Duše v zrcadle - 4. Pocity

4. Pocity

Hned tu noc, kdy se vrátila s Brumbálem domů, strávila v podkroví. Dívala se na svůj výtvor, ze zdi na ni hleděla podoba Remuse Lupina. Byl to jiný Lupin, netvářil se přátelsky, neusmíval se, byla to na půl stvůra, na půl člověk. Mimoděk si sáhla na krk... ten sen byl příšerný.

… Remus na ni čekal v lese, lákal ji k sobě, přátelsky se usmíval. Jeho oči byly tak upřímné, smutné a plné úzkosti. Došla až k němu, natáhl k ní ruku a něco jí říkal, ale jeho ústa byla němá. Už se téměř dotkla jeho dlaně, když se změnil. Změnil se v něco zrůdného, už to nebyl Remus, ale hleděly na ni krvavé, šílené oči, z tlamy na ni cenila ta stvůra tesáky a z hrdla se jí vydralo hrozivé zavytí. Linda chtěla utéct, ale jakoby jí nohy vzrostly do země. Vrhl se na ni, nemohla se bránit, jen křičela. Zuby pronikly hluboko do masa, nemohla dýchat, jak ji jeho čelisti tiskly hrdlo.
Prudce se posadila na posteli, ještě si rukama tiskla krk, nemohla popadnout dech, žaludek se jí bouřil. Rychle se nahnula z postele a vyzvracela se.

Odvrátila od kresby pohled, ten sen Lindou příliš otřásl. Často na Lupina myslela, věděla, že on ji tenkrát nenapadl, přesto se dalšího setkání s ním bála. Musela přemýšlet o tom, co se mezi nimi stalo. Ještě nikdy se nikomu nedostala tak hluboko při pouhém dotyku. Vždy se musela soustředit, aby mohla proniknout do cizího nitra. Možná to bylo tím, jak říkal Brumbál, příliš ji zaskočilo setkání s vlkodlakem.

Od návštěvy domu na Grimauldově náměstí, uběhlo pět dní a Linda se ještě pořádně nevyspala.
Ten hrozný sen se už neopakoval, přesto se jí každou další noc zjevovala tvář Remuse Lupina. Děsily ji jeho smutné, jakoby prosící, modré oči. Pokaždé se s trhnutím probudila.
Už neměla bezesný lektvar, nechtěla zase žádat Brumbála. Radil jí, aby se pokusila lektvar vysadit a napsat přímo Severusovi, to si už z nějakého důvodu netroufala.
Výsledkem bylo, že denně naspala jen několik hodin a cítila se mizerně a vyčerpaná.

* * *
Linda vyklízela svůj stůl a balila si věci, využila k tomu pauzu na oběd. Dnes byla naposledy v práci, strávila tu téměř dva roky, přece jen se těžko loučila. S Danem se dohodli, že po práci zajdou do nedaleké, příjemné hospůdky na sklenku vína. Chtěli jen tak posedět a povídat si. Linda byla ráda, potřebovala trochu rozptýlit, připadala si jako mátoha.
Rozhlížela se po pokoji, bylo jí smutno.
Co ji čeká na novém místě? Kingsley se jí líbil, ale věděla, že se s ním uvidí minimálně. A ostatní z řádu? Kdo ví, jak často je uvidí. Bála se samoty, zvykla si na přítele vedle sebe, Daniel jí bude chybět víc, než si chtěla připustit.
Nebude na to myslet, dělá to pro dobrou věc, dluží to Brumbálovi!
Právě zavřela krabici se svými věcmi, když se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále.”
Linda se překvapeně usmála, když poznala příchozího.
„Pane Gordone, dobrý den,” pozdravila a podala mu ruku. „Posaďte se,“ ukázala k místu u stolu.
„Ne, děkuji... já, slyšel jsem, že odcházíte a tak jsem vám přišel poděkovat.”
Lindu to trochu zaskočilo.
„Za co?” podivila se.
Gordon se zadíval trochu stranou a pak tiše dodal: “Nebýt vás, tak by Tobias neměl ani tátu.”
Nevěděla co na to říct, konejšivě se dotkla jeho paže.
„To si nemyslím, určitě byste se nakonec rozhodl správně, jste silný muž.”
„V tu chvíli ne… jsem vám vděčný, že jste mě probrala!” odpověděl a s vážným výrazem se jí díval do očí.
Linda poněkud zrozpačitěla.
„Ehm... dal jste synovi krásné jméno, Tobias,” pokusila se změnit téma.
„Je to mé druhé jméno, žena si to přála.” Gordonovi neušlo, jak znejistěla, trochu se pousmál.

