Duše v zrcadle - 13. Vše je jinak

13. Vše je jinak

Probrala se až druhý den pozdě odpoledne. Cítila se strašně slabá a bolelo ji celé tělo. Uvědomila si přítomnost někoho druhého. Pohlédla vedle sebe na spícího Siriuse, jednou rukou ji objímal a druhou měl pod hlavou. Pomalu si vybavovala, co se stalo. Podívala se na ovázanou ruku, už nebolela, přesto cítila, že není v pořádku. Se strachem co uvidí, si sundala obvaz.
O Bože... Zděsila se, když uviděla ohavný kříž ve své dlani. Jak je to možné? Vždyť její krev... Nechápala to, v minulosti překonala horší věci, dokonce ji porazilo auto. To přece není možné!
Pak ji něco napadlo.
Je těhotná. Její tělo se změnilo, krev se teď dělila mezi dvě bytosti a proces uzdravení se zpomalil. Zřejmě svou veškerou sílu, svou magii podvědomě přenesla na dítě! Včera ztratila hodně krve, byla vyděšená k smrti, celou svou bytostí se soustředila na to malé, chránila ho... A pokud je to opravdu tak, nemůže se na schopnost regenerace spoléhat, určitě ne do doby, kdy porodí. Proto jí zůstala ohavná jizva, která možná už nikdy nezmizí… Nemůže pomoct ani druhým.
Sirius se vedle ní pohnul, odtrhla zrak od potupného znamení a otočila se k němu. Díval se na ni se starostí v očích. Všimla si, jak je ve tváři ztrhaný, za tu noc zestárl o několik let.
„Jak je ti?“ zeptal se.
„Už je to dobré, ruka nebolí,“ odpověděla popravdě.
„To je dobře,“ zašeptal a pohladil ji po tváři.
„Siriusi, proč se nám to pořád děje?“ zeptala se a schoulila se mu do náruče.
„Já nevím... nevím,“ šeptal Lindě konejšivě do vlasů.
„Drž mě pevně prosím,“ zaštkala mu do prsou.
Poslechl. Potřebovala cítit jeho silné paže, jeho přítomnost, tlukot srdce... jeho lásku. Plakala, musela to ze sebe dostat, opravdu toho bylo na ně moc.
Když se dostatečně uklidnila, Sirius ji donutil, aby něco snědla. Teplá polévka dobře voněla a chutnala jí. Musela uznat, že jejímu žaludku notně prospěla.

V době co o sobě nevěděla, se v domě vystřídalo několik návštěv. Remus byl mezi prvními, přišel ještě v noci. Když se dozvěděl, co se stalo, byl upřímně zděšený. Dával si za vinu, že jim Darnell dvakrát unikl. Zdržel se pak ještě na skleničku, aby Siriusovi sdělil, co se dozvěděl.

„... Snape s ním mluvil Siriusi. Říká, že by Lindě neublížil, myslí si... myslí si, že v tomhle případě by mohl být na naší straně,” ujišťoval ho v noci Lupin. Právě mu řekl, co se dozvěděl od Severuse.
„Takže další napravený Smrtijed jo?!” ušklíbl se podrážděně, nemohl strávit skutečnost, že se právě teď objevil Lindin manžel.
„Jsi zaslepený nenávistí,“ povzdechl si Remus. „Vždyť jde po Darnellovi jako my! Nebyl tam, aby ji zabil, ale aby ji chránil!” vyčetl mu podrážděně. Znal přítelovu prudkou povahu. Věděl, že momentálně prožívá muka, že nenávidí bezmoc a to jak nečině tu sedí, ale měl by konečně dospět, začít věřit ostatním.
„Snape je na naší straně, Siriusi, a Lindě pomohl,” připomněl mu, v hlase mu zazněla výčitka.
Chvíli bylo ticho.
Sirius nervózně poťukával prsty do stolu, na přítele se nepodíval, zíral někam do prázdna.
Lupinovi se zdálo, že bojuje sám se sebou, a že ho stojí velké úsilí říct to nahlas.
„Pořád ho nesnáším, nevěřím mu,” začal a pohlédl na Remuse, „ale za to co udělal dnes pro Lindu, jsem mu vděčný.”

Byla to pravda. I když si to nerad přiznával, v tomhle byl Snape dobrý a on trval na tom, co řekl v noci.
Tonksová se stavila na skok ráno, než odešla na ministerstvo. Chtěla se ujistit, že se Lindin stav přes noc nezhoršil a Molly byla tak duchapřítomná, že donesla výživnou polévku a další potraviny.

Když se najedla, řekla mu, co se stalo po příchodu domů. Sirius pak Lindě dopověděl zbytek. Co Snape zjistil o jejím zranění a že udělal, co mohl, aby jí zachránil ruku.
Linda si to dala dohromady s vlastní teorií a konečně tomu začínala rozumět. Co je těhotná, její magie se změnila, vše v ní se soustředí na dítě. Zřejmě to tak bylo, i když čekala Thomase, jenže v té době nebyl důvod něco takového zjišťovat. Nikdo jí nechtěl ublížit nebo zranit - nikdo ji nechtěl zabít.

„Lindo,” vytrhl ji z přemýšlení, „co ti vlastně je, co ti ten doktor řekl?”
Ta otázka ji zaskočila, i když bylo logické, že se na to zeptá.
„Ehm... vlastně nic co bych nečekala,” začala nejistě. „To ten stres, ty hrůzy... varoval mě před zhroucením, musím víc jíst a víc spát. Pokud možno být v klidu.” Sklopila oči a rukou nervózně uhlazovala povlečení. V podstatě mu říkala pravdu, jen vynechala malinký detail... prozatím.
„No, to nám neprozradil nic nového,” řekl suše.
Zdálo se jí to, nebo opravdu zaslechla v jeho hlase zklamání? Na okamžik měla nutkání mu o dítěti říct. Už se nadechovala, že mu to sdělí, když jí přiložil prst na rty a umlčel.
„Měla by ses řídit radou přítele doktora, odpočiň si. Budu v knihovně, ale nechám otevřeno, pokud budeš něco potřebovat,” usmál se a pak ji lehce políbil na čelo.
O jejím manželovi, zatím pomlčel. Řekne jí to, až se trochu vzpamatuje a zesílí.
Zbabělče, bojíš se!
Ne tak to není, jen nechci riskovat, že se znovu zhroutí.
To určitě. Bojíš se, že na ni má větší právo než ty!
Od té doby co to věděl, nedokázal na Philippa Thomase Graye myslet bez pocitu žárlivosti.

