miluješ mou dceru? 17

8) Ach ta změna

Týden uběhl jako voda a byl tu pátek a s ním i návrat Gabči. Byla jsem doma celé dva týdny s mamkou, která si vzala dovolenou a s babičkou, která mi pomáhala se držet nad vodou.
Od Hanči jsem věděla, že se má Gabča vrátit odpoledne a tak jsem jen čekala, kdy se mi ozve, jenže vůbec nic. Jako bych ji snad nechyběla celé tři týdny, ale na druhou stranu jsem to chápala, musela se přece přivítat s rodinou a pak až mohla jít za mnou. Takže, když mi večer přišla od ní, po dlouhých dvou týdnech, sms, že je před domem, skákala jsem radostí. Babička mě za ní poslala s tím, že ona sama to tu zvládne a ať se s ní jdu přivítat, což jsem udělala moc ráda.
„Ahoj“ řeknu nadšeně a pořádně ji k sobě přitisknu.
„Ahoj Karin“ řekne jen a já ucítím, jak mi stisk objetovala. Panebože, jak mi ta její vůně chyběla, její objetí a další věci, ale hlavně jak moc mi chyběla ona. Ty dny bez ní byly šílené a já se opravdu těšila na to až ji uvidím. Jak ji budu mít v náručí, jak ji budu mít vedle sebe a jak budu s ní.
„Chyběla jsi mi“ zašeptám jen.
„A ty mě, ani nevíš jak moc“ řekne jen a já ji pustím.
Musela jsem ji chybět, protože se ji po tváří kutálí slzy, které setřu, jenže pak se začnou kutálet i mě.
„Pojď, půjdeme se projít“ navrhne mi a já souhlasím. Vydáme se na naše oblíbené místo v parku, kde si sedneme na naši lavičku, kterou máme i podepsanou, tedy srdíčko, kde jsou začáteční písmena našich jmen. Od té doby co mi odjela jsem tu nebyla, nikdy jsem sem nechodila sama. Vždyť to bylo naše místo, kam jsme chodili jen spolu a každá zvlášť nikdy.
„Promiň, že jsem ti neodepisovala, ale nevěděla jsem nikdy, co ti napsat“
„V pohodě, já jsem jen ráda, že už jsi tu“ usměju se na ni.
„A já jsem ráda, že jsem konečně s tebou. Se Šárkou to bylo šílené, moc jsem se těšila jak tě budu mít u sebe zase“ a s těmito slovy si mě k sobě přitáhne, aby mě mohla konečně, po dlouhých třech týdnech, políbit. Její polibek je nádherný. Už jsem skoro zapomněla jaké to je ji líbat, jaké to je být s milovaným člověkem, jaké to je být s ní. Sice na Gačbu se nedá zapomenout, ale na její polibky ano, hlavně když jsem její rty nectíila na svých ústech tak dlouho. Když jsem nectíila její dotyky, její pohlazení a neviděla její zářivé oči, kterými se na mě vždycky dívá. Její úsměv, který mi vždycky zvedne náladu jen co jej uvidím, její zamilované pohledy, její třpitivě modré oči, kterými se dívá jen na mě a tu lásku v nich, která patří jen mě.
„Chyběla jsi mi, Gaby, a to moc“ zašeptám a opět vidím v jejich očích tu lásku, tu jiskru, jakou v nich vždycky měla, když byla se mnou.
„Karinko, ani nevíš jak ty mě. Ty dny bez tebe byli hrozné, ale hlavně ty noci. Stýskalo se mi po tobě, sice jsem měla u sebe plyšáky, které jsi mi dala, ale nenahradili mi tě“ pozvdychne si smutně.
„Jsem ráda, že tě tu mám. Stalo se tolik věcí“
„Já vím, Hanka mi všechno řekla, s tvou mamkou je mi to všechno moc líto, jak je na tom teď?“
„Je s námi doma babička, tak na ni dáváme pozor. Doufám, že bude v pořádku. Ani na pohřeb nechtěla jít a já se ji nedivím“ zakroutím hlavou a opřu se.