„A jak se malému daří? Zůstanete v Londýně, nebo opustíte zemi?” zeptala se.
„Tobias je ještě příliš malý na cestování, prozatím zůstaneme v Londýně. Pokud byste někdy něco potřebovala, rád vám pomůžu,” ujistil ji a myslel to upřímně, díky téhle ženě měl svého syna.
„Děkuju, budu si to pamatovat, možná se nevidíme naposledy.”
„Možná. Budu už muset jít, tak hodně štěstí a na shledanou.”
„Vám taky, jsem ráda, že jste se zastavil. Na shledanou.”
Linda opět osaměla. Ještě chvíli nehnutě stála a dívala se na dveře, kterými muž odešel. Napadlo ji, jak krutě si s nimi osud zahrál, oba ztratili někoho drahého.

* * *
Právě probírala zdravotní dokumentace svých pacientů s doktorem Harrisnem, svým nástupcem, když zaslechli zaklepání a vzápětí se ve dveřích objevila Danielova hlava.
„Pardon, myslel jsem, že jsi už skončila, nebudu rušit.”
„Klidně zůstaňte, stejně jsme už končili,” usmál se Harris na kolegu a zvedal se k odchodu.
„Kdybyste ještě něco, cokoliv, potřeboval probrat, doktore Harrisi, zavolejte, ráda pomůžu,” dodala Linda ještě na adresu svého nástupce.
„Děkuji, jste laskavá,” usmál se nový lékař a nechal je o samotě.

„Je sympatický, mohl by tu vydržet,“ řekla uznale k Danielovi.
„V to doufám, že nepráskne do bot, jako ty,” ušklíbl se na oplátku.
„Vtipné!” Linda se unaveně protáhla v křesle a natáhla nohy před sebe.
„Vypadáš příšerně!” poznamenal a sedl si na místo, kde ještě před chvílí seděl doktor Harris.
„Dík, taky ti to sluší,” zabručela.
„Spíš vůbec?“
„Trochu,” přiznala. Viděla, jak si ji starostlivě prohlíží. „To zas přejde, jen je toho na mě moc.”
„No budiž, když to říkáš. Pozítří je ten večírek, doufám, že se do té doby dáš dohromady,” upozornil ji na blížící se oslavu.
„Neboj, budu jako rybička. Už končíš?”
„Jasně, přišel jsem vyzvednout tvoje věci a padáme. Zvu tě a povinně sníš večeři!” pohrozil jí s úsměvem.
Linda se na něho také usmála, opravdu jí bude chybět.

Sedli si ke stolu blízko krbu. Linda se ráda dívala do plamenů a také tam bylo příjemně teplo. Daniel jí galantně pomohl z kabátu a odsunul jí židli, někdo by si mohl myslet, že jsou milenci. Musela se té představě usmát.
V téhle hospůdce nebyla poprvé, její kamenné zdi, obloukové stropy, dřevěné stoly s lavicemi, krb, to vše na ni působilo velmi příjemným a útulným dojmem. Dan ji důvěrně pojmenoval “Sklípek” a vlastně měl pravdu, vypadalo to tu jako ve sklepení.

„Budete si přát?” zeptal se jich číšník.
„Dáme si Portské a jídelní lístek, prosím,” promluvil Dan a objednal jejich oblíbenou značku.
Linda chvíli studovala jednotlivá jídla, uvažovala nad salátem.
„A ne, aby to byl salát! Chci na tvém talíři vidět maso!” upozornil ji nekompromisně.
Linda se zasmála, odhadl ji přesně.
„Jistě, tati.”
Nakonec si objednala nějakou masovou směs s oblohou. Zdál se být spokojený.
„Kde vlastně bude ten večírek,” zeptala se.
„Nebuď zvědavá, je to překvapení. Vyzvednu tě večer v osm.”
„Mám se bát?”
„Určitě, dřív jak ráno tě nepropustíme,” ušklíbl se a zatvářil se tajemně.
Linda protočila oči a napila se vína, měla už druhou sklenku a cítila se příjemně.