* * *
Z postele dovolil Lindě vstát až čtvrtý den, dohlížel na to, aby jedla a nedovolil jí téměř nic dělat. Občas se na něho za to mračila, ale vyhověla mu.
Seděli spolu v knihovně, ona popíjela čaj pohodlně usazená na pohovce a Sirius seděl naproti ní v křesle, listoval v nějaké staré knize. Nedalo jí to, musela ho pozorovat. Zkoumala každý detail jeho obličeje a myslela na jejich dítě.
Jaké bude? Bude to chlapec nebo děvče?
Nikdy dřív neuvažovala nad tím... nepřipouštěla si... že by do jejího života přišlo jiné dítě než drahý Thomas. Nedokázala si představit, že by ho milovala. Ale stalo se, uvědomila si to během těch několika dní, kdy se vzpamatovávala z Darnellova útoku, když jí došlo, že všechnu tu bolest a hrůzu prožívalo s ní, že spolu s ní mohlo zemřít. Musí ho ochránit, musí mu zajistit bezpečí a musí to říct Siriusovi, má na to právo.

Cítil Lindin upřený pohled a vzhlédl od knihy. Střetl se s jejíma očima a usmál se. Připadala mu jiná, změnila se - ne, její city se změnily, byla mu blíž než kdy dřív. Někde uvnitř ho hřála naděje, naděje, že by ho jednou mohla milovat tak jako on miloval ji. Odložil knihu na stůl a přešel k ní.
„Potřebuješ něco?” sedl si vedle ní a něžně ji uchopil za ovázanou ruku.
„Ne,” řekla tiše a zahleděla se na svou zmrzačenou dlaň v té jeho. Nemusela být už obvázaná, ale nesnesla pohled na odporný kříž.
Pohladil Lindu po tváři, aby mu opět pohlédla do očí a přitáhl si ji blíž.
„Netrap se k vůli tomu,” řekl mírně a palcem přejel po jejích rtech. „Důležité je, že jsi na živu,” dodal ještě, než ji políbil.
Pootevřela rty, aby jejich polibek prodloužila. Měl pravdu, zůstala na živu a to bylo nejdůležitější.
„Siriusi,” začala po chvíli, „chci ti něco říct.” Byla tohle ta správná chvíle?
„Stalo se něco?” zeptal se, když si všiml, jak znejistěla.
„Ne, to ne... chci ti říct, že....”
V chodbě se ozvaly kroky, Linda si povzdechla. Očividně to nebyla ta správná chvíle.
Vzápětí se ozval Lupinův hlas: „Siriusi? Lindo?”
Znělo to naléhavě, Sirius se zvedl a šel příteli vstříc.

Zůstala sedět na pohovce, přemýšlela. Každopádně mu to bude muset brzy říct, než to na ní pozná sám. Květen byl u konce a za necelý půlrok porodí.
Dvojí kroky a rozrušený hlas Remuse vytrhly Lindu z přemýšlení.
„... svolal jsem mimořádnou schůzi, Siriusi. Snape má nějaké informace.” Remus se zarazil, když si všiml Lindy, stojící ve dveřích knihovny. „Ahoj, Lindo, vypadáš už o moc líp,” pozdravil a pousmál se.
„Cítím se už líp,” odvětila zamyšleně. „Svolal jsi schůzi, je tedy něco nového?” zajímala se o pravý důvod jeho návštěvy.
„Ano, něco jsme zjistili o tvém...” Přerušil ho příchod ostatních.
V kuchyni se objevili Tonksová a Moody. Ten zaujal své místo u stolu, zdravé oko upřel na Lindu, zatímco jeho čarovné oko sledovalo celou místnost, nemohla si pomoct, ale děsilo ji. Tonksová šla rovnou k ní.
„Ahoj,” přivítaly se spolu. „Něco jsem ti přinesla,” řekla a vyndala malý balíček ze svého hábitu.
„Co je to?” zeptala se překvapeně Linda a přijala dárek. Byly v něm dlouhé dámské rukavičky bez prstů z velice jemného materiálu.
„Víš, všimla jsem si, že pořád nosíš zavázanou ruku, tak...” vysvětlila Tonksová.
Lindu její všímavost překvapila. „Děkuju, to je od tebe pozorné... opravdu,” usmála se a objala ji.

