Duše v zrcadle - 16. Za důvěru se platí

16.  Za důvěru se platí

 

Byl krásný slunečný den. Linda seděla u svého stolu nad rozepsaným dopisem pro Harryho. Uplynulo čtrnáct dní, než se k tomu odhodlala. Zahleděla se otevřeným oknem ven do zahrady, v myšlenkách se zatoulala k těm krátkým chvílím, kdy s Harrym mluvila. Jen vzdáleně tušila, jak hrozný život u Dursleyových má. Těšila ji myšlenka, že alespoň ty poslední dva týdny prázdnin bude u Weasleyových. Napadlo ji, že by ho mohla u nich navštívit. Kdyby o to stál, ráda by ho viděla. Vrátila se zpět k dopisu.

 

„... Vím, že ti Sirius moc chybí, mě také, měl tě moc rád a přál si, až to všechno skončí, abychom byli rodina. Vím, že se moc neznáme, ale chtěla jsem ti nabídnout, že pokud budeš cokoliv potřebovat, chtít si promluvit... máš možnost, ráda ti pomůžu. U mě budeš mít stále dveře otevřené.

Nevím, jestli to víš a ani zda tě to bude zajímat, ale část Siriuse na tomhle světě přece jen zůstala... čekám jeho dítě. Posílám ti jeho sen, kterého se bohužel nedočkal.

S pozdravem Linda“

 

Se smutkem si znovu prohlédla zmenšenou kresbu, kterou vytvořila tu noc v Siriusově ložnici, a přiložila ji k dopisu. Chtěla, aby věděl, že to bylo i její přání, být jednou rodina… že není sám. Oba listy složila a vložila do nadepsané obálky, vzala si Arthurovu radu k srdci a hodlala dopis poslat normální poštou. Znovu se zahleděla z okna, krásné počasí ji lákalo ven. Rozhodla se, že ho dojde hodit do schránky hned, bylo to jen na konci ulice a Linda přímo toužila alespoň na krátkou chvíli vyjít z domu.

 

Zavřela za sebou branku a vydala se po příjezdové cestě k hlavní ulici. Její dům byl trochu stranou, ale jí to nevadilo, spíš naopak. Nebylo to daleko, jen několik minut cesty, šla pomalu, užívala si teplého počasí. Měla na sobě volné kalhoty, které si nedávno objednala z katalogu, a halenku bez rukávů, která byla pod prsy mírně nabraná a skrývala tak její rostoucí bříško. Sluníčko ji příjemně hřálo na nahých pažích a ona se rozhodla, že toho využije. Až se vrátí, zůstane v zahradě a bude si číst. Cítila se tak uvolněně, ba přímo svobodně… vůbec ji nenapadlo, že by se mohlo něco stát.

 

Když se vracela k domu, všimla si podlouhlého balíčku položeného u plotu. Napadlo ji, zda to nejsou boty, co si objednala před třemi dny, pak si ale uvědomila, že nikde nevidí doručovatele. Sebrala ho, prošla brankou a automaticky ji za sebou zavřela. Najednou se zarazila uprostřed pohybu a zírala na zdobné písmo. Cítila, jak bledne a srdce jí tluče o poznání rychleji. Prudce otevřela krabici, ať už je v ní cokoliv. Byla plná černých plátků z růží a na nich ležel pergamen převázaný tenkou stužkou. S odporem ji upustila a nevěřícně zírala na okvětní lístky rozsypané na chodníku.

Bože, proč? Proč jí nedá konečně pokoj?

Ruka se jí třásla, když sáhla po pergamenu. Stáhla stužku a přečetla vzkaz: MÁM TĚ!

Byla tak v šoku, že nezaregistrovala pohyb muže pár metrů od ní.

 

„Lindo,” oslovil ji mužský hlas.

Lekla se tak, že vykřikla a chytila se za srdce, než si uvědomila, kdo před ní stojí.

„Philippe,” promluvila pak naléhavě, „ON tady byl, byl tu!“ Hlas se jí nekontrolovaně třásl, když mu ukázala kus pergamenu, který křečovitě svírala v ruce.

