Nebezpečné známosti 2 - Kapitola jednadvacátá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola jednadvacátá – Next to me



Hučelo mi v hlavě. Hučelo mi tak silně v hlavě, až mě to probralo. Nejdříve jsem vnímala jen hlasy a tmavé obrysy kolem mě.
„Posílá ti ji Malowski, chce za ni aspoň půl klacku...“ uslyším nad sebou.
„Co! Ty se zbláznit, žádný zajebany Rus mi nebude kázat za kolik já koupit děvku!“ ozve se rozhořčený hlas opodál.
„Je velmi důležité, aby se o ni nikdo nedozvěděl a Malowski ti nabízí i jiné obchody, za tuto špínu.“ řekne muž a je mi jasné, že se baví o mě. V tu chvíli už jsem zcela při vědomí a zjistím, že jsem naprosto spacifikovaná provazy a čehosi kolem mé pusy, abych nemohla mluvit.
„Co vubec ona udělat tak hrozného?!“ zeptá se druhý muž s přízvukem a uslyším kroky, blížící se ke mně. Najednou se dotkne mé brady a zvedne ji, tak aby mi viděl do obličeje. Naše pohledy se setkají a oba jsou zkoumavé. Já poznám, že je to nejspíše Mexičan s velkým černým knírem a on si mě prohlíží, jako jeho nové zboží. Prohlédne si mé oči a dokonce mi strčí prsty do pusy, aby se podíval jestli mám čistě bílé zuby.
„Do toho ti nic není, ty se jen postarej o to, že ji žádnej z jejich kamarádíčků nikdy nenajde.“ řekne vážně s výhružným podtextem Američan a cítím, jak mě chytne za vlasy a škubne s mojí hlavou do zadu, tak abych na něj viděla.
„Teď se zase hezky prospíš.“ ušklebí se na mě ten chlap a najednou ucítím vpíchnutí do mého krku. Jakási látka, nejspíše droga, projede mými žilami a já ucítím mírnou podmanivou bolest, jak si mě bere sebou do bezvědomí.





Další probuzení též nebylo nejpříjemnější. Slyšela jsem zvláštní zvuky. Vlastně to byl pláč a zoufalý nářek. Otevřela jsem oči a snažila se nejprve rozkoukat před tím, než začnu zoufale histerčit. Zhluboka jsem dýchala a zírala na ohromnou celu, ve které jsem nebyla sama. Byly tu další ženy. Některé ležely nehybně na zemi, jiné plakaly a naříkaly a jiné se ukrývaly v koutech se strachem v očích. Celé té děsivé situaci přidávaly blikající staré žárovky a puch hniloby a plísně. Na jakém jsme to byly místě? Kde jsme se to všechny ocitly? Žádné okno, žádné přírodní světlo, jen mříže a pláč. Ztěžka jsem polkla. Chtělo se mi též brečet, protože na něco takového jsem absolutně žaludek neměla. Chtělo se mi panikařit, zoufale křičet, nadávat a prosit, ať mě nikdo zachrání, ale tohle byla realita, opravdu a krutá realita!
„Kde to jsme?“ vydala jsem otázku k cizím ženám, ale nikdo si mě nevšímal.
„Kde to jsme?!“ zopakovala jsem otázku zvýšeným hlasem a klepaly se mi hlasivky. Tentokrát si mě pár žen všimlo, ale žádná z nich neodpověděla. Možná mi nerozumněly. Protože většina z nich, vypadaly jako cizinky, latinskoamerického původu či afrického. Nikdo mi nerozmněl. Španělštinu jsem neuměla, něco málo bych pípla rusky, ale to mi v této situace absolutně nepomůže.
