Nebezpečné známosti 2 - Kapitola jedenáctá

By the way: Možná tam najdete pár chyb. Jedna půlka dílu je napsaná vcelku dobře, ale ta druhá je hrozná, jelikož jsem to psala s přestávkou a v té druhé se mi hold nedařilo a našla tam po sobě spoustu chyb. Takže prosím slitování! :D
Jo a s příští kapitolou, nevím kdy ji přidám, jelikož mě příští víkend čekají zkoušky na vysokou a pak oslava mých narozenin. Ale mám jarní prázdniny, tak snad! Pokud bude zájem, sepíšu jich kolik budete chtít! :D Teď už honem číst, nebudu Vás rušit! :)))




Nebezpečné známosti 2
Kapitola jedenáctá – It´s too early.


„Koukej co ti teta přinesla...medvídka.“ mluvím něžným hláskem na malou Judy, která leží v postýlce. Je stále tak maličká, úplný drobek oproti tomu medvědovi, kterého jsem ji koupila. Velkého chlupatého méďu s červenou mašlí kolem krku a poťouchlým „našitým“ výrazem.
„Hleď a záviď!“ pronese důležitě Rachel mezi dveřmi pokojíčku Judy. Když se zvědavostí otočím, spatřím Rachel v nádherné světle modré róbě s vlečkou.
„Páni!“ vydechnu úžasem.
„Haha! A víš, kam půjdu v těchto přenádherných šatech?!“ zasměje se zákeřně Rachel a dlaněma neustále přejíždí hebkou látku šatů.
„No to by mě také zajímalo.“ pronesu důležitě a přejdu blíže, abych si ty šaty prohlédla více.
„Na charitativní akci Thomase Luttona.“
„Ta je ale už za týden.“ řeknu vážně a narovnám se, pryč od té krásné blištivé látky.
„No a?“ pokrčí rameny Rachel, otočí se a rozejde zpět do obývacího pokoje, kde leží lesklá krabice od těchto šatů.
„Neměla by jsi někde trajdat Rachel, jsi v šestinedělí, takže bys to neměla přehánět.“ pokárám svou nejlepší přítelkyni a zapadnu do příjemného křesla.
„Ale prosím tě...jsem v pořádku.“ mávne lacně rukou a vysvlékne se z šatů.
„Rachel...včera tě pustili z nemocnice. Pobyla sis v nemocnici déle než normální prvorodičky.“ připomenu ji důležitě.
„Amber, na tu akci půjdu, i kdybych tam měla jet na kolečkovém křesle. Půjde se mnou Aaron, takže bude o mě postaráno a navíc, Woke je sponzorem té akce, takže se tam musím ukázat. Jen na hodinku, maximálně na dvě a pak poletím zpátky domů za moji princeznou.“ začne to ukecávat a převlékne se do normálních tepláků a volného trika.
„A co hlídání? Kdo bude hlídat Judy?“ zajímám se.
„Moje známá mi doporučila svoji chůvu. Hlídala ji pět hyperaktivních dětí a když kamarádka přišla ustaraná domů, že její děti zamordovali chůvu. Bylo to přesně obráceně...chůva všechny děcka uspala, nakrmila a chovali se pak jak jezůlátka. Bylo to divné, že byli najednou tak klidní...ale kamarádka se od té doby vyspala a je s tou ženou maximálně spokojená.“
„Áha. No tak na to zapomeň. Moji neteř nebude hlídat žádná zaříkávačka hadů!“ začnu se škaredit, protože mi to přijde divné. Nepříjemně divné.
„Ale no tak Amber.“
„Pohlídám ji já!“ stojím si za svým.
„To nepohlídáš, protože ty tam půjdeš se mnou.“ setře mě Rachel s úšklebkem na tváři a též se posadí do jejich pohodlné sedačky.
„Co? A jako proč, vždyť tam budeš mít Aarona, nebudu vám tam dělat křena.“ začnu si hájit své pevné a teplé místo u nich doma s malou Judy.
„No tak si sežeň doprovod. Ale už jsi na seznamu hostů, tak mě moc neserinkej.“
„Neserinkej, kde ses zase naučila tohle slovo?“ rýpnu si do ní pobaveně.
„Hele jo, když už musím mluvit sprostě, tak aspoň zdrobněle. Nechci, aby se to Judy naučila.“
„Rachel...Judy je teprve týden a navíc je ve vedlejší místnosti, takže tě fakt neuslyší.“ setřu její ubohý argument, který zřejmě četla v časopise Já a Dítě.
„No tak mě nesere, jasný!“ sykne a mrskne po mě polštář, který patří k soupravě sedačky.
„To už je lepší!“ řeknu pobaveně, když tak tak chytnu polštář, aby mi nepřistál na obličeji.


