Nebezpečné známosti 2 - Kapitola dvaadvacátá

By the way: Konečně jsem se dohrabala k založení mých webovek, kde budu uvádět své povídky a romány. Dám Vám sem odkaz, ale předem říkám, že není ještě dodělaný a je na něm ještě spousta práce, tak aby jste mi ho hned neodsoudili :D > www.theklanystories.blog.cz






Nebezpečné známosti 2

Kapitola dvaadvacátá – Broken



Z nicotného spánku mě vytrhne kajícný křik a rachot v cele. Když otevřu oči, zahlédnu u celních dveří několik mužů ověšenými samopaly a zlým výrazem, jak si jednotlivě chodí pro ženy, co jsou nejblíže.
„Co se děje?“ vyhrknu na Bou sedíc vedle mě s nepřátelským výrazem.
„Zřejmě jsme na místě.“ odpoví mi a stále nespouští oči z těch chlapů, které vyvádí bránící se ženy a dívky. Jeden si pak všimne nás a začne na nás pokřikovat španělsky. Určitě nic pěkného nám neříká.
„Musíme se zvednout.“ sykne na mě Bou a pomalu se zvedne ze země na nohy. Následuji ji a není mi příjemné, jak po nás pokřikují a jak se jim kolem krku houpou řemeny se samopaly. Ale co, tohle byl záměr, vůbec to nemělo být pro mě příjemné.
Ten týpek co k nám nakráčel, mě surově chytne za loket a rychle mě vyvede z cely. Pevně mě drží, abych se mu nemohla vysmeknout a strká do mě, abych šla rychleji. Procházíme vlhkými smrdutými kajutami a míříme výš po zrezivělých schodech, zřejmě na můstek. Neustále mě popohání a mě znervózňuje ta houpající se hrozba kolem jeho krku. Projdeme vysokými kajutními dveřmi a mě ozáří prudké světlo. Sevřu oči a div se nepřizabiji, když ten idiot za mnou do mě strčí. Sejdu po dřevěných tlustých prknech dolů na souš a děkuji matičce zemi, že jsem pryč z toho odporného místa, jako byla ta loď. Ne, ten vrak!
Když se vzpamatuji a mé oči se přizpůsobí slunci, které mě začne pálit na kůži, rozhlédnu se. Postaví mě do řady vedle těch ostatních žen a svážou mi pevně ruce provazem. Nijak se tomu nebráním, protože by to nemuselo dobře dopadnout. Před námi se tyčí prach, písek, oprýskané omítky ošklivých domů a holá ulice s pár jedinci, kteří jsou zvědavý kohopak to přivezli. Rozhlédnu se do stran a poznám, že jsme v nějakém přístavišti, malém, ale přeci. Všude jsou poházené sítě, cedule, kde je vykreslena ryba a pod ní cena, vlny šplouchající o betonový přístav a malé loďky podél dřevěného mola.
„Kde to do prdele jsme?“ ucedí Bou vedle mě, když ji tam zrovna postaví jeden z těch chlapů.
„To by mě taky zajímalo.“ syknu a začíná mi být poněkud vedro, jelikož jsem v zateplených džínsách a modrém svetru. No jo, přivezli mě totiž ze zasněžené Atlanty, kde se brodíte sněhem!
„Řekla bych, že jsme někde na jihu Mexika, jelikož je tu takové vedro.“ usoudí chytře Bou a začne se rozhlížet. Po záchraně?
Najednou nás všechny z rozhlížení a udivování vyvede příjezd tří černých velmi pěkných aut, které do této ohavné a chudé čtvrti rozhodně nepatří. Auta zastaví postupně za sebou, asi padesát metrů od nás a z nich vystoupí Mexičani. Ale bohatí. Lesknoucí se prsteny se odráží od přímého slunce, jejich plešky by mohli dělat novou propalovací lupu a jejich ksichty nevypadají ani zdaleka příjemně. Zpoza nás vyjde jeden z těch chlapů, kteří byli na lodi, ale tenhle viditelně nemá u sebe zbraň. Pomalými kroky si to kráčí k těm tlustým, slušně oblečeným cápkům. Když k sobě navzájem dojdou začnou si tam o něčem povídat – zřejmě vyjadřovat své návrhy na cenu nás všech.