„Já vím, sledoval jsem ho. Musíš se mnou pryč,“ řekl naléhavě a nervózně se rozhlížel kolem sebe.

„Ne, tady jsem v bezpečí. Do domu se nedostane,“ zaprotestovala a odmítla se hnout z místa.

„Dobře, ale musím s tebou mluvit... můžu dál?“ zeptal se s prosebným výrazem v očích.

Linda zaváhala jen vteřinu. „Samozřejmě, pojď dál.“

Philipp udělal váhavě krok za branku, když se nic nestalo, směle vstoupil. Linda za ním pečlivě zavřela a ještě jednou se vyděšeně rozhlédla po okolí. Pak společně vešli do domu.

 

Pořád se třásla a nervózně přecházela po místnosti.

„Byl tady, on... on mi nedá nikdy pokoj,“ drkotala zuby a měla pocit, že každou chvíli zkolabuje.

Philipp se pozorně rozhlížel po pokoji a pak upřel pohled na Lindu.

„Zdá se, že to myslí vážně. Ale teď se musíš především uklidnit,“ řekl a pevně ji chytil za paži.

Vzhlédla k němu a chvíli se mlčky dívali jeden na druhého. Pomalu se zklidňovala, jeho přítomnost pomáhala. Najednou k ní sklonil hlavu a políbil ji.

„Co to děláš?!“ promluvila překvapeně a ucukla.

„Promiň, já... neovládl jsem se. To ty okolnosti,“ omluvil se a o krok od ní ustoupil.

„V pořádku, to jen... O čem jsi chtěl se mnou mluvit?“ zeptala se ještě trochu zmateně a šla si do kuchyně nalít vodu, potřebovala se něčeho napít.

„Ten Darnell je opravdu nebezpečný, chce ti hodně ublížit, neměla bys tu zůstávat sama. Pojď se mnou, můžu tě ochránit,“ nabídl znovu svou pomoc.

„Já vím, co je zač, ale věř mi, že tady jsem v bezpečí... ta zrůda se sem nedostane!“ Stála si na svém.

Philipp sevřel ruce v pěst. Zdá se, že ji nepřesvědčí, přesto se snažil být trpělivý.

„Děsí tě hodně?“ promluvil po chvíli.

„Děsí mě tak, že se v noci probouzím zpocená hrůzou a s křikem,“ odpověděla a posadila se ke stolu v kuchyni.

Philipp šel k ní a opřel se o barový pult, který obě místnosti odděloval.

„To musí být pro tebe hrozné, žít v neustálém strachu o život,“ řekl a pozorně si ji prohlížel.

„Občas je to k nevydržení, nemůžu se dočkat, až ho někdo z vás dostane,“ odvětila nenávistně.

„To věřím,“ pronesl se zvláštním tónem.

Linda se trochu zarazila a také se na něho podívala.

„Stalo se něco? Připadáš mi rozrušený.“

„To jen, že se o tebe bojím,“ odpověděl a nervózně si prohrábl vlasy.

Vstala, došla k němu a jemně se dotkla jeho paže.

„Jsem tu v bezpečí, věř mi.“

„Takže tě nepřesvědčím?“

„Ne.“

„Tak to se nedá nic dělat,“ řekl a přitáhl si ji pevně k sobě.

Linda stihla jen vykřiknout, než se s ní přemístil.

 

Byla opět u něho v bytě. Snažila se ho od sebe odstrčit… ucítila při tom dotyku zlo. Byl to jen okamžik, chtěla zjistit víc, ale nenechal ji, pevně sevřel obě její zápěstí.

„Co to děláš! Pusť mě, říkám ti, že jsem doma v bezpečí!“ promluvila rozčíleně a snažila se mu vytrhnout. Vůbec jeho chování nechápala.

„Promiň, ale nemohl jsem odolat. Příliš po tobě toužím,“ promluvil vzrušeně.