„Víš, napadlo mě, že o tobě vlastně nic nevím, nikdy o sobě nemluvíš,” promluvil po chvíli o něco vážněji.
Podívala se na něho přes skleničku rudého vína.
„Nikdy ti to nevadilo.”
„Neříkám, že mi to vadí, jen... jen je to zvláštní pocit. Někdy se mi zdá, že patříš do jiného světa… jsi zvláštní.”
Linda se zakuckala, protože se právě napila… Je ten chlap jasnovidec?
Daniel se zasmál. „Moc kecám co? To bude tím vínem.”
„No, pěkně jsme popojeli. Domů jdeme pěšky, je ti to jasný,” upozornila ho přísně.
„S tím se počítá, rád se projdu.”
Chvilku mlčeli a popíjeli.
„Proč odcházíš pryč?” zeptal se najednou Daniel. Díval se na ni a ona nedokázala uhnout pohledem.
„Mám něco nevyřešeného ve svém životě... ehm… nevím, co ti na to říct.”
„Pravdu?” navrhnul.
„Je to pro tebe tak důležité?” vrátila mu trochu podrážděně. Co mu měla odpovědět?
„Jsi můj přítel, Lindo. Takže ano, myslím, že je to důležité, protože mi budeš zatraceně chybět.”
Linda si povzdechla a napila se pořádně vína.
„Někoho jsem ztratila, Dane, někoho, kdo pro mě znamenal všechno,” řekla mu tu podstatnou část pravdy. Upřeně si hleděli do očí, chytil ji za ruku a lehce stiskl, že rozumí.
„Já si to myslel, už nemusíš nic říkat, jen chci, abys byla v pořádku.”
„Děkuju ti.” Jeho upřímná starost ji dojala.
„Ale jdi, to přece přátelé dělají, otravují, vyzvídají a neustále jsou ti v patách. A víš ty co? Dáme si ještě lahev! Kdo ví, kdy se zase sejdeme, co říkáš?” Opět se usmíval.
Linda jen přikývla, hlavně, aby se byli schopni dostat vůbec domů, ale bylo jí s Danem dobře.

Jakmile otevřela oči, sykla bolestí a zase je rychle zavřela, třeštila jí hlava.
Tak to není dobré, ještě, že jsem dnes doma.
Pomyslela si, bylo to poněkud bolestivé ráno, ani nevěděla, kdy přišla domů. Po paměti nahmátla na nočním stolku budík. Kolik může být hodin? Zamžourala na ciferník. Cože?! To není možný. Promnula si oči, zdálo se jí, že špatně vidí - nevidí, ručičky opravdu ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Tak to se povedlo! Porazilo ji jen... kolik vlastně vypili lahví? No to je už jedno, ale když vypadá takhle po přátelské večeři, jak asi bude vypadat v neděli po večírku, jehož režii svěřila do rukou těch dvou ”bláznů”?

Pomalu vstala z postele, i tak měla pocit, že se jí rozskočí hlava.
Bože, už nikdy nebudu pít!
Došourala se do koupelny, pohledu do zrcadla se pečlivě vyhnula. Šla rovnou do sprchy. Umyla si vlasy a dlouhou dobu stála pod proudem vlažné vody, dokud ji neroztřásla zima a necítila se probraná natolik, aby byla schopná reálně uvažovat.
Spolkla dva prášky a uvařila si silnou kávu.
Dneska budu “mrtvá” po zbytek dne.
Měla pocit, že přes noc zestárla tak o čtyřicet let.
Na okno zaťukala sova. Linda ji vpustila dovnitř a převzala od ní vzkaz.

„Potřebuji, s tebou mluvit. Budu u tebe za patnáct minut.
S pozdravem A.B.“

Zírala na vzkaz. To se jí snad zdá!
Položila kus pergamenu na stůl a zaúpěla. Doufala, že jí řekne jen pár informací a nechá ji zase “tiše umírat a trpět“. Šla se do ložnice převléknout a trochu nalíčit, vypadala opravdu hrozně. Ještě použila sušící kouzlo na vlasy a stáhla je do dlouhého ohonu, na víc se nezmohla.
Brumbál byl přesný jako vždy. Jelikož společnými silami konečně zapracovali na základních, ochranných kouzlech, už se jí nezjevoval uprostřed pokoje, ale bouchal na dveře. Šla mu otevřít a pozvala ho dál.
„Dobrý den, stalo se snad něco?” zeptala se mdlým hlasem.
Brumbál se trochu při pohledu na Lindu zarazil, ale rozhodl se to nekomentovat.
„Nic se neděje, všechno v pořádku.”
„Posaďte se. Omluvte mě, nemám moc uklizeno.”
Rychle posbírala svoje svršky, co byly na křesle a pohovce, aby udělala Brumbálovi místo.
Ten se jen pousmál a sedl si na pohovku, aby na Lindu lépe viděl.
„Jde o to, že jsem mluvil s Kingsleym Pastorkem a máme se sejít za půl hodiny na Grimauldově náměstí,” prozradil důvod své nečekané návštěvy.
To je snad zlý sen, jak se má pro Merlina, v tomhle stavu přemístit?!
„Tak to mám štěstí, že jste se pro mě zastavil, kdybych se měla přemístit sama, určitě bych tam nedorazila celá!” ušklíbla se, ale hned na to sykla bolestí. Prášky samozřejmě ještě nezabraly.
Brumbál se očividně bavil, měla pocit, že do ní vidí jako do výkladní skříně.
„Samozřejmě, rád se s tebou přemístím. Můžeme?” vyzval ji a ukázal rukou směrem ke dveřím, jen lehce kývla na souhlas.

