Duše v zrcadle - 10. Ctitel

10. Ctitel

 

Přišlo jaro a s ním špatné zprávy.

Linda měla pocit, že čas letí závratnou rychlostí. Trávila čas na ministerstvu, kde díky zaslepenosti Popletala panovala nevraživost a kouzelníci se rozdělili do dvou táborů, a v domě Blacků.

Zatímco mezi Lindou a Siriusem se vztah vyjasnil, vlastně se z nich stali milenci, pro Řád to nevypadalo vůbec dobře. Byla hlášena napadení některých členů a měli i ztráty na životech. Byl to sotva týden kdy Smrtijedi napadli rodinu Greenových. Alan Green i jeho žena Magda byli členové Řádu, nepodařilo se nikoho zachránit, uhořeli i s jejich dětmi. Útok byl proveden nečekaně a tajně, nestihli je včas varovat, pomoc přišla pozdě.

Všechny jejich smrt vzala. I když je Linda neznala osobně, truchlila s nimi. Znamenalo to, že válka si vybírá svou daň a smrt už jen někde nečíhá, už si bere svoje oběti.

Nepokoje se dotkly i Bradavic. Brumbál už nebyl Nejvyšším divotvůrcem Starostolce a dokonce ho přišli zatknout do školy, byl nucen uprchnout. Ředitelkou se stala Dolores Umbridgeová a s veškerou podporou ministerstva zavedla na škole teror.

Řád se teď scházel častěji a vedení převzal Remus. Měl od Brumbála jasné pokyny a jako jediný s ním byl ve spojení. Zároveň byl jediný, kdo dokázal vyjít se Severusem a ten na oplátku jeho jediného po Brumbálovi bral na vědomí. Když se objevil, předal jen hlášení nebo varování a zase zmizel. Linda ho od vánoc neviděla.

 

Občas na něho myslela, zrovna jako teď. Byla na cestě na ministerstvo a po dlouhé době šla vchodem pro návštěvníky. Potřebovala se projít, být na čerstvém vzduchu.

Právě zahnula do ulice, kde stála na rohu telefonní budka, když ucítila podivné mrazení na zátylku.

Rychle se otočila za sebe a rozhlédla se. Nikde nikdo nebyl, ulice byla prázdná, přesto věděla, že ji někdo pozoruje. Přidala do kroku a v ruce tiskla hůlku. Měla pocit, že za sebou zaslechla kroky. Znovu se otočila, hůlku připravenou použít, nikoho neviděla. Srdce jí tlouklo rychleji, cítila někoho poblíž… jen ho neviděla. Rychle vešla do telefonní budky a zvedla sluchátko. Právě sjížděla dolů do Atria, když zahlédla mezi domy temný stín. Někdo tam stál a díval se jejím směrem.

Atriem doslova proběhla, nevěděla kdo to byl, ale neměla z něho dobrý pocit. Ani nezaslechla, že na ni někdo volá jménem. Spěchala k výtahům a snažila si vybavit pocity, jež z neznámého cítila, když ji někdo chytil za rameno. Leknutím vyjekla a prudce se otočila, byl to Arthur.

„Bože, vyděsil jsi mě,“ usmála se na něho.

„To vidím… promiň. Volal jsem na tebe, ale neslyšela jsi mě,“ řekl omluvně.

„Já... byla jsem zamyšlená.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se a starostlivě si ji prohlédl.

„Tady ne, řeknu ti to v kanceláři,“ odpověděla tiše.

Nastoupili s ostatními do výtahu. Jedna z kolegyň se snažila s Lindou zavést hovor, ale ta ji moc neposlouchala, odpovídala pouze jednoslabičně. Pokoušela se přemýšlet… vybavit si tvář… prostě cokoliv. Žena na ni nepřestávala dotírat a k její smůle pracovala na stejném patře. Zbavila se jí teprve před dveřmi do kanceláře.

„Tak co se stalo?!“ zeptal se Arthur, když se za nimi zavřely dveře.