Opět zaslechli známé hlasy, to dorazil Pastorek, Molly s Arthurem a Bill. Poté co se pozdravili s Lindou a Molly se poptala na její zdraví, se společně usadili k velkému stolu. Posledním byl Severus. Linda seděla tak, že viděla na dveře do kuchyně. Jakmile vešel, přejel pohledem po místnosti, až se střetl s jejíma očima. Myslela, že si stoupne jako pokaždé do rohu místnosti, ale překvapil ji. Sedl si ke stolu sice dál od ostatních, ale dostatečně blízko ní. Všimla si, že všichni hledí jeho směrem, pravděpodobně nesl důležité zprávy. Nepatrně se zachvěla, když zaslechla jeho klidný, hluboký hlas.
„Pán zla pověřil Luciuse Malfoye, aby získal tu věštbu. Věřím, že k útoku dojde během několika dní, tentokrát chtějí Pottera vlákat do pasti,” řekl na úvod a pohlédl na Blacka.
„Cože? Harryho?” zareagoval okamžitě Sirius.
„Ale Harry je v Bradavicích, je v bezpečí, jak by se k němu dostali,” pronesl logicky Lupin.
„Obávám se, že Pán zla už ví o jejich vzájemném propojení a nějakým způsobem toho využije. Několikrát jsem zdůrazňoval, aby se Potter naučil ovládat svou mysl, aby zvládal Nitrobranu, pravděpodobně to nepokládá za nutné,” ušklíbl se Snape a ignoroval nenávistný pohled Siriuse Blacka.
„Severusi, Harry říkal, že si mu přestal dávat hodiny,” poznamenal Lupin.
„To není dost přesné, vyhodil jsem ho. S ním jsem, co se týče lekcí, skončil!” řekl vztekle Snape.
Situace se poněkud přiostřila. Linda cítila, jak Sirius ztuhl a na krku mu naběhly žíly, stiskla mu pevně pod stolem ruku. Nakonec se do toho vložil Pastorek.
„Dobrá, dobrá... to teď nechme! Takže říkáš, že Ty–víš-kdo mu může vniknout do hlavy a donutit ho tak, aby mu věštbu sám donesl?” zeptal se Kingsley Severuse.
„Nevím, co přesně má Pán zla v plánu, ale tentokrát si je jistý, že uspěje,” odpověděl mu opět klidným hlasem.
„Takže co podnikneme? Máme hlídat pana Pottera, Odbor záhad, Darnella... poněkud neurčité zprávy, Snape! To nám moc nepomůže,” promluvil posměšně Moody a ani neskrýval své nepřátelství k tomuto muži.
„Pán zla se mi nesvěřuje se svými plány... říkám co vím! Poukazuji na zbrklé Potterovo jednání, pokud najde jeho slabinu, využije ji!” Hlas mu téměř zledovatěl.
Moody se jen nepěkně ušklíbl. „To jistě,” utrousil opovržlivě. Vypadalo to, že ho chce vyprovokovat.
Linda se dívala do Severusovi tváře, byla nečitelná, bez výrazu, ale ona viděla dál, vůbec nebyl bezcitný, vždyť jí už tolikrát pomohl, proč to jen druzí nevidí? Pohlédl na ni... usmála se, chtěla mu dát najevo, že je na jeho straně.
Diskuze by se strhla v nepěknou hádku, kdyby opět rázným hlasem nezakročil Kingsley.
„Myslím, že na osobní spory není vhodná doba. Máme důležitější věci na práci, například dostat Raula Darnella. Jistě se mnou všichni souhlasíte, že je to nebezpečný šílenec. Od večera co napadl Lindu, se na žádném místě o kterém jsme předpokládali, že má pro něho nějaký význam, neukázal. Severusi, máš něco ty?” obrátil pozornost znovu ke Snapeovi.
„Lucius ho předhodil Pánovi zla jako zrádce, a ten si žádá jeho hlavu. Obávám se ale, že prvořadý úkol je získat tu věštbu... Darnell prozatím někam zmizel,” konstatoval chladně.
„A co Lindin manžel, věříš mu?” zeptal se ho Remus.
„Věřím, že pokud ho najde, zabije ho!” dodal.
Linda zbledla.
„Kdo?” zeptala se nechápavě a ostatní si snad teprve teď uvědomili její přítomnost.
„Ty si jí to neřekl?!” ozval se překvapeně Lupin a loupl očima po Siriusovi.
„Co neřekl? O čem to mluvíte?” dívala se z jednoho na druhého.
„Lindo, co víš o svém manželovi,” zeptal se přímo Remus.
Linda se nechápavě rozhlédla po ostatních, většina se tvářila stejně jako ona.
„Já o něm nic nevím... neviděla jsem ho skoro pět let.”
Musela polknout, cítila v puse hořko. Proč se na něho ptá? A jak to s tím souvisí? Znovu pohlédla na Siriuse, čekala, že jí to vysvětlí.
Než stačil cokoliv říct, ozval se Moody.
„Možná bys měla vědět, že se přidal k Smrtijedům,” varoval ji a pátravě se na ni zahleděl.
Linda prudce vstala ze židle, což mělo za následek, že se musela pevně zachytit desky stolu, aby neklesla zpět.
„To není pravda! To ne... to by neudělal!” zasténala a zoufale se dívala na Moodyho.
Odfrkl si, její reakce ho nijak nepřekvapila, v tomhle byly všechny stejné... naivní!
Sirius ji něžně uchopil za rameno a donutil zase usednout.
„Tak to se ti povedlo,” neodpustil si Severus jízlivě směrem k Moodymu.
„To by stačilo! Copak nevidíte jak na tom je?... A vysvětlíte nám ostatním, o co tu jde?” ozvala se rozčíleně Molly.
Remus jim řekl, všechno co věděl i to, co mu sdělil Snape.
Linda ho nevnímala, myslela na Philippa. Proč to udělal? Philipp je někde blízko a neozval se? Pak jí to došlo. To on ji sledoval, to byl ten známý pocit, který cítila v jeho blízkosti. Ale proč se přidal k Smrtijedům? Je možné, aby se někdo tak změnil? Nebo si myslel, že svět podle Voldemorta bude lepší... sdílel jeho názory? Nedokázala to pochopit, celou dobu se jí neozval a teď se o něm dozvídá takovým způsobem. Najednou se všechno vrátilo, vzpomínky na jejich společný život a na syna. Zaplavily ji s takovou silou, že zalapala po dechu. Chytila se za srdce, jako by mohla zpomalit jeho zběsilý tlukot.
„Jsi v pořádku?” zeptal se starostlivě Sirius.
Linda si uvědomila pohledy ostatních, dokonce ztichli.
„Ne, já... promiňte, omlouvám se.” Udělalo se jí z ničeho nic špatně. Vstala a odešla z kuchyně. Musela odejít, všechno tam na ni padalo.
Sirius chtěl jít za ní, ale Lupin ho zadržel.
„Nech ji. Dopřej jí trochu času,” řekl tiše, aby ho slyšel jen on.
Ač nerad, poslechl a znovu se posadil.
„Takže jestli tomu dobře rozumím,” ozvala se znovu Molly, „tak je ten Gray na naší straně, i když je Smrtijed?” Dívala se přitom na Snapea.
„Ano,” odpověděl krátce Severus.
„Jsi si jistý?!” zeptal se Arthur, který do teď jen poslouchal.
„Přečetl jsem mu myšlenky... takže ano, jsem si jistý.” Pomalu mu docházela trpělivost.
„Mohl ti je podstrčit,“ popíchl ho Moody.
Snape se ušklíbl. „Opravdu mě těší tvá důvěra v mé schopnosti,“ utrousil sarkasticky. „Jestli je to všechno rád bych odešel,” dodal a aniž by čekal na odpověď, chystal se k odchodu.
„Vlastně, jsem tě chtěl požádat,” zarazil ho Remus, „jestli by ses nepodíval Lindě na to zranění… pro jistotu.”
„Nemyslím si, že by to bylo nutné, ale budiž,“ neodpustil si.
Lupin opět obrátil pozornost k ostatním a pokračoval v probírání strategie. Informací moc neměli a času taky ne.

