Nebezpečné známosti 2 - Kapitola třiadvacátá

Btw: Nedávno jsem sepsala takovou malou úvahu o lásce a dostala odvahu ji přidat i sem. Byla bych ráda moc, za Vaše názory, klidně s Vámi budu o tom hovořit a debatovat :)


http://www.liter.cz/uvahy-laska-760333-cist



Nebezpečné známosti 2
Kapitola třiadvacátá – Welcome in the hell!



Nic nevnímám. Nevnímám co se děje kolem mě. Ani to, že projíždíme kolem pobřeží s výhledem na moře, kolem krásné krajiny, kde není jen písek a prach. Projíždíme kolem obrovských pozemků s velkými obytnými domy a sídly. Mé myšlenky se jen upírají na ten pohled, kdy padly mrtvé ženy a dívky na zem a nic nemohly nadělat. Nemohly se sami rozhodnout, jak zemřít, zalitovat nad svými chyby a činy, vzpomenout si na to krásné co zažily a pomyslně se rozloučit se svými milovanými. Odebraly jim takové právo.
„Hey, Amber, musíme vystoupit.“ vstoupí mi do myšlenek poněkud klidná Bou. Podívám se na ni, do těch jejích čokoládových očí a teprve teď na ni poznám strach a nevědění. Nevíme co s námi bude, zda nás odkoupí dál nebo nás zabijí pro potěšení.
„Ber to tak, že je jim teď tam nahoře lépe...určitě lépe než nám.“ šeptne tiše Bou a pak následně vyleze ven z auta. Nad těmi slovy se na okamžik zamyslím, a pak tedy vylezu též ven. Na prudké sluneční paprsky.
Postavím se vedle Bou a jeden muž ke mně přejde s nožem a rozřeže mi tuhé provazy kolem dlaní. Nepříjemné sevření povolí a já si ihned promnu namožené zápěstí.
„No dámy, vítejte v mém sídle, doufám, že se vám tu bude pěkně žít.“ uškrne se muž a upraví límeček saka.
„Jmenuji si Adrienn Zola a jsem od teď váš pán.“ dodá a jakoby se ukloní, ale z jeho strany to vůbec není myšleno, jako náklon slušnosti.
„Josephe odveď tady dámy do volného pokoje.“ cekne pak už nepříjemným tónem na jednoho ze služebnictva, na muže s potetovaným krkem a holou hlavou. Ten jen slušně přikývne a náš nový „pán“ se vzdálí kamsi za roh garáží, kde jsme zastavili.
„Tak jdeme!“ popožene nás nepříjemně sluha a strčí do nás, abychom šly po následující kamínkové cestě. Teprve teď se rozkoukám a všimnu si, že jsme opravdu u obrovského sídla nevýdaných rozměrů. Ten muž musí být velmi bohatý. Vejdeme dovnitř jakousi verandou a ocitneme se ve velmi moderním salónku. Ihned jsme popostrčeny dál bez jakéhokoliv zastavování do dlouhé chodby, avšak za rohem té chodby se skrývá velké mramorové schodiště.
„Běžte nahoru!“ rozkáže nám a my tedy jdeme. Vyjdeme do druhého patra a ocitneme se na další chodbě. Tentokrát o něco užší, obyčejnější a asi s deseti dveřmi naproti sobě.
„Zastavte.“ cekne chlápek za námi, s kapsy vyštrachá klíče a odemkne pokoj číslo čtyři. Proč jsou ty pokoje číslované?
