Tajemství stříbrné růže, 21. kapitola

21.
  „Vím to, slovo od slova mu řekla to samé, co říkám teď já vám.. Mohli bychom si vzájemně pomoci, co myslíte? Navíc, po tom všem, co vím, byste moji pomoc neměl odmítat. Nemuselo by se vám to vyplatit.“
  Muž se zamračil a usilovně přemýšlel, sledujíc postavu před sebou. Nepotřeboval spojence a už vůbec ne někoho, kdo se jej při prvním setkání pokusil vydírat. Ale určitý přínos v náhlé informovanosti spatřil. Usmál se.
  „To nemuselo, opravdu nemuselo. Jenže nám tu vyvstává otázka, jaký prospěch z toho budete mít vy? Předpokládám, že vás pohání nějaký osobní záměr. Jen si nejsem příliš jistý, že se úplnně shoduje s tím mým.“
  „Moje ani vaše důvody tu probírat nemusíme. Jen vám navrhuji vzájemnou pomoc, byl byste hlupák, kdybyste ji nevyužil.“
  „Hlupák? Tak vám tedy velice děkuji za informace.“ Řekl potichu a měl se k odchodu. Po pár krocích se ještě na okamžik zastavil a znovu pohlédl na osobu před sebou.
  „Tak mě napadá, co když vám se nevyplatí dnešní schůzka se mnou?“ V očích se mu zlověsteně zablesklo. Právě ho napadl skvělý plán. Lehkým krokem se přibližoval k drobné postavě, která se krčila ve stínu.
  „Co když jste vy, moje milá, udělala neskutečnou chybu. Chybu, která vás bude stát příliš mnoho. Napadlo vás také toto?“ Jeho tón se stával děsivější a dívka ustoupila několik kroků dozadu. Poplašeně se rozhlédla kolem sebe, ale neměla kam utéct. Její mysl pomalu zachvátila panika.
  „Přece se můžeme nějak domluvit. Já si vlastně vůbec nepamatuji, co mu řekla. Nic nevím, je tma, ani vaši tvář jsem neviděla.“
  „Ty nevíš nic! Vůbec nic, ale stejně mi můžeš pomoct. Alespoň k něčemu budeš užitečná.“ Zasmál se.

 V tu chvíli vykoukl měsíc zpoza mraků a dívka spatřila, jak se muži cosi zablesklo v ruce. Oči se jí divoce otevřely a ústa se snažila vykřiknout hrůzou. Marně. Bylo pozdě. Mužova ruka bleskurychle vykroužila pomyslný oblouk. Dívka zalapala po dechu a svýma malýma ručkama se v posledním záchvěvu strachu chytila za hrdlo. Teplá a lepkavá drahocená tekutina jí proudila skrz prsty a třísnila bělostnou kůži na prsou. Pomalu klesla na kolena a naposledy se podívala do očí svému vrahovi. Ten v klidu stál a s jakýmsi zalíbením pozoroval její snahu dýchat. Oči měla vytřeštěné dokořán a její ústa jakoby se snažila ještě něco naposledy vykřiknout. Ale neměla možnost, její malá postava se zhroutila k zemi a ruka, která ještě před okamžikem objímala štíhlé hrdlo, bezvládně ležela na zemi zbrocená krví. Muž stále v klidu stál a pozoroval dívčino tělo se zvráceným zalíbením.
  „Takhle se hodíš do mého plánu děvče.“ Zasmál se a odešel zpět do domu.