Severus našel Lindu v prvním pokoji, do kterého vešel. Seděla na posteli, jednou rukou zapřená do matrace a druhou se držela za žaludek. Zvedla k němu uštvaný pohled, očividně překvapená, že ho vidí.
„Než odejdu, podívám se jak je na tom tvoje ruka.” Jeho hlas zněl tvrději, než měl v úmyslu.
Linda postřehla, že zůstal u tykání, byla za to ráda. Sedl si vedle ní na postel, překvapivě jemně ji vzal za zápěstí a opatrně sundal obvaz. Když se začínala objevovat rána, všiml si, že s odporem odvrátila tvář. Pohled na rozšklebený kříž opravdu nebyl pěkný, ale jinak musel uznat, že se rána hojila lépe, než čekal. Bál se o její prsty, ale byly v pořádku.
„Tvůj muž se k Smrtijedům přidal jen kvůli Darnellovi, aby ho sledoval... chtěl tě tak ochránit.” Ani nevěděl, proč to řekl, možná chtěl zmírnit následky Moodyho sdělení.
Linda na něho pohlédla, stále upřeně pozoroval zranění.
„Bude v pořádku,” ujistil ji pak a něžně palcem pohladil zjizvenou kůži.
Lindu ten dotyk rozechvěl a ještě více jeho oči, když se na ni podíval. Bylo v nich zvláštní světlo, nebo se jí to jen zdálo?
Najednou si uvědomil, co dělá a přestal. „Musím už jít,” oznámil a prudce vstal… opět chladný a strohý. Spěšnými kroky si to zamířil ven z pokoje.
„Severusi.” Linda ho dohnala a chytla za ruku, ještě než stačil vyjít ze dveří.
Překvapeně se otočil.
„Děkuju ti,” hlesla a aniž by si to uvědomila, dělala to samé co on před chvíli jí... přejížděla palcem po jeho dlani.
Zato Severus si to uvědomoval až příliš jasně. Byl v pokušení udělat nějakou hloupost, které by pak litoval. Nechápal, co se to s ním děje, proč na něho tahle žena tak působí. Odkrývala v něm jeho slabosti a za to ji nenáviděl. Nechtěl nic z toho cítit... nesměl... zakázal si to.
Tak proč vyhledává její společnost? Proč tu stojí, hledí jí výmluvně do očí a bojuje s touhou vzít ji do náruče? Konejšit ji, chránit ji... líbat ji? Vždyť ona ochránce má! Moc dobře věděl, že je s Blackem, o to víc ho nemohl vystát. A teď se ještě objevil její manžel... Tak proč ještě zůstává?
Jeho pohled znovu ztvrdl a hrubě vytrhl svou ruku z jejího sevření. Nato se otočil a rychle odešel.
Linda zůstala stát jako přimrazená.
Chtěla mu přece jen poděkovat, tolik jí pomohl... Rozzlobila ho snad? Nerozuměla mu.

Nechtělo se jí vrátit k ostatním, pravděpodobně se stejně brzy rozejdou. Vrátila se k posteli a schoulila se v ní. Bylo toho tolik, na co myslela, tolik se toho za poslední dny stalo. Myslela na Philippa, opustil ji, byl pro ni stejně mrtvý jako jejich syn. Nepředpokládala, že by ho někdy potkala, udělala za svou minulostí tlustou čáru.
Minulost... vždycky vás dožene, vtrhne vám do života, kdy to nejmíň čekáte.
Sama pro sebe se ušklíbla.

Zaslechla v chodbě hlasy, zřejmě je už Remus propustil. Chvíli potom, se ve dveřích objevil Sirius, tiše je za sebou zavřel a popošel blíž k ní.
„Zlobíš se?” zeptal se tiše.
„Trochu,” přiznala, pak dodala: „Ale vím, proč si to udělal.”
Sirius se usmál.
Linda se posunula, aby mu udělala místo vedle sebe. Lehl si vedle ní na bok a zapřel se o loket.
„Bylo ode mě neslušné, že jsem se ani nerozloučila,” vyčítala si.
„Ani ne. Myslím si, že chápou, jak se cítíš,“ ujistil ji. „Vlastně jsem pro tebe přišel, Molly s Arthurem a Tonksová ještě zůstali. Molly si to nedala vymluvit a vaří ti něco k jídlu, zdáš se jí hubená,” vyřídil vzkaz a přitulil si ji k sobě do náruče.
Linda ho pohladila zdravou rukou po tváři.
Najednou zvážněl. „Co ruka? Byl tu Snape?”
Neměla ji ovázanou, jemně se jí dotkl.
„Byl tady, je to už v pořádku,” odpověděla a rychle ruku stáhla.
Sirius si povzdechl, věděl, jak ji to znetvoření trápí.
„Před tím si mi chtěla něco říct,” změnil téma.
Linda nechápavě svraštila obočí.
„Než nás přerušil Remus,” dodal, aby si vzpomněla.
Pochopila. Teď rozhodně nebyla ta správná doba říct mu o dítěti.
„To nebylo důležité,” pokusila se usmát a posadila se. „Měli bychom se přidat k ostatním, mohlo by jim naše zmizení být podezřelé,” dodala, aby se už nevyptával.
Chtěla si znovu ovázat ruku, když si vzpomněla na dárek od Tonksové. Vyndala z kapsy jemné rukavičky a natáhla si je.
„Sluší ti, od koho jsou?” usmál se a přejel prsty po hebké látce.
„Od Tonksové, je to velice všímavá a milá dívka, nemyslíš?”
„To ano, doufám, že si toho jednou všimne i Remus.”
Linda na něho překvapeně pohlédla a on se usmál.

