Duše v zrcadle - 9. Vánoce

9. Vánoce

 

Vánoce byly za dveřmi. Sirius i Linda se k sobě chovali zase jako dřív, nebo se o to alespoň oba usilovně snažili. Jejich prvotní plán slavit vánoce ve třech s Lupinem jim rázně zavrhla Molly, když přišla s návrhem, že by se mohli všichni letos sejít tady v domě Blacků. Oslavili by tak návrat Arthura i svátky společně. Ani jednomu to jak se zdálo, nijak zvlášť nevadilo. Linda velkou společnost vítala a Sirius se necítil na to být v její blízkosti sám. Tak bylo ujednáno a Molly se pustila do úklidu a výzdoby poněkud zanedbaného domu.

Dnes v domě bylo obzvlášť veselo, Arthura pustili z nemocnice a Molly se s ním měla každou chvíli vrátit. Linda se snažila dát do pořádku jednu z nepoužívaných ložnic natolik, aby se v ní dalo přespat. Byla Molly vděčná, že jí poradila pár užitečných kouzel pro domácnost. Doma neměla potřebu používat hůlku, ale tady to ocenila. Právě zápasila se starými zaprášenými závěsy, když za sebou uslyšela něčí kroky.

„Ahoj,” ozvalo se jí za zády. Byl to Harry.

„Ahoj, jdeš mi pomoct?” usmála se na něho.

Za těch pár dní co se potkávali v domě, k němu pocítila zvláštní náklonost. Možná za to mohly jeho upřímné oči a rozčepýřené vlasy, možná ještě zpola dětská tvář, kterou trochu připomínal jejího syna. Nebo to bylo tím, že za svůj krátký život zažil už tolik bolesti. Sama nevěděla, ale přála si, aby mezi nimi bylo přátelství… už k vůli Siriusovi. Věděla jak moc má Harryho rád.

„No... totiž... vlastně hledám Siriuse. Nevíš, kde by mohl být?”

I když nepřišel s úmyslem podílet se na úklidu, vyndal z kapsy hůlku a pomohl Lindě vyčistit a osvěžit vůní zašlé závěsy a záclony.

„Ale… nečekala bych, že ovládáš kouzla na úklid,” podivila se mu upřímně.

„Ronova mamka nás začátkem roku pěkně proháněla po domě. Museli jsme uklízet celé dny,” zasmál se Harry při vzpomínce, jak se snažili za každou cenu někde ulít.

„Tak tomu bych i věřila. Molly je velice energická žena v domácnosti,” přisvědčila a s uspokojením si prohlédla téměř obyvatelnou místnost. „Tak ještě postel a může se tu někdo zabydlet.”

Otevřela skříň a vyndala z ní čisté povlečení. Pak si vzpomněla, proč vlastně Harry přišel.

„Já myslím, že bude u Klofana. Občas si tam zaleze, když potřebuje být sám. Vždyť víš… někdy je pro něho těžké vydržet v tomhle domě, nesmět být někde tam venku a být užitečný.”

„Já vím a nedivím se mu, ale nevím jak mu pomoct,” odvětil Harry a povzdechl si. Moc dobře chápal, jak se jeho kmotr cítí. Sám to u Dursleyových nenáviděl a přesto se tam musel každé léto vracet. Cítil se tam vězněm stejně jako Sirius tady, v domě svého dětství. V domě, který z duše nenáviděl.

„S tím se netrap, ono ho to přejde… je šťastný, že tu jsi. Dokonce nic nenamítá proti výzdobě a přípravám na vánoce. Myslím si, že se na ně opravdu těší,” opět se na něho usmála a potlačila potřebu prohrábnout mu rukou vlasy.

„Ale co až skončí prázdniny? Zůstane tu sám,” namítl a pátravě se jí zadíval do tváře.

Linda v tom postřehla jakýsi úmysl, úmysl vyzvědět jak to mezi ní a Siriusem opravdu je.

„Nezůstane sám… Od čeho jsou přátelé?” řekla napůl žertem napůl vážně. Věděla, jakou odpověď chce slyšet.

Harry se na ni nepřestával dívat.

Sirius byl teď šťastný a on chtěl, aby to tak zůstalo.

„Takže ho neopustíte? Zůstanete tady… s ním?“ promluvil po chvíli.

Linda od něho odvrátila pohled a začala povlíkat jeden z polštářů. Přemýšlela jak mu odpovědět. Nebyl hloupý ani slepý, chtěl pro svého kmotra lepší život a ona to chápala, jen nemohla říct to, co si přál.

„Harry, není to tak, jak si myslíš… jsme přátelé a záleží mi na něm,“ pokoušela se mu vysvětlit. „Ale není to láska,“ dodala a pohlédla na něho. Tvářil se vážně, přesto se nezdál být zklamaný.

„On vás má rád, vím to,“ řekl a trochu se usmál jistý si něčím, co ona neviděla, co si nepřipouštěla.

Linda chtěla něco namítnout, ale z chodby se ozývaly nadšené hlasy.

„Zdá se, že se vrátila Molly s Arthurem, pojďme je přivítat,” vybídla ho jemně. Byla ráda, že byli vyrušeni. Společně vyšli z pokoje za ostatními.

„Harry,” oslovila ho, než vešli do kuchyně, „chtěla jsem ti říct, tedy nabídnout, můžeš mi říkat Lindo… jestli chceš.” Cítila, že se trochu zarazil, možná to pro něho bylo příliš důvěrné, přece jen byla mezi nimi krátce a cizí.

Chvilku zaváhal. Tahle žena byla něčím zvláštní, vlastně ji vůbec neznal, přesto mu připadala tak... Neuměl to pojmenovat, ale nutilo ho to vyhledávat její přítomnost. Bylo v ní něco, co nezažil a v životě tolikrát potřeboval… mateřský cit.

Pohlédl na ni. „Budu rád,“ hlesl tiše, „Lindo.“

Oba se na sebe usmáli a vešli dovnitř.