„Někdo mě sledoval,“ odvětila a sedla si na židli u svého stolu.

„Kdy,“ usedl naproti ní.

„Teď... ráno, když jsem šla vchodem pro návštěvníky.“

„U Merlina, proč ses nepřemístila?“ podivil se.

„Chtěla jsem si udělat procházku,“ ušklíbla se, i jí ten nápad teď připadal hloupý.

„Lindo, musíš být opatrná… lidé se ztrácejí,“ řekl vyčítavě. „Poznala jsi ho?“

„Ne, ale něco mi na něm připadalo známé, něco jsem cítila... nevím... každopádně jsem z něho neměla dobrý pocit,“ nervózně si prohrábla rukou vlasy.

Chvíli se na sebe dívali. Arthur se tvářil starostlivě.

„Měla bys to říct na poradě. Pokud se to bude opakovat, stáhneme tě odtud a schováš se.“

„Nechci zbytečně panikařit, možná to nemá s Volde... s ním nic společného,“ řekla, aby sebe i jeho uklidnila.

„Možná, stejně si myslím, že bys to měla brát vážně,“ napomenul ji.

Linda neměla v úmyslu tuhle situaci zlehčovat nebo podceňovat, ale co když to nemělo žádný význam? Co když si ji někdo jen spletl? Nechtěla zbytečně děsit Siriuse. Už to, že nemohl ven ho deptalo, natož kdyby nu řekla tohle. I bez toho si o ni dělal starosti

„Budu opatrná, ale zatím nic neříkej Siriusovi ani Řádu... možná to bylo jinak než si myslíme. Zkusím si to vyřešit nejdřív sama, ano?”

„Dělej, jak myslíš. Jakmile zjistím, že ti hrozí sebemenší nebezpečí, nahlásím to,” upozornil ji.

Linda se na něho usmála, líbil se jí jeho starostlivý až otcovský přístup.

----------------------------------------------------------

Dva dny trčela zavřená ve svém bytě, když nepočítala přemisťování do práce. Připadala si jako blázen. Určitě šlo o omyl, nic podezřelého se nedělo, kdyby po ní kdokoliv šel, už by dal o sobě vědět. Měla toho právě dost, potřebovala si zajít na vzduch, obstarat pár věcí a taky jí chyběl Sirius. Vyšla před branku u domu, pohledem pátrala po sebemenším pohybu nebo stínu. Zkoumala každý keř, každé zákoutí a pak to ucítila, upřený pohled… cizí přítomnost. Rychle vytáhla hůlku a namířila s ní mezi stromy. Udělala dva kroky v před, z poza keře na ni zíraly dvě smaragdové oči... kočka!

Už vážně blázním, děsím se obyčejné kočky!

Sklonila hůlku, zdálo se, že kromě ní a černé lísající se kočky tam nikdo není. Schovala ji tedy a pohladila kočku po hlavě. „Ty jsi mě, ale vylekala,” promluvila na ni a pak se přemístila.

 

Nedaleko domu se mezi stromy pohnul stín. Muž si oddechl, díky té kočce nebyl odhalen. Pomalu k ní došel a vzal ji do náruče.

„Hodná kočička, hodná,” hladil ji po hlavě a pak jedním trhnutím zlomil vaz. Mrtvou kočku položil před branku Lindina domu. Něžně pohladil ještě teplé tělíčko zvířete a vyndal hůlku. Udělal pár rychlých pohybů a spokojeně se usmál.

Až se vrátí, najde tu jeho vzkaz.

Narovnal se. V místě kde ještě před okamžikem stála Linda, rozeznal její magii… věděl kde ji hledat.

„Našel jsem tě, ty mrcho!” Nasadil si zpět svou kápi a s krutým úšklebkem se přemístil.

 

Procházela se po Příčné ulici a nahlížela do výkladů. To co potřebovala, si už nakoupila, teď hledala něco pro potěšení. Zastavila se u obchodu s knihami. Vešla dovnitř a se zalíbením si prohlížela jednotlivé svazky.

