Jar of hearts - kapitola dvanáctá

Jar of hearts
Kapitola dvanáctá



„Co se děje?“ zeptá se Samuel, když si všimne mého výrazu, když se zmíní o Castielovi. Nevěřila jsem, že na něj ještě někdy narazím. Bylo to mé první zabití původního. V té době jsem samozřejmě nevěděla, že původním se musí odejmout srdce. Pamatuji si, jak jsme s bratrem sháněli kouzlo, kterým bychom ho ovlivnili. A taky, že se nám to povedlo. V tu chvíli, kdy mu má stříbrná kulka projela hlavou – jo, byl to skvělý pocit, ze zabití původního upíra a teď?! Teď vím, že ihned, jak mě spatří, tak mě vysaje jako pikao.
„No...já už jsem s Castielem měla tu čest.“ přiznám se a poleje mě vlna nervozity.
„Jo já vím.“ kývne Samuel.
„Co ty nevíš, mi řekni!“ rýpnu si do něj.
„No co...viděl jsem to ve tvých vzpomínkách. Viděl jsem, jak jste ho přechytračili a „zabili“.“
„Jo to mi došlo, že to víš z mých vzpomínek.“ odpovím si spíše pro sebe a po očku pozoruji zmršené tělo na zemi.
„Co s ním teď bude?“ otáži se zvědavě a zkřížím ruce na prsou.
„Zpopelní se. Teď už se může. Už nám není k ničemu.“ odpoví Samuel a též se ohlédne na tělo na zemi.
„A co bude se mnou?“
„To se ještě uvidí.“ pokrčí rameny Samuel a přejde k tělu.


Mezitím, co Samuel zmizel kamsi s mrtvým tělem, já jsem zašla zpět do svého pokoje. Měla jsem hlavu nadupanou, jak míč a potřebovala jsem nachvilku vyfouknout. Pobírám za poslední dny moc informací a nevím, čemu rozumět, koho odsoudit, či komu věřit. Je to moc, na můj malý ubohý mozeček. Avšak, nejvíce mými myšlenkami probíhá právě ona teorie o záměně duší tří existencí. Upír, vampír a člověk. Tak rozdílné životy.
Najednou ucítím u dveří Charlesovu energii.
„Pojď dál.“ vyhrknu ještě před tím, než se odhodlá zaťukat.
„Jsi čím dál tím bystřejší.“ udiví se Charles, když vejde dovnitř. Tiše za sebou zavře a opět začne rozmisťovat tu latinskou srajdu. Je to tak i lepší. Můžeme si povídat, jak chceme.
„Jo, taky se mi zdá.“ usoudím a z pozice ležmo se posadím, aby si Charles měl kam sednout.
„Stoprocentně nebudeš obyčejná.“ řekne sebejistě Charles a to mi trochu nahání strach. Co když budu opravdu něco výjimečného. Nikdy se odsud nedostanu. Plán sice byl takový, že se zjistí co se mnou je, ale ten zbytek jsme nijak nedomysleli.
„Stýská se mi po bratrovi.“ utrousím posmutněle a přitáhnu si k sobě nohy.
„Mě se taky stýská po domově.“ přizná se Charles a pohodlně se posadí na postel.
„Myslím, nebo spíše, mám takový pocit, že tato situace nedopadne dobře. Pro mě.“ vyjádřím svůj názor, jsem zvědavá co mi k tomu řekne.
„No...popravdě si myslím, že to dobře nedopadne, pro nás oba.“ uchechtne se sarkasticky Charles a prsty si promne oči.
„Utečeme.“ obořím se s plánem A.
„Cože?“
„Slyšel jsi dobře. Pokud nám něco hrozí, měli bychom si dát zpátečku a co nejdříve odsud zmizet. Ano, zajímalo mě, co to se mnou teda je, ale jestli to má stát můj život, tak to teda ne.“
„Roxanne, odsud se nedá jen tak utéct. A i kdybychom se nám to povedlo, určitě by po nás pátrali.“ začne mi vymlouvat Charles můj nápad. Je vidět, že se mu to nelíbí.
„Tak mi řekni, co jiného chceš dělat? Myslím, že jiná možnost tu opravdu není.“
„A co využít tvého kamaráda Samuela?“ navrhne Charles.
„Mého kamaráda? Charlesi, znám ho teprve den. Nevěřil by mi ani za mák a navíc, je nadmíru inteligentní a je to médium. Takže, nic lepšího tě nenapadá?“ obořím se do něj jízlivě.
„Právě, že nenapadá.“ rozhodí obranně rucemi Charles.