„Musí se s tím nejdřív asi smířit sama“ pokrčí rameny a nebyla by to ona, kdyby nevytáhla z kapsy krabičku a nezapálila by si cigaretu. To bych si už opravdu myslela, že to není ona.
„Nezměnila jsi se“ zasměju se, když si zapálí.
„Jsem to pořád já. Ta stejná holka co tě před třemi týdny opustila a ta, která tě moc miluje“ a přitom si mě k sobě přitáhne a další povídání následuje až po pár sériích polibků.
Jsem tak strašně moc ráda, když ji mám u sebe. Ani slovy nejde vyjádřit ta radost, ten krásný pocit a to, jak jsem šťastná, když jsem s ní. Slovy to opravdu nejde vyjádřit, hledala bych je marně, ale za to ten pocit je neuvěřitelný a krásný. Myslím, že to máme obě dvě stejně, soudím tedy alespoň podle jejího úsměvu, štěstí v očích a taky, že celá září. Nevím jestli je to díky mě, ale u mě je to rozhodně díky ni. Vždyť jen já jsem ta nejšťastnější, když jsem s ní a musím se pořád jen usmívat.
Víkend mi díky Gabči, která se mi už vrátila neuvěřitelně rychle uteče. Nevím čím to je, možná tím, že je tu a že jsme zase spolu o víkendu jako dřív, jako by snad nikdy neodjela a byla tu pořád se mnou.
„Mami, zítra jdeš na tu kontrolu, mám jít s tebou?“ zeptám se mamky večer, když se po týdnu vrací do práce a tak si chystá věci.
„Karinko, děkuju, ale už tam jde se mnou babička, tak si nedělej starosti“ usměje se na mě.
Když jsem o tom všem s babičkou mluvila, došli jsme k jednomu závěru a to k tomu, že mmka už nebude nikdy jako dřív. Možná se po čase začne usmívat, ale za každým jejím úsměvem bude vždy kousek smutku a trápení. A já se ji nedivím. Jsem smutná s ní.
„Dobře, kdyby něco tak se mi ozvy. Zítra dojedu kolem čtvrté, tak se uvidíme nejspíš až večer?“ hádám a mamka jen přikývne. Nechám ji v kuchyni samotnou, kde si právě chystá večeři.
Vůbec nevím, o čem s ní mám mluvit. Připadaám si bezbranná. Dříve jsem si s ní mohla promluvit o všem, smáli jsme se všemu, ale teď? Mamka je jako tělo bez duše, vůbec se mnou nemluví a když ano, tak jedině o tom, co ve škole, o Gabči sem tam něco řekne, ale jinak z ní nic nedostanu.
DOBROU NOC MILACKU, MOC SE NA TEBE ZITRA TESIM, přijde mi sms večer od Gabči, jen co si lehnu do postele. Ona to má skvěle načasované, pomyslím si a hned ji s úsměvem odepíšu.
TOBE TAKY ZLATI, UZ ABY BYL ZITREK A BYLI JSME ZASE SPOLU. PUSU PAPA
Je mi jasné, že Gabča už neodepíše, jak je jejím stylem, ale ona mě překvapí a napíše, tak nakonec si dopisujeme do té doby, než usneme. Tohle mi strašně moc chybělo, ty chvilky s ní venku, ty sms, těšení se na zítřek, kdy se uvidíme, ten smích a to všechno co se týče jen a jen jí, ale hlavně mi chyběla celá ona.
Když jsem se ráno probudila, měla jsem úsměv na rtech. Byla jsem šťastná, že konečně po třech týdnech se uvidím s Gabčou, budu zase s ní a už mi nebude nic ke štěstí chybět.
Mamka, když jsem vstávala, už doma nebyla. Nejspíš šla rychle do práce, abychom se nepotkali, což mě docela i mrzí, protože je najednou odtažitá, ale na druhou stranu ji chápu. Teď pro ni je vše těžké a já vůbec nevím, jak bych ji mohla pomoct. Je mi ji tak líto, vůbec nevím co ji mám říkat, jak se k ní chovat. Nevím vůbec nic.
„Ahoj, tak jak se těšíš po třech týdnech do školy?“ zajímám se Gabči, se kterou se potkám na zastávce. Už hodně dlouho jsem nejela autobusem, jezdila jsem buď s Gabčou autem, nebo sama, ale autobusem? Už to bude nějakou tu dobu.