Přimáčkl ji ke zdi. Zápěstí, stále uvězněné v jeho rukou, přitiskl na zeď podél jejího obličeje - dokonale ji znehybnil. Když sklonil k Lindě svou tvář, jeho dychtivý pohled ji vyděsil, takhle ho neznala. Začal ji divoce líbat, dokonce ji i kousl. Snažila se s ním bojovat, marně.

 

„Pusť mě,“ vykřikla, když se rty přesunul na její krk. „Ty ses zbláznil, slyšíš! Ublížíš mi, jsem těhotná!“ dodala a on ji okamžitě pustil.

„Jsi blázen, co to do tebe...“ nedořekla, Philipp ji surově udeřil.

„Děvko!“ zařval a znechuceně se díval na její břicho.

Linda s hrůzou hleděla na svého muže, měla z něho strach. Vyděšeně se rozhlédla, všimla si otevřených dveří do vedlejší místnosti a začala k nim couvat. Philipp ji sledoval očima dravce, jako svou kořist. Věděl, že nemá kam utéct.

 

Byla už v druhém pokoji, když zavadila nohou o něco měkkého a upadla. Automaticky sáhla vedle sebe a nahmátla něčí paži. Zděšeně pohlédla tím směrem... spatřila mrtvého muže, svého muže!

Znovu vykřikla a pak se podívala na druhého Philippa - toho, který ji děsil, a který nad ní stál s krutým úsměvem.

„Překvapení, drahá,“ řekl a Linda se zhroutila v bezvědomí k mrtvému tělu.

 

* * *

Pomalu se probírala. Nevěděla, jak dlouho byla mimo, ze všeho nejvíc si přála, aby to byl jen sen. Uvědomovala si, že leží na posteli a zároveň s hrůzou zjistila, že se nemůže hýbat. Prudce otevřela oči, zkusila pohnout rukou nebo alespoň prsty, nic. Začínala panikařit, spěšně se rozhlédla po setmělém pokoji, až narazila na nehybnou postavu. Zadržela zděšený výkřik, byl to Philipp - opřený v rohu místnosti na ni upíral mrtvý pohled.

 

Darnell byl vynalézavý. To, že je ještě naživu, znamenalo jediné, že pro ni má přichystáno něco horšího. Prozatím se vyžíval v její bezmocnosti, strachu a bolesti nad mrtvým mužem, na kterého ji nutí hledět. Pevně semkla víčka k sobě, nechtěla se na něho dívat, jeho mrtvé oči ji děsily, protože věděla, že zemřel kvůli ní. Dostala hrozný strach, nikdo neví kde je a nikdo pro ni nepřijde. Pomyslela na to malé, nemohla ani zvednout hlavu, aby se podívala, zda není zraněná.

Najednou ucítila nepatrný pohyb uvnitř těla a po chvilce další, chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to její dítě. Bylo to vůbec poprvé, kdy ho ucítila. Slzy úlevy, že je na živu, a zároveň beznaděje nad jejich životem, jí stékaly do vlasů.

 

Uslyšela kroky a vzápětí hlas: „Ale, ale... jsem rád, že jsi už vzhůru.“

Otevřela oči a pohlédla na svého mučitele, už to nebyl Philipp, ale Raul Darnell.

„Omlouvám se, že jsem tě znehybnil, ale obával jsem se, že bys provedla nějakou nepředloženost a já bych tě musel potrestat,“ promluvil bez známek lítosti a pomalým krokem se k ní blížil.

Linda jen vytřeštila oči hrůzou.

„Jestlipak máš ještě na mě památku,“ zeptal se, když ji uchopil za levé zápěstí a strhl rukavičku.

„Hm... pěkné,“ usmál se spokojeně.

Pak se k zjizvené dlani sklonil blíž a dotkl se jí rty. Ucítila jeho jazyk, jak ránu olízl. Zavřela oči, kdyby mohla, odporem by se otřásla.

„Teď ti dovolím posadit se, ale varuju tě, udělej špatný pohyb a krutě tě ztrestám!“ přikázal.