Nevěděla jak je tam dlouho, když zaslechla hluk z ulice a dokonce výkřiky. Vyšla z obchodu a rozhlédla se. V ulici panoval zmatek, lidé zděšeně pobíhali, aby se někam schovali. Matky si spěšně braly své děti, které si hrály a neměly ani ponětí o hrozícím nebezpečí.

Nejprve nechápala co se to děje, pak jí to došlo, byli tam Smrtijedi! Prohledávali každý obchod, každé zákoutí... kdo jim stál v cestě schytal kletbu. Linda utekla do blízké uličky a skryla se v jednom výklenku. V ruce držela hůlku a sledovala hlavní ulici, připravená se bránit. Vypadalo to, že někoho hledají, ale zatím bez úspěchu. Najednou jí přeběhl mráz po zádech, zase měla ten pocit. Srdce jí tlouklo jako o závod, bála se i dýchat, věděla, že stojí za ní. Hůlka jí vylétla z ruky, pomalu se otočila, stál tam Smrtijed. Vteřinu ji pozoroval a pak aniž by zaslechla jeho hlas, zasáhla ji do prsou kletba.

---------------------------------------------------------

Otevřela oči, bolelo ji celé tělo. Měla pocit, že je zavalená... ne, opravdu pod něčím ležela. Uvědomila si, že je pod haldou starých rozložených krabic. Zkusila se pohnout… nešlo to, před ní byla velká dřevěná bedna.

Kruci, kde to jsem? Co se stalo?

Byla zmatená. Chvilku trvalo než se zorientovala a rozpomněla se.

Ten Smrtijed... kletba... hůlku, vzal jí hůlku!

Zběžně se prohledala. Podivila se, když ji našla vedle sebe. S její pomocí odsunula těžkou bednu a konečně mohla vstát. Porozhlédla se kolem sebe, někdo ji ukryl do výklenku, zatarasil ho bednou a zaházel krabicemi. Jen nechápala proč a kdo by to dělal. Zamyšleně vyšla do hlavní ulice, byla poloprázdná, nevěděla jak dlouho byla mimo, ale žádní Smrtijedi nikde nebyli.

 

Přemístila se domů, potřebovala horkou vodu a v klidu přemýšlet. To, že měla být na poradě Řádu, úplně zapomněla.

Koho asi hledali? A dostali ho?

Pořád se v myšlenkách vracela k útoku voldemortových přívrženců. Brala za kliku u domovní branky, když ji zarazil pohled na černou kočku. V prvním okamžiku myslela, že spí, ale pak jí došlo, že je mrtvá. Také si všimla vypáleného nápisu na jejím břiše: Dostanu tě! Leknutím uskočila.

Bože, byla to ta samá kočka, která ji tak vylekala? Sledoval ji někdo už i tady?

Poplašeně se rozhlédla, tentokrát nic necítila… žádné mrazení, žádný upřený pohled. Chvilku přemýšlela, co s ní udělá. Nakonec ji nechala tam, kde byla. Postará se o to později, teď potřebovala jen tu koupel… bolel ji v těle snad každý sval.

Konečně zavřela za sebou domovní dveře, ochranná kouzla byla neporušená, oddechla si. Šla rovnou do koupelny a začala napouštět vanu, nemohla se dočkat horké koupele. Ponořila se do vody a vnímala příjemné teplo. Potřebovala se odreagovat, dala si do uší sluchátka a poslouchala příjemnou melodii. Najednou jí ztěžkla víčka a bylo stále těžší udržet oči otevřené, nakonec to vzdala. Jen na chvilku, na chvilku zavře oči a odpočine si. Pak se vydá za Siriusem.

