Tajemství stříbrné růže, 23. kapitola

    Dny ubíhaly a Loraine se cítila mnohem lépe. Pod  Abigailiným starostlivým dohledem znovu rozkvétala do své krásy jako růžové poupě. Tváře jí opět zrůžověly a očím se vracel jejich jiskřivý lesk. Za to Abigail byla den ode dne zachmuřenější. Starosti jak přesvědčit Rodericka, aby udělal, co naplánovala, jí nedaly pokoje. Věděla, že ji poslechl vždy, ale oběť, kterou požadovala nyní.. Pochybovala, že kvůli ní se vzdá své nejcennější věci. Potřebovala další plán.
    Stála u vysokého francouzského okna, zpola skryta za nachovým závěsem, a pozorovala Loraine, která pobíhala po zahradě. Vzpomínala, jak Roderick mluvil o nějaké dívce, kterou v Perringhtonu potkal. Dříve myslela, že to byla ta poběhlice Lucy, ale nyní, když se více zamyslela, nezdálo se, že by Roderick choval k Lucy zvláště hluboké city.
    „Co když jsi to byla TY!“ zašeptala Abigail směrem k nic netušící Loraine. Její prohlubující vrásky na čele se letmo vyrovnaly, když se konečně usmála. Pokud byl Roderick okouzlený Loraine již na začátku, nebude možná celá situace tak nemožná, jak si zprvu myslela. Potřebovala zajistit, aby se Loraine nic nestalo. Jeremyho hrozba se nad jejich životy snášela jako odpudivý a smrdutý oblak.
    Abigail zamávala dívce, která ji zpozorovala a usmála se. Loraine se zvesela rozběhla s Abigail a vroucně ji objala.
    „Je to tu tak nádherné!“
    „Děvče zlaté, co způsobilo tvoji výtečnou náladu? A podívej, jak jsi rozcuchaná. Víš, že na dívku se to nesluší.“ S úsměvem zlehka pokárala dívku Abigail. Loraine se uculila a lípla lady na tvář letmý polibek. Abigail se usmála a nechala dívku znovu vyběhnout na zahradu, kde větřík dál cuchal její rusé kadeře. Byla spokojená a po dlouhé době.. Šťastná? Ano, šťastná, pomyslela si. Měla konečně to, po čem celý život toužila.
    „Paní? Omlouvám se, že ruším, ale přijel váš syn. Čeká na vás v salonku, madam.“
    Abigail se otočila směrem k Rose a pokynula, aby jí dívka následovala.


    „Dlouho jsi tu nebyl.“ Zpražila Abigail syna hned mezi dveřmi.
    Roderickův zářivý úšklebek ji ujistil, že nečekal jiné přivítání, než kterého se mu právě dostalo.
    „Milá a okouzlující hostitelka, jako vždy matko, jsi mě nepřekvapila.“
    „Jaké máš pro mě zprávy?“
    „Ano, přejdeme tedy všechna zdvořilostní klišé, třeba jak ses měl můj drahý synu a přejděme rovnou k věci. Vždy jsem oceňoval tvůj přímočarý přístup, matko.“
    „Nešaškuj a mluv!“
    „Jeremy se postaral, aby se ta holka dostala všude. Takže po ní pátrá celý Londýn.“
    „Pche... Vždyť zemřela jen obyčejná služka.“
    „Milá matko, dovol, abych ti ještě osvětlil jednu věc. Hned druhý den, co jsme odjeli, Jeremy prohlásil, že mrtvá, jak ty říkáš, obyčejná služka, nebyla zas tak obyčejná. Udělal z ní svoji sestřenici, takže nyní je tvoje chráněnkyně označena jako vražedkyně šlechtičny.“
    Abigail se zhluboka nadechla. Čekala různé úskoky z Jeremyho strany, ale s tímto nepočítala. Musela jednat rychle.
    „Nebuď pošetilý! Loraine by ji nikdy nezabila.“
    „Já jí našel, od krve, s nožem a navíc, nezapomínej matko, že se sama přiznala.“
    „Samozřejmě! Ve stavu v jakém byla by se přiznala ke všemu. Musíme jí dát čas, a pak sama řekne, jak to všechno bylo.“
    „Čas... Čas... To je jediné, co právě nemáme. Londýn žije tím, že Norbertova ztracená dcera je vražedkyně a je otázkou několika měsíců, kdy přijdou i sem.“
    „V tom případě musíme té chudince pomoci si vzpomenout. Jen nevím jak. Nechci ji zbytečně zatěžovat mysl podněty, které by ji rozrušily. Nemůžu se s ní ještě vrátit na Perringhton. Ještě není připravená. Ale mám pro tebe úkol. Vlastně je to spíš moje přání a brzy ti jej osvětlím. Doufám, že pochopíš, jak moc je ta věc důležitá a pomůžeš mi ji ochránit.“
    Roderick si posměšně odfrkl.