  Roderick se neklidně převaloval v posteli. Nemohl usnout, spousta myšlenek a plánů mu vířila v hlavě a zaplavovaly ho vlny úzkosti. Věděl, že bude mít jen jeden pokus. Nebyl z těch lidí, kteří dokázali slepě důvěřovat ostatním. Sám si nebyl jistý, jestli Rose mluví pravdu nebo se ho jen snaží vlákat do pasti, kterou nastražil Jeremy. Úzkost ho polévala znovu, z toho důvodu, že neznal svého soupeře. Neznal Jeremyho povahu, jeho praktiky ani jeho schopnosti. A to považoval za svou největší slabost. Jenže neměl čas poznávat nepřítele, musel dostat Loraine pryč z Jeremyho dosahu. Musel? Chtěl! Neskutečně toužil po jejím smíchu, prahnul po dotecích, po jejích voňavých vlasech...
  Zavřel oči a zkoušel si představit tu vůni. Zdála se příliš vzdálená, jakoby na ni zapomínal. V mysli mu vyběhla vzpomínka na den, kdy divoženku poprvé spatřil. Na záplavu jejích neposedných kadeří, nachové tváře a ty oči... Roderick otevřel oči a zíral do tmy.
  „Kéž by šel vrátit čas, moje milá, kéž by...“ zašeptal do tichého temného pokoje a znovu zavřel oči, aby donutil spánek přemoci jeho neodbytné myšlenky na Loraininu krásu, které spalovaly jeho mysl a rozechvívaly jeho slabiny.
  Spal neklidným a lehkým spánkem a vstával s prvním ranním hlukem v domě. Venku bylo ještě šero, když se potichu vykradl z domu, aby nebyl spatřen služebnictvem. Rozhodl se, že svůj pokus provede za denního světla, kdy Jeremy nebude tak obezřetný. Od Rose věděl, kudy se dostane do domu i do Lorainina pokoje, proto nechtěl dívku brát sebou a vystavovat ji dalšímu riziku. Navíc pokud se jednalo o past, měl výhodu překvapení, protože s Rose naplánoval vnik do domu na noční hodiny.
  Šel klidným a rozvážným krokem a přemýšlel, co je pravdy na Jeremyho prohlášení, že Loraine je Norbertova dcera. Netušil, kdo je Jeremy a odkud se vzal, ale věděl toho o rodině Blacků až podezřele mnoho. Roderick také podezříval svoji matku, že ví víc, než je ochotná připustit. Usmál se, při představě, jak složitý se mu zdál jeho život před tím, než se stal pánem v Perringhtonu. Všechny jeho dřívější starosti se zdály s odstupem času pošetilé.
  Přiblížil se k místu, odkud mohl nepozorovaně vklouznout do zahrady Jeremyho domu. Chvíli postával a nezaujatě pozoroval okolí a poté rychle proklouzl zadní zrezivělou brankou, která byla otevřená dostatečně, aby nemusel pohnout rezavými panty. Roderick se ocitl v zadní části zpustlé zahrady. Vysoké křoví, které se divoce rozrostlo podél zdi, poskytlo potřebnou ochranu před nevítanou pozorností, kterou by jistě jeho urostlá postava vzbuzovala. I přes svoji výšku se Roderick pohyboval rychle a tiše. Obešel zídku, o kníž mu rose vyprávěla a spatřil malý nízký otvor, jenž vedl do sklepení domu, kde se uchovávaly zásoby. Znovu se obezřetně rozhlédl po neupravené zahradě a vtěsnal se malinkým a úzkým otvorem dovnitř domu. Ocitl se v chladné vlhké místnosti s velice nízkým stropem. Roderickovi přejel mráz po zádech. Už nebylo cesty zpět. Zhluboka se nadechl, aby si dodal potřebnou kuráž a pokračoval skrz místnůstku ke dveřím. Rose tvrdila, že dveře komory se daly zamknout pouze zevnitř, takže projít do dalších částí sklepení by nemělo být nijak obtížné. Roderick postupoval velmi opatrně, v místnosti byla téměř tma a nepřál si vzbudit sebemenší podezření případným hlukem, který by způsobil svou nedočkavostí a zbrklostí. Byla to pro něho zkouška i v tomto ohledu. Nejraději by se rozběhl, nedbajíc hluku a lidí v domě, aby už konečně mohl obejmout svoji Loraine. Musel si však počínat opatrně, pokud nechtěl dívenku vystavit nebezpečí.
  Lehce vzal za ledovou kovovou kliku a co nejjemněji ji stiskl. Ulevilo se mu. Rose mluvila pravdu. Dveře se s tichým cvaknutím otevřely a Roderick vešel do chodby, která byla osvětlena mihotavým světlem lamp. Vydal se doprava, jak mu vylíčila Lorainina služebná večer.

