Passion Death - Díl první

Tak jo - máme tu reprízu. Jelikož se teď nedostanu ani k NZ ani k JoH, přichystala jsem Vám aspoň něco, co někteří už znáte. Je to mé úplně první kapitolové dílo, a musím říct, jsem na něj hrdá. Už tu jednou bylo, do 22. dílu. Nikdo to moc nečetl a není se čemu divit. Upravila jsem ho, pokusila se opravit chyby, pár slovních spojení.
Není dostatečnou náhradou za NZ, já vím, ale bohužel, teď bude dlouhá přestávka. Jak je to třeba se seriály, taky musíte čekat na svou další dávku smyšlených bytostí :D NZ očekávejte tak v květnu! Možná! Teď dejte šanci Passion Death a jejím hrdinům. Budu za to vděčná! Kritiku beru! ;)






Už jste někdy poznali, jak bolí zlomené srdce? Už jste někdy pocítili, že slzy jsou hořké? 
A už jste pocítili chuť zabíjet za jeden jediný den? 
Možná vy ne, ale já ano! 


Stojím na prahu starých dveří, které jsou vypáčené z pantu, tedy spíše vykopnuté. Lehce se mi třepou ruce a mé nepatrné ranky na obličeji krvácí. Mám nemilý výraz a mířím zbraní na jednu osobu. Na tu, tak známou osobu. Té osobě, které jsem dala co jsem mohla. Mou ochotu a lásku. V místnosti je poněkud šero. Taky aby ne. Je to doupě mafiánského bosse. Okna jsou zazděny, po zdech jsou vylepené plakáty nahých žen z časopisu Playboy, uprostřed místnosti dominuje pohovka s menší televizí a na malém stolku jsou položeny tři svíčky světélkující v té tmě. I když vidím jen obrys té postavy, stále vím o koho se jedná. Jeho vůně, jeho smyslná aura a ty hypnotizující oči. Nikdo jiný by to nemohl být, než on. Můj vážný výraz ho ujišťuje o tom, že tu nejsem z dobré vůle. Nadechnu se. Už stojím svědomitě a jsem v pořádku. Zbraň třímám v rukou a brní mě prst na spoušti.
„Co tu děláš Claire?“ uslyším jeho hlas. Tak sametový a zároveň hrubý. Plný dospělosti a klidnosti.
„Co myslíš, asi bych tu jen tak nestála, se zbraní mířenou na tebe,“ procedím mezi zuby a stále mířím mou berettou s 9 mm na něj. On nejevil nějakou nervozitu, ale stále nehybně stál a nic nedělal. Bylo mi jasné, že mu to v hlavě šrotuje, jak by mě dostal k zemi a ještě tady při té tmě. Celkem blbá pozice uvědomím si.
„Chceš mě zabít i přesto všechno ?“ zeptá se do tmy. Trochu se zamračím, protože se mi nelíbí ty jeho otázky.
„To všechno je už minulost a za tou já se neotáčím, nepřináší to štěstí.“ syknu svědomitě.
„Jenže tím nic nevyřešíš Claire, ale jestli ti to udělá dobře, tak střílej…“ hlesne a popojde dva kroky ke mně blíže. Už mu vidím lépe do tváře. Už mě opět uhranuly ty jeho oči, ale ne, já se nedám. „Nemáš na to, abys mě zabila. Na to nemáš srdce.“ řekne s pohledem na mě.
„Moje srdce je zlomené, za to co jsi všechno udělal. Co jsi mě udělal.“ obořím se.
„Měla by ses otočit a odejít, dokud je čas.“
„Vyhrožuješ mi ?“ „
To jsem neřekl.“ opáčí. Propalujeme se pohledy a ani jeden neustoupí v očním kontaktu.
„Řekni proč. Proč jsi toho tolik udělal ?“ optám se.
„Neznám odpovědi, ale pár věcí mi stálo v cestě.“ odpoví prostě.