---------------------------------------------

Sirius neměl daleko ke ztrátě sebekontroly. Právě se dozvěděl, že došlo k útoku Smrtijedů na Příčné ulici. Byly uneseny dvě ženy a Linda nikde, měli se tu sejít. Jakmile Remus zjistil, že nepřišla, poslal Tonksovou a Moodyho prohledat její dům. Když se vrátili s tím, že tam také není, už nepochyboval, že se něco stalo. Na to, že unesli právě ji, nechtěl ani pomyslet. Stále se pohledem vracel ke dveřím, zda ji neuvidí přicházet.

„Uklidni se, oni ji najdou, uvidíš,” domlouval mu přátelsky Remus, i když sám moc klidný nebyl.

Sirius nereagoval, jen nervózně přecházel místností.

„Při útoku jsem ji neviděl, určitě tam nebyla. Přesto jsem tam poslal několik lidí, aby to tam prohledali,” pokračoval a starostlivě pozoroval svého přítele.

Ten se zastavil a otočil k němu bledý obličej. „Nesmí se jí nic stát. Ne teď, když... Sakra, měl bych jít ven a hledat ji!” praštil do zdi pěstí.

„No tak to ať tě ani nenapadne, sebrali by tě na prvním rohu!” zarazil ho přísně Lupin.

Arthur byl také znepokojený, sice si Linda už nestěžovala, že by ji někdo sledoval, ale měli by to řešit. „Co teda uděláme s Lindou až se najde?!” zeptal se přímo k věci.

„Jak uděláme… co tím myslíš?” nechápal jeho otázku Sirius.

„Ona ti to neřekla, že ne?!” povzdechl si Arthur.

Remus na ně nechápavě koukal. „Co se děje?” zeptal se.

„U Merlina! Říkala, že bude opatrná, že si s tebou o tom promluví,” opověděl Arthur.

„Co mi měla říct?” ozval se znepokojeně Sirius.

„Před dvěma dny ji někdo sledoval cestou do práce, nevěděla kdo. Nechtěla to zatím hlásit, nebyla si jistá, jestli to má co dočinění s Vy-víte-kým,” vysvětlil jim Arthur.

Sirius zbledl. „A to mi říkáš až teď?”

„Věřil jsem, že ti to řekla a navíc se mnou už o tom nemluvila. Myslela, že to byl jen omyl, že se někdo nejspíš spletl,” omlouval se a zoufale se na něho podíval. „Myslíte, že to souvisí s tím dnešním únosem?!” zeptal se provinile.

„Doufám, že ne,” řekl tiše Remus.

Někdo přišel… Sirius s nadějí pohlédl ke dveřím do kuchyně. Byl to Snape.

„No, ty jsi tu chyběl!” pronesl vztekle.

Ten jeho poznámku ignoroval a rozhlédl se po místnosti. „Kde je Grayová!” řekl suše.

Všichni se zarazili, nedávalo jim smysl, proč se po ní ptá zrovna on.

„Nevíme, hledáme ji,” odpověděl Remus.

„Dneska jste se náramně bavili na Příčné. Dvě ženy byly uneseny, doufej ať není mezi nimi!” promluvil k němu Sirius a snažil se krotit vztek.

„Grayová byla v bezpečí,” usadil ho ledovým hlasem.

„Jak to můžeš vědět!” štěkl po něm zpátky. Jeho sebeovládání bylo u konce. Jak on toho parchanta nesnášel.

„Protože jsem ji tam uklidil, pitomče! Ptám se kde je teď!” Severus už také ztrácel nervy. Počítal s tím, že tady Grayovou najde.

Remus mezi ně vkročil, aby je zkrotil. „Severusi, říkáš, že jsi Lindu uklidil do bezpečí, ale kam… Na Příčné to znovu prohledáváme a doma také není, nemůžeme ji najít. Jsi si jistý, že ji nemá Voldemort?!”

„Jsem si jistý, musel jsem ji omráčit, ale už se měla probrat. Čekal jsem, že bude tady,” odpověděl netrpělivě.

„Musels ji omráčit.” Sirius zuřil, měl chuť po něm skočit.

„Siriusi!” zadržel ho Remus.

