miluješ mou dceru? 18

Druhý den mě vzbudí Hanka s tím, že už musím vstávat, protože je čas, abych jela do školy. Musím říct, že se mi tam vůbec nechce, ale nikdo by mi nenapsal omluvenku, takže tam radši půjdu, i když se budu muset dívat na Gabču se Šárkou.
„Vypadáš děsně“ zhodnotí mě Hanka, jen co se převléknu a sejdu za ní dolů, ale před tím se ujistím tak stokrát, že se tam nepotkám s Gabčou.
„Je mi děsně“ přikývnu a posadím se. Sice mě zajímá, kde je Gabča, pokud už jela do školy nebo na chvilku šla pryč, abych se mohla nasnídat? Nevím, ale jsem docela ráda, že tu teď není, nedokázala bych se na ni podívat. Zatím se jen psychicky připravuji na to, až ji uvidím ve škole.
„Nemám tě radši nechat tady? Zavolala bych do školy a vydávala se za tvou mamku“ navrhne mi, ale já jen zakroutím hlavou. Sice se bojím ji vidět, ale jednou to musí přijít. Ano, je to hodně čerstvá rána, ale nemůžu si dovolit nejít do školy. Musím to nějak zvládnout. Těch šest hodin prostě musím dát! A když ne, tak ji udělám scénu.
„Zvládneš to?“ zeptá se mě Hanka už tak po sté, když mi zastaví před školou a já se nemám k tomu, abych vystoupila.
„Jo, i když.. Mám svolení ti přizabít sestru?“
„To ti dám ráda, protože nejradši bych to udělala sama“ přikývne, čímž mě docela pobaví a já se nakonec rozhodnu přece jen vysotupit. Se slibem, že ji napíšu, kdyby se něco dělo ve škole a ona pro mě dojede. Jen se modlím, abych ji psát nemusela a zvládla to vše sama.
„Ahoj, kam jsi se včera ztratila? Co mamka, je na tom líp?“ zajímá se Peťa, jen co mě uvidí.
„Ahoj. Mamka? Co by s ní mělo být?“ nechápu a posadím se do NAŠÍ lavice. Gabča ve škole pořád ještě není a já vůbec nevím, kde by mohla být. Docela mám už i strach a nejraději bych ji napsala, ale vůbec bych nevěděla co ji napsat.
„Gabča včera říkala, že mamce bylo špatně, tak jsi utíkala za ní domů“ pokrčí rameny. Ona mě kryla, pomyslím si. Proč ale? Že by snad špatné svědomí nebo nechtěla abych mla problémy?
„Jo, už je na tom líp“ řeknu jen a nachystám si angličtinu. Možná je Gabča přece jen nahoře, kde mají třídu, tak bych se o ni nemusela bát. I když, já se bojím pořád, to je pravda. A i potom, co mi udělala mám pořád o ni strach.
„Takže vážení,“ vstoupí učitelka do třídy „Dneska si napíšeme tu slíbenou písemku, probereme další téma a budeme se učit“
„Bezva“ řeknu jen a vezmu si od ní papír, který nám všem rozdá a než by řekl švec, už nám diktuje slovíčka, které nám včera zadala. Bohužel já včera neměla ani pomyšlení na to, abych se učila, takže se jen podepíšu a odevzdám prázdný papír. Učitelka se jen diví, ale nahlas nic neřekne. Já zapadnu zpátky do lavice, abych si složila hlavu do dlaní a div se tam znovu nerozbrečím! Panebože, co se to se mnou děje?!
„Jste v pořádku?“ zatřese se mnou učitelka a já zvednu hlavu, abych se zmateně rozhlédla kolem sebe.
„Co se děje?“
„Karin, co se s vámi děje? Hoříte, jste bledá a vypadáte, že se mi tady každou chvilku zhroutíte!“ strachuje se učitelka.
„Budu v pořádku“ mávnu nad tím jen rukou, i když je mi jasné, že asi v pořádku už nebudu ještě hodně dlouho a teď rozhodně nejsem.
Je mi zle, jak psychicky tak i fyzicky a nejraději bych lehla, spala, brečela a já nevím co ještě. Je mi prostě děsně zle. Hlavu mám jako v ohni, bolí mě celá, je mi zle od žaludku a vůbec nevím co za tím je.