V kuchyni to začínalo příjemně vonět. Tonksová se k ní otočila, když si všimla rukaviček, potěšeně na ni mrkla.
„Jsem ráda, že ses ještě vrátila,” řekla a ukázala na místo vedle sebe.
Linda si k ní ráda sedla, potom pohlédla na Arthura a Molly. „Omlouvám se, bylo to ode mě... nechtěla jsem takhle odejít, ale rozrušilo mě to.”
Molly jen dobrácky mávla rukou. „Jsou to prostě jen muži!... Jdou tvrdě za svým, řeší vážné problémy, ale občas zapomínají, že jsou mezi nimi ženy... ženy, které na rozdíl od nich mají své city a jsou zranitelné. S tím si nelam hlavu, však jsem jim dala co proto,” řekla a káravě se podívala na Siriuse.
Linda si to dovedla představit.

* * *
Od schůze Řádu uběhl víc jak týden a nic se nestalo. Remus se tu zastavil před třemi dny, aby se vyspal. I když se snažil nedat to na sobě příliš znát, Linda si všimla, jak je přepadlý. Nespal určitě několik dní. Nejhorší bylo, že se vůbec nikam nepohnuli. Po Darnellovi se slehla zem a ze strany Voldemorta nevzešla žádná reakce, žádný útok Smrtijedů... prostě nic. Všichni cítili to napětí, jen netušili, odkud rána přijde.
Sirius měl zase jeden ze špatných dnů, už hodinu byl na půdě u svého věrného Klofana. Tentokrát se Linda vydala za ním. Potichu otevřela dveře. Stál k ní otočený zády, krmil hipogryfa a láskyplně ho poplácával po krku.
„Pojď dál,” řekl tiše, aniž by se otočil.
Linda tu nebyla poprvé, občas přišla dělat zvířeti společnost. Nebála se ho, vždyť zachránil Siriusovi život.
„Nevadí, že jsem přišla?“ promluvila trochu váhavě.
Sirius se k ní otočil. „Ne. Jsem rád,“ hlesl a šel k ní. „Celou dobu jsem na tebe myslel.“
„Tak to jsme na tom stejně,“ pousmála se. „Chci být s tebou... chybíš mi.“
Pohladil ji po tváři. „Taky chci být s tebou,” zašeptal. Druhou rukou ji objal v pase a přitiskl k sobě. „Napořád,” dodal a lehce ji políbil na čelo.
Linda ho objala kolem krku. „Nepolíbíš mě na rty?“ namítla a přitáhla si ho blíž.
Rty mu zvlnil úsměv. „Svádíš mě?“ zažertoval.
„Ano, uspěju?“
Něžně přejel prsty po jejích rtech, byly hebké a horké. „Ty vždycky,“ řekl a něžně Lindu políbil.
I když nerad, po chvilce se od ní odtáhl. Po tom všem co prožila, se snažil držet zpátky, přestože po ní toužil. Nebyl si jistý, zda by chtěla víc a v žádném případě na ni nechtěl naléhat.
„Nepřestávej,“ žádala, „líbej mě ještě.“ A znovu mu nabídla své rty.
Tentokrát si chuť těch hebkých rtů užíval, tolik mu chyběla její blízkost a náruč… toužil po něžných dotycích. Čekal, že se odtáhne, ale sama polibek prohloubila, pootevřela rty a jazykem se dotkla toho jeho. Byl to pro něho impuls, tělem mu projela touha. Líbal ji vášnivě a žádostivě, a ona se mu s rozkoší poddávala.
„Jsi tak krásná,“ zašeptal, když na chvíli opustil její rty, aby se na ni díval. Oči jí plály touhou, chtěl se v nich ztratit. Volnou rukou přejel po jejím krku a sklouzl níž na hruď. Ze rtů jí unikl sten, ještě víc se k němu přitiskla.
„Po tomhle se mi stýskalo,“ hlesla. Ruce jí sklouzly k jeho bokům, dychtivě mu vytáhla košili z kalhot a začala ji rozepínat.
„Mě taky,“ odvětil a košili odhodil na zem.
Dlaněmi mu přejela po nahé hrudi, kterou zdobilo několik zhojených jizev, na každou z nich přitiskla rty. Její horký dech ho rozpaloval.
„Dotýkej se mě... miluj mě,“ sténala roztouženě mezi polibky.
„Lindo,“ hlesl. Znovu ji k sobě přitiskl a zmocnil se jejích rtů. Přes tenkou látku šatů hladil a laskal svůdné tělo.
Siriusova divokost a vášeň Lindu roztřásla, ta touha téměř bolela... chtěla ho. Dlaněmi pomalu sklouzávala níž přes jeho břicho, až prsty vklouzla za lem opasku.
„Vezmi si mě,” šeptla, „tady... teď.”
Jeho sebeovládání se zbortilo, bylo to už nějakou dobu, kdy ho o to žádala, kdy po něm takhle toužila. V tu chvíli neexistovalo nic, žádný Voldemort, žádný Řád ani Brumbál, byli jen oni dva - jejich štěstí, které hrozilo, že jim rozerve hruď, jak se dralo ven. Nechal se strhnout vášní a pomalu se s ní položil do sena, které tu bylo pro Klofana. Oba na něho úplně zapomněli, ten si jejich propletených těl nevšímal.
--------------------------------------
Když potom sešli dolů do kuchyně, Linda jim udělala kávu a slíbila si, že mu to konečně řekne. Tentokrát to byla ta správná chvíle. To co se mezi nimi odehrálo nahoře, bylo nádherné, spontánní, a poprvé cítila, že k sobě patří. Sirius se usmíval, najednou jí připadal jiný, jako by omládl.
„Měli bychom si promluvit,” začala, když před ně postavila hrnky s horkou kávou a sedla si naproti němu ke stolu.
„Souhlasím, taky s tebou chci o něčem mluvit,” řekl a vzal ji za ruku.
V tu chvíli se z krbu ozval Snapeův hlas.
„Blacku! Jsi tu?”
„Kde bych měl být,” ozval se nasupeně Sirius. Snape si opravdu uměl vybrat chvíli!
„Potter je přesvědčený, že tě drží Pán zla na Odboru záhad,“ ozvalo se z krbu rovněž nepříjemně.
„Cože? Jak na to přišel?!“ nechápal a přešel ke krbu, rozčileně se opřel o římsu.
„Říkal jsem, že využije jeho slabinu,” neodpustil si jízlivou poznámku Snape.
„Je v pořádku?”
„Zatím ano. Vyřídím mu to samé o tobě,” odpověděl chladně a zmizel.
Sirius stál jako opařený. Bezradně pohlédl na Lindu.
„Je v pořádku, slyšel si ho přece. Harry se jen o tebe bál,” uklidňovala ho.
Zdálo se, že to zabralo, znovu se mu do obličeje vracela barva a šel si zase sednout na místo, ke svému hrnku s kávou.
„Víš, ty Harryho vize jsou nebezpečné. Brumbál má v tomhle pravdu. Harry by se měl naučit Nitrobranu,” povzdechl si.
„Tak s ním o tom promluv. Třeba by ho mohl učit sám Brumbál,” navrhla.
„No, odtud toho moc nezmůžu, ale pokusím se.”
Několik minut seděli mlčky. Oba upíjeli ze svého hrnku a oba se toulali ve svých myšlenkách.
První promluvil Sirius.
„Myslíš, že mu to Snape vyřídil?” zeptal se starostlivě.
„To by přece neudělal,” vyhrkla spěšně na Severusovu obranu.
„Tak jsem to nemyslel. Já jen... jestli mu to stihl vyřídit. Bojím se, aby Harry nepodnikl něco na vlastní pěst,” opravil se a stále se tvářil vážně.
„Určitě to stihl,” nezaváhala s odpovědí. „Siriusi, vím, jak tě štve, že nemůžeš za ním, ale vydrž to. Musíš věřit ostatním,” dodala mírně a znovu ho chytla za ruku, aby mu dodala trochu jistoty.
„Jsem rád, že tu jsi se mnou, bez tebe bych se už zbláznil,” opětoval její stisk.
Linda se na něho usmála. „Nebo udělal nějakou hloupost.”