    „Já nebudu nijak chránit tu malou couru, matko!“
    „Jsi hlupák! Jde o všechno, o náš majetek, postavení a hlavně... Jde o naše životy! Copak to nechápeš, že je Jeremy nebezpečný?“
    „Ano, to chápu. A velmi dobře si uvědomuju jakou hrozbou je, ale co nemůžu pochopit, je role té malé běhny v celém tvém plánu. Pokud budeš chtít, abych ti pomohl, musíš mi říct pravdu. A ne jen udílet rozkazy. Už se nenechám manipulovat do dalších intrik. Nabízím ti, matko, obchodní transakci. Řekneš mi už konečně, jaká špinavá hra se tu odehrává a já ti pak možná pomohu.“
    Abigail se zamračila. Čekala, že dříve nebo později k Roderickově vzepření dojde, ale nechtěla si připustit, že tak brzy. Jenže sdělení pravdy by znamenalo ohrožení Loraine. A to nemohla dopustit. Potřebovala však zoufale Roderickovu pomoc. Ona sama nemohla spoléhat na to, že ji Jeremy nechá na pokoji.
    „To nemohu.“ Hlesla zkroušeně.
    „V tom případě s mojí pomocí nepočítej.“
    „Musíš to udělat. Musíš..“ zvolala ještě za odcházejícím Roderickem. Ten se ale ani neotočil. Byla v koncích.
    „Paní?“ Rose nesměle stála za Abigail a oči měla sklopené.
    „Ano? Co potřebuješ?“
    „Paní, já.. Já pravdu znám, paní.“
    Abigail překvapením otevřela ústa.
    „Jakou pravdu?“
    „Madam, nezlobte se, ale já vím, proč to pro slečnu Loraine děláte. Já bych vám chtěla pomoct. Chtěla bych odčinit vše špatné, co jsem udělala.“
    „Moje milá, neudělala jsi nic špatného, nejsi zlý člověk, on tě k tomu přinutil. Ale víš, že tady jsi ty a tvůj malý bratr na Perringhtonu v bezpečí. A nevím, v čem by jsi chtěla pomáhat, jenom mi té dívky bylo líto, stačí, jak pěkně se o ní staráš.“
    „Paní, prosím, nechte mě vám pomoci. Kdyby pan Roderick a slečna Loraine byli...“
    „Mlč.“
    Rose sklopila oči a začervenala se.
    „Omlouvám se za svou troufalost paní.“
    „Ne, neomlouvej se. Přijď večer ke mně do pokoje až dům ztichne. Tady by nás mohl někdo slyšet.“
    Rose se rozzářily oči radostí, spěšně kývla hlavou a odběhla.
    Abigail byla zmatená. Jak může Rose vědět o jejím vztahu k Loraine? Jak je možné, že to ví? Že by přece jen Roderickova podezíravost, s níž na Rose shlížel, byla oprávněná? Večer musí o dívce zjistit víc.
    



    „Hezké odpoledne, pane.“
    Roderick se otočil a jeho pohled potemněl.
    „Zdržíte se na večeři, pane?“
    „Ne.“ Odsekl a pokračoval skrz zahradu ke kočáru, kterým hodlal rychle opustit tohle místo.
    „Pane, vy se zlobíte?“ Lorainin hlas zněl jako něžné pohlazení, ale hrabě se snažil obrnit svoje pocity a zachovat zášť, kterou k dívce choval. Zrychlil chůzi, ale dívka se zničehonic objevila přímo před ním. Šaty barvy fialek dokonale obepínaly její štíhlou postavu. Nebyla to ta samá dívka, kterou sem přivezl. Proměnila se z vybledlého a vyhublého dítěte v kvetoucí růži. Roderick vzhlédl k její tváři. Dva jiskřivé diamanty na něj hleděly a ty sladké rudé rty se široce usmívaly. Zahleděl se na broskvovou pleť, která se zřela tak hedvábně a hladce, až se musel hodně přemáhat, aby ji nepohladil.