„Hm, zřejmě si budeme muset počkat na rozbor mé DNA a pak budeme jednat. Třeba to nebude tak hrozné, jak předpokládám.“ uklidním se méně možnými tlachy. Najednou se otevřou dveře a v nich se objeví Samuel. Necítím jeho energii ani auru. Naprosto nic. Oba dva ztichneme a zíráme na něj. On za sebou zavře a vážným výrazem na nás dva pohlíží. Přistihl nás při činu. On prolomí to bezradné ticho, jako první.
„Charlesi, nech nás o samotě.“ řekne Samuel směrem k Charlesovi, ale ten se z místa ani nehne. Samuel se na něj následně ohlédne.
„Mě se do hlavy nepodíváš, jsem starší než ty.“ odsekne mu Charles, když ucítí menší tlak v jeho vědomí.
„Charlesi. Můžeš jít, kdyby něco, zavolám tě.“ ujistím Charlese a položím mu dlaň na rameno, abych ho tím ujistila. On si mě naoplátku nevěřícně změří, následně Samuela a pak se teda zvedne. Nuceně, ale zvedne. Pomalými kroky projde kolem Samuela a tvář nechává kamennou. Pak zmizí za dveřmi.
„Co je?“ obořím se na něj ihned nepříjemně. On na mě celou dobu naštvaně zírá a působí na mě nepřátelským dojmem.
„Tak my ti chceme pomoct a ty si tu plánuješ útěk.“ řekne káravým tónem Samuel a stále stojí na místě.
„Do toho ti nic není.“ odseknu ihned.
„Právě, že je. Nejsem tady kvůli mrtvolám, ale kvůli tobě.“
„Jsi tady na rozkaz Williama, tak zase tolik nedělej jo. A to co si chystám, tak do toho ti nic není Samueli. Jsem svobodný člověk, který zná svá práva.“ začnu se bránit a náhle si uvědomím, co jsem řekla.
„Heh. Ale ty už nejsi člověk. Jsi upír. Musíš se řídit upírskými zákony.“
„Já jsem svůj zákon. Já rozhoduji o tom, co mohu a co ne. Furt to jsem já a ne nějaká svatopaničská vysávka.“ odpovím ihned a postavím se na nohy. Bojuje se mi tak o své vlastní já mnohem lépe.
„Furt to nechápeš Roxanne.“ zakroutí hlavou Samuel a udělá ze mě totálního blbce.
„Ne ty to nechápeš Samueli! Nech mě být! Já totiž nestojím o tvou pomoc, aby bylo jasno.“ odseknu a věděla jsem, že v tu chvíli neříkám pravdu.
„Právě, že stojíš. Tvá duše mě potřebuje.“ vyvrátí mi má slova a přistoupí pár kroků blíže.
„Sakra, už toho mám dost. Odejdi!“ vyhrknu vážně a ukážu prstem směrem na dveře. Nechci slyšet snůžku dalších keců, kterým ani neporozumím. To už fakt ne. Na to Samuel ke mně přistoupí a obejme. Najednou ucítím, jak se jeho duše proplete s mou a ucítím obrovské uvolnění. Jako kdyby ze mě spadlo všechno. Všechno zátiší světa. Přejde mě i zloba a rozčílení. Jen tam tak stojím a nechám se objímat tím záhadným mužem. Po chvilce se odkloní na zpět a podívá se mi do očí. Jako kdyby zase něco hledal.
„Tvé oči jsou načervenalé.“ konstatuje najednou Samuel a je vidět, že je zaskočený.
„Co?“ nechápu, odtrhnu se od něj a přejdu rychlými kroky do koupelny k zrcadlu. Měl pravdu. Mé oči jsou lehce zbarvené do ruda. To nevypadá dobře. Vidím to u sebe poprvé.
„Co se to se mnou děje?“ vyřknu otázku do pokoje. Samuel ihned přijde a nejistě se dívá na můj odraz v zrcadle.
„Vypadá to, že procházíš další fází.“
„Cože? Proč? Jak to?!“ nechápu a ustaraně se začnu prohlížet. Dokonce si prohlédnu mé zuby, které jsou naštěstí na svém místě, nemám chuť ani žízeň po krvi, tak co se sakra děje.
„Asi jsem to způsobil já. Uvolnil jsem ti tělo od toho napětí, které si v sobě měla. A to možná způsobilo tohle.“
„Pane Bože, já už ničemu nerozumím.“ utrousím nešťastně. Že mě bráška raději nezabil, ušetřil by mě všech těhlech chujovin!