„Chtějí nás prodat těmhle těm chlapům?“ otáži se tiše Bou.
„Asi jo.“ kývne a pozoruje vzdálený rozhovor.
„O čem se to baví?“ otáži se znova, protože tato situace mě velmi znervózňuje.
„Jak to mám vědět, nic neslyším a odezírat z huby neumím.“ ohradí se poněkud nahlas Bou a v tu chvíli dostane do kolen a tvrdě dopadne na zem.
„Hey, nech ji být!“ vyjeknu na něj, když se ji chystal udeřit muž nad ní. I když mám ruce svázané, agresivně ho kopnu do mezinoží, což zřejmě nečekal a bolestí si poklekne, jak před samotným Ježíšem. Samozřejmě tento incident přiláká jak pozornost dalších týpků se zbraněmi, tak i těch cápků co přijeli v nablískaných autech.
Ihned mě zpacifikují na zem vedle Bou a svými bouchačkami mi namíří na hlavu. Začnou po mě řvát, jak zběsilý a já si jejich slova mohu pouze domýšlet.
„Zkurvysyni!“ prská rozčíleně Bou na zemi, když je celá od prachu a písku. Všimnu si ostatních žen, jak nehybně stojí a ani nedutnou. Bojí se a já je plně chápu, ale já chci bojovat do poslední kapky svého života, který je v troskách, ne vyčkávat na očekávanou smrt. Zvednu hlavu, abych viděla co se děje před námi. Uvidím jen pár bot míříc rychlým krokem k nám. Vrátil se ten chlápek, co s nimi byl vyjednávat a začne po svých kumpánech řvát.
„Ha, mají nás pustit!“ vyhrkne Bou, aby mi ujasnila situaci a v tu chvíli jsem vyzdvihnuta ze země. Ten chlap se na mě naštvaně podívá a ohlédne se na přicházející „odběratelé“, na ně vrhne příjemný úsměv. Bou se též narovná v páteři, ale při ní zůstanou stát dva ozbrojení chlapi.
„Vidím, že tu máš bělošku.“ uchechtne se jeden stařec mezi nimi a prohlédne si mě od hlavy až k patě.
„Kde jste ji sebrali? Na Sibiři?“ dodá, když vidí můj né letní ohoz.
„Je dovezena z Atlanty, Malowski ji nám posílá.“ odpoví čistou a plynulou angličtinou ten muž, který nás dovezl a chytne mě za bradu, aby mi viděli do tváře.
„Je čistá, mladá a krásná a Malowski vzkazuje, že chce pro ní jen to nejhorší.“ řekne to, jako kdybych byla kus jedinečné nabídky.
„Hm, co tomu blbečkovi ruskými udělala?“ ozve se další z nich, tentokrát s upraveným knírem a štíhlejší postavou na rozdíl od ostatních.
„To není naše věc, je to kvalitní bílý maso.“ pokrčí rameny muž a pustí mou bradu.
„Kolik za ní chceš?“ pokračuje s další otázkou muž „odběratel“
„Půl.“ odpoví a na to se ozve salva smíchu. Upřímného smíchu.
„Chlape naivní, ta holka je krásná, že nevypadá na to, že by mohla být ještě panna a ty za ní chceš půl milionu?!“ opře se do něj dalších z těch starců.
„To není má nabídka, ale Malowskiho...když to tak neudělám, zabije mě.“ odpoví mu vážně.
„Za půl milionu bych mohl mít všechny tyhle ženy a ještě půlku dalších!“ zvolá zase ten nejhubenější z nich, řekla bych i nejmladší. Něco kolem čtyřicítky.
„Obchod je obchod.“ brání se muž a přejde k Bou vedle mě.
„Tahle je za stopade, je zběhlá v tom co dělá, bordely jsou její domov.“ řekne úvodné větu a na Bou je vidět, že to v ní vře. S takovými popisy pokračuje dál, k dalším ženám.