„Tahle konverzace nemá cenu, udělám to kvůli čemu jsem přišla.“ syknu a namířím mu zbraní na hlavu. Už jsem rozhodnutá zmáčknout spoušť. Už to bude.
„Denne ? Jsem doma…“ uslyším ženský hlas od dveří, pár kroků zamnou. A pak se všechno událo v rychlosti. Denn na to, využil šance mé nepozornosti a skočil na mě, aby mě zbavil té zbraně. Prali jsme se o ni a převalovali se po sobě. A najednou…padl výstřel. 


6 měsíců předtím 


„Tak jak se ti tam líbí?“
„Ale tak na to, že tu jsem necelý den, líbí se mi tu.“
„A co chlapi? Jsou tam?“
„Jane, New York nemá nouzi o muže.“ syknu a pomyslím si, na co zase má nejlepší kamarádka nemyslí.
„No jo, někdy stejně přijedu na návštěvu. Poznat nějakého Newyorčana.“ mlaskne blaženě při té představě do telefonu Jane.
„No a jak ti jde vybalování?“ dodá ještě.
„Jo už mám skoro vše vybalené, srovnané, uklizené.“ odpovím a koukám se na ten nepořádek okolo.
„Hej tomu nevěřím. Ty? Taková bordelářka? Máš ráda svůj chaos a ještě budeš uklízet. To silně pochybuji.“ zauvažuje Jane. Kruci, jak to že mě tolik zná.
„No hele musím končit. Čeká mě ještě schůzka, tak se měj.“ rozloučím se a položím hovor. Mobil hodím na sedačku a podívám se po místnosti. Byla to celkem rozlehlá moderní místnost. Obývací pokoj, hned vedle byla kuchyň a na druhé straně koupelna. U hlavních dveří byly další dvoje dveře, kde se nacházela ložnice a pracovna. Tento byt byl velmi pěkně zařízen. Tak zatím ho neplatím já, tak mi to nijak nevadí. Jsem tu pracovně. No a co vlastně dělám? Jsem soukromé očko, jedné detektivní agentury. Byla jsem na pár týdnů poslána sem do NY, kvůli jednomu zapeklitému případu. Nějaký muž si chtěl najmout detektiva a zaplatil velmi dobrou sumu, no a tak jsem tady. Zaplatil mi i tenhle byt. Samozřejmě nejdřív byl ověřen, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Je to starosta nějakého spolku, pro ochranu zvířat, nebo něco takového. Za hodinu mám s ním schůzku v central parku. Můžu doufat, že se tam do té hodiny dostanu.
Nechám věci poházené tak jak jsou, čapnu černé sáčko, klíče od bytu, mobil a odejdu. Dojdu k výtahu a z 10 patra sjedu až dolů na recepci. Vyjdu ven, kde stojí alej taxíků. Nastoupím do jednoho a řidiči řeknu směr central park.
O necelých deset minut se ocitnu u něj. Taxikáři zaplatím pár dolarů a vejdu do parku. Všude jsou nějací lidé. Maminky s dětmi, pejskaři, zamilované páry a staří lidé. No prostě najde se tu od každé kategorie někdo. Akorát já musím najít svého člověka. Vím jak vypadá, viděla jsem ho na fotografiích a mluvila s ním po telefonu. Dojdu k jedné z fontán, kde je určené místo našeho setkání. Posadím se na lavičku opodál té fontány a vyhlížím.
„Vy budete slečna Wiliamsová, že?“ ozve se vedle mě. Lehce nadskočím, ale nedám to na sobě najevo.
„Ano, a vy budete pan Morly.“ odpovím okamžitě, jak spatřím vedle sebe muže v saku. Jen kývne. „Jestli dovolíte, šel bych se posadit někam do kavárny, co vy na to ?“ nabídne mi s vřelým úsměvem. Kývnu a úsměv oplatím. Mlčky projdeme celý park a ocitneme se na druhé straně NY. Zajdeme do nejbližší kavárny a usadíme se v rohu.