„Aaaaach!“ vyhrknu bolestně zničeho nic. Ucítím prudkou pálivou bolest pod krkem. Když rozepnu košili, uvidím abdnomen, jak mi spaluje kůži. Okamžitě ho chci ze sebe strhnout, ale jakoby se mi přilepil k hrdlu.
„Sundej to ze mě!“ zakřičím bolestně a Samuel mi začne ihned pomáhat s odstraněním abdnomenu z mého těla. Cítím, jak se bolest rozlézá pomalu po celém těle a já upadnu na zem v neskutečných křečích celého těla. Samuel se pokouší strhnout ho z mého krku, ale nejde mu tu. Pak začne něco šeptat latinsky a svými dlaněmi mi začne přejíždět po těle, avšak to vůbec nepomáhá. Stále se svíjím v bolestech na zemi a po tvářích mi pomalu tečou krvavé slzy bolesti. Najednou se ozve tříštivej cinkot, kdy se abdnomen rozletí na kousky a jeho části dopadnou na podlahu po celé koupelně. Z hluboka se nadechnu a ucítím zápach spálené kuže a masa z krku. Obrátí se mi z toho žaludek, ale naštěstí to zvládnu. Stále to bolí, pálí, ale není to tak prudké, jako když jsem měla na krku to svinstvo.
„Stále to bolí?“ zeptá se Samuel a zvedne můj obličej, aby se mi podíval na oči. Dle jeho výrazu, zřejmě nebyly uspokojivě hnědé, jako vždy.
„J-jo.“ utrousím přiškrceně. Bojím se i dýchat.
„Pojď, musíme za Williamem.“ rozhodne vážně Samuel a opatrně si mě chytne a vyzvedne do svého náručí.
„Nechci jít za ním. Zbláznil ses!“ dostanu ze sebe dotčeně, ale myslím, že na mé argumenty není bráno v potaz. Bolí mě vše, jak se se mnou jen Samuel pohne, ale musím to ustát. Musím! Ani nevím, jak, uvědomím si, že už jsme ve výtahu a vyjždíme zřejmě do nejvyššího patra, kde sídlí náš „king“. Po strašně dlouhé době uslyším cinknutí výtahu. Dveře se otevřou, ale cestu nám zaterasí pětičlenná ochranka upírů.
„Musím mluvit s Williamem!“ vyhrkne vážně Samuel a prosviští mezi nimi, avšak ochranka se ihned vydá za ním, že nemá povolení a ani právo s ním teď hovořit.
„Nechte mě být, copak nevidíte, že nesu polomrtvou Roxanne Brownovou!“ zasyčí na ně vážně a brání mě ve svém náručí stůj co stůj. Vyrazí ihned do prvních dveří, které nám přijdou do cesty a tak tak to ustojí ještě se mnou. Ocitneme se v jakémsi salónku, kde je vše v moderně ležérním stylu a samozřejmě s výhledem na celý starý New York.
Najednou ucítím pocit padání a taky, že jo. Zprudka spadnu na záda a ze mě vyjde tak akorát sten bolesti. Když se ohlédnu, co se to vlastně děje uvidím Samuela, jak se rve s upíry. Syčí po něm a jsou ve své úplné proměně.
„Co se to tady sakra děje?“ ozve se dunivý hlas po rozlehlém salónku. Na to se upíři okamžitě stáhnou a Samuel si otře koutek od krve. Všichni se na něj ohlédnou a já jediná se válím na zemi, jak lemra.
„Jsi v pořádku?“ přejde ke mně Samuel a pokusí se mě zvednout ze země. Na odpověď zasyčím jen bolestí.
„Tak odpoví mi někdo!“ řekne naštvaný William a nechápavě kouká po nás všech.
„Pane, vstoupili sem bez povolení a jejich aura není přátelská. On je rozzuřený.“ osočí jeden upír Samuela. Ne, ten kdo je tu rozzuřený, jsem spíše já, jsem přímo nasraná! Ti idioti se tu vybavují mezitím, co já tu bojuji s bolestmi snad všeho!
„Potřebuje tvoji krev Williame.“ řekne vážně Samuel, já jsem zaskočená a Williamovi naskočí jen pobavený úšklebek.
„Vážně?“ otáže se jako naschvál znovu a důležitě zkříží ruce na prsou. Idiot jeden povrchní a namyšlený! Mezitím, co mě Samuel přidržuje u sebe a vyměňuje si pohled s pobaveným Williamem, já si povšimnu přicházející mladé dívky. Překonám se přes bolest a více zvednu hlavu, abych na ni úplně viděla. Byla nádherná. Blonďaté dlouhé vlny ji spadali na hruď, měla bledou tvář, ale její růžové rty tomu kontrastovali. Byla oblečena do dlouhých bílých letních šatů, jako kdyby bylo počasí na tento ohoz. Pomalu se nesla salónkem až se připlížila k zádům Williama. On si ji všiml, ale stále neuhnul pohledem od nás. Čekal na to, až ho poprosím o jeho vlastní krev. Jenže mě, ani nehne!