„Přísáhám Bohu, že ty grázly zabiju, fakt že jo, protože nic jiného si nezaslouží.“ ucedí potichu Bou a je vidět, že sotva popadá dech. Zlostí.
Stojíme tam takhle ještě dalších dobrých patnáct minut a já se v tom oblečení už vážně potím, ale to je snad to nejmenší co se právě teď odehrává. Muži přejdou zpětně k nám, protože já stojím v řadě, jako první.
„Vzal bych si ji, ale půlku za ní rozhodně nedám.“ přejde ke mně čtyřicátník a prohlédne si mě v obličeji.
„Tak ti k ní dám tu divoženku vedle.“ přihodí obchodně muž.
„Jo, to už je lepší!“ kývne čtyřicátník a stále ze mě nespouští oči.
„Jak se jmenuješ krásko?“ zeptá se mě.
„Vyser si oko zkundyksichte!“ sykne na něj pobaveně Bou. Místo toho aby držela klapačku, aby se ji nic nestalo, ještě mele blbosti a říká si o smrt! Jak jinak, na to ji ten čtyřicátník vlepí pěknou facku a se zamlasknutím opět padne na zem, jelikož má svázané ruce, aby vůbec mohla vybrat ten pád a ránu.
„A-amber.“ utrousím tiše a můj pohled padne na Bou na zemi a její krvácející ret.
„Hm, zajímavé jméno...“ řekne si spíše muž pro sebe a ještě chvíli mě pozoruje. Cítím jeho pohled, spaluje mě a není mi to opravdu příjemné. Raději se dívám na Bou v prachu a písku.
„Fajn, vezmu si obě dvě...naložte je do auta a přivezte mi je do panství.“ otočí se na patě a nadiktuje své rozkazy tomu týpkovi, kterému jsme doposud patřily.
„No a co ty ostatní, to už žádnou jinou nechcete? Je tu dalších deset žen k mání!“ zvolá muž Obchodník na otáčející a vzdalující se záda ostatních staříků.
„Hezčí baby si seženu na opačné straně města, v bordelu!“ křikne po něm s pobaveným výrazem jeden z nich.
„A co s nimi mám jako dělat?!“ začne se muž rozčilovat a nakáže dvoum chlapům aby nás odvedli do jednoho z těch aut, kterým staříci přijeli.
„Zabij je.“ zvolá vážně muž, kterému už patříme my a nastoupí do svého černého vozu.
„Cože?!“ vyhrknu, když uslyším jejich slova, ale v tu chvíli mě čapnou za ramena a vlečou k autu.
„Pusťte mě! Nemůžete je přeci zabít!“ začnu se vztekat a křičet. Tohle přeci nejde, nemůžou je jen tak zabít, protože se jim nelíbí! To ne!
Kopu, křičím, nadávám a otočím se, abych viděla naposled tváře těch žen a dívek. Myslím, že tam dokonce stojí dívky mladší jak já! Jejich vzlykající obličeje jsou smutné a tragické. Všechny se chytnou pevně za ruku a začnou se modlit.
„Nemůžete je nechat zabít!“ vykřiknu znova na ty muže v autech, kteří vykukují z okének, aby zjistili co se zase děje.
Na to se ozve několikanásobná střelba a ženy, jedna po druhé, padnou k zemi s kulkou v hlavě.
„Nééééé!“ vyhrknu zlomeně a Bou na mě začne křičet ať toho nechám, nebo mi ještě něco udělají. Myslím, ten co se mnou zápasí, jemu už došla trpělivost. Následně mi dá pěstí a já zmlknu. Ustojím to. Místo toho, aby mě bolil ret, který mi prasknul, mě pálí slzy a srdce za ty mrtvé. Pak nás konečně nastrkají do auta k našemu novému majiteli. Sedíme v poloviční limuzíně, naproti němu a za ním je černá záplata, za kterou sedí řidič. Auto následně nastartuje a rozjede se bůh ví kam. Já si jen opřu hlavu o okénko a nechám stékat slzy. Slzy za statečné ženy, které se staly obětmi něčeho tak hnusného, nechutného a zlého. Ženy, které si to nezasloužily!