Bylo to strašné, daleko horší než poprvé. Zapotácela se a tentokrát ji žaludek neposlechl. Kocovina udělala své.
„To nic, to se občas stává,” chlácholil ji.
Linda by mu nejraději řekla něco od plic, za tu jeho optimistickou náladu, ale ovládla se.
Vešli do domu. Tentokrát, bez doprovodu urážek a jekotu paní Blackové.
Ulevilo se jí, když zjistila, že je v kuchyni Sirius sám, Remus tu dnes nebyl.
„Konečně nějaké rozptýlení, mám pocit, že se tady zblázním,” přivítal je Sirius.
„Máme se tu sejít s Pastorkem, prý má dobré zprávy,” vysvětlil mu Brumbál.
Sirius se pátravě podíval na Lindu, připadala mu od posledně ještě bledší a přepadlejší.
„U Merlina, vypadáš hůř než posledně,” poznamenal.
„Děkuju, to mi pomohlo,” ušklíbla se na něho a opatrně si sedla na židli u stolu.
Sirius se na ni díval a pak se rozesmál.
„Jsem ráda, že se bavíš. Tolik mě trápil pocit, že se tu nudíš,” utrousila sarkasticky.
Podepřela si hlavu o dlaně a zavřela oči. Měla co dělat, aby zklidnila žaludek.
Brumbál se také posadil a kývnul směrem k Lindě.
„Mám pocit, že tu někdo kapánek přebral. Nemáš tu, Siriusi, něco na zklidnění žaludku?” oslovil ho s neskrývaným pobavením.
Sirius se nepřestával šklebit a nalil si panáka whisky.
„Dáš si? Máš to napravit tím, čím si to pokazila,” přistrčil jí sklenku pod nos.
„Chceš mě zabít?” otřásla se a s odporem ji odstrčila.
„Jak chceš, podívám se po lektvaru na kocovinu.”
Po chvilce se vrátil s malou lahvičkou v ruce a podával ji Lindě.
„Na, to ti pomůže, sice Srabuse nemůžu vystát, ale v tomhle se vyzná,” řekl Sirius. On osobně by dal přednost whisky.
„Koho?” Nedošlo jí, o kom mluví.
„Snapea!”
„Aha.”
Otevřela lahvičku a naráz ji vypila, bylo to odporné, ale jestli jí to mělo postavit na nohy…
„Za chvilku ti bude dobře,” poznamenal Brumbál.
Měl pravdu, než přišel Kingsley, bylo jí už o hodně lépe.
„Rád vás opět vidím,” přivítal je srdečně.
„Mám dobré zprávy, Albusi, podařilo se mi dostat Lindu na Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, v druhém patře.” Sedl si vedle Brumbála a s díky přijal od Siriuse nalitou whisky.
Linda zpozorněla. Takže místo už by měla. Připadalo jí, že o něm už slyšela, ale od koho?
„Napadlo mě, že by bylo lepší, kdyby byla někomu nablízku,” pokračoval Kingsley, „a jelikož se vyzná v mudlovském světě, podařilo se mi, dostat ji k Arturovi.”
Aha pan Weasley. Potěšilo ji to.
„To bylo od tebe prozíravé, je dobře, že bude s Arturem. Moc ti děkuji, Kingsley,” usmál se spokojeně Brumbál. Dopadlo to lépe, než čekal.
„To je maličkost, musíme něco udělat, když je Popletal zaslepený a hluchý k varováním, že se Vy-víte-kdo vrátil,” pokrčil rameny Kingsley.
„Popletal je idiot, nevidí si ani na špičku vlastního nosu,” vyštěkl Sirius a opět si nalil.
Linda se na něho podívala. I přes to, co zažil, byl velice pohledný muž. Měl pronikavé, tmavé oči a černé, vlnité vlasy mu spadaly až na ramena. Zasekla se pohledem u jeho mírně rozhalené košile.
„Před tím, než mě zavřeli do Azkabanu, jsem vypadal o dost líp,” poznamenal pobaveně, když si všiml jejího upřeného pohledu.
Linda sebou trhla a odvrátila zrak od jeho hrudníku.
„Ehm... co - cože?”
Jejich oči se setkaly, v těch jeho bylo uličnictví.
„Nemohl jsem si nevšimnout tvého zkoumavého pohledu. Na svou obhajobu dodávám, že to kdysi bylo lepší.”
„Ne, vypadáš dobře, totiž… tedy...” zarazila se. U Merlina, co to plácá??
Měla pocit, že zrudla, Brumbál si najednou musel odkašlat a Kingsley očima přejížděl po kuchyni, jako by něco hledal.
Sirius tomu nasadil korunu. „Díky. Klidně můžeš přijít častěji… jsem tu tak sám,” protáhl a vyzývavě na ni mrkl.
Linda už raději neodpověděla.

