ale o to jistější jsem si tím, že chci to, co jsem ti slíbil.“
Upřeně se na něj zadívala a přemýšlela, co všechno jí tehdy slíbil, ale v tu chvíli si nemohla vzpomenout.
Objal ji a zadíval se jí to očí: „Řekl jsem přece, že si tě vezmu a budeme mít tři děti – jedno nám ještě chybí“ dořekl a pokynul k chlapcům. Zprudka ho objala a dala mu pusu, aniž by něco řekla…