 

V čele stolu seděl Arthur a šťastně se usmíval. Molly jen zářila spokojeností, že je její rodina zase pohromadě a nespouštěla z muže oči. Lindě z toho pohledu na šťastnou rodinu na kratičký okamžik bodlo u srdce. Rychle se vzpamatovala, nechtěla myslet na nic, co by zkalilo tuhle chvíli.

„Arthure,” zvolala a šla ho přivítat. „Cítíš se dobře?”

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tady, děvče,” řekl s úlevou v hlase.

„To ti věřím, byl to děsivý zážitek,” souhlasila a při vzpomínce na obrovského hada se zachvěla.

„To byl,” podíval se na svou ženu, „hlavně, že je to za námi.”

Molly pohladila Arthura po paži a skrze slzy se na něho usmála. Pak pohlédla na ostatní. „Přichystala jsem na uvítanou malé pohoštění,” pozvala je ke stolu a vzápětí zmizela ve druhé části místnosti. Ginny mamku následovala, aby jí pomohla a také chtěla na chvíli zmizet z dosahu svých čtyř bratrů. Tajně doufala, že alespoň na pár dní přijede Hermiona. Jinak se tu asi zblázní.

 

U stolu panovala rozpustilá nálada. Nejvíce se na tom podíleli Fred s Georgem, ti dva prostě nikdy nezklamali. Bill se věnoval otci a Ron o něčem živě diskutoval s Harrym.

Linda ucítila ruku na svém rameni, byl to Sirius. Ani nezaznamenala, že už přišel. Letmo na něho pohlédla, věnoval jí úsměv a šel k Arthurovi.

„Vítej zpátky, Arthure,” poplácal ho bodře po zádech.

„Děkuju,” řekl dojatě. Pak se zasmál a dodal: „Doufám, že vydržíš s tolika Weasleyovými pohromadě.”

„Určitě. Jsem rád, že tu budete a navíc tenhle dům už kolik let nezažil pořádnou společnost,” ujistil ho v dobré náladě a posadil se vedle Lindy.

Zatímco Molly s Ginny nosily na stůl přichystané laskominy, jí to nedalo a pozorně na něho pohlédla. „Jsi v pořádku?” zeptala se po chvíli.

„To nic… už je to dobré. Občas mívám mizernou náladu,” odpověděl a pousmál se. Bez ní by tenhle dům, tohle vězení, snášel daleko hůř.

Linda mu rozuměla, tam venku číhalo nebezpečí a on - sice člen Řádu, ale od všeho a všech odříznutý - byl nucen snášet samotu starého domu a jen přihlížet… strachovat se o Harryho a ostatní přátelé. Jeho prudká a vášnivá povaha ho občas uváděla do stavu zuřivosti. To pak většinou zalezl na půdu ke Klofanovi kde dokázal vydržet i několik hodin. Všechno tohle věděla a chápala ho. Stiskla mu pod stolem ruku.

„Jednou to skončí, Siriusi, jen prosím tě vydrž.”

S vděčností se jí zadíval do očí a stisk opětoval.

 

Všichni se dobře bavili a Lindu hřálo u srdce, že tam také patří. Molly sklidila samou chválu, a když přinesla skvostný dort s pomerančovým krémem a ovocem, v přítomných to vyvolalo to pravé nadšení. Sirius se postaral o víno a zdálo se, že se konečně uvolnil a upřímně se těší ze společnosti přátel. Vyprávěl Harrymu o jeho rodičích, o Removi, o všech lumpárnách co v Bradavicích prováděli, když tam společně chodili. Linda pozorně poslouchala, měl příjemný hlas a uměl vše zábavně poddat.

Když se hovor trochu utišil, vzal si slovo Arthur.

„Já nechci nějak řečnit nebo tak, ale rád bych poděkoval a připil dvěma lidem, bez kterých bych tu nebyl,” promluvil a pozvedl sklenku vína. Všichni okolo ho napodobili.

„Na Harryho a Lindu!” pronesl přípitek.

„Na Harryho a Lindu!” přidali se ostatní.

Ti dva jmenovaní na sebe koukli, očividně v rozpacích z takové pozornosti. Naštěstí si Arthur opravdu nepotrpěl na dlouhé proslovy. Všichni zase navázali tam, kde přestali. Linda s Molly a Ginny probíraly přípravy na Štědrý den. Počítaly, kdo všechno přijde a kam je uloží. Arthur něco vysvětloval Siriusovi, ale ten ho moc neposlouchal, očima sledoval Lindu a vnímal její hlas.

Kluci si zalezli do rohu kuchyně, aby seznámili Harryho a Rona s nejnovějšími vynálezy a kousky, které se chystali vyzkoušet hned po prázdninách.

Čas příjemně plynul, a i když se Lindě nechtělo z příjemné společnosti, byl čas odejít.

„Byl to opravdu pěkný den, ale musím už jít. Uvidíme se pozítří,” rozloučila se a chystala se k odchodu.

„Lindo, počkej ještě na chvilku,” zastavil ji Arthur a pomalu k ní došel.

„Copak?” zeptala se.

„Měli jsme štěstí, že jsme vyvázli živí, že?” řekl potichu a upřeně jí hleděl do očí.

„To ano... ehm... to měli,” přikývla a trochu zrozpačitěla. Cítila, že se neptá jen tak, něco tušil.

„Vím, co jsi pro mě udělala,” promluvil a ještě pozorněji pátral v jejím obličeji.

„Asi ti nerozumím... já... to by přece udělal každý, jen jsem tě bránila,” řekla nejistě a sklopila oči.

„Mám na mysli to v nemocnici,” upřesnil svou domněnku. „Nejdřív jsem myslel, že to byl jen sen, ale když mi bylo ráno dobře a viděl jsem šokovaný výraz toho lékouzelníka, došlo mi, že se to stalo. Dala jsi mi svou krev, že?” dodal a dotkl se její paže. To gesto Lindu přimělo na něho znovu pohlédnout. Nemělo cenu zapírat, chtěl znát odpověď… ostatně si ji zasloužil.