 V domě bylo velké ticho. K uším mu nedoléhal ani jediný zvuk, který by upozorňoval na přítomnost lidí v domě. Ten podivný a dusivý klid přerušoval jen Roderickův zrychlený dech. Chodba se po několika metrech stáčela vlevo a na jejím konci se tyčily velké těžké dubové dveře. Ani ty neměly být zamčené, vzhledem k tomu, že pomocníci z kuchyně neustále běhali pro suroviny do sklepa.
  Roderick položil ucho na dveře a bedlivě naslouchal. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se ke dveřím někdo blížil. Otevřel dveře jen lehce, aby malou škvírkou mohl nahlédnout na schody, které vedly do zadního traktu domu, odkud byl již snadný přístup do všech ložnic. Nikde ani živáčka. Roderickovi se zrychlil tep, ten klid a ticho se mu zdály až příliš podezřelé. Že by opravdu Jeremy vyslal Rose, aby ho vlákala do pasti? Protáhl se dveřmi a rychle vyběhl schody. Chodba vedoucí ke kuchyni a pokojům služebnictva zela prázdnotou. Roderick se plížil podél zdi zdobené tapiserií. Vchod do šatny, ze které měl přístup do Loraininy ložnice už měl na dohled. Jeho kroky se stávaly stále obezřetnějšími. V domě zatím neslyšel jediný krok, ani cinkot nádobí z kuchyně, či hlahol služebných.

  Co to má všechno znamenat?! Jediným skokem přeskočil chodbu a rychle vplul za dveře šatny.

  Našel ji. 

  Jediný nádech v šatně stačil, aby s jistotou poznal, že jeho divoká kráska je již blízko. Její vůně byla všude. Prošel kolem velké mosazné vany a kochal se přítomností jejích šatů. Lehce pohladil fialové hedvábí a usmál se. Konečně bude zase jeho. Jeho nedočkavost rostla, ale zárověň se toužil mučit oddalováním okamžiku, kdy ji zase sevře v náručí.
  Dveře ze šatny do ložnice byly pootevřené a Roderick se zvědavostí prachsprostého šmíráka, nahlédl dovnitř.

  Srdce se mu zastavilo.
  Stála u okna a strnule hleděla ven. Byla to jeho Loraine. Nebo spíš přízrak, který se jí podobal. Její pleť byla sinavá, působila až průhledným dojmem. Skoro jako by se ztrácela v paprsku slunce, který prostupoval malou skulinou mezi těžkými závěsy. Její, kdysi zářivé ohnivé kučery, splihle spadaly na ramena.

  Roderick vstoupil do místnosti. Loraine, jakoby byla duchem nepřítomna, stále bez hnutí hleděla z okna. Z jejích dokonalých ženských křivek nezbylo nic.
  Rodericka oslepily slzy, které se mu draly do očí, při pohledu na tu zbídačenou krásu.
  „Kdo ti to proboha....“ Hlas se mu zlomil v půli věty a jen bezmocně zalapal po dechu.
  „Já jsem ji......“
  „Loraine, slyšíš mě? Prosím, podívej se na mě.“ Popadl ji za paže a rychle zase ucukl, snad aby jí neublížil. Loriane zvedla své velké oči a upřela na něho prázný pohled.
  „To jsem udělala já...“
  „Ty za nic nemůžeš, pojď, pomůžu ti. Vezmu tě odtud. Neboj se, mon cheri. Teď už ti nikdo neublíží. Věř mi.“ Obejmul jí a přitiskl si její drobné vyhublé tělíčko k sobě.

  V tu chvíli spatřil, na co se dívka dívala z okna. Na zahradě byl dav lidí, vypadalo to jakoby všechno služebnictvo vyběhlo ven podívat se na...   

