Nebezpečné známosti 2 - Kapitola sedmnáctá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola sedmnáctá - Ending



Vzbudím se brzy ráno a přetočím se na druhý bok, abych viděla na svůj digitální budík. Zářivým světlem ukazuje 6:27 a já se se znechuceným výrazem otočím zpět. Nesnáším, když se vzbudím pár minut před zvoněním budíku a pak musím jen čekat, kdy zazvoní. Vykašlu se na to a vyhrabu se z postele. Neohrabaně mrsknu deku za sebe a budík rovnou vypojím ze zásuvky, aby si ani nedovolil pípnout. Poberu si připravené věci na sebe a přesunu se do koupelny, provést rychlou očistu.
Vysprchuji se, obléknu, upravím a náležitě usednu ke stolu na porci vloček s mlékem. Nemám ani chuť, vrtám se v těch rozkydlých a nasáklých vločkách, jak v kusu čehosi nechutného a napadají mě jen špatné a pesimistické myšlenky. Bože, ten Silar mě tak vytočil! Úplně se mnou zametl zem!
Ale čemu se mám divit, já jsem sama blbá, stydím se za svou blbost a naivitu. Zvednu se a misku odnesu na linku, kde ji nechám ležet. Umývání nádobí počká! Najednou uslyším vyzvánění mého mobilu a tak se rychlým krokem dostanu do ložnice, kde mi mobil jezdí po nočním stolku. Na displey si všimnu, že mi volá Rachel.
„Jo?“ neřeknu ani ahoj, jdu rovnou k věci.
„Přijeď okamžitě do práce.“ vychrlí zbrkle Rachel a slyším, že má nakrajíčku.
„Však jo, za chvilku vyrážím. Co se děje?“ nedá mi se zeptat.
„Ne přijeď ihned, vezmi si taxíka. Vysvětlím ti to až přijedeš, hlavně si pospěš, okey?“ polkne Rachel a hovor následně přeruší. Nechápu, ale zněla velmi naléhavě, takže chytnu kabelku, obléknu se do zimní vánice a vyrazím do Woku.

U silnice si odchytnu taxík a poručím si k Woku. Ani ne za deset minut stojíme u budovy Woku a já si všimnu blikajících světel policie. Na to nám jeden strážník zaklepe na okénko u řidiče.
„Pane, tady nesmíte stát. Musíte odjet, my to tu uzavíráme!“ vyhrkne policista s knírem a nevraživým tónem.
„Nó já tu vyložím jen slečnu a jedu zase.“ brání se taxikář, já mu netrpělivě hodím pár bankovek a vystřelím z taxíku, jak raketa. Proběhnu mezi policejními vozy a všimnu si i jedné sanitky.
„Slečno tam nesmíte!“ zastaví mě jeden strážník a chytne mě za loket, abych mu neproklouzla dovnitř.
„Cože? Ale tohle je moje práce, zavolali mě sem, zavolala mi Rachel Thomasová, je to majitelka Woku!“ vyhrknu na něj nechápavě.
„A co se stalo?“ dodám na to, mám strach, bojím se toho, co se stalo.
„Strážníku Rodgersi, pusťte tu slečnu.“ řeknu zrovna muž v dlouhém černém kabátu, který vyjde z hlavních dveří. Jmenovaný Rodgers se otočí a ihned mě pustí.
„Jste Amber Thomasová?“ zeptá se mě muž.
„A-ano.“ odpovím křečovitě, nevím co očekávat.
„Pojďte se mnou.“ vyzve mě a podrží gentlemansky dveře dovnitř. Proklouznu tedy kolem strážníka Rodgerse a vejdu dovnitř, kde je to všude zamořené policisty a specialisty. Jsem rozklepaná a tíží mě srdce.
„Co se stalo?“ optám se opět.
„Nejdříve se vás zeptám, co jste dělala od včerejších pěti hodin odpoledne do teď do rána?“ zeptá se mě před výtahem, na který zřejmě čekáme, abychom mohli vyjet do vyšších pater.
„Cože?!“ nechápu, jsem podežřelá? Z čeho vlastně?!
„Slyšela jste velmi dobře.“ odsekne.
„Eeech....no byla jsem doma, vzala jsem si práci domů, jelikož jsem se nepohodla s...s jedním kolegou a tak jsem měla povolení si vzít práci domů. Napsala jsem dva články a vyjednávala objednávky oblečení na jarní kolekci, koukala na televizi a byla na vánočních nákupech. Prostě jsem byla skoro celý den doma a teď ráno mě zvonil mobil, ať okamžitě přijdu sem.“ vysvětlím zrychleně.
„Máte na to svědky?“ zeptá se a na to výtah cinkne a jeho dveře se otevřou. Nastoupíme.