„Ahoj“ usměje se na mě „Vůbec se mi tam nechce, co tobě?“
„Taky ne, ale naštěstí tam budu mít tebe“ mrknu na ni.
„A já tebe“ oplatí mi stejnou větu.
Jak se to vlastně říká? S láskou, jde všechno lépe? A s tímhle já musím souhlasit. Opravdu je to tak. S láskou je vše jiné, pohled na svět se změní, prostě celý svět se otočí jen kolem ní najednou.
V autobusu ji informuju o všem co se dělo ve škole, když tam nebyla. Co nového, co ji čeká a nemine, z čeho se píše, z čeho se psalo a tak. O Šárce nenadne ani slovíčko, takže jsem zvědavá co se mezi nimi vůbec dělo a s jakou Šárka příjde dnes do školy. Určitě se z nich stali kamarádky a budou teď spolu skvěle vycházet, z čeho jsem měla největší strach, ale uvidí se co mě dneska ve škole s nimi čeká. Bude to pořádné překvapení.
Jak už bývalo naším zvykem zajít ráno do parku, tak ani dneska tenhle zvyk neopustíme a dodržíme ho.
„Normálně, nechce se mi tam“ zasměje se a zadívá se na budovu školy, která jde vidět až sem.
„Tam nechoď“ zasměju se a opřu se o strom.
„Kéž by to šlo, ale musím,“ povzdychne si „Nebyla jsem tam tři týdny, ale jinak bych byla nejradši s tebou“
„A já s tebou. Budeme spolu celý den a doženeme celé tři týdny, když jsme se neviděli a pořádně si je užijem“ mrknu na ni. Tedy, doufám, že spolu budeme. Ještě jsem ani nezahlédla Šárku, tak jsem zvědavá, kdy dojde. Jestli vůbec.
„Ahoj Gaby, tak jak bylo?“ přiřítí se ke Gabči spolužáci, jen co vejdeme do třídy a já jdu okamžitě stranou.
Nejsem naštvaná, chápu to. Gabča byla tři týdny pryč, tak by bylo od nich smutné a hnusné, kdyby se ji nezeptali na to, co tam prováděla, jaké to tam bylo a jak si užila.
Gabča je v jednom kole, každému vypráví to, kde byla, jak si užila, co tam viděla. Já už znám z jejího vyprávění snad vše zpaměti, takže jen tiše sedím vedle Petry a chystám si věci. Šárky jsem si vůbec nevšimla ve třídě, takže jsem docela zvědavá, co se stalo a kde je, ale na druhou stranu jsem ráda, že tu není, protože by si jistě s Gabčou povídali, smáli se a mě by to jen trhalo srdce.
Na ájinu jsme opět rozdělené, takže se Gabča vydá nahoru s dalšími spolužačky, které vyzvídají, jestli tam někoho potkala a zamilovala se. Ano, tohle mě zajímá taky, ale když na mě Gabča mrkne, hned vím, že nepotkala, protože tu má mě. Vrátila se ke mně, tak jako jsme si slíbili, když odjížděla a ona svůj slib splnila. Mám ji prostě už zpátky.
Jen díky Gabči jsem celou angličtinu usměvavá, šťastná a dokonce i hodná, což se učitelka i diví, protože já jsem ta, co ji pořád vyrušuje. Tedy, alespoň to říká ona, já vždy tvrdím opak. Jsem prostě andílek už od narození.
O půl desáté, když nám skončí obě dvě hodiny angličtiny, jdeme spolu s Gabčou ven do parku tak jako dřív, abychom si spolu znovu zapálili a pokecali chvilku sami.
„Člověk by řekl, že když je v Anglii tři týdny, tak se něco naučí, ale mě připadá, že vůbec nic neumím. Hlavně, když se mě učitelka zeptala anglicky na něco a já ji vůbec nerozumněla a nedokázala jsem odpovědět, takže jsem ze sebe udělala naprostého blbce“ naštve se hned.
„Třeba jsi jen byla nervózní, to se stane“ snažím se ji povzbudit, ale ona je naštvaná pořádně.
