Tajemství stříbrné růže, 22. kapitola

    Nemohl snést její přítomnost pod jednou střechou. Vztek, který ho zaplavoval, neustále násobil svoji sílu a Roderick cítil, že dlouho se už ovládat nedokáže. Matka mu vysvětlení nepodala, neřekla vlastně vůbec nic, od doby, kdy tu špinavou vražedkyni přinesl k ní do pokoje. Nezodpovězené otázky, jichž měl plnou hlavu, ho spalovaly ukrutnou neodbytností, se kterou se zjevovaly častěji a častěji. Nedokázal myslet na nic jiného, než na bledý Lucyin obličej, který viděl v Jeremyho zahradě.
    Lucy přece za nic nemohla, byla tu jen proto, aby ho potěšila svojí přítomností. Na starost měla jen svůj dokonalý zevnějšek.
    Roderick praštil pěstí do stolku tak silně až karafa s brandy poskočila. Necítil bolest, jenom hněv. Nenávist k malé drobné čarodějnici, která mu tak dokonale zamotala život. Uvědomoval si, jak tenká linka dělí lásku a nenávist.
    Nikdy si žádnou ženu nepřipustil tak blízko, aby mu mohla ze života udělat peklo. Jen tuhle čarodějku. Vrazila mu do života s vervou, až ho to samotného zaskočilo.
    „Ale s tím je konec.“
    Usrkl zlatavou tekutinu a její teplo se mu příjemně rozlilo v hrdle. Jeho temné oči divoce plály, když přemýšlel, zda nebude přece jenom lepší nechat Londýn za sebou a vrátit se na venkov. Teď když zůstane Loraine s matkou, by snad konečně mohl začít znovu žít po svém. A ne být jen pouhým nástrojem v matčiných plánech.
    Nenáviděl Abigail. V jejích rukách se stával pouhou loutkou, kterou matka pevně vede. Ale podvědomě věděl, že se jí nedokáže vzepřít. Nikoho jiného na světě neměl, jen chladnou a přísnou matku.
    „Pojedeme na venkov. To děvče tu nemůže zůstat.“
    Roderick se nenamáhal ani otočit hlavu po hlase ke dveřím. Abigail přistoupila k synovi a s opovržením pohlédla na poloprázdnou karafu s brandy.
    „Pamatuješ? U pobřeží v Perrihngtonu je lovecký zámeček. Je to dost daleko od centra dění a od zámku. Potřebuje klid a péči, viděl jsi snad v jakém je stavu..“ V matčině hlase zazněla výčitka.
    Roderick se uklíbl a znovu upil ze sklenky.
    „Péči? Nedokázala jsi pečovat ani o svého vlastního syna. Proč ti na té malé couře tak záleží?“
    Abigail se zamračila a rty se jí stáhly od ostré linky.
    „Přestaň s těmi řečmi. Neptala jsem se, jestli chceš odjet. Oznámila jsem ti, že odjíždíme. A to hned. Takže buď tak laskavý a zařiď, co je potřeba.“
    Hrabě znovu pocítil vzdor, který se mocně vzdýmal v jeho těle, ale nedokázal matce odpověď jinak než souhlasně.
    Na jeden lok dopil obsah sklenky a vydal se oznámit služebnictvu, že odjíždějí.


    Cesta kočárem po hrbolatých cestách byla pro Rodericka utrpením. Nechtěl ani pohledem zavadit o třesoucí se uzlíček sedící naproti němu, ani o Abigail, která se tvářila velmi vážně a co chvíli odhrnovala záclonku, aby vykoukla do černé noci.
    „Doufám, že už tam brzy budeme. Zítra pošlu pro Rose a Gretu. Musíme té chudince pomoct.“ Jako první prolomila tíživé ticho Abigail. Roderick se jen ušklíbl a nevěnoval matce jediný pohled.
    „Nevím, co se jí stalo, ale myslím, že by bylo nejlepší ji vykurýrovat a potom se uvidí. Ty s námi na zámečku nebudeš, bylo by to až příliš nápadné. Jakmile budu něco potřebovat, pošlu pro tebe. Až bude zdravá a naprosto fit, tak se vrátíme do Norbertova domu. Doufám, že brzy zapomene na všechno, co jí ten bídák provedl. A pak bude zase v bezpečí. A ty na to dohlédneš!“
    „Ty budeš zachraňovat tu malou špinavou služku?“ zasmál se Roderick.
    „Tvůj smysl pro humor je dost zvrácený matko. Chci vědět, proč ti na té špindíře tolik záleží? Vždyť stačí málo a odsoudí jí k smrti, za to co provedla Lucy.“
    „Nic ti do toho není! Lucy byla jen obyčejná prostitutka, nenáviděla jsem její přítomnost v domě. Za její drzost, všetečnost a všechny intriky dostala, co zasloužila. Tak se lasklavě, milý synku, konečně probuď a starej se, aby vše probíhalo v poklidu a nikdo ji v Perringhtonu nenašel.“ Odsekla Abigail.
    Roderick poznal, že nemá smysl se s matkou dále přít. Zvědavost ho však stále hlodala, protože si nedokázal vysvětlit zmínku o Lucy ani vroucný pohled, který polidštil Abigailinu tvář pokaždé, když se zadívala na spící Loraine. Proč byl její pohled plný lásky? Vždyť je to pouhá služka.
    Za celý život jsi mi nevěnovala jediný takový pohled, kterým až příliš častuješ tu malou couru, pomyslel si. Nedovedl si náhlou matčinu změnu chování vysvětlit.
    „Kde to jsem?“ Loraine se probrala a vykoukla zpod vlněné peleríny, jíž byla přikryta. Roderick se neubránil pokušení a pohlédl na ni. Její velké oči byly podkresleny tmavými kruhy a pleť stále měla ten sinový nádech. Stejný nádech jako....
    Lucy....
    Roderick zaplašil myšlenky na mrtvou milenku a znovu si pozorně prohlížel Loraine. Abigail se postarala o to, aby se dívka umyla a převlékla do čistých šatů. Ani to však nesmazalo hrůzný prožitek, který se jí vepsal do tváře.
    Má na rukou krev...
    Hlásek, jež ho upozorňoval v hlavě, že právě ukryli vražedkyni, se stával velmi neodbytným.
    „Holubičko, jen klidně spi. Neboj, jsi v bezpečí, uvidíš, že se ti brzy udělá lépe.“ Pohladila Abigail dívku po vlasech. Ta se nesměle usmála a v tom její pohled sklouzl na Rodericka. Zhluboka se nadechla a oči se jí rozšířily překvapením.
    „Copak děvče? Pamatuješ si mě?“ zeptal se ironicky hrabě.
    Loraine zavrtěla hlavou a náhlá záře v jejích očích pohasla. Abigail syna zpražila pohledem a znovu se obrátila k dívce, aby ji utišila.  
    „Už ani slovo!“ zavelela Abigail Roderickovi a tentokrát ho nemusela pobízet dvakrát. Stále ještě v něm pohled na zrzavou dívku vyvolával prudké návaly vzteku nad zmařeným mladým životem. Byl si jistý, že Lucy nemiloval, ale za tu dobu, co s ním sdílela lože, si na její přítomnost... Zvykl. Ano, to byl ten správný pocit. Byl na Lucy zvyklý, na její urážlivou povahu, na její milá slova, když potřebovala dosáhnout svého. Měl jsi svým způsobem rád. Nedokázal si však odpustit, že nedal Lucy nikdy to, po čem toužila nejvíc. Svou lásku.