Když jsem na odchodu od Rachel, zrovna přijde Aaron domů z práce.
„Nazdar ségra.“ řekne s úsměvem a rozcuchá mi UPRAVENÉ vlasy na hlavě.
„Kriste, kdy tě to přestane bavit, jsi jak malý!“ začnu se rozčilovat a patlat svůj účes zase k hlavě.
„Ahoj miláčku.“ přiběhne Rachel k Aaronovi a vlepí mu milenecký polibek, pak se otočí a zase zmizí za rohem, směrem do koupelny.
„Mám pro tebe pár dobrých informací.“ šeptne Aaron a vyzuje se z bot.
„Jaký?“ udivím se.
„Malowski si vyrazil na obchodní dovolenou na Malorcu, takže se nyní nemusíš bát, že by tě mohl obtěžovat on, nebo jeho kumpáni. Taky jsem pověřil kámoše, aby drželi hlídku u domu táty, kdyby si něco chtěli zkusit na jeho vilu.“ prozradí mi Aaron. Řekla jsem mu totiž, co se odehrálo minulý týden v otcově kavárně a vůbec z toho nadšený nebyl. Ví to jen on. Ani Rachel a ani táta se o tom nesmí dozvědět, proč jim zbytečně zatěžovat život starostmi, když už teď mají těch svých dost. Né, že bych se ho teď bála, po tolika letech, kdy vím co mi provedl a co provedl dalším, ale opatření není nikdy na škodu a navíc, mám spoustu milujících bližních a nechci, aby se stalo něco jim.
„Fajn, to mě těší. Kdyby něco dalšího, tak jsem na telefonu jo, tak se zatím měj a starej se o Rachel...jo a rozmluv ji tu akci!“ syknu tiše, tak aby to Rachel neslyšela a zmizím za hlavními dveřmi.