„Abychom se vrátili k původnímu tématu,” začal opět Kingsley. „Lindo, v pondělí se dostavíš na ministerstvo. Vstupuje se tam telefonní budkou v jedné londýnské ulici, ukáži ti kde. Zvedneš sluchátko a vytočíš číslo 62442, nato se spustíš do Atria, tam budu na tebe čekat já, nebo Artur.”
Linda přikývla.
„V kolik mám přijít? A mám si něco vzít s sebou?” zeptala se.
„Dostav se v sedm ráno. Myslím si, že mimo hůlky nic jiného nepotřebuješ, Artur ti vše vysvětlí,” řekl Kingsley, přijal od Siriuse ještě jednu sklenku whisky a pohodlně se zapřel do židle.
„Tvým hlavním úkolem bude sledovat lidi kolem sebe a upozornit na případné nebezpečí. Odbor zneužívání mudlovských výtvorů je zástěrka pro případ, že by si tě chtěl někdo prověřit,” vysvětlil jí ještě Brumbál.
Linda si oddychla. Byla ráda, že už ví, co ji čeká.
„Takže musíme za každou cenu uhlídat tu věštbu,” ujišťovala se, zda dobře chápe.
Všichni souhlasně přikývli.
„Dobře. Měla bych vědět ještě něco?”
Kingsley se zamyslel: „Myslím, že prozatím je to všechno.”

Uběhla hodina, než si stačili vzájemně vyměnit svoje informace a probrat, co jim dělalo starosti. Brumbál se Siriusovi zmínil, že má Harry sny o Voldemortovi a navrhl, že by měl začít studovat Nitrobranu. Linda většinou jen poslouchala a občas zavadila pohledem o Siriuse.

„Budu muset už jít,” pronesl nakonec Kingsley a zvedl se k odchodu. „Siriusi, děkuju za whisky, přišla mi vhod.” Pak kývnul směrem k Lindě: “A my se uvidíme v pondělí.”
„Budu tam,” odpověděla mu.
Brumbál se také již zvedl.
„Také se už rozloučím, mám ještě něco na práci. Ještě tu zůstaneš?” zeptal se Lindy.
Než stačila odpovědět, promluvil na ni Sirius: „Nezdržíš se a nedáme si spolu čaj?”
Lindu to pozvání překvapilo.
„Já nevím, ehm… totiž, to bych mohla,” vykoktala ze sebe a omluvně se podívala po Brumbálovi.
„Jen klidně zůstaň a dělej Siriusovi společnost, alespoň nebude vrčet na svou samotu,” souhlasil víc než ochotně stařík a Lindě se zdálo, že zahlédla v jeho očích pobavený výraz.
„Tak zatím na shledanou,” rozloučila se.

Když osaměla se Siriusem, na okamžik zpanikařila.
Proč tu zůstala? Vždyť ho viděla po druhé v životě, nic o něm neví.
Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas: „Tak jak? Dáš si ten čaj?... Já tě neukousnu.”
Nahnul se k ní blíž, odděloval je pouze roh stolu.
„Co tím... jak to myslíš?” Linda si uvědomila jeho blízkost a trochu se odtáhla.
„No, zdálo se mi, jakoby si zalitovala, že si tu se mnou zůstala sama,” odpověděl jí na otázku a pozorně si ji prohlédl.
„Já jen... jen jsem si odvykla být s nějakým mužem, tedy s cizím mužem… ehm... sama,” nervózně si odkašlala, dnes už po několikáté.
„To je vidět, nemyslíš si, že je to škoda? To si na ně tak zanevřela?” Sirius vykouzlil konvici s čajem a nalil jí do šálku.
Linda poděkovala a napila se.
„To ani ne, spíš bych řekla, že nejsem ten tip, který muži vyhledávají. Nejsem moc dobrý společník,” poznamenala na vysvětlenou.
„Neřekl bych, jen nevědí jak se k tobě chovat. Máš v sobě něco tajemného a v očích se ti občas zračí bolest.”
Chvíli bylo ticho, cítila na sobě jeho pohled, proto raději zkoumala svůj šálek čaje. Najednou změnil téma hovoru.
„Bylo těžké se vrátit?” zajímal se.
„Bylo, ale Brumbál umí být velmi přesvědčivý,” zasmála se na něho.
„To ano, to umí! Víš, když jsem byl zavřený v Azkabanu, nepřál jsem si nic jiného než svobodu, začít žít, volně dýchat,” rozhlédl se smutně po kuchyni, „a skoro nic se nezměnilo.”
„Až to skončí, budeš konečně volný,” snažila se ho povzbudit.
„A skončí to vůbec?” I když se usmíval, jeho oči byly prázdné.