„Víš přece, jak jsem pomohla tomu chlapci,“ zeptala se ho.

Když přikývl, pokračovala: „Moje krev urychluje uzdravení, poradí si téměř s čímkoli, takže bych se z toho tak jako tak dostala a mohla jsem pomoct i tobě... Arthure, udělala bych to znovu a pro kohokoliv z vás, jste jako moje rodina.”

Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Nikdy ti to nezapomenu,” promluvil a přátelsky ji objal.

Všimla si, že k nim jde Sirius.

„Vyprovodím tě alespoň ke dveřím,” nabídl se.

Ještě jednou se rozloučila s Arthurem a vyšli do úzké chodby. Oba mlčeli, přesto cítila, že jí chce něco říct. Než vzala za kliku, pohlédla na něho a dala mu tak šanci promluvit.

„Nechoď! Zůstaň tu s námi... se mnou, místa je tu dost,” požádal ji nakonec.

„Musím taky občas domů,” připomněla mu.

„Nemusíš,“ oponoval a o krok se přiblížil.

Jeho blízkost a zvláštní lesk v očích Lindu rozechvěl.

„Uvidíme se o Štědrý den,” domlouvala mu. „Teď si užij Harryho, potřebujete být spolu.”

„Dobře, tak pozítří,“ usmál se a dotkl se její tváře. Přál si víc, ale teď nebyla vhodná chvíle.

„Pozítří,“ ujistila jej a vyšla před dům.

 

* * *

Linda se probudila se slzami v očích, zdálo se jí o Thomasovi, ale tentokrát to bylo jiné.

Nepronásledovala je smrt ani bolest a křik... Její syn byl živý, usmíval se a jeho oči zářily dětskou radostí. Byli spolu, mohla se ho dotýkat, obejmout ho a on se smál... oba se smáli. Kolem nich byla nádherná krajina, Linda ji nepoznávala, ale bylo jim tam dobře. Pak uslyšela zcela zřetelně jeho dětský hlásek. „Mami, jsem moc rád, že už jsi zdravá. Chci, aby ses smála... jsi tak krásná, když se směješ. Už pro mě neplač, je mi tu dobře.” Čekal na její slib, na slib, že bude dál normálně žít, než se znovu setkají. A ona mu to slíbila. Usmáli se na sebe a pak zmizel, zůstala stát sama uprostřed rozkvetlé louky. Neplakala, nehroutila se... cítila zvláštní klid a mír. Chyběl jí, ale teď už věděla, že je šťastný, že je mu dobře a že se s ním jednou setká.

„Veselé vánoce, Thomasi,” řekla potichu a několikrát mrkla, aby zahnala palčivé slzy.

Vstala z postele. Ne, nechtěla plakat… nesměla, přece mu to slíbila. Její syn chtěl, aby zase žila, a ona se o to pokusí. Navíc dnes je Štědrý den a bude s přáteli… s lidmi, kteří ji přijali mezi sebe a na kterých jí zaleželo.

Oblékla si teplý župan a sešla do kuchyně. Zatímco si připravovala snídani, zabloudila v myšlenkách k Siriusovi, poslední dobou to dělala často. Nebyla hloupá, věděla, co se mezi nimi změnilo, cítila tu přitažlivost až moc dobře a občas měla chuť tomu podlehnout. Přijmout, co jí nabízel. Ale bála se… bála se, že on ztratí víc, protože víc vsadí. Za žádnou cenu mu nechtěla ublížit, nezaslouží si to.

Když zahnala myšlenky na oddaný Siriusův pohled, vybavil se jí jiný... chladný, temný a hluboký. Ty černé oči ji nedokázaly nechat klidnou, kdykoliv se s nimi setkala, měla zvláštní pocit, že se v nich utopí. Severus ji zajímal, přitahoval ji a zároveň naháněl strach.

Ten muž je zvláštní, tajemný a uzavřený, každého se straní... je sám.

Přesto věděla, že je v něm víc… něco co nikomu nedovolí zahlédnout. Všichni ho odsoudili, ona nemůže, příliš ji fascinuje. Naštěstí z nápadu poslat mu dárek ji už vyléčil. Ale mohla by třeba popřát hezké svátky… jen pár slov. Slaví je vůbec? Je šance, že by ho dnes viděla? Nesmysl, on by mezi ně dobrovolně nepřišel. Musela se zasmát, vánoce jsou opravdu zvláštní svátky. Nad čím to vlastně přemýšlí?

Dopila svou kávu a dojedla toust, přemýšlela, co bude dělat. K Siriusovi měla v plánu jít až navečer, chtěla jemu i Harrymu nechat trochu času pro sebe.

Docela ráda by se prošla. Mohla by navštívit Prasinky, podívat se na Příčnou a nakonec by vyzvedla Brumbála, šli by společně na oslavu. Vzala tužku a kus papíru a napsala krátký vzkaz, zda může odpoledne navštívit Bradavice. Vypustila Puštíka a šla se převléknout. Vzala si černou dlouhou sukni, bílou halenku, z které koukala ramena a přes ni si vzala vínovou šněrovačku. Pohlédla na sebe do zrcadla. Dnes jí záleželo na tom, jak vypadá. Ještě si vzala kolem krku černou sametku s drobným stříbrným křížkem a vlasy si zapletla na stranu do volného copu. Byla spokojená. Jen si ještě zvýrazní oči a může jít.

 

Dávala si dohromady drobnosti, které chtěla vzít k Siriusovi, když sovička zaťukala na okno. Vpustila ji do tepla, dala pamlsek a sundala dopis z nožky. Obsah byl krátký.

„Bude mi potěšením, čekám tě ve čtyři hodiny.