Linda dvakrát zamrkala, že rozumí. Potom zrušil znehybňující kouzlo a ona se posadila. Okamžitě jí dalším kouzlem spoutal ruce za zády a kotníky. Dívala se někam před sebe, třásla se strachy a dělalo jí problémy normálně dýchat. Darnell si k ní sedl na postel, rukou se zlehka dotkl jejích vlasů a pomalým pohybem přejel prsty po tváři. Opět pocítila pohyb dítěte, jakoby i ono vědělo, že je v nebezpečí.

 

„Tak dlouho jsem na tebe čekal,“ promluvil a zasněně si prohlížel její tvář, připadala mu tak dokonalá.

Linda neodpovídala, snažila se uklidnit, ale vůbec se jí to nedařilo.

„Když ses mě dotkla,“ pokračoval, „a naše duše se spojily, pochopil jsem, že jsme pro sebe stvořeni, že patříme k sobě.“ Stále mapoval prsty její tvář. „Už jsem nedokázal myslet na žádnou jinou ženu, než na tebe,“ vyznal se ze svých citů a prsty ji chytil za bradu, aby na něho pohlédla. Pak palcem přejel po rtech.

Viděla, jak se k ní přibližuje, udělalo se jí zle. „Ty - ty jsi – šílený,“ vykoktala ze sebe a hned na to ucítila bolest v obličeji.

Darnell ji surově udeřil hřbetem ruky, až si prokousla ret a ucítila v puse krev. Nato ji chytil za krk a silně stiskl, že nemohla vůbec dýchat.

„Řekni to ještě jednou a bude zle!“ zasyčel Lindě do obličeje. Potom se jeho výraz úplně změnil, a on se opět usmíval.

Nevěděla, co je horší, zda jeho zlost nebo milá tvář.

„Buď ke mně milá a já ti za to slíbím, že z tebe toho spratka nevyříznu,“ zašeptal jí něžně do ucha.

Celá ztuhla strachy.

To ne, udělá všechno!  

Když nereagovala, zařval: „ROZUMĚLAS?!“

Linda přikývla a on ji pustil. Zalapala po dechu a bolestivě se rozkašlala, nebyla schopná promluvit hned.

„Ano, rozumím,“ zasýpala. „Udělám... udělám všechno, co budeš chtít, jen mu prosím neubližuj,“ prosila ho třesoucím hlasem.

„Hodná,“ řekl a prstem přejel po zraněném rtu. Trochu se od ní odtáhl a pohodlně se opřel o pelest, nepřestával ji však sledovat.

 „Co bys řekla tomu, kdybychom si teď pěkně popovídali,“ navrhl zcela klidným hlasem.

Jeho nálady se střídaly tak rychle, že se přestávala orientovat. Bála se, že pokaždé odpoví špatně a rozzuří ho.

„Jestli chceš,“ odpověděla stále třesoucím hlasem.

Pokusí se přistoupit na jeho hru, být k němu milá.

„Možná by tě zajímalo, jak umřel tvůj manžel,“ napověděl Lindě.

Zachvěla se, nedokázala se podívat na Philippovo tělo, raději pohlédla na Darnella. Ten se spokojeně usmíval. Měl ji, konečně ji měl!

„Jak?“ zašeptala.

„Řekl jsem mu, že tě mám u sebe a že jen na něm záleží, jak moc budeš trpět. Šel po mě celé ty měsíce, hlídal tě, jako oko v hlavě a najednou si nebyl jistý, že nemluvím pravdu,“ vysmíval se a v očích se mu zračila zlomyslná radost, že ji může trápit. Mírně se k ní naklonil. „Byl v kletbách dobrý, ale já byl lepší, protože se nechal snadno vyprovokovat. Neunesl, když jsem mu popisoval, jak sladké jsou tvé rty, jakou rozkoš mi působí tvůj křik, a jak hebká je tvá kůže, kterou zdobí čerstvé jizvy. Udělal chybu, která ho stála život.“ Díval se z blízka do její tváře a vychutnával si bolest, jež se v ní zračila.

