Duše v zrcadle

Prolog

Kdo by ji hledal, našel by ji v malém podkrovním pokoji... zase.
Nebylo tu nic, žádný nábytek, jen koberec a stěny pokryté jejími kresbami. Bylo to jediné místo, kde si připadala živá. Bolest přeci znamenala, že ještě žije. Celý dům na ni padal, někdy měla pocit, že ji zadusí. Byl tichý, prázdný, neživý.
Seděla na širokém parapetu u okna a dívala se ven.
Tady by se mu líbilo, rád se díval z okna, když maloval.
Ne, nesměla na něho myslet, zakázala si to. Zničilo by ji to... on... on prostě není! V jejím životě není nikdo, jen ona, ona sama!
Nemysli, nemysli... jen seď a dívej se!
Opakovala si v duchu několikrát po sobě jako mantru.
Jen tady mohla trochu volněji dýchat, sem utíkala, když měla chuť křičet, rvát si vlasy hrůzou, chuť zemřít! Tady na zdech, byl její život. Její bolest, noční můry, její vzpomínky. Když myslela, že zešílí, malovala. Pomáhalo to. Když pak kresby pozorovala, připadalo jí, že nejsou její, že to prožil někdo jiný.
Sluneční paprsky přes sklo příjemně hřály. Zavřela oči a nechala je, aby jí hladily po tváři. Měla ráda podzim, hrál všemi barvami, a dnes byl opravdu vyvedený den.
Společně by vyběhli do zahrady, házeli by po sobě listím a smáli se... DOST!
Prudce otevřela oči, není žádné MY… je jen ONA!
Srdce jí tlouklo o poznání rychleji. Tohle nesmí, tohle ne… stálo ji mnoho sil, aby se dostala až sem, aby se dala dohromady.
Vzpomínala, jak na tom byla ještě před rokem, v jakém stavu ji našel Brumbál.

Když zůstala sama, když ji opustil poslední blízký člověk, zlomilo ji to úplně. Nemohla spát, noc ji děsila, prožívala v ní peklo. Skoro nejedla, stačilo pár týdnů a stal se z ní jen stín. Nikdo se o ni nestaral, nikdo ji nepostrádal. Kolikrát to chtěla skončit, ale nemohla. To bylo na tom nejhorší, nejkrutější… nemohla zemřít.
Byt opouštěla, jen pokud musela. Lidí na ulici si nevšímala, byla netečná ke všem a všemu.
A pak to uslyšela, klakson a kvílení brzd, náraz a tma. Probrala se v nemocnici, lékař říkal, že je zázrak že přežila.
ZÁZRAK? Jaký zázrak, ona přece nechtěla přežít!
Na pobyt v nemocnici si vzpomínala jen matně. Nespolupracovala, lékaři i sestry jí domlouvali, ale ona je neposlouchala. Museli ji živit uměle, byla netečná. Ošetřující lékař nechápal, že se tak rychle uzdravuje, z lékařského hlediska to bylo nemožné! Když tu ženu přivezli, neměla vůbec šanci přežít.
Ona, ale věděla proč, to její krev. Ten zázrak, jak tomu říkali - její prokletí, jak tomu říkala ona. I kdyby ji tam nechali ležet v krvi, nezemřela by. Kolikrát už v ruce držela nůž, kolikrát si otevřela žíly a kolikrát se opět zacelily. Matka jí říkávala, že je to dar, a ona tomu kdysi věřila. Věřila, že může pomoct, pomoct zachránit něčí život. Ale pak... pak přišla ta noc, noc hrůzy a ona zjistila, že... že selhala. Nezachránila jeden život!
Jelikož se její tělo uzdravilo opravdu „zázračně rychle“, ale lékaři si s její apatií nevěděli rady, přestěhovali ji do bloku C. Mezi pacienty, kteří trpěli posttraumatickým šokem, kde, jak doufali, se uzdraví také její „duše“. Marně. Jako by se někam propadla, našla uvnitř sebe kousíček místečka, kde nebylo nic, žádná bolest, žádná vzpomínka, žádná tvář, jen prázdno a nicota.
A tak skončila v ústavu pro chorobomyslné. Bylo jí to jedno. Strávila tam víc jak rok, než ji našel Brumbál. Nevěděla, jak to dokázal, ale dostal ji ven. Dal jí k dispozici tenhle dům, pomohl jí, vzkřísil ji.
Vytrhla se z myšlenek.
To bylo, už tak nesmí skončit, nesmí ho zklamat, tolik mu dlužila.
V okně spatřila svůj odraz, bylo jí teprve 35 let, vypadala jako dívka, co má život před sebou, a cítila se jako stařena, která všechnu sílu vloží do toho, aby mohla žít ještě další den!
Rozhlédla se po pokoji, dnes jí bylo lépe a cítila klid… po dlouhé době nemusela malovat. Ještě jednou se podívala z okna na sluncem zalitou zahradu a žloutnoucí listí třepetající se ve větru.
Zhluboka se nadechla a vstala. Byl čas jít.