„Máš s tím problém, Blacku? Možná by tě zajímalo, že ty dvě ženy se nápadně podobaly Grayové,” zasyčel mu nenávistně do obličeje Snape. Pak se otočil na patě a odešel.

„Severusi… Severusi, počkej!” volal na něj Remus, ale byl pryč.

„Ten arogantní parchant!” zařval Black.

„Siriusi! Musíš se uklidnit! Slyšels, je v bezpečí… najdeme ji,” houkl po něm Arthur přísně.

„Omlouvám se... já jen, že tu musím trčet!” řekl. Snažil se o klidnější tón, přestože v něm všechno vřelo. Nevěděl, co by dělal kdyby se jí něco stalo.

„Půjdu se znovu podívat k ní domů,” navrhl Remus a poplácal přítele po rameni.

-------------------------------------

Severus byl vzteky bez sebe, nejradši by Blackovi zakroutil krkem. Přemístil se na Příčnou. Nemohla se propadnout do země, někde být musela a on ji najde.

Dorazil k výklenku, kde ji schoval. Byla pryč, ale nebylo to dlouho, ještě cítil zbytky magie, mohl ji vystopovat. Opět se přemístil a stál před jejím domem. Na vteřinu pohledem zamrzl na mrtvé kočce... slovech vypálených na jejím těle. Zaťal ruce v pěst. Projít přes ochranná kouzla mu nedalo moc práce, s tím musí něco udělat, tohle by zvládl snad každý průměrný kouzelník.

Rozhlédl se po místnosti, nezdálo se, že by v domě někdo byl.

„Grayová!” zavolal. Prohledal spodní místnosti, pak se vydal nahoru po schodech. „Lindo!” opět žádná odezva.

Otevřel dveře do ložnice, prohledal i druhý pokoj, nikde nikdo. Všiml si ještě jedněch dveří nad schodištěm do podkroví. Otevřel je a zarazil se uprostřed pohybu To, co uviděl, ho hluboce zasáhlo. Zdi byly pomalovány strašnými obrazy, každé místo znázorňovalo bolest a utrpení. Pohled na vlkodlačí bestii, jež rozsápala malého chlapce a obraz zlomené šílené ženy se mu vryl hluboko do duše. Věděl o její ztrátě, teď však pochopil jak strašné to pro ni muselo být.

Vyšel z pokoje, potřeboval se nadechnout. Musí ji najít! Seběhl ze schodů zpět k její ložnici. Znovu tam vešel, prošel pokojem a otevřel dveře do koupelny. Na několik vteřin se mu zastavilo srdce. Ležela ve vaně hlavu na stranu a obě ruce měla bezvládně přes okraje vany... ani se nepohnula, nezareagovala.

 

Lindě se zdálo zase o Severusovi, viděla jeho černé oči… jak se nad ní sklání a volá její jméno: Lindo… Lindo.

„Grayová!”

Otevřela oči, stále se na ni díval. Tak živý sen ještě neměla.

Najednou ji popadly dvě silné paže a vytáhly z vany ven. Ve vteřině jí došlo, že nesní, že se skutečně dívá do očí Severuse Snapea.

„Ženská jedna pitomá, to se nemůžete ozvat?!” zařval na ni a zatřásl s ní.

Linda byla v šoku, jen tiše zírala do jeho rozzuřené tváře a jedním pohybem ruky si vytáhla sluchátka z uší, aby mu je ukázala.

„Já... já jsem neslyšela,” vykoktala ze sebe staženým hrdlem. Pořád se z toho nemohla vzpamatovat.

„To jsem si všiml! Jednou mi přivodíte smrt. Víte vy vůbec, že po vás téměř celý Řád pátrá?!” křičel na ni a rázoval sem tam, aby se uklidnil. Najednou se zastavil a prudce se k ní otočil. Chtěl ještě něco pěkně od plic dodat, když si uvědomil, že tam stále stojí sluchátka v ruce, třeští na něho oči a je... nahá! Rychle se otočil zády k ní.

„Sakra, oblečte se!” štěkl.