„Do prdele.“ utrousím a zády se zarazím do vlhké stěny. Dám si dlaň k obličeji, takové to klasické gesto, kdy se pokoušíte zadržet pláč. Ovládá mě panika a já opravdu nevím co dělat. Najednou si všimnu, ženy ležící přede mnou, jak se probírá. Z boku se otočí na záda a promne si oči. Též bych ji typla na Mexičanku či Kubánku, já se bohužel nevyznám v etnických skupinách a ani si v tom nebudu troufat. Začne něco říkat a pak se zvedne na loktech a rozhlédne se kolem. Všimne si samozřejmě všech těch žen, všimne si i mého strašlivého výrazu. Avšak ona, zůstává jaksi v klidu. Teda v klidu na tuto situaci. Postaví se na nohy a přejde ke mřížím. Rozhlédne se do stran, jestli tam nikoho neuvidí a pak začne cloumat těmi mřížemi. Ty se nehnou ani v pantech, natož v základech. Uvalí na sebu všechnu pozornost a pak se otočí čelem k nám. Promluví něco španělsky a jedna žena ji odpoví stejnou řečí. Kruci, chci se vrátit na střední, kdy jsem si mohla vybrat mezi ruštinou a španělštinou! Ta žena se sveze podél mříží a svěsí ramena. Je vidno, že o něčem přemýšlí – zřejmě plán útěku. Pak se podívá na mě. Otáže se mě, ale já ji nerozumím. Zakroutím hlavou a pokrčím rameny, aby pochopila, že ji nerozumím. Ona jen provalí oči v sloup.
„Ptám se tě, jestli nemáš cigáro?“ sykne žena plynulou angličtinou. Čumím na ni, jak žába na mouchu a po dlouhé chvilce se přijmněji odpovědět.
„N-nemám.“
„Hm, škoda.“ ucedí znechuceně nad celou tutou situací. Podle ní to vypadá, že nejhorší na tom je to, že nemá dávku svého nikotinu.
„Kde to jsme?“ otážu se ji s nadějí na konečnou odpověď.
„Na lodi.“ hlesne a mě tím zaskočí.
„Cože?!“ vyhrknu překvapením a divím se, že nemám mořskou nemoc.
„Typla bych si, že nás převáží zpět do Mexika.“ procedí mezi zuby. Mexiko?! Dělá si snad srandu? Ne, sranda skončila už, když zabili Lucky Luka!
„To je v hajzlu!“ nemohu uvěřit.
„Jo, to jsi vystihla dobře kočko!“ zvolá ta žena, zvedne se a posadí se naoplátku vedle mě.
„Jsem Bonita, ale pro přátelé jsem Bou.“ podá mi slušně ruku.
„Jsem Amber, jsem z Atlanty.“ stisknu si s ní ruku.
„Věděla jsem, že jsi Američanka.“ souhlasně kývla Bonita a zadívala se na ostatní ženy.
„Jak ses sem dostala?“ zeptala se mě po chvíli.
„Jeden rusácký zmrd, mě unesl...už po druhé. Poprvé mě zaprodal můj strýc právě jemu a ten mě prodal na trhu s bílým masem. Měla jsem to štěstí, že mě získal, sice pěknej idiot, ale přesto v srdci hodný člověk Silar Gilbert. Ten mě naoplátku dal jako dar svému staršímu bratrovi a ten si mě nechal. Po čase, kdy se odehrálo pár výhružek a komedií, se to celé zvrhlo a já měla nový život. Neměla jsem se totiž k čemu vracet. Tak jsem zůstala u slavného a bohatého spisovatele a začala s ním žít, milovat ho. Musím říci, že to bylo nešťastnějších pět let, co jsem zažila.“ řeknu v krátkosti celou mou zběhlou minulost. Zasteklo se mi po všech.
„A teď jsi tu proč teda?“ vrátí se Bou k pointě její otázky.
„Je to, jak telenovela, ale prostě jsem mu moc nehrála do karet a tak se mě potřeboval zbavit. Měl mě raději zabít orvnou, protože teď po něm půjdu...“ syknu rozhořčeně a mám chuť mu opravdu zlomit hrdlo.
„Jó, holka, ale to než se odsud dostaneš, to bude trvat.“ uchechtne se Bou a podívá se na mě. Ta mě teda uklidnila, ale více méně, má pravdu.
„A proč jsi tu ty?“ zeptám se.
„Jsem moc zlobivá holka.“ uškrne se Bou a v jejích očích se mihne něco zlého.