Ještě spolu chvíli žertovali, dokud se Linda nezvedla, aby odnesla prázdné hrnky a umyla je.
Sirius zůstal ještě sedět, uvažoval o tom, co chce udělat, co jí chce nabídnout. Po chvíli šel za ní, zezadu ji objal kolem pasu a jednou dlaní spočinul na jejím, zatím ještě rovném břiše.
Lindou projel zvláštní pocit, připadalo jí, že jsou rodina... ona, Sirius a jejich dítě. Bylo to snad poprvé, kdy si to plně uvědomila.
„Siriusi, chci ti říct...” najednou jí selhal hlas.
„Já první,” přerušil ji a políbil na spánek. „Víš, poslední dobou jsem dost přemýšlel,” začal trochu nejistě. „Vždycky jsem považoval Harryho tak nějak za svého, po tom co mu Voldemort zabil rodiče. Slíbil jsem mu, že až tohle všechno skončí, že budeme spolu. Měl by konečně domov a oporu,” odmlčel se, čekal, co na to řekne.
„Já vím, to je samozřejmé, Harry si to zaslouží,” souhlasila s ním.
„Rád bych, abys byla s námi, aby to mezi námi bylo podle pravidel,” řekl vážným hlasem.
Linda se k němu otočila čelem.
„Miluju tě, Lindo. Vím, že to nechceš slyšet, ale je to tak. Nemám ti zatím co nabídnout a taky vím, že je tu ještě tvůj manžel... Možná se budeš chtít k němu vrátit, ale tam nahoře jsem měl pocit, že cítíš to samé… že tak je to správné.” Poslední slova řekl téměř šeptem.
Dívala se na něho a cítila lásku. Mýlil se, nabízel jí toho tolik a tolik toho pro ni udělal. V prvé řadě ji vrátil k životu a jeden jí dal. Chtěla si to zasloužit, udělat ho šťastným.
„Dnešek pro mě hodně znamenal,” řekla po chvíli. „Nevrátím se k Philippovi, nemůžu a ani nechci. Budeme spolu, protože je ještě něco...” nedořekla, znovu je přerušil Snape, když se objevil v kuchyni.
Trochu se zarazil při pohledu na jejich důvěrné objetí, nicméně byl to jen okamžik.
„Bohužel nestihl jsem Pottera včas,” promluvil chladně a stejně chladným pohledem oba propaloval.
„Cože?” vyhrkl Sirius a odstoupil od Lindy, kterou dosud držel v náruči.
„Když jsem se vrátil do Bradavic, zjistil jsem, že spolu se slečnou Grangerovou a tou nemožnou Umbridgeovou šel do zapovězeného lesa. Vypravil jsem se po jejich stopách, ale nezastihl jsem je. Obávám se, že se Potter vydal spolu s několika studenty na ministerstvo, aby tě zachránil!”
Linda vyjekla. Oba se po ní podívali.
Pak Snape pokračoval: „Už jsem uvědomil několik členů Řádu a Lupin informoval Brumbála.”
Sirius na nic nečekal, zkontroloval svou hůlku, sáhl po saku, které leželo přes židli, a chystal se odejít.
„Ty tu máš zůstat a čekat na Brumbála,” upozornil ho Snape.
„Zbláznil ses? Myslíš, že tu budu sedět, když je Harry v nebezpečí?!” vyčetl mu vztekle.
„Jak myslíš,” pokrčil rameny, nehodlal ho přesvědčovat.
„Siriusi, počkej... nemůžeš tam jít.” Linda se konečně vzpamatovala a chytla ho za ruku.
„Musím! Ty tu na mě počkej a přemýšlej o tom, co jsem ti řekl,“ žádal ji, vzal její tvář do dlaní a políbil. „Až se vrátím, dokončíme náš rozhovor, ano?” Pak Lindu pustil a odcházel.
„Počkej, musím ti něco říct!” zavolala ještě na něho.
„Až se vrátím.” Byl pryč.
Linda zůstala němě stát ve dveřích z kuchyně, zírala do prázdné chodby a najednou dostala strach. Strach z prázdnoty a opuštěnosti... bylo to jako předzvěst něčeho zlého. Musela se rukou opřít o rám dveří, chodba se s ní zatočila. Položila si čelo na paži a snažila se zhluboka dýchat. Vůbec si nevšimla zkoumavého pohledu černých očí, úplně na Severuse zapomněla.