„Co ty o tom můžeš vědět?! Anglicky neumíš, já alespoň jela do Anglie se něco naučit, ale ty? Radši si budeš maturovat z matiky!“
„Tohle nebylo fér, Gaby“ řeknu a bez dalších slov hodím cigaretu na zem a vydám se do školy. Nechápu vůbec co to do ní vjelo. Před pár hodinami byla v pohodě, smáli jsme se a najednou po mě vyjíždí? Co se ji stalo? To ji tak naštvala ta angličtina? Nebo co se tu děje? Vůbec ji nechápu. Nikdy na mě nezvýšila hlas a najednou?
„Kde máš Gabču?“ ozve se za mnou Šárky hlas, jen co si sednu do lavice. Vůbec jsem si nevšimla, že je tu. To bude tím, že je asi tak nenápadná svým chováním a narážky.
„Venku, kouří“ pokrčím bez zájmu rameny.
„Takže, už ti to řekla?“ sedne si vedle mě. Ta mi tu opravdu scházela, pomyslím si jen, ale zakroutím hlavou, že nic nevím.
„To jsem zvědavá, kdy příjde s tou pravdou na povrch“ zasměje se.
„Vůbec nevím o čem to mluvíš“ nechápu ji.
„Chceš to říct ode mě nebo si počkáš na to, až ti to řekne ona?“ chce vědět a pořád má na tváři ten výraz, který tam má, jen když něco chystá.
„Klidně povídej, myslím, že mě dnes už nic nerozhodí“ pokrčím rameny.
„Co tě nerozhodí?“ zajímá se Gabča, která se najednou objeví za Šárčinými zády.
„Ta pravda“ pokrčí rameny Šárka a Gabča najednou zbledne.
„Opovaž se!“ varuje ji hned.
„Proč? Vždyť přece o nic nejde, určitě si tu Karin taky užívala“ mrkne na mě.
„O čem to mluvíš?“ nechápu.
„Nech to být, Šárka si jen vymýšlí“ mrkne na mě.
„Ani bych neřekla“ řekne vážně a s tímhle se vzdálí.
Nechápavě se podívám na Gabču, ale ta jen zakroutí hlavou, že o nic nejde. Vlastně, já mám být naštvaná, že se ke mně tak chovala, ale teď, když mi nasadila brouka do hlavy Šárka, jsem naštvaná ještě víc! Ty dvě mi něco tají a já vím na sto procent, že se mi to vůbec nebude líbit! Musím přijít na to, co se mezi stalo, ať to stojí, co to stojí. I když za cenu toho, že se mi to líbit nebude, musím znát právdu, co se stalo s Gabčou, mezitím co tam byla.
Další hodinu máme počítače, takže sedíme vedle sebe, nemluvíme spolu a jen posloucháme učitele, který nám říká co máme dělat, jak to máme dělat a jakém program. Vůbec nevím o čem je řeč, jen klikám na to, co nám řekne, protože já a počítače nejdou dohromady. Gabča na rozdíl ode mě, ovládá počítače výborně, takže vůbec nečeká na učitele a rovnou to vše udělá sama. Dřív mi radila, protože já opravdu v počítačích plavu, ale teď? Musím počkat na učitele, co nám poví, protože kdyby tu nebyl on, byla bych ztracená.
„Půjdem spolu o volné?“ otočím se k ní, když je pár minut před zvoněním.
„Klidně“ pokrčí rameny a dál se se mnou nebaví.
Zajdeme spolu do parku, který je pod zámkem, kde si sedneme jako vždycky do jednoho altánku a Gabča si zapálí.
„Co se stalo mezi tebou a Šárkou v Anglii?“ spustím hned.
„Nechci o tom mluvit“ řekne jen.
„Já jo, Gaby, řekni mi co se tam stalo, prosím“ trvám na svém. Sice mi srdce bije jako o závod, ale já prostě tu pravdu znám musím.
„Karin, já ti to nemůžu říct, ublížilo by ti to, tak to nech být“ poprosí mě.
„Sbalila jsi tam někoho? Potkala jsi někoho s kým chceš být?“ hádám.
„Nechci o tom mluvit“ trvá na svém.