    „Co chceš?“ zavrčel místo toho.
    Dívčin úsměv nezmizel.
    „Pane, proč máte stále tak špatnou náladu? Je krásný den.“
    Hrabě chvíli přemýšlel, co odpoví a při tom mu pohled sklouzl na její bosé nohy a odhalené kotníky. Všiml si, že šaty má kolem spodničky potrhané, jakoby prolézala křovím. Byla to ona. Skoro stejně krásná, jak si ji pamatoval.
    „Už jsem málem zapomněl jak roztomilá umíš být...“ zašeptal a znovu pohlédl dívce do očí.
    Lorainin pohled zbystřil.
    „Pane, vy mě znáte? Vždyť tu s námi nikdy nejste déle než pár minut. Zůstaňte dnes na večeři. Prosím...“
    „Já nemůžu...“
    „Proč nemůžete?“
    „Mám.. Mám schůzku s notářem..“ Odpověděl rychle první lež, co mu bleskla hlavou.
    Loraine se usmála.
    „Tak mi slibte, pane, že přijedete zítra. A dáme si v altánu čaj.“
    „Nemůžu, mám příliš práce. Nezlob se.“
    „Jedno odpoledne pane, lady o vás stále tak hezky mluví. Určitě by ji to potěšilo. A mě taky.“ Dodala.
    Rodericka její slova překvapila. Matka o něm nikdy nemluvila dobře, co si pamatoval, takže co je to zase za hru.
    „Dobře, někdy se tu zastavím. Ale teď už mě nezdržuj.“
    Loraine sáhla do malé kapsičky a vytáhla zelený čtyřlístek.
    „Počkejte pane ještě chvilinku. Dám vám čtyřlístek, nosí prý štěstí.“ Loraine si stoupla na špičky a ruce položila na Roderickovu hruď, aby mohla vsunout čtyřlístek do jeho náprsní kapsy.
    V okamžiku, kdy se její drobné ručky dotkly jeho pevné hrudi, jakoby je oba udeřil blesk. Prudký záchvěv smíšených pocitů spaloval jejich nitra. Jen stáli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí.
    Zabila ji..
    Má na rukou krev..    
    Našeptával slabý hlásek v Roderickově mysli, ale byl brzy přehlušen tlukotem jeho srdce.
Lorainin dotek spaloval, její nevinný pohled ho sváděl, rty vzývaly, aby je líbal a nikdy nepřestal. Ani ten dlouhý čas neotupil tu vášeň a touhu, jež k Loraine cítil od prvního okamžiku.
    Dívka zažívala naprostý zmatek pocitů. Obklopila ji Roderickova okouzlující mužná vůně, která se zdála být až příliš povědomá. Zrychlil se jí dech a tváře planuly nachovou barvou. V břiše jakoby motýlí křídla hrála na honěnou a netoužila po ničem jiném, než aby ji pevně obejmul a nikdy nepustil. Tak toužila po jeho dotecích, až ji ta touha zatemňovala mysl.
    „Jakými kouzly to vládneš.....“ zastřeně zašeptal Roderick.
    Loraine se instinktivně naklonila dopředu a zavřela oči. Vnímala jak se jejich tváře přibližují a očekávala záplavu slastných pocitů, jakmile se jejich rty spojí.
    Nedokázal rozumně uvažovat, touha políbit ji byla silnější, než jeho úsudek. Bránil se do poslední chvíle, ale nakonce podlehl. Čekal tak dlouho, než znovu okusí tyto pocity a jaká ironie, že znovu s malou divoženkou, která před ním stála bosa v roztrhaných šatech a přes to si ho dokázala podmanit víc, než jakákoli nastrojená dáma z města.
    Jejich rty se přibližovaly, Roderick obejmul Loraine kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Jeho slabiny ihned zareagovaly na smyslné a měkké křivky. Ještě víc ji přitiskl k sobě a Loraine položila ruce kolem jeho šíje.
    „Tak už mě polib, čarodějko moje..“ usmál se na ni.
    Loraine přitiskla rty na jeho a s vášní sobě vlastní Rodericka políbila. V tu chvíli neexistoval nikdo jiný, než oni dva spojeni v nekonečném polibku. Loraine dál ochutnávala jeho rty a on reagoval stejně, jakoby se jí nemohl nabažit. Tiskl ji k sobě s obrovskou touhou a jejich rozpálená těla hořela vášní.