„Jak se vám líbí byt?“ optá se.
„Je velmi moderní.“ konstatuji. Na to přijde číšnice a otáže se nás co si budeme přát.
„Dejte nám dvě rozpustné kávy.“ řekne resignovaně a ani jsem si nevybrala. Okey, takže jedeme tady podle pána.
„Tak můžeme přejít k mé práci?“ nakousnu důvod naší schůze. Kývne a ze svého černého kufříku, který si celou dobu nesl, vytáhne velkou obálku.
„Mám podezření, že můj syn se zapletl do mafie.“ oznámí. Obálku převezmu a vytáhnu všechen obsah. Jsou tam celkem tři fotky. Jedna fotka je s jeho synem, jak vypadá. Druhá fotka je, jak nastupuje do černé nablýskané dodávky. A ta třetí, jak hovoří s nějakým vysokým mužem v černém saku a černými brýlemi.
„Tyto dvě fotky pořídil detektiv před vámi, ale práci nedokončil.“ zmíní se důležitě a cítím jeho vážný pohled. S otázkou v očích se na něj podívám.
„Umřel. Měl autonehodu.“ odpověděl. Toho se trošku uleknu a začnu hnedka uvažovat nad tím, jestli to byla vůbec nehoda. Číšnice nám na stoleček položí kávu a odejde.
„Kolik je vašemu synovi?“ zeptám se.
„Předevčírem mu bylo 18 let.“
„A zeptal jste se ho někdy na mafii?“
„Samozřejmě, že ne. Domů ani moc nechodí. Snad jen když nejsem doma. Naposled jsem ho viděl před třemi dny, kdy jsem ho potkal na ulici. Byl opilý a křičel něco o pomstě.“ rozhodí nechápavě rucemi a vypadá jako klasický zhrzený rodič.
„Jak dlouho myslíte, že má něco společného s mafií?“ zeptám se na další.
„Už asi půl roku.“ odpoví a napije se kávy.
„A co budete dělat, když to bude pravda, že je třeba zapletený s drogami?“
„O tom jsem ještě neuvažoval. Ale zničit ten jejich spolek není špatný nápad. Potřebuji jen potvrzení, a taky jejich doupě a něco o nich vypátrat. Požádal jsem o nejlepšího detektiva, tak doufám, že přinesete výsledky.“ hlesne vážně. Kývnu, jako náznak spolehnutí.
„Chodí váš syn, do nějakého klubu po nocích?“ Pan Morly se na chvíli zamyslí.
„Vlastně ano, ten detektiv před vámi zjistil, že chodí do dvou klubů. Jeden z nich je vyhlášený bordel v NY a ten druhý nevím. Ale doma mám uložené zápisky, co si všechno zapisoval ten detektiv. Mohu vám to přinést, třeba vám to pomůže.“
„To by bylo skvělé.“ usoudím a kopnu do sebe to kafe.
„No jestli mě omluvíte. Musím jít, mám ještě pár povinností, abych se mohla vrhnout na váš případ. Kdyby se třeba váš syn objevil, nebo cokoliv jiného stalo, mé číslo znáte.“ řeknu a začnu štrachat po kapsách nějaké peníze.
„To je dobré, zaplatím to.“ řekne Morly s úsměvem a rukou udělá takové to gesto „kašli na to“. Trošku se zastydím, že mi vše platí.
„Tak děkuji. Nashledanou.“ řeknu s rozloučením a odejdu. Vydám se po ulici s úmyslem kouknout se po krámech. V kapse jsem měla pár drobných a kreditní kartu, takže žádný problém nakupování. Sháním něco nového do mého velkého šatníku, ale nikde nic moc. Mám vytříbený vkus. Po hodině a půl chození po krámech, mě to přestane bavit. Taxíkem se dostanu ,,domů,,. Když si to štráduji k výtahu přeruší mě oslovení recepční.