Ten byl znechucený sám ze sebe, že nezmizel dřív než ten idiot Black. Nepotřeboval být svědkem jejich „srdceryvného” loučení. Kdyby ho poslechl a seděl doma s ní, nemusel by se teď dívat, jak se mu před očima hroutí! Tak proč zůstal? Proč ho tahle žena nutila dělat věci, které nechtěl?

„Lindo,” oslovil ji, připadalo mu už věčnost, co tam stála.
Nereagovala.
„Lindo,” ozval se znovu, tentokrát rázněji.
Zvedla k němu bledý obličej, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je tam celou dobu s ní.
„Promiň, já...” Nezmohla se na pořádnou větu.
„Je ti dobře?” zeptal se a přišel blíž.
„Už je to dobré... Neuvědomila jsem si, že tu nejsem sama.” Narovnala se a konečně se pohnula.
Pohledem se ujistil, že je už zase schopná normálně dýchat a do tváře se jí vrátila barva.
„Neměl jsem v úmyslu se tu zdržet,” ušklíbl se.
Letmo na něho pohlédla a pokývala hlavou. „Já to Brumbálovi vyřídím, nemusíš tu se mnou zůstávat, už je mi dobře,” ujistila ho a již pevným krokem přešla kuchyní ke krbu. Dala se do ní zima, chtěla v něm zapálit oheň.
Snape ztuhl, jako když do něho uhodil blesk.
„Nemám důvod zůstávat! To by měl spíš Black, nemyslíš?!“ sykl po ní. „Co jsem měl vyřídit, jsem vyřídil!” dodal nevrle.
Linda se k němu otočila tváří. „Proč je tak těžké, přiznat, že máš starost?” povzdechla si.
Ten pokud to bylo vůbec možné, ještě více zbledl a naštvaně odkráčel pryč.
Proč by zůstával?... Kvůli ní? On si vůbec nedělal starosti! Vztekal se. Ale ano, chtěl si zůstat a právě kvůli ní! Naštvalo tě, že do tebe vidí. Vrátil mu vnitřní hlas.
K ČERTU S NÍ!
--------------------------------------------
Linda nevěděla, jak by se zabavila. To čekání bylo hrozné. Naštěstí se objevil Brumbál.
„Kde je Sirius?” zeptal se, když se rozhlédl po místnosti a zjistil, že je tam Linda sama.
„Neposlechl mě, šel s ostatními,” odpověděla. I když se snažila o klidný tón, hlas ji zradil.
Slyšela dobře, nebo opravdu Brumbál zaklel?
Řekla mu všechno, co jim sdělil Severus a pak opět osaměla.

Zkoušela se zabavit četbou, ale nesoustředila se na nic z toho, co četla. Nakonec to vzdala a knihu zaklapla. Pak ji něco napadlo, mohla by malovat, vždycky jí to pomohlo.
Vyhrábla pohrabáčem z ohně několik kousků ohořelého dřeva a snažila se je hůlkou proměnit v černý uhel, kterým by mohla kreslit. Podařilo se jí to až na potřetí.
Vešla do Siriusovi, vlastně teď už i její, ložnice a dívala se na bílou zeď naproti posteli. Přemýšlela, jak nejlépe vyjádřit na co myslela.
Nakreslí je jako rodinu a on pochopí... pochopí, co se mu snaží několik dní říct.
Sama pro sebe se nad tím nápadem usmála.
Pod zkušenými tahy se začínaly rýsovat tváře. Tentokrát to bylo jiné, malovala pro potěšení, dělalo jí to radost. Dala si záležet a vyhrála si i s detaily. Zabralo to hodně času. Když skončila, poodstoupila, aby si kresbu prohlédla. Pod rozvětveným statným stromem seděla v trávě ona s rozpuštěnými vlasy, o její skrčené nohy se opíral usmívající se Sirius a na hrudi mu spinkalo novorozeně, které láskyplně objímal. Vedle ní, z druhé strany seděl Harry a šťastně se smál. Ještě poopravila několik tahů, zvýraznila některé detaily a prostínovala to. S konečným výsledkem byla spokojená.