„Proč... proč jsi ho zabíjel?“ promluvila dřív, než nad jeho slovy zapřemýšlela. Pak tiše zavzlykala, když jí došlo proč - kvůli Mnoholičnému lektvaru!

„Potřeboval jsem jeho vlasy,“ odpověděl prostě a opět se pohodlně opřel.  „Důvěřovala jsi mu a já věděl, že jeho k sobě do domu pustíš. Pak už mi nestálo nic v cestě.“

 

Darnell si užíval pohled na chvějící se ženu před sebou. Čišel z ní strach, zoufalství a bolest, byla odkázaná na jeho milost, patřila mu. Ten pocit ho přímo opájel.

„Je to vlastně tvoje vina, že je mrtvý,“ promluvil po chvíli chladným hlasem. „Kdyby ses stále nezavírala v tom domě a vydala se mi, mohl žít.“

Znovu se k ní přiblížil, tentokrát seděl tak blízko, že cítila na kůži jeho dech. Otřásla se, když se jí dotkl.

„Na druhou stranu to byl hlupák,“ pokračoval a hladil ji po tváři a bolavém krku, „zřejmě tě pořád miloval.“

Linda neodpovídala a zavřela oči, pálily v nich slzy, nedokázala je zadržet. Snažila se nevnímat, jak se jí dotýká. Jeho prsty z krku sklouzly až k výstřihu halenky, kde nepatrně zaváhal, než pokračoval v laskání. Chvěla se odporem, přesto byla odhodlaná dát mu, co chce.

„Jsi krásná,“ zachraptěl blízko jejího obličeje. Najednou přestal, musel. Byl příliš vzrušený a stálo ho hodně úsilí se ovládnout. Čekal na ni tak dlouho, že nechtěl nic uspěchat, chtěl si to užít... nechtěl ji zabít hned.

Linda na něho zmateně pohlédla uslzenýma očima, z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Znejistěla.

Co, proboha, po ní chtěl? Chtěl její tělo nebo její smrt?

„Okamžitě s tím přestaň!“ promluvil ledově. „Na mě tvoje slzy neplatí.“

Linda se snažila, opravdu se snažila, ale nervy vypověděly službu, nedokázala to dostat pod kontrolu.

Vstal z postele, přešel několik kroků k malému stolku a nalil si z karafy whisky, kterou naráz vypil. Najednou si všimla nože v jeho ruce, pohltila ji hrůza, když se k ní otočil.

„Co jsem ti slíbil, když nebudeš ke mně milá!“ varoval ji a namířil špičku nože směrem k jejímu břichu.

Linda se rozklepala ještě víc, dítě se v ní znovu pohnulo. Nedokázala odtrhnout zrak od ostré čepele nože.

„Já vím... snažím se,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Já... polepším se, to jen... takhle mě děsíš, mohl bys... mohl bys prosím, položit ten nůž a vrátit se zase ke mně?“ Doufala, že když projeví o něho zájem, ochrání tak své dítě.

Zdálo se, že zaváhal, přesto nůž neodložil. Linda ani nedýchala, když se k ní blížil. Pak jeho obličej opět zněžněl a usmál se, sedl si vedle ní. Ruku, ve které stále svíral nůž, položil přes její stehna a druhou pohladil po vlasech.

„No vidíš, takhle je to lepší. Nemá cenu se mi bránit, lásko moje, patříme k sobě,“ řekl klidným hlasem.

Bože, je šílený... on je šílený. Jak má jednat s šílencem, který je absolutně mimo realitu?

Dělalo se jí z něho zle, modlila se, aby to vydržela. Nevěděla, na co čeká, nemohla doufat v záchranu, přesto to nechtěla vzdát.

„Myslelas na mě tak, jako já na tebe?“ zeptal se a pátravě jí hleděl do tváře.

„Ano,“ šeptla.

„Věděl jsem to... tolik po tobě toužím,“ řekl a sevřel v dlani její vlasy.