„Slečna Williamsová?“ odchytne si mě recepční mým jménem.
„Ano?“ kývnu.
„Máte tu balík. Je poslaný z New Jersey.“
„Aaaah ano.“ odpovím a rozejdu se k recepci. Recepční mezitím dojde za přepážku a zpod přepážky vytáhne velký balík.
„Tady mi to akorát podepište.“ řekne a ukáže mi papír s linkou na podpis. Udělám nějaký čaropis a převezmu balík. Je celkem těžký, ale je mi jasné co obsahuje. Výtahem vyjedu do desátého patra a odemknu si. Zabouchnu za sebou dveře a balík položím na pohovku. Sundám ze sebe to černé sako a balík rozervu. Usměji se nad obsahem. Je to tam digitální fotoaparát s nejnovější čočkou. Pak dalekohled a tři zbraně. Dvě Berrety a jedna Gamo PX. Plus k tomu hromada krabiček s kulkami. Divím se, že to tak rychle přišlo, protože než takovýhle balík projde ministerstvem obrany a pak přes balíkovou poštu. Dostanu chuť na něco k jídlu a tak se odeberu do kuchyně. Všimnu si záznamníku blikajícího, který je položený na ledničce. Zapnu ho.
„Máte jednu hlasovou zprávu.“ ozve se nahraný hlas záznamníku. Stisknu play.
„Claire ??? Už jsi dorazila do New Yorku, co takhle se ozvat? Máme o tebe strach?!“ píp, konec zprávy. Pro kroutím očima, jak moje mamka může být dotěrná. Nakouknu do ledničky a uvědomím si, že jsem čerstvě přistěhovaná, tudíž moje lednička je prázdná. Vzpomenu si že o blok dál je nějaký krám s jídlem, takže se tam stavím. Zase si nazuji boty typu konverse a vyjdu z bytu. O necelou hodinu se vrátím se dvěmi taškami, plný jídla. Vyložím to všechno do ledničky a po té si udělám další kafe. Usadím se v křesle a k sobě si vezmu tu velkou obálku s materiály. Vytáhnu ty fotky a prohlížím si je důkladně. Nic určitého nezjistím, snad jen, že synáček pana Morlyho bude do drog. Vytáhnu ještě jeden list. Obsahuje základní informace o něm. Jméno, bydliště, věk, datum narození, škola, stav a podobně. Jmenuje se James Morly. Začnu uvažovat o tom, že bych se dnes podívala do jednoho z těch klubů, kde James tráví večery. No a pak si uvědomím, něco celkem blbého. Potřebovala bych auto. Nepotřebuji se stále vozit taxíkem. Čapnu do ruky mobil a sjedu výtahem dolů na recepci.
„Promiňte mladá paní, ale mohla by jste mi poradit, kde bych si mohla vypůjčit auto?“ zeptám se recepční. Recepční se zamyslí a pak vytáhne jakousi bichli. Je to telefonní seznam. Zalistuje se a pak ho točí čelem ke mně.
„Tady na té stránce, máte půjčky aut.“ řekne ochotně. Zadívám se na tu stránku. Je tam aspoň 15 takových firem, ale vybrat si nějak nemůžu.
„Doporučila bych vám, hnedka tu první.“ poradí mi recepční, ihned, jak uvidí můj nerozhodný kukuč. Vytočím to číslo a začnu přešlapovat sem a tam.
„Dovolali jste se na linku Vypůjčená kára. Prosím?“ ozve se milý hlas.
„Dobrý den. Potřebovala bych nějaké auto aspoň na měsíc?“ hlesnu.
„Dobrá a nějaká představa o ceně a typu auta?“
„No cena, nějaká přijatelnější.¨
„Platit půjčku toho auta, můžete až den kdy ho budete vracet. Samozřejmě, ale při podepsání několika důležitých papírů. Jakou máte představu auta?“
„Auta? Ehhhh.¨ zamyslím se.