„Pomáhají vám ty léky?“ zeptá se Edward, když sedí opět ve svém doktorském křesle a zapisuje něco do počítače.
„Popravdě ne.“ přiznám se a pozoruji dění dole v centru Atlanty. Samí taxík, osobní auta, plno lidí, turistů, stánků s občerstvením.
„Jakto?“ udiví se doktor, podívá se na mě skrz brýle a cítím jeho zlý pohled na mých zádech.
„Protože je neberu.“ opáčím jakoby nic.
„Proč myslíte, že jsem je vám předepsal.“ sykne s mírným naštváním v hlase, sundá si brýle z nosu a opře se do křesla.
„Vím, proč jste mi je dal, ale já je nepotřebuji. Musím se s tím vším poprat sama a být neustále při vědomí, nemohu se omezovat práškama na spaní a stres.“ řeknu vážně a otočím se čelem k němu, pak přejdu ordinaci a posadím se do sedačky.
„Amber, doktor a psycholog jsem tu já a já říkám, že nejste duševně zcela v pořádku.“ řekne kousavě doktor. Je snad dotčený, že podceňuji jeho práci?!
„A já vám zase říkám, že ty prášky brát nechci. Na stres a spánek mi pomáhá činnost, jakkákoliv a ne sedění a nic nedělání doma.“ začnu se bránit.
„Až se jednou psychicky sesypete, mě si pak nestěžujte.“
„A proč bych si měla stěžovat zrovna vám?!“
„Protože jsem váš psycholog?“ řekne ironicky Edward a je na něm vidět, že je mu tato konverzace nepříjemná. Stejně tak, jako mně.
„Chováte se spíše, jako můj otec.“ nedám se odbýt a plácám už nesmysly.
„Ne, chovám se, jako zodpovědný člověk, který má za práci starat se o své pacienty a blázny jako jste vy.“
„Takže já jsem blázen?“ chytnu ho za slovo dotčeně.
„To jsem neřekl.“ pokrčí lhostejně doktor.
„Právě jste to řekl!“ osočím ho.
„Ne neřekl.“ odpoví s nezájmem.
„Chováte se jako idiot. Zřejmě máte své vlastní problémy, ale když už jste takový psycholog, tak si ty svoje nechte doma!“ řeknu co nejvážněji co dokáži, poberu si věci a odporoučím se pryč z ordinace. Projdu mezi dalšími „pacienty a blázny“ a sjedu výtahem dolů do recepce. Když vyjdu z budovy sháním se po taxíku, v tom mi ale zabrání chlapská ruka, která tu mou stáhne zpátky k tělu.
„Co to?“ zasyčím nevraživě a už se chystám zasadit úder do plešounových kumpánů, ale když se otočím s překvapením zůstanu stát.
„Amber, chtěl bych se vám omluvit.“ utrousí Edward a ihned pustí mou dlaň, když vidí, že jsem v tíživém rozpoložení mu vrazit.
„Omluvit? A za co...ooo no jo počkat, už si vzpomínám!“
„Nechte toho, chováte se jak malá!“ oboří se do mě, ale pak se usměje.
„Tshe.“ syknu, ale tomu jeho úsměvu nejde odolat. Musím se usmát taky. Nutí mě. Určitě využil nějakou psycho techniku, abych se na něj nemohla už zlobit.
„No jo fajn, stejně jsem za vámi chtěla jít a dát vám tohle.“ začnu to zakecávat a z kabelky vytáhnu obálku, ve které je schovaný lístek pro můj doprovod. Který jsem si už vybrala.
„Co je to?“ zeptá se Edward a lístek si začne číst.
„Je to pozvánka na charitativní akci a byla bych ráda, kdyby jste mi dělal doprovod. Bude tam i Rachel s mým bratrem a já jim nechci dělat křena.“
„A nebude to divné, já nevím, ale nepotřebuji být další den ráno v bulváru, že jsem váš převozník.“ rýpne si Edward a pozvánku si strčí do kapsy tmavých džínů.
„Převozník?“ nechápu.
„No však víte. Takový ty blbečci, kteří člověka převezou z jednoho vztahu do druhého a přitom...ti dva...“
„Jo tohle! Ne to ne....pff....ani nejste můj typ....neblbněte!“ začnu se smát, jak blbá a spíše působím trapně. On se však začne smát taky, takže jsme dva trapáci před psychologií.
„Rád se podívám na Thomase Luttona a skupinu BlaBla.“
„Náhodou BlaBla je dobrá orchestrová kapela.“ stojím si za tím.
„Dobrá a mám se pro vás stavit?“ otáže se galantně.
„Ne to ne, to by vypadalo, jako rande, sejdeme se tam.“ vyhrknu.
„Okey...budu se těšit.“ usměje se, strčí si ruce do kapes a rozejde se zpět do budovy za svou prací.

Chvilku tam zůstanu stát a koukat na dveře, za kterými zmizel. Zdálo se mi to, nebo....Ne, ne ne ne! Nic takového! Je ještě brzy!



Celý ten týden utekl, jak voda, jelikož jsem měla neustále co dělat. Sháněla jsem se po nových bytech, pracovala doma na nějakých článcích a nebo trávila čas s tátou či s Rachel a její rodinkou. Každý den něco a tento večer byl významný.