To Lindu vzpamatovalo, zpanikařila a rychle hmátla po županu.

„Co... co tu vlastně děláte?” promluvila už souvisleji, ale stále se jí chvěl hlas.

Proboha, proč to musel být zrovna on?

„Co asi tak myslíte! Říkal jsem, že...” zmlknul a gestem ruky naznačil, aby byla zticha. Někdo byl v domě. Strhl ji za sebe a spolu s ní zacouval za dveře, připravený zaútočit.

„Lindo?” ozvalo se ze schodiště.

„To je Lupin,” zašeptala Linda a vytrhla se Severusovi. Vyběhla z koupelny. „Tady jsem... jsem v pořádku,” zavolala na Remuse a běžela mu naproti.

Když ji spatřil nahoře na schodišti živou a zdravou, zhluboka si oddechl. „Ani nevíš, jak rád tě vidím.”

„Nezlob se, usnula jsem ve vaně.” Až teď si uvědomila jak všechny vyděsila. Ucítila za svými zády pohyb.

Severus, opět klidný a s tváří bez výrazu, prošel kolem Lindy a zastavil se před Lupinem.

„Říkal jsem, že byla v bezpečí,“ neodpustil si poznámku.

Ten se jen tvářil překvapeně.

Než Snape vyšel z domu, otočil se k Lindě a posměšně si ji měřil pohledem. „Jen tak pro pořádek, tvoje ochrana domu nestojí za nic!” poznamenal nelichotivě a pak za sebou hlučně zavřel dveře.

Linda se cítila strašně. Jak mohla být tak pitomá? Pohlédla na Remuse.

„Vezmu tě s sebou na štáb, Sirius šílí… Tam si promluvíme, ano?” řekl vlídně a povzbudivě se usmál.

Provinile přikývla. „Jen se obléknu.”

----------------------------------------------------

Jakmile vstoupili do domu, Sirius ji popadl do náruče.

„Lindo,” šeptl jí do vlasů.

„Jsem v pořádku,” pohladila ho po tváři.

„Kde jsi byla? Všichni tě hledali,” zeptal se s úzkostí v hlase.

„No, to probereme společně,” odpověděl mu Remus a vešli do kuchyně.

 

U stolu seděl naštěstí jen Arthur, Tonksová a Moody.

„Ostatní šli domů, když jsi poslal patrona, že je v pořádku,” oznámil Lupinovi Moody a přísně si změřil Lindu.

„Nahnala jsi nám strach, mysleli jsme, že tě unesli Smrtijedi,” promluvila s úlevou Tonksová a vřele ji objala.

„Tak co s tebou bylo,” pobídl ji netrpělivě Moody, když se neměla k odpovědi.

Linda na všechny omluvně pohlédla. Sirius lehce stiskl její ruku, to gesto ji dojalo.

„Já... dneska jsem si vyšla na Příčnou, potřebovala jsem si koupit pár věcí. Najednou se tam objevili, tak jsem se schovala, ale jeden mě našel a omráčil. Co bylo pak, už nevím.”

„To byl Severus, ten tě omráčil, chtěl tě tak ochránit,” prozradil jí Lupin.

Linda vyvalila oči. „Proč by... co by tam... on se toho účastnil?” koktala a těkala očima z jednoho na druhého.

„A co jsi čekala?” vysmál se jí Moody.

„ On musí, ale je na naší straně, pracuje pro Brumbála,” zastala se ho Tonksová.

Sirius se ušklíbl, očividně Snapeovi nevěřil.

„Probrala jsem se v nějakém výklenku pod haldou krabic. Nevím jak dlouho jsem byla mimo, ale na ulici byl už klid,” pokračovala ve vysvětlování Linda.

„Jde o to, že ti neřádi někoho hledali, pravděpodobně ženu, proto jsme měli strach. Kdyby ses ukázala... mysleli jsme si, že tě mají,” vysvětlil Arthur.