„Maximálně sousedky, jestli mě slyšely doma, nebo tak.“ odpovím ihned.
„Můžete mi sakra říci, co se stalo...je mi z toho nevolno!“ obrátím se na něj netrpělivě. Je mi z celé této situace blbě, totálně blbě!
„Ráno nám volala vaše šéfová, našla tu oběšeného člověka. Přesněji ve vaší kanceláři.“ oznámí mi a mě přijde, že jsem se přeslechla. Chvíli mi to dá, abych to vstřebala. Pane Bože, nechci ani snad vědět o koho se jedná. Nastane ticho a já musím začít zhluboka dýchat, mám pocit úzkosti. Mezitím výtah zastaví v patře našich hlavních kanceláří a já nechci vystoupit. Nechci to vidět.
„Pojďte.“ vybídne mě ten muž a pak zlehka mě chytne za ruku a vystoupí se mnou z výtahu. Všude jsou policisté, žluté pásky, kam se nesmí a specialisté vyšetřující stopy, otisky a podobně.
„Budeme potřebovat vaší krev a otisky, abychom mohli posoudit které otisky patří vám a které někomu jinému.“ zmíní se muž a odvádí mě na druhou stranu, od mé kanceláře. Přímo do kanceláře Rachel. Když vejdeme, Rachel stojí s uplakanou tváří u okna a kouká na zimní chumelenici. Dnes večer jsme měli svátečně povečeřet, jelikož je předvánoční den, ale místo toho budeme truchlit, ale za koho?
„Paní Thomasová, též budu potřebovat vaší výpověď, jak to celé bylo a vaše DNA.“ zmíní se muž a já tam stojím, jak tvrdé Y. Zžírá mě pomyšlení, kdo tam je. Kdo tam je oběšený. Kdo je v mé kanceláři mrtvý.
„Samozřejmě.“ utrousí Rachel a polkne další zvlyk a podívá se na mě. Dojdu k ní a pevně ji obejmu. Je mi do breku, ale držím se, musím!
„Je mi to tak líto.“ zalyká se Rachel a smočenou tvář si položí na moje rameno.
„Rachel...no tak klid, bude to dobré.“ utěšuji ji, ale vím, že sama nemám daleko k tomu, abych se tu psychicky zhroutila. A to ani nevím...kdo to je. Kdo?
„Rachel...podívej se na mě...no tak...“ přinutím ji zvednout obličej a pokouším se být silná, nápomocná. Rachel se klepou rty a její oči jsou zakalené.
„Bude to dobré, nemysli prosím na to. Okey, soustřeď se...prosím.“ utěším ji a přitom dýchám zhluboka, aby to opakovala po mně.
„Wayne.“ hlesne Rachel a rozbrečí se ještě více. Klekne si na zem a vypadá, jako hromádka neštěstí. Wayne? Wayne?! Hrudník se mi sevře a já nemohu dýchat. Nemůže to být Wayne, ne on prostě ne! Rychle se otočím a vyběhnu z kanceláře.
„Amber, počkejte, tam nesmíte!“ vykřikne ten muž a vydá se okamžitě za mnou. Běžím, jak smyslů zbavená chodbou a míjím strážníky, kteří nechápou co se děje. Na konci chodby uvidím otevřené dveře mé kanceláře, jenže před ty dveře si stoupne jiný strážník, který mě zastaví před vpadnutím dovnitř.
„Pusťte mě tam!“ vyhrknu se zvlykem a on se pokouší mě od tamtud dostat. Chytnu se futer a bojuji s tím chlápkem. Agresivně mu dupnu na nohu, on zaskučí a povolí sevření mého pasu, za který mě celou tu dobu držel. Vymaním se z jeho sevření a vpadnu dovnitř. Avšak neudržím z té rychlosti balanc a padnu na kolena. Naskytne se mi pohled na visící tělo u francouzského okna. U těla stojí dva muži a oba dva fotí tělo s různými značky, čísly. Oba dva se na mě nechápavě podívají.
„Pane Bože.“ zaskučím bolestivě. Ten pohled, na uškrceného Wayna. Jen tam tak visí. Mrtvý. Uušený.
„Amber, tady nesmíte být, pojďte odsud.“ sykne naštvaně muž a chytne mě za ramena, abych mohla vstát.
„Nechte mě být!“ vykřiknu na něj a zachvátí mě vlna slz a naříkavého pláče. On prostě ne! To nejde!





„Teď vám píchnu něco na uklidnění, tak se nelekněte.“ řekne jakási žena a já jen koukám tupě před sebe a nepřemýšlím. Jsem absolutně mimo. Ucítím menší štípnutí injekce.
„Slečno, odvezeme vás na stanici. Potřebuji vaši podrobnější výpověď. Paní Rachel už tam odvezli i s jejím manželem, prý jste jeho sestra.“ zmíní se muž a já jen kývnu.