„Víš, chtěla jsem se na něco zeptat. Jak to vzal posledně Remus, říkal ti něco?” zeptala se a v hlase jí zněla nejistota.
„Remus je můj velmi dobrý přítel a opravdu dobrý člověk. On to chápe, ví jak je pro tebe těžké být v jeho společnosti. Chce to čas,” díval se jí tak upřeně do očí, že musela sklopit zrak.
„Nechci, aby se vedle mě cítil špatně, věřím, že je dobrý člověk, já jen nemůžu... musím si zvyknout. Asi máš pravdu, chce to čas, až ho uvidíš, mohl bys mu to říct?” požádala ho a nervózně poťukávala prsty o desku stolu.
Sirius jen přikývl, pak chtěl ještě něco dodat, ale někdo vešel do domu a chodbou se k nim blížily kroky.

Úzkou chodbou se k nim blížil Severus Snape. Když stanul ve dveřích do kuchyně, zarazila ho přítomnost mladé ženy v důvěrném rozhovoru s Blackem.
Sirius zvedl pohled k příchozímu a otráveně si odfrkl. Linda se otočila, spatřila vysokého, štíhlého muže celého v černém. Díval se na ni pronikavýma, černýma očima, až jí přejel mráz po zádech.
„Co chceš, Srabusi,” zavrčel na něj Sirius.
Snape nespouštěl oči z ženy před sebou.
To musela být ona, nikdo kromě členů Řádu sem neměl přístup. To má ale štěstí, snad ji dostatečně odradí od jakékoliv přátelské reakce!
Lindě došlo, kdo je ten přísný muž před ní... Severus Snape.
„Měl by tu být Brumbál, potřebuju s ním mluvit,” promluvil, aniž by mu věnoval pohled.
„Tak to máš smůlu, právě ses s ním minul,” osekl mu Sirius.
Snape na Blacka znuděně pohlédl a chvíli ho mlčky pozoroval.
„Ještě něco, Srabusi?! Jak vidíš, mám návštěvu,“ řekl nepříjemně Sirius a dal mu tak najevo, aby vypadl.
„Copak, jsi otrávený, že nemůžeš udělat pro Řád nic důležitého, tak zaučuješ nové členky?” Severusův hlas byl tichý a jízlivý.
Sirius zrudl a prudce vstal ze židle.
„Zapomínáš, že jsi v mém domě, Snape.”
Ten se ušklíbl a opovržlivě se rozhlédl po kuchyni.
„No ano, to jistě. Co tě žere, Blacku, že nejsi dost důležitý a užitečný? Že děláš Řádu hospodyňku?”
„Brumbál ti možná věří, že ses změnil, ale já ne. Pro mě budeš pořád jen Smrtijed!” Sirius zuřil, poslední slovo téměř vyplivl.
Snape sevřel v kapse hábitu ruku v pěst. Linda nepochybovala, že v ní svírá hůlku.
„DOST!” křikla na oba, když viděla, že i Sirius tasí tu svou. „To už stačí! O co tu vlastně jde. Vždyť jsme všichni na stejné straně!”
Oba muži se na ni podívali. Black se snažil zkrotit vztek a Snape si ji měřil tak ledovým pohledem, až se zachvěla.
A tomuhle člověku poslala dárek? Musela být šílená.
Snape nepřestával Lindu provrtávat pohledem, neuhnula mu. Podivil se, jen málokdo vydržel jeho upřený pohled!
„Vy jste Linda Grayová?” řekl klidným hlasem.
„Ano, jsem v Řádu teprve pár týdnů,” podala mu ruku - dělal, že ji nevidí.
„Jsem Severus Snape, když už nemá Black to vychování nás představit.”
Sirius jen něco zavrčel a Snape se ušklíbl.
„Nebudu vás rušit.” Otočil se a chtěl odejít, pak jako by si to rozmyslel a pootočil hlavu směrem k Lindě. „Mimochodem, vybrala jste správně!” Nato už se ve dveřích zavlnil jen jeho plášť a byl pryč.
„Takhle je to pokaždé?!” zeptala se vyjeveně Siriuse.
„Je to ZMETEK!”

Ležela už v posteli a musela přemýšlet o podivném setkání v domě Blacků.
Musela uznat, že Sirius je dobrý společník, nakonec to mohl být příjemný podvečer nebýt vpádu Severuse Snapea! Takhle si ho tedy nepředstavovala… obličej bez emocí, oči, které vás propalovaly skrz na skrz.
A co myslel tou poznámkou, že vybrala správně? Pochybovala, že tím myslel Siriuse. Myslel tím tu gramofonovou desku? Byl to náznak díků?... To těžko.
Každopádně se o nic podobného už nepokusí.
Docela by ji zajímalo, proč se ti dva tak nenávidí, jakoby to tak bylo odjakživa. V jednu chvíli si myslela, že se na sebe vrhnou a zabijí se. Když Snape odešel, Sirius se jí omlouval za nepříjemnost, které musela být svědkem, a že si to povídání, jak doufá, někdy zopakují.
Lindě v tu chvíli nepřišlo vhodné zeptat se, co se mezi nimi stalo a tak se s ním jen rozloučila. Doprovodil ji ke dveřím a šeptem, aby nevzbudil obraz své matky, se jí ještě jednou omluvil. Opět pocítila, až bolestně jeho blízkost a uvědomila si, jak je to dávno, co byla s nějakým mužem. Usmála se a rychle vyšla ze dveří, aby se přemístila.
Byla tak rozrušená ze svých pocitů, že si ani neuvědomila, že to podstoupila sama.