„Omlouvám se, moc jsem nepřemýšlela, přemístila jsem se rovnou domů. Bolelo mě celý tělo... dala jsem si horkou koupel a usnula tam.” To, že ji z vany vytáhl Severus, si samozřejmě nechala pro sebe. Pak si uvědomila, co právě Arthur řekl. „Myslíte, že ten útok souvisí se mnou? Že o mně vědí, že mě někdo prozradil?” zeptala se nevěřícně.

„To právě nevíme určitě!” poznamenal Moody. „Každopádně nedoporučuju žádné zbytečné výlety mimo tvůj dům a budovu ministerstva. Alespoň do doby než zjistíme o co jim jde,” dodal ještě.

„Souhlasím s Alastorem, musíš být opatrná. Protože jestli se prokáže, že o tobě vědí - myslím tím co děláš pro Řád - znamená to, že je v tvém okolí zrádce. Někdo kdo tě dobře zná,” uvažoval nahlas Lupin.

„Počkat!.. To nemyslíte vážně, že ji necháte dál dělat špeha,” zaprotestoval Sirius.

„Ale kdo?“ obrátila se k Remusovi. Tázavého a zároveň naštvaného pohledu svého milence si nevšímala. „Nevím, kdo by mohl být… navíc ta kočka… je to divné,“ dodala zamyšleně.

„Jaká kočka?” zareagoval okamžitě Sirius.

Linda zaváhala, ale když už se prořekla, musela s pravdou ven. „Dneska, když jsem se vrátila, mi někdo nechal u branky mrtvou kočku se vzkazem,” odpověděla a raději se vyhnula jeho očím.

„Jakým vzkazem!” dožadoval se odpovědi.

Povzdechla si, právě tohle nechtěla… přidělávat mu starosti.

„Měla na břiše vypáleno: dostanu tě,” přiznala neochotně.

Sirius prudce vstal ze židle. „To znamená, že po tobě jdou! “

„To neznamená vůbec nic. Nevíme určitě, že jdou zrovna po mě,” pokoušela se ho uklidnit. Pokud je v jejím okolí zrádce, musí ho odhalit, proto tam musí zůstat.

„Tomu sama nevěříš,” rozhodil bezmocně rukama.

„Nejsem jediná, Siriusi, nebezpečí hrozí každému kdo pro ně představuje nějakou hrozbu. Neříkám, že nebudu opatrná, ale nemůžeš mě tu věznit. Navíc venku můžu být užitečná. Jestli je tam zrádce, já ho najdu.”

„Všichni se uklidníme. Za prvé, ještě nevíme jistě co od Lindy chtějí a za druhé, má pravdu, nemůžeš ji tady zavřít. Každému jde o krk, každý musí být opatrný,” vložil se mezi ně Moody.

Linda mu v tu chvíli byla vděčná, ale na Siriuse se raději nepodívala. Cítila, že zuří… byla to jejich první hádka.

„Mám návrh,” ozval se Lupin. „V první řadě pořádně zaopatřím tvůj dům. Severus měl pravdu, ta ochrana je mizerná. Několik dní zůstaneš tady, žádné osamocené pochůzky a budeš nadmíru opatrná,” dodal přísně.

„Dobře,” souhlasila, zdálo se jí to rozumné, byla ráda, že nedostala domácí vězení.

Ovšem Sirius byl jiného názoru. Beze slova odešel do své ložnice a slyšeli jen třísknutí dveřmi.

„Tak to bychom měli,” pronesl suše Moody a na všechny se zašklebil. Nato se zvedl k odchodu.

„Jo, to bychom měli,” povzdechla si Linda a stále se dívala směrem kudy rozzuřeně odešel Sirius.

Arthur i Tonksová se také rozloučili a odešli s Moodym. Jen Remus se ještě zdržel, přišel těsně k ní a chlácholivě jí položil ruku na rameno.

„To bude dobré, ono ho to přejde… jen se o tebe bojí. Moc mu na tobě záleží a pomyšlení, že tě nemůže chránit, ho přivádí k šílenství.”