Přitáhl si Lindu blíž a začal ji líbat, jeho ruce hrubě osahávaly její tělo, a ona držela, snažila se vyjít mu vstříc, nechtěla ho znovu rozzuřit. Když se však dotkl vystouplého břicha, prudce ji od sebe odstrčil a vstal.

„Ale tys všechno zkazila! Měla jsi být jenom moje, rozumíš!... MOJE!“ Jeho hlas zněl ledově, začal přecházet po místnosti a nervózně si volnou rukou prohrábl vlasy. Linda se třásla strachy, očima sledovala jen ruku, v které stále svíral nůž, a která se mírně chvěla.

„Ale vždyť jsem tu s tebou,“ snažila se ho zkrotit. Nevěděla, co má dělat, byla zoufalá.

„Právě, že nejsi! Chtěl jsem, abys mě milovala, chtěl jsem tvoje srdce, jehož poslední údery by patřily jen mě,“ vyčetl jí. Už nezněl ledově, ale rozzuřeně, znovu před ni předstoupil.

„A ty ses zatím pelešila s jinýma a nechala si udělat bastarda!... Patříš teď jemu, pro něj tluče tvoje srdce,“ zařval a znovu ji udeřil. „Myslíš, že jsem hlupák? Myslíš, že to nevím?!“

Vykřikla bolestí, tentokrát jí tekla krev z nosu a celá tvář hořela. Chvíli se na ni díval, krotil svůj hněv. Takhle to přece nechtěl, takhle to nemělo být!  

Pak se otočil a odešel, vztekle za sebou práskl dveřmi.

 

Musel ji tam nechat, jinak by se neudržel a zabil by ji. Prošel úzkou chodbou do dalšího pokoje, byl naštvaný a zklamaný, nenáviděl ji za to, co mu udělala. Nervózně přecházel sem a tam, měl pocit, že ho ta zuřivost roztrhá na kusy.

„Ta mrcha... děvka!“ zařval a převrátil stůl se všemi věcmi. Potřeboval ničit, rozbíjet, týrat a zabít! Toužil po krvi, ale musel se ovládnout, ruce se mu třásly tak, že je musel několikrát sevřít v pěst.

Nenáviděl ženy, vždycky v jeho přítomnosti plakaly, už si nepamatoval, kolik jich bylo, kolik psích pohledů viděl pohasínat. Vždycky ho poslechly, a to on nechtěl, proto si vybral ji! Potřeboval, aby ho odmítala, aby se bránila... Ale taky jen prosila, prosila a plakala pro svoje dítě... nenáviděl to... hnusila se mu tím.

Nenáviděl smích a pláč dětí, a ještě víc nenáviděl pláč matek, které za ně prosily. Nechtěl, aby se mu oddávaly v naději, že tak zachrání své děti... stejně zemřely.

Jeho matka nikdy neplakala.  

Bezděčně vztáhl ruku k jizvě na krku, kterou zakrýval límec košile.

Matka nikdy...

Přál si, aby to bylo jinak, chtěl to jinak!

Ona přece neměla prosit, neměla se poddávat... měla po něm toužit, měla ho MILOVAT!  

Další věc se roztříštila o protější zeď. Však on už ji donutí… ano, donutí ji křičet, kopat a škrábat, bude se bránit - chce ji divokou. Věděl, že to v sobě má, cítil ten oheň tenkrát, když s ním splynula v jedno tělo a jednu duši, kdy ho navždycky připravila o klid. Sám si ji zkrotí, bude se pod ním svíjet, a on si ji vezme, znásilní ji a pak zabije. Donutí ji... donutí!

Posadil se do křesla a zavřel oči, oddal se svým představám. 