    „Tak dlouho... Už je to tak strašně dlouho...“ Šeptal Roderick mezi polibky, kterými zasypávala Lorain jeho tvář.
    Zvedl dívku do náručí, a aniž by se jejich rty odrthly, přenesl ji do altánu, kde ji položil na čalouněné sofa a vtiskl své mohutné tělo vedle ní. Loraine se cítila jako ve snu.
    Od doby, kdy přijela na toto místo, se jí o Roderickovi zdálo. Tak věrné a živé sny. A teď se stávaly skutečností. Roderick položil ruku na její vzedmutý hrudník a lehce ji pohladil přes tenkou látku šatů. Okamžitě cítil reakci jejích prsů. Loraine zasténala. Lehce povolil první háček na živůtku a dívka se nebránila. Dál vískala jeho vlasy a líbala mu tvář. Další háčky se podvolily velmi rychle Roderickovu zručnému umu a jeho ruka jemně zajela do živůtku, aby otěžkala její plná ňadra. Loraine cítila, jak jí v podřišku divoce tepe a nechápala, jak můžou jeho dotyky vyvolávat takové reakce, jež její tělo předvádělo. Byla zmatená, protože tohle k žádnému muži nikdy necitíla. Bála se, ale zároveň nechtěla, aby tento okamžik skončil. Roderick jazykem přejel po štěrbině mezi jejími ňadry a poté popotáhl živůtek, tak aby mohl ochutnat její dokonalé prsy.
    Loraine znovu zasténala pod návalem slasti. Nikdy netušila, že by dotyky na jejím tělě mohly způsobovat takové exploze rozkoše.
    „Prosím.. Nepřestávej...“ vzdychla.
    Roderick se usmál.
    „A to jsme teprve na začátku, moje krásko...“
    Loraine se na chvíli zahleděla do jeho šibalských očí a poté se poddala svojí touze a nechala Rodericka, aby dál laskal její ňadra. Jeho ruce se posouvaly stále níž k pasu a Loraine téměř zapomínala dýchat. Cítila, jak ji do stehna tlačí něco tvrdého a pulsujícího. Položila svou drobnou dlaň na výduť v Roderickových kalhotách a on prudce zasténal.
    „Jsi zkušená, víš, kam sáhnout děvče moje.“ Smál se hrabě.
    „Já... Ještě nikdy...“ šeptala Loraine.
    Roderick se zarazil.
    „Prosím?“
    „Já jsem ještě nikdy s mužem nebyla.“ Zarděla se Loraine.
    „A taky do svatby nebude!“ Ozvalo se za jejich zády.
    Roderick leknutím vyskočil a díval se do tváře své matce. Loraine hořely tváře studem a rychle si tahala živůtek, aby zakryla svou nahotu.
    „Nechápu, co vy dva si myslíte, že děláte! Tys měl být dávno pryč a ne tu svádět nevinnou dívku!!!!“ Abigail supěla vzteky.
    „Já se omlouvám, madam. Já jsem...“
    „Na tebe se děvče nezlobím, běž do domu. Potom si spolu promluvíme.“
    Loraine se slzami v očích pohlédla na Rodericka, který měl pohled upřený kamsi do dáli a utekla do svého pokoje.
    „Co si myslíš, že děláš? Ona tu není pro tvoji zábavu a zkrácení dlouhé chvíle!!“
    „Takhle to nebylo, matko..“
    „Nechceš mi snad říct, že to děvče svedlo tebe.“
    „V podstatě to tak bylo. Asi nebude tak nevinná, jak se mi snažíš namluvit.“
    Abigail vylétla paže a na Roderickově tváři vyťala políček.
    „To si piš, že je nevinná. A ty rozhodně nebudeš ten, kdo její věnec dostane! Ne takhle, někde v altánu! A teď se mi kliď z očí!“
    Abigail se otočila k domu, když jí náhle osvítila myšlenka. Její plán!
    „Počkej!“
    Roderick se zastavil, ale čelem se k matce neotočil.
    „Omlouvám se, matko.“
    „Je způsob, kterým bys mohl tohle napravit.“
    Roderick se otráveně otočil a čekal na matčin ortel.
    „Jak tedy drahá mamá, mohu svůj poklesek napravit?“ Ušklíbl se.
    Abigail se sladce a široce usmála a velmi milým a klidným hlasem řekla:
    „Oženíš se s Loraine.“