„Až tak moc zlobivá, že sis zasloužila tohle?“
„Víš...moje jméno mělo význam Božské...byla jsem božské miminko, vymodlené mou matkou a otcem, avšak už od tří let jsem byla jen problém. Brečela jsem, zlobila jsem, dělala jen samí průšvihy, až mě v patnácti letech vyhodili z domu. Má vlastní rodina se zbavila svého prvorozeného a také jediného dítěte. Byla jsem sama, ale odhodlaná vzít svůj život do svých rukou.“
„To je hrozné.“ utrousím neuvěřitelně, přitom ji skočím do řeči.
„Jo, to si vem, že tohle je v Mexiku normální...hlavní město je ještě ok, ale co chudinské čtvrti v zaostalejších městech...děti vyrůstají na ulicích, pašují zbraně a peníze, aby měli aspoň na jídlo.“ zmíní tvrdý osud lidí, kteří nemají zrovna dvakrát velké štěstí.
„No a též jsem žila na ulici, ale bohužel jsem se dostala ke špatným lidem, konkrétně k ženě jménem Maria-Consuela Soliss. Vedla bordel...a tak jsem tam začala pracovat, nejdříve jsem uklízela postele, vyměňovala prostěradla, nalévala vodu do ucpaných umyvadel a čistila záchody, avšak po nějaké době si mě všiml tamější zákazník, který byl největším sponzorem toho podniku. Vyžádal si mě, jako jeho další hračku na pobavení a jelikož jsem byla ještě panna, nebyly to krásné vzpomínky.“ vypráví s nechuceným tónem v hlase. Jen jsem mlčela, bylo mi ji strašně líto.
„No a po sedmi letech, neboli před týdnem...jsem ho zabila. Prohnala jsem mu hlavou tři kulky, vyřízla mu ptáka a koule a hodila je prasatům. Ubylo o jednoho šmejda v ulicích míň, ale přišli další a začli se v tom šťourat. Až pak jsem se dozvěděla, že to byl boss nějaké zdejší sekty, nejspíše mafie. No a též mě zaprodali a poslali tam, kam teď míříme.“ shrne celkem stručně.
„Aha...a odkud umíš tak plynně anglicky?“ zajímá mě a hlavně chci otočit list z tohoto hrozného vyprávění.
„Pocházím od hranic z Amerikou, je tam město jménem Nogales. Byl tam jeden prodavač koření a byl to Američan. Vždy jsem za ním chodila, když matka něco chtěla. Učil mě vždy nějaká slova a mě to bavilo. No a zbytek jsem se naučila v bordelu. Zvlášť něco jako – chceš mě vo-“
„No dobrý nemusíš mi říkat všechno!“ zabráním ji její „narovinu“ vyprávění. Teď si říkám, že já jsem měla ještě život v pohodě, ale tato dívka. A co ty ostatní ženy, co tu jsou s námi?! Mají stejný příběh, ne-li horší?!



Po několika smrtelně dlouhých hodinách na mě přišla únava. Nejspíše byla noc, jelikož i zbytek žen si polehala po volném místě, kde se dalo a cela upadala do ticha. Nepříjemného ticha. Seděla jsem, zklíčeně si držela kolena pod hlavou a slzy mi stékaly po tváři. Bála jsem se, stýskalo se mi a chtěla jsem odsud zmizet. Jenže jsem si musela nechat chladnou hlavu a přemýšlet racionálně. Musím z toho nějak vyváznout živá a vrátit se domů. Za Rachel, mým bratrem Aaronem, jejich prckem Judy, za Eddem, Silarem a Jamesonem. Jameson. Vždy mě uklidnil Jameson. Najednou jsem si představovala, jak vedle mě sedí a svou příjemnou mužnou rukou mě hladí po zádech. Jak mě chce uklidnit. Představila jsem si jeho kolínskou a jeho smyslné doteky. Opřel se o mě svým tělem a dlaní mi přejel po vlhkých vlasech. Něco tiše šeptal, aby mě ukonejšil.
„Jsem tu vedle tebe, nemusíš se bát.“ pošeptal mi do ucha a mě ta představa, ta samotná představa opravdu uklidňovala.
„Vedle mě.“ šeptla jsem já a po chvíli usla do neklidného spánku.