A.B.“

Zase uvidí Bradavice. Bylo to zvláštní, ale stačila jedna návštěva, aby si je oblíbila. Cítila se tam dobře a také možná uvidí Severuse. Zmenšila balíčky, aby se jí vešly do kapsy, obula si kozačky, vzala teplý kabát a vyšla z domu před branku, odkud se přemístila na Příčnou ulici.

Přišlo to až zvláštní, tak dlouho tudy nechodila a přesto Lindě připadalo tohle místo tak důvěrně známé, jakoby to bylo jen několik týdnů a ne let. Dříve sem na Štědrý den chodívali jako rodina, Thomas měl rád vyzdobené obchody a všechnu tu vánoční atmosféru. Vždycky si dali v jedné kavárničce na rohu horký punč a koláčky. Divila se, jak klidná se cítila. Ještě před nedávnem by tuhle procházku nezvládla, nejspíš by vánoce trávila na pokraji zhroucení jako každý minulý rok.

Podívala se k obloze a usmála se. Měla pocit, že z ní spadla obrovská tíha, že ji ten nádherný sen dnes v noci zbavil okovů minulosti. Připadala si volná a život měl zase smysl.

I ona zašla do té kavárničky a chvíli poseděla. Dívala se ven do ulice a pozorovala jiné páry, jiné rodiny a cizí skotačící děti.

„Některé je vaše?” zeptala se s úsměvem majitelka kavárny.

„Prosím?”

„Myslím děti… ptám se proto, že je tak upřeně pozorujete,” vysvětlila a postavila před ní horký šálek čaje.

„Bohužel ne, ale jsou tak šťastné a jejich smích přitahuje pozornost,” řekla trochu zasněně. Podívala se na postarší ženu a poděkovala za čaj.

„Však se taky dočkáte, jste ještě mladá a hezká.”

Linda se ušklíbla. Ano, vypadala mladě... kdyby jen věděla.

 

Prasinky si také prošla, byla tu jen párkrát a tak si užívala příjemný den a všude přítomnou vánoční náladu. Sníh příjemně křupal pod nohama a jí se vybavila vzpomínka, jak stavěli sněhuláka, nebo pořádali sněhovou bitku. Neodolala a hrábla do sněhu, příjemně studil v ruce. Udělala kouli a chtěla s ní trefit houpající se štít u vchodu do hostince „madam Rosmerty“. Jaká smůla, že se právě otevřely dveře a vyšel z nich muž v černém hábitu. Trefila ho do ramene. Prudce se otočil a Linda ztuhla. To snad není možný, jednou si chce zadovádět a trefí zrovna Severuse Snapea!

„Promiňte, já chtěla trefit ten štít,” vypravila ze sebe a cítila horkost ve tvářích.

Nevěřícně na ni zíral, jako na přízrak, nedalo jí to a rozesmála se.

„To je to tak směšné?!” promluvil chladně.

„Ano, je. Víte, celé je to... absurdní. Dneska jsem na vás myslela a vy... vy se tu zjevíte,” odvětila a v hlase jí ještě dozníval smích.

Povytáhl obočí a zkoumavě si Lindu prohlédl. „Nechápu, čím jsem si zasloužil vaši pozornost, ale když dovolíte tak spěchám.” Otočil se a odcházel.

„Jdete do Bradavic? Půjdu s vámi.” Nečekala na souhlas a rychlou chůzí ho došla.

Snape se zastavil. „Proč!”

„Protože tam jdu také, Brumbál mě pozval,” odpověděla s úsměvem a nenechala se odradit jeho odmítavým postojem.

„Ne, já se ptám proč se mnou,” zavrčel.

„Zřejmě mám pro vás slabost,” pronesla škádlivě.

„Kde berete tu jistotu, že o to stojím?!” řekl kousavě a změřil si ji pohledem od hlavy až k patě.

„Nikde, ale jsou vánoce a to snad i vy můžete snést chvíli ženskou společnost,” vrátila mu stejným tónem a zvedla k němu odhodlaný pohled. Několik vteřin dokázala snést hloubku jeho černých očí.

Neřekl nic, jen se ušklíbl a ráznými kroky se vydal směrem k Bradavicím. Linda se chvíli snažila držet krok, ale pak se zastavila a houkla na něho.

„Jsme dospělí lidé a vy se chováte jako malý, to nemůžete ani dnes vystát společnost? Jednu ženskou, která po vás nechce nic jiného než jít vedle vás... normálně, procházkou, povídat si nebo i mlčet. Jsou přece vánoce, SAKRA!”

Zarazil se a zůstal stát. „Já jsem se o váš doprovod neprosil, pokud nestíháte vaše smůla!” promluvil lhostejně a ani se neotočil.

Linda protočila oči a povzdechla si. Několika kroky ho došla.

„Já vám nerozumím. Chci vám jen nabídnout přátelství a vy... vy na mě jen útočíte! Nejsem váš nepřítel,” vyčetla mu. I když nechtěla, zazněla jí v hlase lítost. Ona prostě nevěřila, že tenhle muž je tak bezcitný, jak dává všem najevo. Cítila v něm skrytou bolest a smutek… obzvlášť dnes.

Trhla sebou, když se k ní prudce otočil.

„Vy to nevzdáte, že?” řekl jen několik centimetrů od její tváře.

„Ne!” řekla pevně.

Na moment zavřel oči, když je otevřel, doslova ji propaloval pohledem. Měla pocit, že jí vidí až do duše.

„Prostě mě nechte být, jděte mi z cesty!” cedil mezi zuby.

„Nemůžu. Nevím proč, ale nemůžu,” řekla popravdě.

Něco v jeho pohledu se změnilo. Nebo se jí to jen zdálo? Pořád se jí upřeně díval do očí, oddělovalo je jen těch několik centimetrů. Vnímala ho jako ještě nikoho. Několikrát zamrkala, z jeho upřeného pohledu se roztřásla. Najednou ji chytil za ramena a ještě víc se přiblížil. Na vteřinu měla pocit, že se ji chystá políbit.