„Třeba Audi?“ zeptám se. Slečna není z levného kraje.
„Dobrá. Máme tu několik typů.“
„Stačí mi A5.“ skočím mu do řeči.
„Dobrá slečno. Teďka mi řekněte adresu, kam máme dovést auto a do hodiny by jste ho tam měla mít, pokud sídlíte v New Yorku.“ řekne. Nadiktuji příslušnou adresu a vyčkávám před budovou. Do hodiny přijede velký vůz, něco jako odtahová služba. A na něm vidím mé nové autíčko. Černá audi, A5. Jen vidím jak se leskne, tuším že cena nebude přívětivá, ale co se dá dělat. Po vyřešení tohoto případu, si to budu moct dovolit. Když ten odtahovák zastaví přede mnou, z něho vystoupí urostlý chlápek s několika štusy papírů v ruce. Předá mi klíče a začne vysvětlovat postup placení a podobně. Dobrou půlhodinu tam s ním stojím a řeším všechno podepisování a podobně. Mají to hodně dobře vymyšlené. Po dvou hodinách se dostanu zpátky do bytu a udivím se, že je už půl deváté večer. Najím se, osprchuji se a začnu uvažovat co na sebe, když jdu navštívit bordel. Zavítám do velkého šatníku a začnu se v něm přehrabovat. Když jdu do takového klubu, nemůžu tam na sobě upozorňovat. Takže musím vypadat jak lehká dívka. Nad výběrem oblečení se fakt vyžiji. Černá sukně, fialový korzet bez ramínek, síťované silonky a kozačky leskle černé. Netuším, jak něco takového vůbec můžu mít v šatníku. Jsem nestyda. Kdyby mě takhle viděla má drahá maminka, asi by dostala infarkt. Do kabelky narvu pár bankovek, plus klíče od auta a nesmím zapomenout aspoň na jednu berretu. Ani se nenaději a je deset hodin večer. Když nasednu do auta. Lehce se zachvěji. Toto auto jsem si vždy přála, ale s mým kontem jsem si ho doposud nemohla dopřát. Rozjedu se a podle značek a billboardů se dostanu až k části města, kde jsou spíše mladí lidé, nadupané káry, a holky se sukněmi. A pak si všimnu toho velkého nápisu na jedné velké budově. ,,Girlicious,, přečtu nahlas neonový nápis. Usoudím, že to bude ono a zaparkuji a kousek dál. Čapnu kabelku a vystoupím z auta. Zamknu ho a jdu pomalu k tomu klubu. No ono to ani rychle nejde na těch podpatkách, ale pro peníze si něco vytrpět musím. Projdu mezi čtyřmi bodyguardy a vejdu do velkých dveří. Pak jakousi chodbou osvícenými modrými světly. Otevřou se další dveře a ocitnu se v obrovské místnosti. Zalapu po dechu, jak je to rozlehlé. Začnu uvažovat nad tím, že tady Jamese jen tak nenajdu. Po celém sále se nachází aspoň 20 výstupků s tyčemi, pak velký bar, výstupek se třemi DJ, velkým parketem na tanec a dalším barem. Pak si všimnu dalšího patra se schodišti z každé strany. Tam jsou stolky s křesílky pro uzavřenou společnost. Taky si nejde nevšimnout číšnic nahoře bez. Pak značky s významem WC a taky tam osvětluje značka, na které je napsané pokoje. No na co asi. 
To porozhlížení mě přestane bavit a rozejdu se do davu. Hnedka zajdu k baru, překvapivě se mě ujme nějaký barman. Požádám ho o džus. No nemůžu pít, když pak řídím. Do velké sklenice nalije pomerančový džus a s úsměvem mi ho podá. Zadívám se na balkónek a uvidím tam několik lidí. „Běžte tam slečno, tam budete vítána.“ hlesne nějaký muž vedle mě. Působí divně. Nagelované blonďaté vlásky, modrá kukadla, svítivě modrá bunda, na krku několik přívěsků a po tetovanou celou pravou ruku.