* * *
Už přes půl hodiny stála před zrcadlem a zkoušela, co si oblékne večer. Tak dlouho si nikam nevyšla, že pohled do jejího šatníku byl žalostný.
Za necelé dvě hodiny ji vyzvedne Daniel a ona nemá co na sebe. Kdyby alespoň věděla, kam ji chce vzít. Zoufale se posadila na postel. Najednou se domem rozezněl zvonek.
Kdo to může být? Jejda, snad to není už Dan.
Rychle se koukla na budík, jestli si nespletla hodiny. Čas byl v pořádku. Natáhla si kalhoty a seběhla dolů do haly.

Za dveřmi stál poslíček s podlouhlou, poměrně velkou krabicí.
„Dobrý večer, mám pro vás zásilku. Tady mi to prosím podepište.”
Linda se podepsala, kde jí ukázal, prohrábla kapsy, aby mu mohla nechat nějaké zpropitné a převzala krabici.
Trochu se jí třásly ruce, když ji otvírala. Zatajila dech, byly v ní šaty tmavě zelené barvy. Opatrně je vytáhla, aby si je mohla prohlédnout. Byly nádherné. Všimla si lístku, který sklouzl na podlahu, když je vyndala.

„Tušil jsem, že budeš bezradně stát
hodinu před skříní a nebudeš mít
co na sebe. Tak jsme se s Markem dohodli,
že ti dáme malý dárek, jako vzpomínku
na dnešní večer.
PS: Jsou tam i boty. Dan.“

Linda se podívala do krabice, byla tam ještě jedna a v ní krásné, černé lodičky na nebezpečně tenkém, vysokém podpatku.
Oni se snad zbláznili. Tak v tom nedojdu ani k autu.
Povzdechla si. Všechno popadla do náruče a spěchala do ložnice, aby se upravila.

Šaty byly jednoduchého střihu a přesto elegantní. Na každé straně měly čtyři tenká ramínka, která se na zádech propletla do mřížky, dekolt byl zpevněný a bezvadně jí zvýrazňoval ňadra. Příjemná látka přilnula k tělu, jako druhá kůže. Od pasu volně splývaly kolem boků a zvýraznily tak její štíhlou postavu. Lem šatů byl šikmo střižen… na jedné straně sahal ke kolenu a na druhé až do půli lýtka. Podívala se na sebe do zrcadla, vypadala úplně jinak. Ještě to chce vyčesat vlasy. Jednou rukou si je přidržela v drdolu… perfektní.
Účes dal Lindě zabrat, neměla čas pátrat v paměti po vhodných kouzlech a popravdě, nechtěla riskovat, že o vlasy přijde. Stočila si je do složitého, různě propleteného drdolu a jeden pramen si nechala volně spadat přes rameno až k pasu. S výsledkem byla spokojená, ještě sebevražedné botky a může jet.

Daniel zvonil přesně v osm, když mu otevřela, byl překvapený.
„Jsi nádherná.”
„Děkuju za šaty, moc se mi líbí. Nechápu, jak si mohl tak dobře odhadnout mou velikost.”
„No víš, pořád jsem chlap. Řekněme, že je to naše zvláštní schopnost.”
Linda si povzdechla, tolik mu to slušelo.
„Proč jen nejsi na ženské, to je tak nespravedlivé!”
Daniela to pobavilo.
„Pokud se něco změní, budeš první, kdo se to dozví. Souhlasíš?”
„Tak platí.” Zavěsila se do něho, ale pak si na něco ještě vzpomněla. „Počkej ještě.”
Odcupitala zpět do domu, v těch botách se opravdu utíkat nedalo. Vzápětí se vrátila s náhradními botami v ruce.
„Co to je?” podivil se.
„Snad si nemyslíš, že celý večer vydržím v těch lodičkách od vás? Jsem ráda, že se na nich udržím,” zasmála se.