 

Viděl ji nahou, spoutanou... třásla se a bránila jeho rukám. Lehce se prsty dotýkal krku, láskyplně přejel po klíční kosti, až pomalu sjel k plným prsům, které sevřel do dlaní. Její bělostná, dokonalá kůže ho rozpalovala, přiváděla ho k šílenství. Nejprve si chtěl vychutnávat její hebkost. Laskal by tu bílou kůži, kterou tak miloval, líbal ji a rozdíral, zatínal do ní nehty a drásal do krve... Místo na krku ho vábilo nejvíc... kousnutí po sobě zanechalo drobné krůpěje rudé krve, které následně slíbal. Svíjela se v bolestech, sténala. Měl pro ni, jen pro ni, připraveno tolik způsobů trýznění a chtěl si dát záležet. Byla ta pravá, byla nádherná, jediná, která ho mohla plně uspokojit. Pocit, jak ostří nože roztíná tu dokonalou krásu, tu neporušenou sametovou kůži, ho dostával téměř do transu. Toužil, aby jeho rukou poznala rozkoš, aby se navždy vepsal do jejího těla. Až by umdlívala, opět by ji probouzel a posiloval, jen aby tu ženu mohl znovu a znovu trápit. Byla křehká, krásná, bezmocná, a přece silná, věděl to a vzrušovalo ho to. Přidával další a další rány. Ta bílá hebká kůže, kterou tak miloval, byla pokrytá krvavými šrámy... líbal je a znovu rozdíral. Nechtěla, bránila se, křičela... křičela jeho jméno… ano, jeho jméno. Po tom toužil, to chtěl slyšet. Pohlédl na ni, děs v jejích očích ho uspokojoval. Patřila jen jemu...

Otevřel oči, byl vzrušený, chvíli si vychutnával ten pocit. Půjde navštívit svou lásku.

------------------

Když Linda v pokoji osaměla, propukla v hysterický pláč, svalila se na bok a naříkala do polštáře. Přála si, aby někdo přišel, aby ji zachránil, ale věděla, že nemá šanci. Trvalo dlouho, než se uklidnila, pak jen tupě zírala do prázdna a čekala, až se znovu ve dveřích objeví Darnell. Bude ji mučit, nebo rovnou zabije a s ní i to malé.

Nevěděla, jak dlouho ji tam nechal, ale v pokoji se ještě víc setmělo. Měla žízeň a pouta se jí zařezávala do rukou, pomalu v nich přestávala mít cit. Najednou se otevřely dveře a do pokoje proniklo světlo. Ani se nepohnula, věděla, kdo ve dveřích stojí. Vešel do místnosti a zastavil se u jejího lůžka. Chvíli si ji mlčky prohlížel, pak něco odložil na postel a vzal Lindu za paži, aby ji posadil. Stále zírala do prázdna, nepohlédla na něho - ani když promluvil.

 

„Vidíš, cos udělala? Můžeš si za to sama... takhle mě nutíš, abych ti ubližoval.“ Zdálo se, že se už uklidnil. Z kapsy vyndal kapesník a namočil ho v misce s vodou, kterou s sebou přinesl. Téměř něžně stíral zaschlou krev z jejího obličeje.

Linda se na něho nechápavě dívala. „Já nevím, co mám dělat, nevím, co po mě chceš,“ promluvila bezbarvým hlasem.

„Nevíš? Ty jsi mě neposlouchala?!“ zvýšil znovu hlas. Otočil hlavu směrem ke stolku, kde Linda zahlédla čepel nože. To ji probralo, znovu ji zaplavil strach.

„Jak tě mám potěšit, když už mě nechceš?“ ozvala se třesoucím hlasem. Pokusila se obrátit jeho pozornost k sobě, vydrží všechno, jen ať nechá ten nůž.

Překvapeně se zarazil, výraz v jeho obličeji se změnil, na tváři se mu objevil krutý úsměšek.

„Chceš mi udělat radost?“ zeptal se.

Linda spatřila v jeho očích znovu ten žár. Chtěl ji... toužil po tom, jí ublížit, znetvořit další část jejího těla.

Dobře, nechá se. Bude hrát o čas, bude doufat, že... neví v co, ale musí přežít.