„Tak pojďte.“ vybídne mě opět a podá ruku.
„Půjdu sama.“ odseknu mu a vstanu. Pomalu se rozejdu a vyjdu z Racheliny kanceláře.
„Amber!“ uslyším za sebou a ke mně se přiřítí Silar, který mě zhurta obejme. Objetí mu oplatím a je mi zase do breku. Potřebuji teď nějakou oporu.
„Je mi to moc líto.“ sykne tiše Silar a hladí mě po zádech.
„Pane musíme ovést slečnu Thomasovou na výslech.“ řekne mu muž a zlehka ho odstrčí ode mě.
„Pojedu s vámi. Své otisky a krev jsem už dal.“ prosadí si svou Silar a chytne kolem ramen. Dojdeme společně k výtahu a vyčkáme na jeho příjezd.



„Takže Slečno Thomasová, jaký vztah jste měla s Waynem?“ zeptá se mě žene, vyšetřovatelka.
„Kamarádský. Byl to můj dobrý kamarád, akorát jsem v poslední době na něj neměla moc času.“ přiznám a je mi z této celé situace velmi blivno. Není mi dobře.
„Měli jste někdy spolu pohlavní styk?“ zeptá se dál.
„Cože? Řekla jsem, že kamarádský – nevím jestli u vás slovo kamarádský znamená i pohlavní styk.“ začnu se ihned bránit a ucítím dlaň na svém rameni. Ohlédnu se a všimnu si toho muže. Bude to zřejmě hlavní vyšetřovatel, nebo něco takového.
„Klid.“ řekne jedním slovem a přejde za ženu a zaposlouchá se do mé výpovědi.
„Měl pan Wayne nějaké nepřátele?“ zeptá se mě dále.
„Netuším. Opravdu nevím. Vím jen to, že často chodil na poker a podobně, mohl se tam s někým znepřátelit.“ odpovím. Ta žena si zapíše něco do notýsku a muž za ní přechází sem a tam.
„Proč mě vůbec vyslýcháte? Oběsil se. Nebyla to sebevražda?“ vytuším nějak s otázkou na pravém místě.
„Na jeho rukou a žebrech byly nalezeny rozsáhlé podlitiny, takže byl zřejmě někde přepadnut, svázán a zmlácen. Pak ho dotáhli k vám do kanceláře a tam pověsili, ale otázka z ní proč? Proč vaše kancelář? Máte vy nějaké nepřátele?“ zeptá se muž a vážným a chladným výrazem na mě pohlédne. Polknu a zauvažuji.
„Nemám, teda aspoň myslím, že ne.“ odpovím s menší lží. Plešoun byl vždy můj úhlavní nepřítel, ale dlouho jsem na něj nenarazila.
„Takže proč myslíte, že byl pověšen ve vaší kanceláři?“ optá se a začne znova přecházet z jedné strany na druhou.
„Nevím, fakt nevím.“ odpovím. Jak to asi mám vědět?!
„Těch pachatelů bylo zřejmě více, protože jeden člověk by nepověsil devadesáti kilového muže. Uzel na provaze nebyl klasický. Byl to uzel, kteří používají jachtaři. Mohla by jste nám říci, kam chodil hrát ten poker?“ zeptá se žena.
„Do toho nového klubu jménem La Gardia a dále nevím, možná někde soukromně s jinými přáteli.“ odpovím popravdě.
„A co Silar Gilbert, měli mezi sebou nějaké potyčky?“ zeptá se žena dále a popravdě touto otázkou mě zaskočí.
„Se Silarem? Ne...nemuseli se, ale tím způsobem, že si jeden druhého nevšímali, nikdy se nehádali, neporvali nic z toho. Nebyly si akorát sympatický...nic víc v tom nehledejte.“ začnu bránit Silara. Opravdu nechápu toto jejich vyslýchání.
„Jak víte, že si nebyly sympatický, kvůli čemu?“ ptá se dál žena a přitom si zapisuje mou odpověď.
„Mám napsané na čele vševěd? Ne nemám jestli jste si nevšimla. Neměli se prostě rádi, nesedli si, je to normální – je to úplně stejný jako já a vy. Taky vás nemám v lásce!“ obořím se drzě do ní, začíná mě ta ženská vytáčet. Už vidím, že má chuť něco ta ženská říct, ale pan hlavní kápo ji zastaví.
„Slečno, tady nejste od toho, aby jste se pouštěla do mých vyšetřovatelů, ale aby jste nám pomohla najít vraha. Vraha vašeho přítele, za kterého teď trpíte, tak se prosím aspoň trochu vžijte a pomocte nám.“ ucedí naštvaně muž a na to se ozve klepot na dveře. Muž k nim přijde a otevře. Za nimi stojí strážník po boku muže v kravatě, který mi je nějaký podobný.