Cesta se jí zdála povědomá, ale tím, že kromě jejich „Sklípku” žádný jiný podnik nenavštěvovala, netušila, kam jedou.
„Kam jedeme? A jak je to ještě daleko?”
Daniel se zasmál.
„Jsi jako malá holka, ptáš se už po třetí. Stejně víš, že ti to neřeknu.”
Linda si povzdechla a zahalila se víc do svého kabátu, bylo trochu chladno. Po chvíli si všimla, že zastavují. Pozorně se podívala na osvětlený podnik před nimi.
„Club Alexandra?” Nikdy tam nebyla, ale slyšela o něm od kolegů i od Daniela.
„Bude se ti tu líbit, uvidíš.”
„Doufám, že to bude normální večírek a ne výzdoba a dárky,” zděsila se.
„Neboj se, pouze sešlost přátel a dobrá zábava, teda s jednou podmínkou, jsi můj a Markův host, nebudeš nic platit, je ti to jasné!”
„Jistě, ty jsi šéf.”

Byl to rozlehlý club, několik menších sálů, některé dokonce tematicky zařízené. Pak jeden obrovský sál s velkým tanečním parketem, který byl téměř zaplněný.
„Vybrali jsme s Markem něco tematického, pojď.” Musel zvýšit hlas, aby ho přes hudbu slyšela.
Zavedl ji k jednomu z menších sálů, kde u vchodu stál chlap jako hora v obleku. Daniel mu podal pozvánku a on je vpustil dovnitř.

Linda žasla, měla pocit, že se ocitla na maturitním plese. Výzdoba i zařízení tomu odpovídalo. Vše ve stylu osmdesátých let a dokonce i DJ hrál staré šlágry z doby jejích studií. Bylo to prostě… úžasné.
Teprve pak si všimla kolik je v sále lidí. Polovinu z nich stoprocentně neznala, ale bylo tam i několik známých tváří, hlavně kolegů z práce, a pak ti, které poznala díky Danielovi a Markovi.
Najednou se ztlumila hudba a Marek se ujal mikrofonu. Toho se Linda obávala. Naštěstí to byl jen kratičký proslov k její osobě a chvilku na to dva číšníci přinášeli hromadný přípitek. Všichni si vzali po sklence šampaňského a se slovy “na budoucnost” si připili.
„Lindo, doufám, že se nebudeš zlobit, ale to jsem si nemohl odpustit,” řekl jí Marek, když ji přátelsky políbil při přípitku.
Pak luskl prsty a další číšník donesl třípatrový, sněhově bílý dort, zdobený snad tuctem rudých růží z marcipánu. Byl nádherný. Postavili ho před Lindu a ona němě žasla nad tou nádherou. Nahoře, na čokoládovém podkladu, bylo téměř umělecky napsáno: Nezapomeň. I když nechtěla za žádnou cenu být takhle vystavena pozornosti, dojalo ji to, vyhrkly jí slzy do očí.
„Ale jdi. Na, nakroj ho, ať ti přinese štěstí,” přitočil se k ní Dan a podal jí široký, dlouhý nůž.

Zábava byla v plném proudu. Měla za sebou už taneční maraton a musela přiznat, že si to užívala.
Boty si už dávno vyměnila, protože by riskovala zlomení nohy.
„Prosím vás,” oslovila barmana, „mohl byste mi do sklenky nalít ledový čaj, je jedno jakou příchuť a dát do něj led a citron? Nějak to zamaskujte jako koňak, nebo whisky, nechci ranit hostitele, ale po nedávném nadměrném požití Portského, jaksi nemám chuť.”
Barman se na ni spiklenecky usmál a zhotovil jí dokonalý „alkoholický” drink.
„Děkuju. Asi tu budu často.”
„To nevadí, rád vám něco namíchám.”
Zdálo se, že se všichni skvěle baví. Musela uznat, že se to Markovi povedlo, tohle nečekala. Myslela si, že tu přetrpí pár hodin a pak pojede taxíkem domů. A zatím? Byla šťastná, opravdu šťastná.
Hrála právě pomalá píseň a Linda se rozhodla požádat Marka o tanec. Chtěla mu poděkovat.
„Děkuju ti,” promluvila k němu, když se vmísili mezi ostatní, tančící páry.
„Jsem rád, že se ti tu líbí.”
„Je to nádherné, jsi úžasný a ten dort... nemám slov.”
„Nechal jsem ti kus zabalit domů.”
„Ty myslíš na všechno. Jak se ti jenom odvděčím?” zasmála se.
„Víš, možná bys mohla trochu té chvály na mě pronést před Danem, někdy mám pocit, že neví co ve mně má.”
„To bych mohla.”
Oba pohlédli jeho směrem a pak se jako na povel rozesmáli, Daniel nechápal.

Domů jela taxíkem, Marek ho objednal a nedal si říct, také zaplatil. Dorazila skoro ve čtyři ráno, pomalu svítalo. Ani se neobtěžovala se sprchou a odličováním, jen ze sebe stáhla šaty, rozpustila si vlasy a zalezla do postele.
Byla utahaná jako kotě, ale usínala se šťastným úsměvem na rtech. Vždyť má celou neděli pro sebe.