Když dveře otevře, naskytne se nám pohled na obyčejný, ale celkem dobře vybavený pokoj s dalšími dveřmi zřejmě vedoucí do koupelny. Chlap nás doslova strčí dovnitř a ihned nás tam zamkne na dva západy.
Stojíme tam, jak dvě tvrdý Y a rozhlížíme se kolem sebe.
„C-co teď?“ utrousím do ticha.
„To teda nevím.“ pokrčí rameny Bou, přejde k posteli a posadí se na ni.
„Co s námi zamýšlí? A proč nás daly do pokoje, s koupelnou! Ty pokoje jsou číslovaný! Proč? A proč my?“ pohltí mě mnoho otázek a začínám upadat do dalšího histerického záchvatu.
„Amber, Amber! Uklidni se a pojď se posadit vedle mě!“ opomene mě Bou a přitáhne mě za ruku. Posadím se tedy vedle ní a pokouším se rozdýchávat tento špatný sen.
„Netuším co s námi maj v plánu, ale upřímně...nemyslím, že to bude něco pěkného.“ řekne pomalu a klidně Bou.
„Musíme utéct.“ řeknu vážně a pohlédnu na ni.
„A jak prosím tě! Viděla si těch kamer, ty ozbrojený kumpány kolem brány, když jsme projížděli autem? Nemluvě o tom, že sem vede jen jediná cesta, jelikož jsme na pobřeží, potřebovaly bychom buď loď nebo rychlé auto.“ vymluví mi Bou.
„Jak to víš?“ nechápu.
„Asi sem bedlivě sledovala, kudy jedem, co je okolo a jak to tu vypadá...nejsem hloupá.“ řekne jako hotovou věc. Kdežto já se jen zabývala sama sebou a svými ponurými myšlenkami.
„Něco musíme vymyslet Bou.“ utrousím zoufale a postavím se, aby mi myšlenky lépe proudily.
„Možná zítra, časem, ale teď, když ani nevíme pořádně oč tu běží, nedokážeme vymyslet absolutně nic Amber!“ zvýší na mě hlas Bou a též vstane. Přejdu do koupelny, jednoduchého sestavení – sprcha, wc a zrcadlo s umyvadlem. Přejdu k zrcadlu a nahlédnu na sebe. Po několika velmi špatných nocí, dnů a nevědění o sobě samotné, vypadám opravdu strašně a možná bych se ani nepoznala. Zkrvácený a napuchlý ret mi ještě teď pulsuje. Roztrhnuté obočí, upocené čelo z toho vedra, vhlké a mastné vlasy z toho nechutného vraku. Jak se zoufale pozoruji, vženou se mi do očí slzy a začnu plakat. Opřu se o umyvadlo a nechám slzy kapat do něj. Snáším to opravdu špatně, jelikož mě opět unesli. Opět mi vzali vše a odervali mě ode všech.
„Amber.“ utrousí tiše a konejšivě Bou a začne mě hladit po zádech.
„Proklínám tu svini!!! Nenávidím ho!!!“ začnu křičet a zhurta obejmu Bou, jelikož aspoň to málo, teď potřebuji. Oplatí mi objetí.
„Víš co, využij té sprchy, vypadá to čistě a v pohodě. V té skříni naproti posteli jsem našla ženské šaty, tak ti je přinesu a ty si na sebe pusť horkou vodu, pomůže ti to. Jo?“ rozhodne i za mě Bou a pomůže mi se vysvléknout a zavřit se ve sprchovém koutě. I ona sama mi zapne horkou vodu a mě v té chvíli je úplně vše jedno, i třeba to, že před ní stojím špinavá, od krve a nahá.