„Podvedla jsi mě?“ tipnu a doufám, že mi řekne že ne, protože mě miluje a neublížila by mi tak, ale ona mlčí. A vlastně mlčení, znamená... souhlas. V tu chvíli na ni zůstanu jen zírat, jako bych ji viděla poprvé a nejsem schopná nic říct.
„Karin...“ zašeptá a přiblíží se ke mně.
„Podvedla jsi mě se Šárkou?“ zašeptám a cítím, jak mi slzy tečou po tváři.
„Bylo to jen jednou a pro mě to nic neznamenalo! Já miluju tebe!“
„Podvedla jsi mě“ zopakuji, jako bych tomu nemohla uvěřit. Vlastně nemůžu tomu uvěřit. Ona mě opravdu podvedla!
„Karin, vysvětlím ti to“ chytí mě za ruku, ale já se ji vyškubnu.
„Podvedla jsi mě Gaby, na tohle není vysvětlení“ zakroutím hlavou se slzami v očích.
„Nic to neznamenalo! Vůbec nic, stalo se to tak, ale pro mě to nic není a nebylo! Chci být s tebou, miluju tebe, ne ji! Byl to jen úlet, nic neznamenal!“
„Ale pro mě to znamená až moc. Podvedla jsi mě. Kdybys mě milovala, tak bys tohle nikdy neudělala, ale ty jsi to udělala. Dokázala jsi podvést mě, která tě miluje, která tady na tebe čekala, trápila se! Podvedla jsi mě“
„Karin, nic to neznamená!“
„Ale pro mě až moc. Promiň Gaby, ale chci a potřebuju být sama. Nech mě“ zašeptám a i když mě chytí za ruku, vytrhnu se ji a rozběhnu se od ní pryč.
Jak mi to mohla udělat?! Nechápu tomu. Všechno bylo tak skvělé, tak krásné a ona? Všechno zničila! Zničila mě! Zlomila mi srdce! Ublížila mi, jak nikdo a ještě dělá, že jsem ji moc chyběla! Ještě má tu drzost, přijít za mnou a vykládat mi jak jsem ji chyběla, jak mě miluje a líbat mě! Líbala se s ní! Ona na ni sahala, tak jako já, ona ji líbala, tak jako já! Ona se s ní milovala, tak jako se mnou! Tohle ji nikdy neodpustím! Tohle se ani odpustit nedá!! Jediné, co nesnesu ve vztahu jsou lži a nevěry. A ona mě podvedla! Zlomila mi moje srdce, které jsem dala jen ji, zničila mě. Já ji tak věřila, že by mi nikdy takhle neublížila, ale ona?! Udělala to. Ublížila mi. Já tomu prostě nerozumím. Co je na mě tak špatného, že mi tohle musela udělat? Co jsem ji tak hrozného udělala? Proč mi to udělala?! Proč jen Gaby?! Proč?!
Posadím se na lavečku a rozbrečím se ještě víc. Vytáhnu z kapsy krabičku cigaret a hned si jednu zapálím.. Na tohle už opravdu nemám. Petře napíšu jen sms, ať mi vezme věci a řekne učitelce, že jsem musela náhle domů. Doufám, že to spolkne a nebude volat domů, to by mě mamka asi zabila, ale to je mi teď jedno. Pořád cítím v srdci tu hroznou díru, tu hroznou bolest, kterou mi způsobila.
Nevnímám čas, nevnímám zmeškané hovory od Gabči, Petry, Hanky nebo od někoho jiného. Nevnímám nic. Jen tu bolest v srdci, která se tam objevila, tu zradu, která tak hrozně bolí. Ten pocit, který mi připadá, jako by mi někdo chtěl vyrvat srdce z těla, jako by tam nechtělo být a chtělo mi utéct. Všechna ta bolest mě rve zaživa zevnitř a já už vnímám ji, kterou mám všude v sobě.
Teprve, když začne pršet a já ucítím, jak látka na mě je mokrá, začnu trochu vnímat. Kapky mi všude stékají a po obličeji se mi míchají se slzy, takže už ani nevím jestli utírám je, nebo slzy plné bolesti. Už vnínám jen tu bolest. Je mi jako by pro mě celý svět přestal existovat, jako by mi někdo vyrval z těla srdce a vyhodil ho. Je mi děsně zle.