„Nazdar Thomasová,“ pozdraví mě tradičně Wayne, když si přisedne ke mně k baru.
„Ahoj.“ podzravím ho též a napiji se ze své sklenky Manhattanu.
„Jak je?“ zeptá se.
„Celkem dobře.“ zhodnotím svůj život za posledních čtrnáct dní co jsme se spolu neviděli. Od té doby, kdy byl u nás na večeři a řekla jsem mu vše, opravdu vše, jsem ho neviděla. Vystrašila jsem ho snad?
„Aspoň, že tak.“ utrousí zarmouceně.
„Co ty tak zklesle, děje se něco?“ zeptám se ho.
„Ne, ale řeknu ti...hodně jsem přemýšlel, to co si mi všechno řekla...to je hrozný.“ sykne tiše Wayne.
„Ani mi nemluv, ale doufám, že si slib dodržel. Nikomu si to doufám neřekl!“
„Neřekl Amber, ale ty bys měla. To co ten hajzl dělá, to by mu nemělo procházet. Víš, kam až takové věci mohli dojít?!“
„Haaach, Wayne proč myslíš, že jsem tohle nikomu neříkala...právě proto, aby se to nikdo nedozvěděl. Zatáhla bych do toho Jamesona, Silera a také Rachel. Možná i mého bratra!“
„No dobře, ale takové věci se prostě nedělají!“ cekne vážně a tvrdohlavě Wayne.
„Však ono na něj jednou dojde.“ stojím si za svým a mezi hosty a fotografy si všimnu Edwarda.
„Teď mě omluv.“ dodám a rozejdu se za ním. Musím se vyhnout takovým to rozhovorům, že já mu to vůbec říkala! No jo, bylo to náročný. Když se podívám na doktora, celkem mu to i sluší. Černé kvádro s tmavě modrou košilí a černou tenkou kravatou. Vlasy upravené, jeho tvář oholená a s těmi brýly vypadá velmi důležitě a inteligentně. Prostě doktor!
„Dobrý večer.“ usměji se a zalíbí se mi, že mě pozdraví, ale neprohlídne si, jak vypadám narozdíl od jiných mužů. Žena si jednou vezme černé koktejlky s bujným dekoltem a odhalenými nohy a už nezdraví.
„Dobrý večer Amber.“ nahodí mírný úsměv. Má opět špatnou náladu, je to na něm znát.
„Děje se něco?“ zeptám se starostlivě.
„Ne to nic, jen jsem měl menší hádku, ale už je to v pořádku.“
„Oh aha, tak to jo. No...dáte si sklenku něčeho na zahnání chmurů?“ nabídnu mu s úsměvem, že přejdeme k baru.
„Klidně.“ kývne a nabídne mi rámě. Přijmu ho a všimnu si, jak to upoutá pozornost pár lidí kolem a i fotografů. Další mastění fotoaparátů. Že si nedají pokoj!
Když se usadíme u baru, na to tam přijde Rachel s Aaronem. Oboum to moc sluší.
„Ahoj Edwarde!“ pozdraví doktora Rachel a ten zase ji. Krátce se obejmou a Aaron si s ním jen poklepe rukou, nezná ho na rozdíl od Rachel.
„Nevěděla jsem, že tu jste spolu.“ usměje se Rachel a zadívá se na naše zmatené tváře.
„No, ale....požádala jsem pana doktora Moora, aby mi dělal doprovod. Nikoho jiného nemám a táta má dnes pracovní schůzi, takže nemůže.“ začnu se ospravedlňovat.
„Amber, klid...však já tě netrestám za to, že tu s někým jsi.“ začne mě uklidňovat Rachel a sedne si vedle mě, nadruhou stranu od Aarona a Edwarda, kteří se začnou spolu vybavovat.
„Sluší vám to spolu!“ štípne mě, jak malá puberťačka a po očku sleduje Edwarda.
„Ježiši Rachel, úplně jsem věděla, že se tak budeš chovat. Je to můj psycholog, tak toho nech!“
„Kdyby se ti nezamlouval, nebyl by tu s tebou a myslím, že je to vzájemný.“ stojí si za svým Rachel a usrkává z brčka jablečného džusu.
„Nech toho!“ plácnu ji do ruky.
„Amber, ty toho nech! Měla by sis užívat života, ne si živořit v té tvé ulitě. Chceš být sama a neužívat si do konce života?“
„Ne to ne, jen je ještě brzy. S Jamesonem jsme se rozešli před dvěmi týdny a jsem na to moc až moc v pohodě.“
„Oho ho...chceš snad sedět doma u telenovely, cpát se zmrzlinou a brečet, že tě nechal?!“
„I to by bylo lepší, neměla bych takové výčitky.“ syknu a vypiju zbytek svého drinku.
„A myslíš, že on má výčitky.“ kývne mi přes rameno Rachel a mě nezbývá nic jiného než se otočit. No jistě. Je tam Jameson s nějakou černovlasou buchtou. Nedrží se, nejsou u sebe blízko, jen spolu koketují. Zatají se mi dech, naběhne mi husí kůže a srdce se mi rozsype na kousky, ale jsem v klidu, aspoň zevnějškem tak působím. Otočím se zpět k Rachel.
„Nemusíš mít vztah, stačí si užít, sex totiž pomáhá na chmury.“ usměje se přátelsky Rachel a podpoří mě poplácáním po rameni.
„Dej mi s tím pokoj.“ syknu nevraživě. Na to se ozve zapískání mikrofonu a na pódium vystoupí samotný Thomas Lutton, majitel jedné z největších modelingových agentur. Pronese krátký proslov a pak přípitek na velkolepý večer. Následně vyzve Rachel k pronesení proslovu, jelikož Woke patří mezi hlavní sponzory této akce, jejíž výtěžek jde do Afrických států, aby lidé měli čistou pitnou vodu.
„Amber, omlouvám se, ale budu muset jít.“ ozve se mi u ucha, když Rachel říká nějakou vtinpu historku o seznámení jí a Thomase.
„Co, tak brzy? Vždyť ani nebyla přehlídka a dražba.“ udivím se.
„Bohužel, práce volá.“ opáčí.
„Aha, no tak já vás aspoň doprovodím.“ usměji se vlídně.
„Ne to nemusíte.“ oboří se.
„Ale já chci.“ řeknu tvrdohlavě a odeberu se od našeho společného stolu pryč ze sálu spolu s Edwardem.