Nakonec přece jen přežiju poslední hodinu angličtiny a s obavou očekávám příchod Šárky a Gabči, na které se tak netěším. Příjdou až mezi posledními a o něčem se baví, ovšem když si mě všimnou, zmlknou a zadívájí se na mě. Nemám na to, já to opravdu nezvládnu, pomyslím si. Popadnu věci a rozmyšlená s tím, že půjdu domů a raději budu snášet mamky řvaní, než abych je viděla spolu, stoupnu.
Ovšem to jsem neměla dělat, hned se mi zatmí před očima, vše se mi zatočí a já pak jen slyším spolužáky, jak křičí a cítím zem, na kterou dopadnu. Pak přestávám vše vnímat a jen z dálky slyším křiky.
Probudí mě něčí ruce, které ucítím na svém čele a nějaké hlasy, které slyším všude kolem mě, ale nejsem schopná otevřít oči. Bojím se toho, co, nebo spíš koho tam uvidím.
„Kdyby jsi nebyla moje sestra, tak tě snad zabiju!“ křičí teď Hanka na někoho a podle oslovení určitě na Gabču.
„Věř mi, že si nepřeji nic jiného. Hani, když jsem ji dneska viděla, jak se skácela k zemi, byla to moje vina. Ublížila jsem ji, je mi to líto“
„Na to už je pozdě“ zašeptám a teprve teď otevřu s námahou oči.
„Karin, jak ti je?“ přisedne si ke mně Hanka.
„Divně, co se stalo?“ zašeptám.
„Omdlela jsi ve škole. Milan tě popadl do náruče a já tě zavezla sem, cestou jsem zavolala ségře a ta dojela taky domů a od té doby jsme tu s tebou“ odpoví rychle Gabča. Jen přikývnu, ale ani se na ni nepodívám. Nemám na to, abych se ji prostě podívala do očí. Teď ještě ne.
„Hani, můžeš nás tu nechat?“ zeptám se ji po chvilce mlčení.
„Jsi si tím jistá?“ zajímá se překvapeně a já jen přikývnu. Teprve až uslyším, jak se zavřou dveře a já se ujistím, že tu Hanča už není, podívám se na Gabču.
V jejich očích čtu jen smutek, bolest, je celá vyděšená a myslím, že kdyby mohla, tak se snad zhroutí taky, ale nějak se drží a to jsem na ni vždycky oceňovala. Ať byla v jakékoliv situaci, vždycky se pevně držela, měla chladnou hlavu a snažila se to nějak vyřešit, i když to dusila v sobě.
„Karin, je mi to tak líto“ promluví jako první, ale já jen zakroutím hlavou.
„Nechci mluvit o tom co se stalo mezi tebou a Šárkou, ale o tom, co teď bude s námi. Gaby, já tě milovala, věřila jsem ti, když jsi mi říkala, že mě nikdy nepodvedeš, že by jsi mi nikdy takhle neublížila, ale udělala jsi to. Zničila jsi mě, zlomila jsi mi srdce a já už dál nemůžu. Kdyby jsi mě milovala, nikdy by jsi mě nepodvedla a já tohle cítím jako zradu. Je mi to líto, ale já se s tebou chci rozejít,“ a při posledních slovech se i objeví slzy v očích, proto se radši od ní otočím, aby neviděla to, jak moc mě to bolí „Možná to tak bude lepší, já nevím, ale nemůžu teď s tebou být. Mám v sobě tu zradu, tu bolest co jsi mi způsobila a já prostě teď musím být chvilku sama a srovnat si vše v hlavě. Pokud se zatím dáš dohromady se Šárkou, budu vám to přát, ale zatím se mnou nepočítej ani jako s kamarádkou. Možná po čase se vše vrátí ke kamarádství, ale teď ne“
„Karin.. Nechtěla jsem ti ublížit a opravdu mě to mrzí. Byla to chyba a já ti ten pokoj dám. Se Šárkou být nechci, s jedinou osůbkou s jakou jsem chtěla být, jsi ty a ne ona. Je mi to líto, že to takhle muselo dopadnout. Mrzí mě to“ a já se teprve teď na ni podívám se slzami v očích, protože už jen v jejím hlase poznám, že ji to trápí a je nešťastná.
„Vždycky jsem tě milovala a milovat budu, i když spolu nebudem, ale tahle rána je moc velká a jen tak se nezacelí a zůstane ve mně. Prosím, nech mě teď samotnout“
„Miluju tě Kar, na to nezapomeň“ a s tímhle mě opustí.