„Karin,“ sedne si vedle mě někdo a já se po dlouhé chvíli na něj podívám. Hanka.
„Ahoj“ pozdravím ji roztřeseným hlasem.
„Vím co se stalo, Gabča mi vše řekla. Pojď, odvedu tě domů“ vezmě mě za ruku.
„Já tam tak jít nemůžu“ zakroutím hlavou.
„Tvoji mamce jsem volala, že se musíš učit na zítřek. Takže spíš u nás. Neboj“
„Ale Gabča?“ zašeptám.
„O tu se nestarej“ řekne jen a pomůže mi vstoupnout. Vůbec nevím jak dlouho jsem tu seděla, ale asi hodně dlouho, když se mi podlomí nohy a jen tak tak mě Hanka chytne.
„Je mi nějak divně“ zašeptám a ona mě podepře.
„Nedivila bych se, kdybys byla nemocná. Tak pojď“ a pomalu se se mnou vydá pryč z parku. Posadí mě do auta, zakryje dekou a připoutá. Vůbec nejsem schopná nic udělat a ona to myslím ví, proto se o mě tak stará. Celou cestu nemluvíme ani jedna, což je i dobře, protože já bych nevěděla co ji mám říct, dokázala bych se jen rozbrečet.
„Věci ti vzala Gabča k nám, tak jsou tam. Budeš spát u mě v pokoji, jsem tam sama, tak se bát nemusíš“ uklidní mě hned.
„A rodiče?“ zajímám se.
„Nejsem doma. Služební cesty“ odpoví jen a zaparkuje před domem. Opatrně vystoupím a rozhlédnu se. Naposledy jsem tady byla, když se o nás Hanka dozvěděla a od té doby ne. Jen jsem jejich dům vídala z autobusu, ale abych sem zašla? Ne. Bez Gabči ne.
„Karin...“ ozve se přede mnou její hlas a já se na ni podívám.
„Dej mi pokoj, Gaby“ řeknu jen a projdu kolem ní. Vidím na ni, že by mě nejraději chytila za ruku, ale já se od ní odtáhnu ještě dál a bez dalších slov se vydám nahoru do Hančiného pokoje. Ještě slyším Hanku s Gabčou, jak se hádají, ale nemám na to, abych je poslouchala. Teď nemůžu Gabču ani vidět, pořád bych ji v očích viděla tu zradu. Teď musím být sama.
„Tady máš suché oblečení, jestli chceš tak se běž osprchovat, zatím ti donesu něco na večeři“ Jen přikývnu, vezmu si od ní čisté a hlavně suché oblečení, se kterým se vydám do koupelny. Pustím na sebe teplou vodu, aniž bych se namáhala se svléknout, prostě tam vlezu tak, jak jsem.
Po půl hodince vylezu ven, suchá a čistá, a když vejdu do Hančiné ložnice, čeká tam na mě i s večeří.
„Jak ti je?“ zajímá se
„Nic moc“ pokrčím rameny jen. „Nebude ti opravdu vadit, když tady zůstanu?“
„Neblázni, vůbec. Gabča je u sebe v pokoji, brečí“ řekne mi mimochodem „Takže ty tu zůstaneš, ráno tě zavezu do školy pokud se na to budeš cítít“
„Já nevím, uvidím ráno“ řeknu jen a vezmu si od ní rohlík, který mi nabídne. Beze slova se do něj zakousnu, přitáhnu si deku k sobě a zadívám se na zeď za ní.
„Mám tě nechat?“ zajímá se.
„Ne, zůstaň tu, jen mi není do řeči“
„To chápu. Tak se navečeř, pustíme si nějakou komedii a budume tu spolu“ navrhne mi a já souhlasím. Opravdu to uděláme to, co navrhla, a když zalezeme společně do postele, já se rozbrečím znovu, Hanka mě k sobě jen přitáhne a nechá mě se ji vybrečet na rameni. Nakonec ji usnu se slzami v náručí a poslední co si pamatuji je to, že někdo otevře dveře.