Jeho příjemný mírně chraplavý hlas Lindu uklidňoval. Napadlo ji, jak sám to má v životě těžké a přesto dokáže podržet ostatní. „Já vím, doufám, že to nebude dlouho trvat a brzy tohle všechno skončí… už kvůli němu,” řekla tiše a položila svou ruku na tu jeho.

---------------------------------------

Bylo už dost pozdě, přesto zůstala sedět v knihovně. Upíjela už druhý hrnek kávy a zírala do plamenů v krbu. Nešla za ním, nemělo smysl přilévat olej do ohně. Znala ho natolik, aby věděla, že potřebuje čas. V takových chvílích se uzavíral do sebe a ona ho nechtěla rušit. Někdy si říkala, že Siriuse těch dvanáct let v Azkabanu poznamenalo víc než dával najevo.

Stále se v myšlenkách vracela k dnešnímu dni, vrtalo jí hlavou, kdo by mohl odhalit pravý důvod proč je na ministerstvu. Kdo by mohl vědět, že právě ona několikrát odhalila Voldemortova špeha a překazila tak jeho plány. Pokud o ní vědí, bylo jasné, že se ji pokusí odstranit.

Ovšem, pokud to vědí!

Pak Lindu napadlo, že ten kdo ji sledoval a pravděpodobně stejný člověk, který zanechal „dárek” v podobě mrtvé kočky, jednal spíš z osobních důvodů než na popud Voldemorta. Zkoušela si vybavit co cítila ten den, kdy ji sledoval. Bylo to něco známého, jen nevěděla co přesně jí to připomínalo. Jestli ten člověk věděl co dělá, musela ho už vyslýchat, nebo ji dobře zná! Každopádně na to musí přijít. Pohodlněji se usadila v křesle, byla unavená, měla by si jít lehnout.

Dopila zbytek studené kávy a šálek postavila na stůl, když si uvědomila jeho přítomnost. Neotočila se, nechala ho ať udělá první krok. Zavřela oči a čekala. Byla to vteřina… možná dvě než uslyšela za sebou kroky. Položil jí ruce na ramena a sklonil se, aby ji políbil na tvář.

„Promiň,” zašeptal.

„To nic,” odpověděla mu a pohladila ho po ruce.

Obešel pohovku a sedl si vedle ní, chvíli ji mlčky pozoroval. Lindě neušlo, jak je vážný a ustaraný.

„Lindo,” povzdechl si. Něžně ji pohladil po tváři a jemně chytil za bradu. „Musíš pochopit jak moc tě potřebuju,” políbil ji, „jak moc tě....”

Nenechala ho domluvit, přitiskla mu prsty na rty. „Ne, neříkej to prosím... ještě ne.” Nechtěla to slyšet, nemohla mu říci totéž. Byl to jen okamžik, přesto si všimla bolesti v jeho tváři.

„Nezlob se na mě,” hlesla a chtěla vstát a odejít.

Prudce si ji k sobě přitáhl a objal. „Nic jsi mi přece neslíbila,” řekl chraptivě a usmál se.

Tiše ho pozorovala, prsty obkreslovala rysy v jeho obličeji, líbilo se jí jak mhouřil oči.

Má ho ráda, opravdu má, ale...

Najednou se Lindě vybavily jiné oči, jiná tvář. Rychle tu představu zahnala a Siriuse políbila. Objal ji ještě pevněji a položil se s ní na pohovku. Ležela pod ním, znehybněná jeho tělem, vlasy rozhozené kolem obličeje.

Díval se na ni, přišla mu v tu chvíli nádherná a tolik ji miloval.

„Slib mi, že budeš opatrná,” promluvil zastřeným hlasem. Těch několik slov obsahovalo všechno s čím bojoval, co cítil.

Ovinula mu paže kolem krku a přitáhla si ho tak blíž. „Slibuju,” zašeptala do jeho úst.

Jen tiše zasténal a zcela podlehl vášni a touze této ženy... ženy jeho života.