„Přesto vám děkuji za pěkný večer, byl krátký, ale i tak jsem rád, že jsem se tu aspoň ukázal.“ řekne a začne se navlíkat do svého balónového kabátu.
„Nemáte za co, příště vám o takové akci řeknu dřív, aby jste se uprostřed večera nemohl na nic vymlouvat.“ rýpnu si. Když se oblékne přejdeme ven, na schodiště poseté bílými kvítky květin.
„Měla by jste jít dovnitř, je zima, fouká podzimní vítr.“ utrousí starostlivě a teprve teď si všimnu, že si mě prohlédne.
„Já to vydržím.“ ušklebím se.
„Ani jsem vám neřekl, jak vám to sluší.“ zastydí se.
„Děkuju.“ zasměju se, přijde mi to vtipné. Nastane trapné ticho. Vítr se jen tak prohání okolím a mě nabere sukni a způsobí husí kůži po celém těle.
„Ukažte...jste úplně ledová.“ utrousí, když šáhne na mou ruku, ihned nad dlaní. Zamrazí mě ještě více. Ten dotek. Tak jemný. Tak milý. Tak chybějící! Vítr mi zřejmě nabral i mozek a přeházel TO co je dobré a TO co je špatné. Překonám tu krátkou mezeru a výčitky a políbím svého psychologa na rty. Dlouze, jemně, lehce, ale zároveň vášnivě, ale nenuceně. Zaplaví mě příjemný pocit a zahřeje na bolavém srdci, třeba opravdu potřebuji trochu vzrušení a emocí na zahojení starých ran. Jenže Edward se odtáhne a zlehka mě odstrčí. Roztřeseně na něj koukám a snažím se vyčíst z jeho výrazu, jestli to bylo dobře či...zle.
„Já, Amber...tohle nejde,...promiňte.“ zazmatkuje, otočí se a rychle sejde schody, aby byl co nejdříve pryč!
Hm...no tak myslím, že tohle jsem poserinkala na plné čáře!