    
    Loraine stála u okna a pozorovala tmavou siluetu, která kvapně opouštěla dům. Zůstala konečně na chvilku sama. Žena, která se představila jako lady Abigail, odešla zorganizovat služebné a nechala tak dívku samotnou, jen se svými myšlenkami a obrovským zmatkem, který zaplavoval celé její zbídačené tělo.
    „Kdo jsi, můj temný pane....“ zašeptala Loraine, když jí stín zmizel z dohledu. Posledních několik měsíců neměla tušení, co se s ní děje. Její mysl i tělo chátraly. Ten dům, kde žila, vysával životní sílu. Ale je pryč. Nedokázala si však vzpomenout, proč se ocitla právě zde a proč ji lady Abigail tak láskyplně utěšovala.
    Loraine se rozhlédla po místnosti a přitáhla si vlněnou pelerínu více ke krku. Po dlouhé době se cítila volná. Její mysl jakoby přestala být spoutaná do smyček různých nesmyslných výjevů a snů. Dívka cítila, že se opět může zhluboka nadechnout. Přítomnost lady Abigail ji naplňovala pocitem bezpečí. Neuměla si své pocity vysvětlit. Lady byla povědomá, ale její unavená mysl nedokázala najít spojení.
    „Beruško, měla bys ještě odpočívat.“
    Loraine se otočila za zvukem hlasu a  po neskutečbě dlouhé době se usmála. Abigail položila tác s konvicí čaje a dvěma šálky na stolek a dívku objala kolem ramen.
    „Neboj se má milá, na všechno máš čas. Tvoje vzpomínky se ti vrátí, chce to čas. Byla jsi dlouho nemocná, ale uvidíš, že tady už ti nidko ubližovat nebude.“
    Dívka se znovu na lady usmála a poslušně vlezla do postele. Abigail jí nalila šálek horkého výtečného čaje, který zahříval Lorainino křehké tělo lépe než vlněná šála.
    „Jste na mě tak hodná paní. Prosím vás, kdo byl ten muž, který tak na rychlo odešel?“
    Abigail se zamračila.
    „Můj syn. Ale nemysli už na něj, teď musíš odpočívat a hodně jíst, abys byla brzy jako rybička.“
    Loraine kývla a dál se na muže nevyptávala. Ale jeho přítomnost ji rozrušila. Jakoby ho dávno znala. Ten náhlý záchvěv pocitů, jež jí zaplavil při pohledu do jeho uhlových očí, byl opravdový. Neděsil ji. Cítila zvláštní náklonost. Měla chuť vyskočit a vrhnout se mu do náruče. Aby ji jeho pevné svalnaté paže obejmuly a už nikdy nepustily. Loraine zavřela oči a dál si užívala slastných pocitů, které v ní Abigailin syn vyvolával.
    Zatímco dívka snila o svém temném princi, pozorovala ji Abigail se zachmuřelým výrazem. Bylo jen otázkou času, kdy ji zde vypátrají a budou hnát k odpovědnosti za čin, který spáchala v Londýně. Neměla moc času, její plán na záchranu dívenky, každým dnem dostával větší a větší trhliny. Abigail věděla, že Jeremy nenechá majetek ani Loraine na pokoji. Musela dívce zajistit bezpečí i v případě, že by se jí něco stalo. Jeremy byl silný soupeř, velice nepředvídatelný a Abigail poprvé pocítila záchvěv strachu. Nebylo jiné cesty. Musí si promluvit s Roderickem, on je pro Loraine jedinou nadějí.