„Jste nesnesitelná, víte to?” promluvil místo toho. Pak Lindu zase pustil a o krok ustoupil.

Úplně ji zmátl. „Já?“ hlesla posměšně a dala si ruce v bok.

„Ano, vy! Kde se objevíte, objeví se i problémy a já nemám problémy rád. A vy máte přímo talent být na špatném místě ve špatnou dobu,“ poznamenal podrážděně.

„Jestli jste měl v úmyslu mě urazit, tak vás zklamu. V podstatě máte pravdu,” usmála se na něho. „Mě se jen tak nezbavíte,“ dodala ještě žertem.

„Očividně,“ povzdechl si. „Jestli chcete jít tak pojďte, čekat na vás nebudu,“ houkl po ní a vyrazil kupředu smířený s její přítomností.

Linda šla vedle něho a on tentokrát srovnal krok s jejím. I když se snažil chovat lhostejně, cítila, že se mu nálada změnila. Všimla si, jak se po ní občas podívá, když si myslí, že ho nevidí.

Byli už víc jak v polovině cesty, když promluvil. „Předpokládám, že jdete také na ten večírek,” ušklíbl se.

„Ano, vlastně jdu pro pana ředitele, jdeme spolu,” odpověděla a pohlédla mu do tváře. V tu chvíli špatně šlápla a zvrtla se jí noha. Upadla by, kdyby ji jednou rukou pohotově nezachytil.

„Dávejte laskavě pozor, kam šlapete!“ utrhl se na ni.

„Promiňte,“ řekla rozpačitě a odtáhla se od něho. Zkusila se opatrně postavit na nohu, v kotníku jí nepěkně louplo.

Snape Lindu podrážděně pozoroval. „Co noha, můžete jít dál?“ zeptal se.

„Copak... bojíte se, že mě ponesete na zádech?“ popíchla ho. Naštěstí byl kotník v pořádku.

„Škoda, dělal jsem si naděje, že tu budete muset zůstat a já se vás konečně zbavím,“ utrousil sarkasticky.

„Až na to, že byste mě tu nenechal, nejste takový,“ zasmála se a pokračovali dál v cestě.

„Nebuďte si tak jistá, vůbec mě neznáte,“ řekl příkře a opět na ni pohlédl.

„Myslíte?“ odvětila a jeho pohled opětovala. „Kde budete večer vy?“ zeptala se.

„Do toho vám nic není,“ odbyl ji a odvrátil od ní pohled. Soustředěně pozoroval cestu před nimi.

„Nechcete jít s námi?“ navrhla mu.

„To určitě,“ odfrkl si.

„Já jen, že na vánoce by nikdo neměl být sám,“ poznamenala potichu a také se dívala před sebe. Neodpověděl, dokonce se od ní odtáhl. Mrzelo ji to, nemyslela to špatně.

Bradavice byly už blízko. Až do hradu mezi nimi panovalo ticho. Když vešli do vstupní haly, zastavil se a otočil k ní tvář. Byli si opět tak blízko, že se Linda zachvěla.

„Dál už jistě trefíte sama,” řekl a naznačil rukou směr, kudy má jít.

„Samozřejmě,” ujistila ho a chtěla odejít, když jí probleskla hlavou bláznivá myšlenka. Dotkla se jeho paže a vtiskla mu na rty rychlý polibek.

„Hezké vánoce, Severusi,” popřála mu. Nechala ho tam stát a vydala se za Brumbálem.

--------------------------------------------------

Ředitel na ni už čekal. Nemusela říct ani heslo před chrličem, sám ji vpustil dovnitř. Když šla točitým schodištěm, byla ještě celá rozrušená. Co to udělala? Kde se to v ní vzalo? Jediné štěstí bylo, že i on byl tak zaskočený její reakcí, že unikla jeho zuřivosti.

Dnes je opravdu zvláštní den...

 

„Pojď dál, Lindo,” ozvalo se za dveřmi, než stačila vzít za kliku. Brumbál seděl za svým stolem a spokojeně si ji prohlížel... měla pocit, že z ní vyčetl poslední myšlenky.

„Jak vidím, procházka ti udělala dobře, jsi celá zrůžovělá,” usmál se způsobem, že už nepochybovala, že ví.

„To ano, ehm... je krásný den a navíc jsou přece Vánoce,” prohodila jakoby nic.

„Jistě, jistě... mám Vánoce rád, lidé jsou většinou k sobě upřímní a ukážou svou pravou tvář,” prohlásil s úsměvem. Zvedl se od stolu a šel mladé ženě vstříc.

„Asi máte pravdu,” přistoupila na jeho hru.

„Jsem tomu rád,” poznamenal.

„Ehm... no, já nevím… myslím si, že mě přeceňujete,” zapochybovala o jeho úsudku.

„Neřekl bych, jsi pro něho ta pravá.”

Linda tak přímou odpověď nečekala, trochu jí to zmátlo. „Půjdeme? Totiž, jste připraven... nepřišla jsem moc brzy?” snažila se změnit téma.

Brumbál se shovívavě usmál. „Můžeme jít,” řekl a nabídl jí ruku.

„Chcete se přemístit odtud? Myslela jsem, že v Bradavicích to nejde,” namítla užasle.

„Myslím si, že jako ředitel mám jistá privilegia,” zasmál se a přemístil je ze své pracovny rovnou na Grimauldovo náměstí.

 

Už když vstoupili do chodby, tak si Linda uvědomila, jak se dům změnil. Nepůsobil už tak zanedbaně a ponuře, Molly si dala s výzdobou opravdu záležet, celý se rozzářil a ožil. Sundala si kabát, aby ho pověsila na věšák, zatímco Brumbál se vesele vítal s Molly a nechal se zlákat na ochutnávku cukroví.

„Ahoj,” zaslechla za sebou Siriuse.

Otočila se k němu, díval se na ni s neskrývaným obdivem.