Právě se vracela z koupelny, kde si byla vydrhnout začerněné ruce, když zaslechla kroky.
Konečně!
Vyběhla do chodby a zarazila se. Viděla Pastorka, Moodyho, Tonksovou a Remuse... ten se zdrceně opíral o zeď. Několik vteřin zmateně hleděla z jednoho na druhého.
Někdo chyběl a proč se všichni tváří tak zmučeně? Někdo chybí... kdo chybí?!
Její mozek se tomu bránil. Aniž by promluvila, zatřásla hlavou.
Ne to ne, on teprve dorazí... Ujišťovala se v duchu.

„Lindo,” promluvil Remus a popošel směrem k ní.
„Kde je Sirius,” vyrazila ze sebe a couvla před ním.
„Lindo, on se už nevrátí,” zašeptal zlomeně.
„Lžeš!... Kde je Sirius,” zopakovala o něco hlasitěji a zase před ním couvla.
Nemohla mu věřit, nechtěla... On se vrátí, musí!
„Pojď ke mně,” vyzval ji a natáhl k ní ruku.
Pohlédla na ostatní, čekala, že ji podpoří, že ji ujistí o jeho návratu. Nestalo se tak.
„Lindo, Sirius je pryč... je mrtvý!” řekla s pláčem Tonksová.
„Ne, to není pravda... NE!” vykřikla.
Vyhnula se Remusovi a jako ve zlém snu, vešla do kuchyně, kde se musela opřít o stůl. Ostatní vešli za ní. Moody vzal odněkud láhev Ohnivé whisky a každému nalil. Tonksová tiše plakala, Kingsley stál mlčky u krbu a díval se do plamenů. Remus stál vedle ní.
„Je mi to líto,” promluvil k ní znovu.
„On se musí vrátit! Slíbil mi to... musí,” šeptala bezbarvým hlasem a pohlédla na něho.
Jen zakroutil hlavou.
„On nemůže být mrtvý, Remusi,” bránila se pravdě.
„Je pryč,” řekl a zlomeně si sedl na židli. Už nemohl, ztráta přítele a její zoufalství ho srazilo na kolena.
Linda na něho zírala, jakoby jí právě došlo, že je konec... že je opravdu mrtvý.
„Siriusi!”
Její zoufalý výkřik a následně pád, všechny probral. Remus k ní okamžitě poklekl a prsty přiložil na krk, aby zkusil tep… byl slabý a nepravidelný.
„Dýchá?” zeptala se vyděšeně Tonksová.
„Zatím ano,” odpověděl stroze a pokoušel se Lindu probrat. Nedařilo se.
„U Merlina, je vůbec naživu... je bílá jako smrt,” strachoval se Kingsley.
„Odnes ji k Mungovi! Tady s ní nic nezmůžeme,” rozhodl Moody, když ani jemu se nepodařilo probrat Lindu k vědomí.
Remus ji vzal do náruče, byla tak drobná, že ho to nestálo žádnou námahu. Před domem se přemístil ke svatému Mungovi.
Jakmile se objevil v nemocnici, uprostřed chodby s bezvládným tělem v náruči, hned se k němu hnala postarší lékouzelnice. Přebrala si od něho Lindu a odlevitovala ji do nejbližšího pokoje na lůžko. Zatímco ji pomocí kouzel diagnostikovala, kladla Remusovi otázky.
„Co se stalo?” zeptala se, aniž by na něho pohlédla.
„Rozrušila ji špatná zpráva. Zhroutila se a možná se při pádu uhodila do hlavy,” pokusil se roztržitě vysvětlit situaci.
„V jejím stavu se nesmí takhle rozrušovat,” vyčetla mu.
„Ale já... to nikdo nechtěl... cože?!” došlo mu co vlastně lékouzelnice říká.
„Vy jste nevěděl, že je vaše žena těhotná?” podivila se a teprve teď na něho pohlédla.
„Ne, nevěděl. Není to moje žena, já nejsem...” zarazil se, musel se odvrátit v očích ho pálily slzy.
„Vy nejste otcem?” zeptala se poněkud mírnějším tónem.
„Ne, ten je... mrtvý,” zašeptal, hlas ho neposlouchal.
„Promiňte, to jsem netušila,” omluvila se a znovu se soustředila na Lindu.
Nějakou chvíli trvalo, než se k němu znovu otočila a promluvila. „Nebudu vám lhát, v tuto chvíli na tom není právě nejlépe. Musí tu zůstat, je příliš slabá a mohla by přijít o dítě. Budeme ji prozatím udržovat ve spánku a podávat posilující a výživné lektvary. Víc vám snad budu schopná říct zítra.” Dala mu tím najevo, že by měl opustit pokoj.
Ještě jednou se podíval do bledého, téměř neživého obličeje a s bolavým srdcem odešel.

Přemístil se zpátky na Grimauldovo náměstí. Nevěděl, jak dlouho byl pryč, ale ostatní čekali na jeho návrat. S vděčností přijal od Moodyho sklenku whisky a naráz ji vypil. Potom jim řekl, co se dozvěděl. Zpráva o tom, že tu Sirius zanechal nenarozené dítě, všechny bolestivě zasáhla.
Ještě chvíli poseděli, vzpomínali, popíjeli. Když se začínali spolu loučit, Remus se rozhodl, že přespí v domě. Chtěl být sám, vzpomínat na věrného přítele, který ho opustil a který mu už teď chyběl.
Jeho kroky ho zavedly do Siriusova pokoje. Nejistě vešel a rozhlédl se po místnosti, zrak mu spočinul na kresbě na zdi. Linda to musela nakreslit dnes... šťastná rodina. Pohled na spící novorozeně v Siriusově náruči ho dorazil. Musel si sednout, opřel se lokty o kolena a sevřel svou hlavu v dlaních.
Pokojem se rozlehlo zoufalé zakvílení.