Když se postavím na podruhé před zrcadlo, dojem je o mnoho lepší a pozitivnější. Už nevypadám, jak bezdomovec a šmucka od vedle. Bou mi vyhrabala z té skříně pískově žluté šaty, obyčejného tvaru s obyčejné bavlněné látky. Mokré vlasy si vysuším ručníkem a pak je nechám volně spadnout na záda. Avšak co vodou nezměním, je ten ošklivý opuchlý ret a rozthlé obočí, ani nafialovělé kruhy pod očima a už vůbec ne můj výraz, jak kdyby se zhroutil svět.
„Taky musím navštívit sprchu.“ utrousí spíše pro sebe Bou a přes sprchu přehodí fialové čisté šaty podobného typu, jako mám já na sobě.
„Nechám tě o samotě.“ šeptnu a vyjdu z koupelny. Ztěžka padnu zády na postel a začnu tupě zírat do stropu. Vzpomínám si, kdy jsem byla v té stejné situaci před lety. Byla jsem zamčená u Jamesona doma, vězněna a defakto vydírána. Avšak se to obrátilo v to dobré a já měla šanci na nový život, ale tady? Daleko od všeho, v Mexiku?! Tu mám šanci tak na smrt. Z myšlenek mě vytrhne zvuk odemykání a tak se urychleně posadím. Ve dveřích se objeví ten potetovaný týpek a rozhlédne se po pokoji, zřejmě hledá Bou.
„J-je v koupelně.“ zakoktám, než by vytáhl bouchačku a začal to tu prohledávat.
„Pojď se mnou.“ kývne na mě.
„Nikam nejdu.“ hlesnu vzdorovitě. Avšak má odpověď ho nezajímá, jak jinak, něco si zamumlá pod nosem a vyjde zhurta ke mně. Čapne mě za loket a odtáhne pryč z pokoje. Vyvede mě ven a mezitím druhou rukou zamkne Bou v pokoji. Vysmeknu se mu zprudka a přemýšlím o rozeběhnutí a následném útěku, ale v tu chvíli si uvědomím, že Bou měla vlastně pravdu. Nevíme nic o okolí a možná bychom umřeli dříve, než by nás zabili tady.
„Půjdu sama.“ odseknu mu, když mě začne propalovat přísným pohledem.
„Běž dolů po schodech.“ ukáže prstem, abych se vydala dál a mě nezbyde nic jiného. Tohle vodění za pomyslné vodítko, už mě opravdu nebaví. Sejdu poslušně schody dolů a nechám se dál vést na opačnou stranu, než jsme přišli. Dojdeme do jiného rozsáhlého salónku, kde po celé straně stěny je knihovna a mezi nimi menší dveře. Typuji pracovnu. Právě k těm dveřím dojdeme a ten muž, který mi dělá doprovod zaklepe na ně. Ozve se tlumená dále a chlápek do mě strčí ať jdu, ale už sama. Stisknu tedy kliku a vejdu dál. Ocitne se mi pohled na obrovskou místnost, moderní a velmi krásně upravenou a hlavně drahou pracovnu. Bože, takovou by mu samotný Jameson záviděl. Ty dveře zase za sebou zavřu a zůstanu tam stát tentokrát s pohledem do země.
„Pojď se posadit.“ vybídne mě, tentokrát s přátelským úsměvem. Nic neřeknu, ale rozejdu se blíže.
„Posaď se do toho černého křesla, je velmi pohodlné.“ oznámí, jako kdybych byla jakýsi „degustátor“ nábytku. Zapluji do obrovského semišového křesla a musím uznat, že i v něm by se krásně usínalo.
„Jaké je?“ zeptá se zvědavě a bedlivě mě pozoruje.
„Pohodlné.“ hlesnu tiše a teprve teď se podívám tomu, tak cizímu, muži do tváře. Nastane trapné a nicotné ticho. Jeho propalovačný pohled mě sužuje a utiskuje a mě to neuvěřitelně vadí.
„Co s námi bude?“ zeptám se přímo. Ale místo následné odpovědi se ozve pobavený smích.
„Co myslíš?“ zeptá se.
„Myslím jen na to nejhorší! Myslím na to, jak by bylo i lepší, kdybychom nebyly TY vyvolené, které jste si vybral pro bůh ví co. Raději bych byla mezi těmi mrtvými ženami a dívkami, které za nic nemohli! Které si to nezasloužili!“ vzepřu se v křesle a v pálím své myšlenky rovnou do toho jeho pobaveného ksichtu. Jeho pobavení ihned zmizí a v jeho očích se zableskne cosi zlého.
„Jseš ty pěkně hubatá, to jsi odkoukala od té druhé co?“ opře se do mě a Bou.
„Ne, to mě naučil samotný život.“ odseknu mu a zůstávám stále napnutá a schopna vystartovat ať na útok či útěk. On si s pohrdavým úsměvem odfrkne a opře se do koženého křesla.
„Popravdě, ještě nevím co s vámi. Byl jsem do toho obchodu, obchodu s bílým masem, zatáhnut prvně. Já raději obchoduji s cennějšími věcmi – drogy, zbraně, peníze.“ přizná se a z šuplete vytáhne krabičku kubánských doutníků.
„Nemohl jsem tě tam nechat, mezi těmi chudinkami, ten tvůj ksichtík. Zaujala jsi mě, ihned na první pohled. Vydal jsem za tebe tučný prachy, takže doufám, že mi budeš k užitku.“
„Proč je tu tolik pokojů?“ zeptám se.
„Heh...tenhle dům není bordel, je to bývalý hotel, ale odkoupil jsem to, pro své vlastní účely.“ odpoví klidně a zapálí si doutník.
„Chci domů.“ syknu vážně a nepřátelsky ho pozoruji. On si všimne mého pohledu a oplatí stejnou mincí. Vydechne šedivý kouř.
„Jednou možná.“ odsekne.
„Proč jste si mě zavolal?“ zeptám se po chvíli.
„Jen tak, chtěl jsem tě vidět.“ pokrčí rameny, jako kdyby to byla normálka.
„Tak to já už teda půjdu.“ ucedím nepříjemně, vzepřu se v loktech a postavím se na odchod.
„Ale myslím, že už vím, co s tebou míním udělat.“ uchechtne se a viditelně mě sjede od hlavy až k patě a dá si na tom opravdu záležet, aby mi to došlo. Jeho posměšky a debilní kecy se mi hnusný a tak mě nenapadne nic „inteligentnějšího“, než vytáhnout z paty tu největší slinu a flusnout mu na to jeho supr čupr černé křeslo. Pak se otočím na holé patě a vypochoduji z jeho obrovské pracovny. Avšak, když zatáhnu klikou a dveře otevřu, přímo v samotných futrech se střetnu s malou holčičkou. Podívá se na mě svými modrými kukadly a zmatenou tváří. V tu chvíli mi došla slova.
„Tatííí, kdo je ta paní?“ utrousí holčička nejistě, když uvidí jak mou tak i jeho zaskočenou tvář.