„Veselé Vánoce,” popřála mu a políbila ho na tvář.

„Strašně ti to sluší,” usmál se na ni.

„No, já... ehm chtěla jsem... Jak sis to užil s Harrym?” zeptala se najednou.

Sirius se rozesmál. „Líbí se mi, když jsi v rozpacích. Pojď, Tonksová se tě nemůže už dočkat a Molly se chce pochlubit svým kuchařským uměním,” vzal ji za ruku a vedl si ji za ostatními.

Lindu to důvěrné gesto trochu zaskočilo. Nechtěla, aby si ostatní mysleli, že je mezi nimi něco víc, než bylo.

Se všemi se srdečně přivítala, byli tu už všichni. Remus jí podal ruku mezi prvními. Zdálo se, že počáteční rozpaky a nejistota mezi nimi už vymizela docela. Byla tomu ráda. Teď, když v sobě překonala strach z toho kým je, uvědomila si, že je to velice příjemný a sympatický muž, líbil se jí.

Všimla si ještě neznámé dívky s divokými kudrnatými vlasy, podala jí ruku, aby se představila.

„Ahoj, jsem Linda... patřím také k Řádu.”

„Hermiona,“ odvětila, „Ronova a Harryho kamarádka.” Potřásla ženě rukou a přitom si ji zkoumavě prohlédla. Pak sjela pohledem na Siriuse a usmála se. „Harry mi o vás vyprávěl,” dodala.

Linda si uvědomila, že patrně došla k nesprávnému závěru a chtěla něco namítnout, ale když viděla šťastně se tvářícího Siriuse mlčela, nechtěla kazit tento den. „Ráda tě poznávám, Hermiono,” oplatila dívce úsměv.

To už se k ní hrnula Molly a odváděla si ji do druhé části kuchyně, aby ochutnala jídla na večer a popřípadě poradila co ještě připravit.

„Molly, nemám co dodat, je to báseň… ale nepřehnala jsi to trochu? Kdo to všechno sní?” zasmála se při pohledu na tu spoustu jídla.

„Jen si nemysli, naši kluci jsou bezední, ono se to sní,” řekla zkušeně a byla očividně spokojená, že se jí to povedlo.

„Jsi úžasná kuchařka, je vidět, že to děláš ráda. Obdivuju tě, jak to všechno zvládáš. Vychovávat sedm dětí není lehké. Obzvlášť, když šest z nich jsou kluci,” usmála se na Molly.

„Je to dřina, ale jsem šťastná, rodina pro mě znamená všechno,” řekla upřímně a pozorněji se na Lindu zahleděla, všimla si, že při slově rodina její oči potemněly a sklonila pohled na své ruce.

„To je pravda... rodina... taky jsem kdysi měla rodinu,” odmlčela se, ale pak zase s úsměvem vzhlédla k Molly, „to jídlo se ti opravdu náramně povedlo, nikdo mu neodolá.” Stín z její tváře zmizel a starší z žen se dál už neptala. Ani jedna z nich nechtěla otevírat staré rány, jsou přece Vánoce.

 

Letošní sváteční den se opravdu vyvedl. Všichni se vesele bavili, vyprávěli si historky z dětství... ty mladší nadšeně poslouchali jaké vylomeniny natropili jejich rodiče a přátelé. Bylo to opravdu nádherné ničím nezkalené odpoledne. Jen občas si Linda povzdechla - to když vzpomněla na jednoho zasmušilého, mrzutého a tolik osamělého muže. Vždycky pak na sobě ucítila upřený pohled a střetla se s modrýma očima Brumbála. Spiklenecky na ni mrkl, usmála se. On snad opravdu věděl o všem.

 

Večeře byla skutečně vynikající. A jak Linda řekla, nikdo neodolal přidat si ještě nášup. Bylo to neuvěřitelné, ale snědlo se téměř všechno. Potom si předali dárky. Měla také pár maličkostí, hlavně pro děvčata a Harryho, a taky pro Tonksovou, ta dívka jí tak nějak přirostla k srdci.

Rozhlédla se po útulné místnosti, po všech těch šťastných tvářích a uvědomila si, že i ona je šťastná, že se směje s ostatními a je jí dobře. Patřila sem, byla to její nová rodina. Vypadalo to, jakoby se zastavil čas, jakoby venku nehrozila válka, nebyl žádný Voldemort, nečíhala nikde smrt. Byli tu jen oni, láska a štěstí... prostě Vánoce v tom pravém slova smyslu.

 

Do půlnoci už nechybělo mnoho. Linda si uvědomila, že má trochu upito, ale dobře se bavila. Děvčata i Harry s Ronem si už zalezli nahoru do svých pokojů, jistě uvítali soukromí bez uší dospělých. Brumbál se s nimi také rozloučil. Fred s Georgem, trochu v náladě, byli poněkud rozdovádění a Molly je nepřestávala napomínat a krotit. Párkrát se setkala s očima Remuse, pokaždé se na sebe usmáli. Neměli mnoho příležitostí spolu mluvit, přesto věděli, že se z nich stávají dobří přátelé… tak nějak si rozuměli beze slov.

Zašla si pro něco do „svého” pokoje. Sirius jí pro dnešek… kdyby se rozhodla, přece jen v domě přespat... dal k dispozici malý pokojík dole v přízemí blízko toho jeho.

Ozvalo se zaťukání. „Můžu na chvilku?” zeptala se Tonksová.

„Jistě, pojď dál,” vyzvala ji a ukázala, aby si sedla k ní na postel. Očividně měla něco na srdci.

Poslechla a posadila se vedle přítelkyně. Prohlížela si ruce ve svém klíně, nevěděla kde začít.

„Chceš se mnou o něčem mluvit?” pobídla ji Linda.

„Vlastně ano, ehm... víš, chtěla jsem se zeptat… už je mezi tebou a Remusem všechno v pořádku?”