  Roderick odhrnul závěs, aby lépe viděl, co je předmětem zájmu věškerého osazenstva domu.
  „To jsem byla já....“ zašeptala znovu Loraine do jeho hrudi.
  Roderick spatřil ležící postavu a kolem velkou tmavou skrvnu. Vypadalo to na ženu. Ženu v nabíraných žlutavých taftových šatech.
  „PROBOHA!“
  „Já, já to byla... Krev, všude.. Krev...“ Loraine se odvrátila od Rodericka a podívala se směrem k posteli. Teprve nyní si uvědomil, co přehlédl. A co způsobilo podivný klid v domě.
  V dívčině posteli byly krvavé šmouhy a na prostěradle ležel nůž s dlouhou čepelí. Roderick si uvědomil, že dívka má na sobě pouze lněnou košili, celou ušpiněnou od bláta a krve. Její ruce se divoce třásly a na tváři se vyjímala rudá skvrna.
  „Co jsi to....“ Zalapal po dechu.
  „Já jsem to udělala... Ta krev...“
  „Musíme odtud. Pojď, než sem někdo přijde.“
  Roderick propadal panice. Jeho krásná Loraine byla vražedkyně, zabila tu ženu. Znovu ustrnul. Ty žluté šaty přece znal, viděl je několikrát na.......
  „Lucy.....“ ztěžka polkl. Srdce se mu divoce rozbušilo, když třesoucí rukou odhrnoval závěs, aby si mohl lépe prohlédnout ženu, která ležela na zahradě v tratolišti vlastní krve.
  „To ne... Jen ať to není ona.“ Šeptal a naklonil se k oknu.
  Ležela na trávě. Zlatavé vlasy byly rozprostřeny kolem jako svatozář. Pohled skelných očí měla upřený k nebi, jakoby na poslední chvíli hledala spásu. Až moc dobře poznal tu tvář, i přes mrtvolně bílou pleť. Na hebkém štíhlém krku, který tolikrát hladil a líbal, se tkvěla šarlatová rýha.
Roderick zavřel oči, ale Lucyinu mrtvou tvář stále viděl. Nemohl uvěřit vlastním očím. Loraine zabila Lucy. Ale proč? Co tu Lucy dělala? Jak věděla, kde dívku hledat? Roderick ztěžka oddychoval. Najednou jakoby ztrácel pevnou půdu pod nohama. Takovou dobu se honil za Loraininým stínem, až zapomněla na dívku, která ho tolikrát těšila a milovala. Otočil se k Loraine.
  Stála nyní u postele a její pohaslé oči jakoby hypnotizovaly nůž, ležící na posteli.
  „Proč jsi to udělala?“
  „Prosím, ať už neslyším ten smích...“ Zhroutila se Loraine na zem, zacpávajíc si uši.
  Roderick se vzpamatoval a snažil se získat zpět alespoň část své ztracené rovnováhy. Přišel pro ní, matka to tak chtěla a on úkol splní. Ale potom pro něho přestane existovat.
  Vražedkyně.
  To slovo mu neustále vyvstávalo na mysli, znova a znova.
  Zabila ji.
  „Pojď!“ zavrčel a surově popadl Loraine za ruku. Ta vzlykla bolestí, ale Roderick ji nevnímal. Zaplavil ho vztek. Zvedl Loraine jakoby byla pouhý vzduch a přehodil si její bezvládné tělo přes rameno. Spěšně vyběhl na chodbu a zamířil ke dveřím do sklepa. Loraine tiše vzlykala a něco neslyšně drmolila.

  Nechtěl ji poslouchat.

  Nechtěl ji vidět.
  Nenáviděl ji.
  Tolik ho zklamala.
  Vystrčil Loraine malým průchodem na zahradu a rychle vylezl za ní. Svůj černý kabát přehodil přes drobnou postavu a už o poznání jemněji zvedl dívku do náručí. Rychlými kroky, zaslepen vztekem, vyšel ze zahrady a vydal se směrem k matčině domu.
  Tam uvidíme co dál.
  S každým dalším metrem, s nímž se přibližoval k matčině domu, v něm jeho hněv narůstal.
  Prudce otevřel dveře do haly a nedbaje nechápavých pohledů majordoma vyrazil k matčině pokoji. Loraine bezmocně ležela v jeho náručí a nevěděla, co se s ní děje.
  „Tady ji máš, matko!“
  Abigail s sebou trhla při zvuku hlasu svého syna. Roderick nešetrně odhodil dívenku na postel a zamířil k Abigail.
  „A teď mi, moje milá maminko, pěkně povíš celou pravdu!“
  Abigal s ledovým klidem přešla synův nahněvaný ton, i ohnivý pohled jeho temných očí.
  „Odejdi!“
  „Tak to ne! Chci vědět, proč musela Lucy zemřít a jakou úlohu hraju v tvých plánech!“
  „Odejdi!“ pronesla znovu ledovým a ostrým tonem hlasu Abigail.
  V mladém hraběti se znásobila vlna hněvu, ale už se neodvážil odporovat a s hlasitým prásknutím dveří opustil matčinu ložnici.
  Abigail přešla k posteli, kde se choulila vystrašená dívenka a pohled jejích očí zjemněl. Po dlouhé době se usmála a posadila se k dívce. Něžně ji pohladila po rozcuchaných a špinavých vlasech a políbila na ušmudlané čelo.
  „Konečně jsi u mě, moje milovaná. Konečně jsi u mě.“