„Pane, tohle je advokát slečny Thomasové. Byl povolán.“ seznámí strážník pana a pana.
„Nepotřebuju právníka, nic jsem neudělala!“ vyhrknu na to.
„Slečno Thomasová, už nic neříkejte. Máte právo teď odejít a přijít až na další slyšení, na které musíte být vyzvaná. Nyní pojďte.“ vyzve mě kravaťák, já si poberu své věci a dám sbohem pindě se zápisníkem a zuřivému detektivovi.
„Na co vás potřebuji, vždyť jsem nevinná.“ opáčím na muže kráčícího vedle mě.
„To víme, ale musíme vám zařídit ochranu před nimi. Jsou jak supy a pan Gilbert myslel, že to bude lepší, když budete mít svého advokáta.“ odpoví s úsměvem.
„Silar?“ udivím se.
„Ne, pan Jameson.“ zmíní se a mě zaskočí. Projdeme kancelářemi a vyjdeme ven z policejní stanice, kde stojí u své černé audi Jameson a povídá si s Rachel, která už je poměrně v klidu.
„Ah konečně tě pustili!“ oddechne si Rachel a pevně mě obejme.
„Kde je Aaron?“ zeptám se ji.
„Dělá na tom případu, ale prý si pospíší domů. Chce ať pár dnů spíš u nás. Šlo by to?“ zeptá se Rachel a začne mi hladit ramena.
„Určitě jo, dnes je ta večeře.“ zmíním spíše smutným tónem.
„Ahoj Jamesone.“ pozdravím ho. Stojí tam o kousek dál a pozoruje nás. Stále mu to sluší, má na sobě tmavě šedý kabát, je zabalen do modré šály a v ruce třímá klíče od auta.
„Ahoj.“ kývne mi na pozdrav.
„Stále tomu nemohu nějak uvěřit. Chce se mi brečet, ale nejde to.“ utrousí Rachel.
„To je těmi uklidňovacími látky, které nám píchli. Jsem potom taková...nevím...najednou mi to tak nevstupuje do hlavy.“ odpovím ji a ještě jednou obejmu.
„No...musím si sjet domů, pobrat pár věci a pak pojedu rovnou k vám, aspoň pomoct s jídlem.“
„Dobře, Jameson tě odveze, už jsme spolu domluvení...Jameson s námi též povečeří.“ oznámí mi a mě to nijak nevadí.
„Dooobře, hlavně klid a dojeď bezpečně domů. Jo?“ opáčím a teď mám strach. Strach o všechny. O tom co mě ještě čeká za překvapení.
Rachel pak odjede svým autem a já zůstanu sama s Jamesonem.
„Tak pojedeme?“ zeptá se Jameson.
„Jo jasně.“ utrousím a přejdu na druhou stranu auta. Nasednu a unaveně si položím hlavu o okénko. Vzpomínám na všechny ty chvíle strávené s Waynem, na jeho slova, na naše kávy a tlachání a pomlouvání lidí. Chybí mi. Tak moc! Slzy mi padají z tváře na kabát a já se nestydím brečet. Před Jamesonem ne.


„Vezmu si jen pár věcí a pojedeme.“ řeknu mu před bytem, kdy odemykám.
„Nemusíš pospíchat.“ odpoví klidně. Vejdeme do bytu a já přejdu rovnou do ložnice, kde si vytáhnu menší cestovku a začnu do ní cpát věci, jako oblečení, kosmetiku a podobně.
„Máš na záznamníku zprávu.“ houkne z obýváku Jameson.
„Ale já nemám záznamník.“ opáčím klidně a najednou se nad tím zaseknu. Otočím se a přejdu do obýváku, kde stojí Jameson a nejistě na mě kouká a pak jeho pohled padne na stolek, kde stojí záznamník. Svítí na něm červené světélko. Je na něm zpráva. Cizí záznamník, cizí zpráva. Odhodlám se čudlík zmáčknout a spustit zprávu. Chvilku to jen šumí, nic víc, avšak o pár sekund později se ozve hlas. Hlas, který jsem slyšet opravdu nechtěla.
„Nazdar Amber, dlouhou dobu jsme se neviděli. A tak jsem ti chtěl zanechat menší vzkaz u tebe v kanceláři. Jak se ti líbil co?! Věř mi, takové věci normálně nedělám, ale když jsem se dozvěděl, že ten zmrd Wayne o mě vykládá takové špinavosti, že jsem tě unesl a podobně...musel jsem se ho zbavit. Jasná věc. Myslím, že si z toho vezmeš ponaučení, že takové věci....se lidem neříkají. Píp – konec zprávy.“