„Můj pane?“ zazní otázka do hloubavého ticha z úst té dívky. Jak se dostala blíže k nám, teprve až pak si povšimnu jejích očí. Byly šedé. Nejen panenky, ale ona měla šedé úplně celé oči v důlkách. Vypadalo to nepřirozeně, strašidelně, záhadně a divně. Byla ovlivněná? Ovlivnil ji William, aby se z ní mohl napít? Byl to člověk! Prohlížela jsem si ji, pozorovala její pomalé pohyby a výraz naprosto mimo. Začalo mi hučet v hlavě, jako kdyby vedle mě projel vlak. Ucítím bolest na mrtvém srdci, ale nedám to najevo.
„Až mě poprosí, dám ji svou krev.“ řekne hrdě William.
„Williame, tohle není žádná hra...může umřít!“ vyjede po něm Samuel a ruku, kterou mě drží kolem pasu, sevře v pěst. Pak už nic neslyším, před očima se mi mlží obraz a myslím jen na jedno. Na tepající srdce a proudící krev v té mladé dívce. Ovládá mě ta bestie ve mně. Nesmím se dát! To nejde! Jenže... teď jsem moc slabá na jakýkoliv odpor mého vlastního já. Vzepřu se, poberu všechnu sílu do nohou, odrazím se a srazím k zemi dívku. Spadnu svou celou váhou na ní a z ní vyjde bolestivý a tíživý sten plný strachu a překvapení. Vše se odehraje tak náhle a rychle, že nikdo nestačí zasáhnout. Mé bestiální já se vydere na povrch, tesáky se proříznou zkrs dáseň a zasadí ostrou ránu do ramena dívky. Zakvílí bolestí a já ji začnu brát život. Její krev teče všude, jelikož jsem asi zasáhla tepnu, ale v tu chvíli mi to je opravdu jedno. Jednou rukou ji pevně chytnu za vlasy a stáhnu na pravou stranu, aby se mi odklonila a nemohla se bránit a tou druhou ji přidržuji rameno. Cuká sebou, šije, ale v zápětí ztratí vědomí. Náhle ucítím, jak mě něco silně zatáhne za pas a následně za vlasy, ale já se nedám a opravdu se ji držím, jak klíště. Pak dostanu ránu do zátylku a já bolestí stisknu ještě více a vyrvu té dívce kus masa z ramene. Tentorát jsem sražená k zemi já a jsem jak smyslů zbavená. Kouši, kopu, škrábu a křičím. Jak posednutá samotným ďáblem.
„Roxanne přestaň!“ neustále opakuje Samuel, který se mě pokouší uklidnit. Jediné co poznamenám je, že kolem mě je tak akorát zmatek. Hrstka upírů pomáhá Samuelovi mě zpacifikovat a ten zbytek přiskočil k dívce pokusit se ji zřejmě zachránit, nebo dodělat? Všude je krev, všude voní krev té dívky a já jsem naprosto zběsilá olíznout ještě kapičku její sladké pannenské krve.
„Ustupte!“ sykne naštvaně William svým upírům a postaví se přímo nade mě. Zuřivě na něj zírám a pokouším se vymanit z jakéhokoliv sevření. Najednou uvidím, jak si William vytáhne z poza saka stříbrnou dlouhou zbraň a namíří ji přímo na mě. Uslyším jen nesouhlasné NE od Samuela a následný výstřel. Pak...vše ustane do klidu a ticha.


http://www.google.cz/imgres?q=michael+fassbender&um=1&hl=cs&sa=N&biw=1366&bih=667&tbm=isch&tbnid=2-S22As5vivZLM:&imgrefurl=http://jerzygirl45.wordpress.com/2011/05/08/the-daily-hotness-michael-fassbender/&docid=fIRgt57AcWvymM&imgurl=http://jerzygirl45.files.wordpress.com/2011/05/fassbinder-20.jpg&w=450&h=300&ei=zPqOT8WEB4eRswbLypXZCQ&zoom=1&iact=hc&vpx=410&vpy=171&dur=487&hovh=151&hovw=191&tx=111&ty=103&sig=115196459741661894162&page=1&tbnh=151&tbnw=191&start=0&ndsp=19&ved=1t:429,r:2,s:0,i:70
> Tu máte odkaz, doufám, že půjde otevřít...je to fotografie, má představa o Samuelovi :)