Ta otázka ji trochu zaskočila. „Ano, dá se říct, že jsme začali od začátku a jsme přátelé,” usmála se na Tonksovou.

„To jsem ráda. Remus je hodný a dobrý člověk, opravdu by nikomu neublížil,” řekla přesvědčeně. Když ho hájila, pohlédla Lindě do očí. Měla v nich zvláštní světlo a jí to náhle došlo.

„Ty ho máš ráda viď.”

Dívka přikývla. „Je to tak vidět?” Znělo to trochu zahanbeně.

„Myslím, že ostatní si nevšimli. A co Remus, řekla jsi mu nebo dala najevo, co k němu cítíš?”

„Ne, on... myslím si, že... že je v tomhle případě nepřístupný kvůli tomu čím je,” povzdechla si.

„Není to pro něho lehké, jeho osud je příliš těžký. Žije s tím, že je odsouzený zůstat sám... potřebuje čas,” ujišťovala svou přítelkyni Linda. Ráda by jí řekla něco povzbudivého, ale věděla, že nebude lehké přesvědčit Remuse, aby uvěřil sám v sebe a přijal lásku téhle dívky.

„Víš, chvíli jsem si myslela, že se mu líbíš ty,” promluvila Tonksová o něco veseleji.

„Já? Proč já, vždyť ani... jsem tu krátce na to, abych se někomu...”

„Sirius je do tebe blázen, Lindo,” skočila jí do řeči.

„Cože? Jak jsi na to přišla? Jsme... jsme jen dobří přátelé,” vymlouvala se Linda. Tohle jí nebylo moc příjemné, Tonksová řekla nahlas to, čeho se obávala a zavírala před tím oči.

„No, tak to jsem asi slepá a ostatní taky,” zasmála se dívka a loupla po ní uličnickým pohledem.

„Já... ale tak to opravdu není, mám ho ráda jako přítele.” Linda byla v rozpacích.

Dívka se zarazila. „Promiň, myslela jsem, že je to vzájemné, že jste spolu, víš?” omluvila se. Zavládlo ticho. Tonksová najednou nevěděla co říct a začala si prohlížet pokoj. Když se mlčení prodlužovalo, nevydržela a opět ke své přítelkyni promluvila. „Zdála ses mi poslední dobou jiná… veselejší. Tak jsem myslela, že se ve tvém životě někdo objevil. Napadl mě Sirius, trávíte spolu hodně času.” Měla pocit, že není daleko od pravdy.

Buď ohledně Siriuse neříká pravdu, nebo...

Upřela na kamarádku pohled. „Je v tom někdo jiný?”

Linda se musela upřímně zasmát, to děvče se jen tak lehko nevzdávalo. Blesklo jí hlavou, že Remus to jednou vzdá a podlehne. „Tobě nic neunikne,” přiznala nakonec.

„Takže mám pravdu, někdo takový je,” usmála se dívka.

Linda chvilku váhala, nebylo vlastně co říct, ale v očích Tonksové byl upřímný zájem. Byly přítelkyně a s nikým jiným o takových věcech mluvit nemohla.

„Možná, jen pochybuju, že by o mě kdy jevil zájem. Myslím si, že to budu mít stejně těžké jako ty, spíš horší,” povzdechla si, ale pak se zase rozesmála. Jak ji napadlo myslet na Severuse takhle? Vždyť se s ním setkala jen párkrát a pokaždé se téměř pohádali… Nebo na něho myslí od první chvíle? Už poněkolikáté si musela přiznat, jak zvláštní dnešní den je.

„Pojď, vrátíme se k ostatním,” vybídla dívku a se smíchem vyšly z pokoje.

--------------------------------------------

Rozešli se dlouho po půlnoci. Molly s Arthurem měli ložnici v patře a Tonksová chtěla přespat doma, nakonec se k ní připojil i Remus. Linda se rozhodla, že zůstane přes noc v domě, přece jen toho dost vypila a bylo už pozdě.

Když se Siriusem osaměla, vzpomněla si na slova, co jí řekla Tonksová: Je do tebe blázen...

Podívala se na něho. Stáli nejméně tři metry od sebe, jakoby se oba báli udělat ten první krok… že překročí pomyslnou hranici a nebudou schopni zarazit to včas. Vzájemně se měřili pohledy. Linda přemýšlela, zda je pravda, že ho zasáhla tak hluboko a Sirius bojoval sám se sebou, aby se ovládl.

„Ehm... půjdu už taky spát, jsem už unavená... to víno a tak,” přerušila tíživé ticho. Trochu se jí zadrhával hlas, když promluvila.

„Taky půjdu,” připojil se k ní.

Šli spolu mlčky, opět cítila to napětí mezi nimi. Zrychlil se jí tep, její tělo ji opět zrazovalo. Vešla do pokoje. Měla by mu popřát dobrou noc a dát tak najevo, že nechce, nemůže, nesmí... Neřekla však nic.

Stál ve dveřích a díval se na ni s neskrývanou touhou. Ani on neřekl nic, pak vešel a zavřel za sebou dveře, pořád se na ni díval. Možná čekal, že to rozhodne za něj… co sama udělá.

Stál tak blízko, měla by to včas zarazit.

Měla by?

Nebyla toho schopná. Možná za to mohl vypitý alkohol, možná jen kouzlo dnešního dne. Věděla jen, že její tělo po něm touží.

Pohladil ji po tváři a zajel rukou do vlasů.

„Lindo,” zašeptal zastřeným hlasem a políbil ji... jemně, přesto vášnivě.

„Neměli bychom... já,” zmlkla, bylo to tak těžké říct nahlas.

„Já vím,” řekl, „ale nemůžu si pomoct, ne když vím, že mě taky chceš.” Propaloval ji pohledem.

Neměla tu zůstávat, měla odejít domů, moc mu to neusnadňovala.

Co má dělat? Má podlehnout… riskovat, že mu zlomí srdce?

