Zuzán 3.

Proletěla jsem dveřmi na chodbu, málem jsem se přizabila o chlapíka, který mi předtím orazítkoval ruku a hnala jsem ke schodům. Bála jsem se, že když zastavím, dokážou výčitky svědomí přehlušit zběsilý tlukot srdce.
"Bože, já jsem pitomá." zafuněla jsem, když se mi povedlo doklopýtat o patro níž. Hudba tu byla slyšet skoro stejně zřetelně jako nahoře, jen trochu víc duněla. V očekávání jsem se zadívala na schody, ale Metoděj nikde vidět nebyl. Neběžel za mnou. I když jsem o jeho přítomnost nestála, trochu mě to zamrzelo. Měla bych jít k autu? Měla bych si zavolat taxík, abych Iře a Vojtovi nekazila večer? Neměla bych se vrátit zpátky? Schovala jsem si tvář do dlaní a opřela se zády o chladnou zeď. Naprosto jasně jsem si uvědomovala, že se chovám extrémně vyšinutě, ale nedokázala jsem si pomoct. Na schodech se ozvaly kroky a já jsem s výdechem spustila ruce. S hysterickým smíchem po schodech pádila Ira a vláčela za sebou kluka, kterému bylo ztěží šestnáct. Když mě uviděla, zarazila se, takže jí ten zajda skončil nalepený na zádech, což okomentovala nevrlým zabručením. Jen jsem se pousmála, ale nejspíš mi to moc nevyšlo, protože se Ira zadívala na svůj nový objev a něco mu zašeptala. Kluk jen přikývnul a pokračoval v cestě sám, zatímco Ira došla ke mně a po mém vzoru se opřela o zeď.
"Zkoušel na tebe něco?"
"Ne." zašeptala jsem se zavrtěním hlavou.
"Tak co tu děláš?"
"Já jsem.. já.. vlastně ani nevim."
"Vrátíš se?"
"Nevim."
"Kdo to vůbec je? Mám dojem, že už jsem ho potkala." řekla po chvilce mlčení a se zájmem se na mě zadívala.
"Barman od Andělů. Ráno jsme se spolu bavili než jsi přišla"
"Tak proto jsi ráno vypadala tak nakrknutě." zaculila se napůl omluvně. "Znáš to, nejsem zrovna všímavá a taktní."
"Já vim." pousmála jsem se. Očima jsem zabloudila ke schodům. "Myslíš, že bych se měla vrátit?"
"A co mu řekneš? Promiň, že jsem zdrhla, jsem krásná, ale magor?"
"No.. bylo by to upřímný." zasmála jsem se a nechala jsem jí, aby mě po drsňáckým způsobu šťouchla pěstí do ramene. "Kde bereš tu odvahu, to je mi fakt záhadou." zamumlala jsem. "Už pár let ti závidim schopnost mluvit s každým a o všem. Iře se na tváři usadil podivně neznámý úsměv, než s výdechem sklouzla zády po stěně.
"Ani netušíš kolik úsilí to stojí." zašeptala. "Občas jsem pekelně unavená, když celej večer poslouchám pořád ty samý kecy od těch samých typů chlapíků."
"Tak proč se na to nevykašleš?" zeptala jsem se udiveně a sedla jsem si na bobek, abych jí pořádně slyšela.
"Protože ne na všechny čeká ten jeden." pousmála se smutně. "já vim, že tomu věříš a líbí se mi to, ale takhle to prostě nefunguje. Neexistuje žádnej princ na bílým koni, kterej mě najde a zachrání. Alespoň pro mě ne. "
"Ale proč?"
"Proč ne? Vyzkoušim jich co nejvíc a ten nejmíň pitomej a protivnej vyhraje." zasmála se a podívala se mi do očí. Na okamžik se zdálo, že se odhodlává říct něco dalšího, ale pak jen zavrtěla hlavou, jako by chtěla všechny myšlenky setřást a vyhoupla se zpátky na nohy. "Bejt tebou, vrátim se tam a všechno to nechám náhodě. Těžko ti budu radit, ale nepanikař, když to nevyjde teď, vyjde to jindy." Naposledy na mě mrkla a vydala se po schodech dolů.
Zůstala jsem sedět na bobku v potemnělé chodbě. Tohle bylo zvláštní. Ira většinou všechno strašně zlehčovala, ale tentokrát se jí povedlo říct několik vět, aniž by byla cynická, což byl u ní vážně výkon. S povzdechem jsem se zvedla a pomalu se vydala nahoru. Hudba s každým schodem sílila. Mimoděk jsem zvedla oči a zarazila se. Na nejvyšším schodu seděl Metoděj s rukama opřenýma o kolena a se zvednutým obočím na mě zíral. Nádech - výdech. Odhodlaně jsem zdolala posledních pár stupínků a mlčky se usadila vedle něj. Nedokázala jsem se přinutit k pohledu do jeho tváře, a tak jsem jen seděla s koleny pod bradou a zírala na schodiště. Věděla jsem, že budu muset něco říct, ale prostě jsem nedokázala vymyslet, co by to mělo být. Naštěstí tohle dilema vyřešil za mě.