„A jdete se mnou?“ zamrkám svými dlouhými nalepovacími řasy. Ten chlápek se zvedne a chytne mě za ruku. Táhne mě za sebou a prodírá se davem. Dostaneme se k jednomu z těch schodišť. Když vystoupáme nahoru mezitím si mě přitáhne blíž a chytne za boky. Procházíme mezi stolky. Všimnu si, že u několika stolků sedí starší chlapi a věnují pozornost mladým dámám. Muž po mém boku mě zavede dál, až k jednomu většímu stolu, kde sedí aspoň 15 lidí.
„Ducky, no nazdar chlape. Dlouho jsi tu nebyl.“ křikl jeden z těch lidí. Údajný Kachňák se usmál a objal se s několika příslušníky toho stolu. Oni udělají místo na pohovce, která tam je a já s Duckym se usadíme mezi ně.
„Koukám, že máš stále skvělý vkus.“ řekne jakýsi mladík.
„Já mám čuch, na pořádné holky.“ povytáhne si své ego a dá svoji ruku okolo mých ramen.
„Není snad pod zákonem ne?“ rýpne si opět ten mladík. O co, že jsem byla starší než ten puberťák! „Hele tenkrát to byla fakt náhoda, nemůžu za to, že ta holka vypadala tak dospěle. A vůbec kolik ti je zlato?“ zeptá se mimo to.
„24.“ odpovím popravdě.
„No vidíš.“ opáčí Ducky na mladíka.
„A jak se jmenuješ kočko?“ zeptá se mladík.
„Tracy.“ vypálím hnedka.
„Hm Tracy, pěkný jméno. Já jsem James.“ hlesne a podá mi ruku. A najednou mi blikne. BINGO. Padl mi rovnou do ruky, jak lehké. Ruku přijmu a usměji se. Jamesovi přistane pohlavek na hlavě. „Au, co je…“ sykne James a koukne na hromotluka vedle něj.
„Hnedka vyzradíš své jméno!“ ucedí hromotluk a zpraží mě pohledem.
„Ale prosím tě, je to jen děvka.“ utrousí James. A to mě trošku nadzvedne. Všichni se na mě podívají.
„To nebylo hezký Jamesi!“ utrousí Ducky a přitáhne si mě k sobě blíž. No jo, můj velký ochránce. „Ale dyť je to děvka, ne snad?“ sykne paličatě. To už ale nevydržím a vyletí mi ruka.
*plesk*
Ozve se a moje ruka je otisknuta na jeho tváři. U stolku nastane hrobové ticho. Pak se začne Ducky smát a na to i ostatní. James je zuřivostí bez sebe, že mu to nandala holka.
„Ty couro jedna, já tě…“ sykne a už si vytahuje pistoli z opasku a míří ji na mě. Ale v tom mu zabraní něčí ruka na jeho pistoli.
„Jamesi uklidni se laskavě, nejsi tu pro střílení holek.“ uslyším jeho hlas. Je to taky nějaký muž, ani jsem si ho nevšimla, že by tu s námi seděl. Musel asi přijít zrovna. Stojí ke mně zády.
„Hej, Denne jdeš pozdě.“ utrousí jízlivě Ducky vedle mě. Oslovený Denn se k nám otočí. A pak už mě snad nezajímá nic jiného. Černé vlasy, lehce rozcuchané mu padají do tváře, tmavé oči, dokonalá tvář záporáka. Oh, Záporáci! Po pravé straně krku vytetovaný jakýsi ornament. Na sobě měl černé sako, pod tím bílý nátělník, kde bylo vidět jeho dokonalé tělo a na krku se blýskal jeho řetízek. Vyschlo mi v krku a nebyla jsem schopna slova. Setkali jsme se pohledy, snad jen na chvíli, ale pak se usadil ke stolu a začal něco říkat Jamesovi…