„Siriusi, já... nemůžu ti zatím nic jiného nabídnout,” řekla tiše. Bylo to možná kruté, ale nechtěla mu lhát.

Dívali se na sebe, pak ji pevně objal.

„Já to risknu,” hlesl a přitiskl své rty na její, příliš po ní toužil. Líbal ji s naléhavou prudkostí. To, co několik týdnů v sobě potlačoval, vyplulo na povrch.

Linda se vzdala, oplácela mu polibky se stejnou vášní a vzájemně se zbavovali svých svršků.

Na chvilku ji přestal líbat, díval se na ni, jeho oči byly divoké planoucí vášní.

„Ani nevíš, jak moc to pro mě bylo těžké, jak po tobě celou tu dobu toužím... jak moc tě chci,” přiznal se. Vzal Lindu do náruče a odnesl si ji do postele.

 

* * *

Už hodnou chvíli zíral do ohně, v ruce držel prázdnou sklenku od whisky a snažil se na nic nemyslet. Byly dvě hodiny ráno, nemělo smysl jít spát. Věděl, že neusne jako každý rok v tuto noc.

Severus nerad myslel na minulost, nechtěl vzpomínat, přesto se ztrácel ve vzpomínkách.

Nikdy neměl vánoce rád. Už jako dítě pochopil, že nemá cenu doufat v poklidné rodinné štěstí. Jeho matka, naprosto zbavená vlastní vůle zotročená despotickým mužem, vzdala svůj život a zároveň i život svého syna. Uzavřela se do svého světa, jenž sestával v posedlosti vyhovět muži a předejít tak dalšímu týrání. Nemohl ji nenávidět, byla to jeho matka, ale také jí dlouho nemohl odpustit.

Ne, opravdu nechtěl vzpomínat. Vstal a nalil si další skleničku whisky.

Nenávidí tohle vánoční šílenství, tu přeplácanou výzdobu, tu faleš a přetvářku... usměvavé obličeje, láskyplné výrazy.

Pche, k čertu s tím!

Vzpomněl si na setkání s Lindou. Na to, jak stála blízko, když svíral její paže, na její oči, na chvějící se rty, když se s ním loučila. Byl to jen okamžik, přesto pocítil jejich hebkost… překvapila ho.

Co asi dělá? Určitě se náramně baví s Blackem, jak jinak!

Zachvěl se.

Nalil si další, potřeboval spláchnout ten hořkobolný pocit.

Vrátil se na své místo u krbu, nemohl odolat žáru ohně, jakoby mu plameny vnikaly až do nitra a rozehřívaly jeho ledovou krustu kolem srdce. Ztrácel se v nich.

Byl zase malý chlapec. Toulal se venku, protože doma byl křik a opilý otec rozdával rány. Nevěděl, kam jde, jen malomyslně bloumal okolím, když si všiml dívky před sebou. Seděla v trávě a četla si nějakou knížku. Zaslechla jeho kroky a vhlédla k němu… usmála se, její zelené oči zářily. Ne, celá zářila a ta záře ho pohltila, roztavila led v jeho duši, zahřála mu srdce. Najednou tu byl někdo, kdo jím nepohrdal, kdo ho nepřehlížel, kdo ho měl rád. Ta dívka se stala jeho celým světem, zbožňoval ji, miloval ji.

Ach Lily, drahá Lily… Jak jen jsem tě mohl ztratit? Nikdy si neodpustím... nikdy!

Něco se mu zadrhlo v krku a pálilo ho v očích, pevně je zavřel. Může za to oheň, příliš dlouho do něj zírá!

K čertu s tím vším!

Podíval se na z poloviny prázdnou láhev, jedinou jeho společnici. On je přece rád sám, nepotřebuje kolem sebe lidi!

Znovu si nalil.

Nepotřebuje být v Blackově domě, poslouchat protivný smích a tlachání svých „přátel”. Dívat se na šťastnou Molly, která ho rozčiluje s tím svým mateřským přístupem, na jejich přemnoženou rodinu… Arthura, starajícího se a milujícího otce… Nenáviděného Blacka, toho parchanta, který fňuká jako štěně, že nemůže ven!

Vypil naráz obsah sklenky a opět si nalil.

Na arogantního sebestředného Pottera... nesnáší pohled do jeho očí.

Zelené zářivé oči… oči jeho Lily!

Brumbál s tím jeho chápavým úsměvem a upřímnýma očima! A na konec ona, ta protivná a neskutečně vlezlá ženská, která je nejspíš spokojená po boku Blacka... kdo by mu odolal!? Na to se opravdu nemá zapotřebí dívat!

Potřeboval další sklenku, víc whisky... opět si nalil.

NE! Nenávidí je všechny, nenávidí tuhle noc, nenávidí svou slabost a nenávidí sebe! Dnes si to mohl dovolit, mohl si dovolit cítit... být lidskou bytostí. Vůbec nechápal proč ho Brumbál zval, jakoby o to stál, jakoby o něho někdo stál. Nepatří k nim, nepatří nikam!

Lily, moje Lily, už patnáct let... patnáct let bolesti.

Cítil, že je opilý. Dolil si zbytek z láhve. Nechtěl už na nic a nikoho myslet, byl unavený, chtěl už jen spát, zaspat tuhle příšernou noc. Dopil a vrávoravě vstal. Došel nejistým krokem do své ložnice a tak jak byl, v košili a kalhotách, si lehl na postel. Muselo už téměř svítat, bylo mu to jedno. Konečně přišel vytoužený spánek a otupělost. Cítil, jak se propadá do říše snů. Chtěl myslet na Lily, chtěl být s ní. Představoval si její rusé vlasy, cítil téměř jejich vůni… její oči, dívala se na něho a úsměv patřil pouze jemu.

Ve spánku se obraz jeho drahé Lily rozplynul a v mysli mu vyvstal jiný obličej, jiná žena. Žena, na kterou poslední dobou myslel až příliš často. Žena, která z nepochopitelných důvodů stála o jeho přátelství.