"Takže ty máš fretky, jo?" zeptal se opatrně a trochu vyjukaně se pousmál, když jsem mu na okamžik vděčně stiskla prsty.
"Jo, dvě. Původně jsem chtěla kočku, ale za maturitu jsem dostala fretku a druhou jsem si pořídila první den, co jsem byla na vejšce."
"Takže za promoci rozšíříš chov?" zasmál se a natočil hlavu, aby se na mě mohl podívat. Šedá v jeho očích trochu potemněla, ale mě se to líbilo. Pravdou bylo, že se mi líbil od hlavy k patě. Zabrousila jsem pohledem k jeho rukám, po kterých se mu plazily žíly a odolala jsem nutkání sáhnout si.
"Žádný rozšiřování chovu se konat nebude. Už tak se rodičům nelíbí, že se o ně budou muset starat jestli půjdu do školy někam pryč."
"Co vlastně studuješ?" zeptal se. Šedá se mi prodrala před oči. Musela jsem si odkašlat, abych se nezakoktala, za což jsem si taky v duchu pořádně vynadala.
"Češtinu." zachraplala jsem
"Nechceš se projít?" vyhrknul najednou a bleskově se vyšvihnul na nohy. Asi jsem se na něj zadívala dost nejistě, protože se postavil do pozoru, položil si dlaň na srdce a na chvilku se zamyslel.
"Já, Metoděj, slavnostně slibuju, že tě vrátím v pořádku, střízlivou, nezdrogovanou a nezneuctěnou, pokud nebudeš trvat na opaku." odříkal hodně pokřivenou přísahu a natáhl ke mě ruku. Pobaveně jsem se rozesmála. Nádech - výdech. Pomalu jsem ho chytila za ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Svíral mojí dlaň a nevypadalo to, že by jí chtěl ještě někdy pustit. Ruku v ruce jsme pomalu scházeli schody a já se snažila krotit srdce, které mi bušilo v místech, kde by teoreticky nemělo. Proč se mnou tak strašně mávalo i držení za ruku, jsem nechápala. S pousmáním jsem si představila, co by se mnou udělalo, kdyby propletl prsty s mými. Nejspíš bych na něj skočila a servala z něj oblečení. Chápala jsem, že celibát má svoje úskalí, ale netušila jsem, že jeho porušení by mohla být taková jízda. Tiše jsem se zasmála, ale Metoděj to slyšel. S úsměvem se na mě zadíval a vyčkávavě zvednul obočí.
"Já jen.. myslela jsem.. to nic." ukončila jsem ten pokus a cítila jsem, jak mi hoří tváře.
"Nemravný myšlenky?" zamrkal na mě jako úchylák v půlnočním parku a pevněji mi stiskl dlaň. Nechápala jsem, jak mi čte myšlenky, a ani trochu se mi to nelíbilo.
"Ale ne." špitla jsem.
"Škoda."
"Jak tě to vůbec napadlo?"
"Bral jsem to podle sebe." zasmál se.
"To myslíš na čuňárny, jen když tě někdo chytí za ruku?" zeptala jsem se s úsměvem a s trochou zadostiučinění jsem umlčela hlásek v hlavě, který na mě řval: Vždyť jsi stejnej prasák jako on!
"Většinou ne, ale temná chodba a chovatelka fretek se studenýma rukama udělaj svoje." pobaveně jsem se rozesmála.
Metoděj mi podržel dveře a nechal mě vyjít na ulici. Venku to vonělo jarem. Vedle vchodu stála Ira s tím svým zajdou a spokojeně pokuřovali. Ira na mě nepatrně kývla hlavou v tázavém gestu, ale když se za mnou objevil Metoděj a automaticky mi stiskl prsty, spokojeně se usmála.
"Jdeme se na chvilku projít." zamumlala jsem k Iře a odolala jsem nutkání típnout jí cigaretu o čelo za to, jak výmluvně se zaculila.
"Jistě."
"Řekneš to Vojtovi?"
"Moje služby poštovního holuba jsou tu jen pro tebe." Prohlásila a mrkla na Metoděje, který se nad tou poznámkou pobaveně ušklíbnul.
"Díky."
"Vrátim jí v pořádku." Vložil se do hovoru Metoděj.
"Fajn. Ve dvě ráno u auta. Do tý doby si s ní dělej co chceš."
"Tak vám pěkně děkuju." zamračila jsem se. "Připadám si jako kus masa."
"Věř mi, že jsi první maso, který beru na noční toulky městem."
"Tak už běžte. Zacláníte." nakrčila Ira nos a otočila se k zajdovi, kterého jsme tak nějak kolektivně ignorovali. Metoděj mě okamžitě začal táhnout do středu ulice, a tak jsem se podvolila stisku jeho dlaně a následovala ho do tmy.