Zavřela oči, aby si dodala odvahu. „Ano.“

Byl to jediný způsob, jak upoutat jeho pozornost, nesměla ho už rozzuřit. Tolik se děsila nože v jeho ruce. Představa, že by jí ho vrazil do břicha, Lindu přiváděla k šílenství, a on to věděl.

Darnell chvíli přemýšlel a se zájmem si prohlížel její tělo.

„Řekni, že mě chceš!“ přikázal. Přiblížil se těsně k ní a jedním pohybem uvolnil pouta na rukou.

„Chci tě,“ šeptla.

Dal jí facku. „Líp!“

„Chci tě, Raule,“ řekla odhodlaněji a rukou mu zajela do vlasů. Snažila se, aby se jí ani jednou nezachvěla.

Přimhouřil oči.

Ano, tohle chtěl, to potřeboval.  

Políbil ji, nejprve na rty, potom na pohmožděný krk. Ucítila bolest... kousl ji a horkým jazykem přejížděl bolavé místo.

„Řekni, že chceš moje znamení, že chceš být na vždycky moje,“ zasténal vzrušeně.

Věděla, co chce slyšet, co musí říct, neměla na výběr.

„Ano, Raule.“

Odtáhl se a zadíval se do její tváře. Konečně byla taková, o jaké snil.

„Líbí se mi jizva na tvé dlani, možná by mi zvedlo náladu, kdybych ti vyrobil další. Třeba na tvém krku. Co říkáš?“ promlouval k ní téměř něžně a prstem přejížděl po místě, kde ji před chvílí kousl, a kde se rýsovaly modřiny po jeho stisku, když ji škrtil. Putoval prsty dál, až k prvnímu knoflíku její halenky.

Linda se otřásla. V hlavě jí zněla slova lékouzelnice Grifinové, že její krev a magie chrání dítě.

Věřila v to, muselo to tak být. A ona to vydrží, jen ať je dítě v bezpečí.  

Otevřela oči, střetla se s šíleným pohledem Darnella. Před očima se jí zalesklo ostří nože, na moment přestala dýchat. Zlomyslně se ušklíbl a pomalu přeřezal zapínání halenky, pěkně jedno po druhém, užíval si její strach. Zachvěla se, když opřel špičku nože o holou kůži na prsou.

„Rád pracuju s nožem, líbí se mi, jakou hrůzu v lidech vzbuzuje,“ zašeptal a nepatrně přitlačil na rukojeť.

Linda zalapala po dechu, když palčivá bolest projela tělem. Zahlédla čepel od krve, Darnell jí způsobil řeznou ránu na prsou, nebyla hluboká, přesto dost krvácela. Propaloval ji očima, pochopila, že ji jen zkouší.

„Nemyslela sis, že to tím skončí... že?“ usmál se a konečně odhodil nůž.

„Ne,“ zašeptala se slzami v očích, aniž by uhnula pohledem.

Svojí hůlkou ránu zacelil.

„Ještě nikdy jsem po nikom tak netoužil, jako po tobě,“ zašeptal a přitiskl rty na čerstvou jizvu. „Snil jsem o tobě celé měsíce, představoval si tě... Jsi pro mě ta jediná a poslední. Víš, ty jizvy,“ pohlédl na ni, „tě budou zdobit navždycky, jsou důkazem mé lásky.“

Linda se třásla, její odhodlání sláblo, zatímco zasypával tělo polibky.

„Máš tak jemnou kůži,“ zasténal a pak něco zamumlal.

Najednou jí tělem projela ostrá bolest, když přiložil hrot hůlky k její kůži. Pokojem se nesl ženský křik, když velice pomalu sjížděl po krku, přes klíční kost až těsně nad její ňadra, a zanechával za sebou vypálenou ránu.

„Řekni to... slyšíš! Vykřikni moje jméno!“ blábolil jako smyslů zbavený.

„Raule... Raule, už dost... prosím,“ naříkala a snažila se neztratit vědomí.

„Ne, teď nepros... teď ne,“ sténal a drtil Lindu v objetí. Povalil ji na záda a zuřivě se na ni vrhal, chtěl ukojit svou touhu, jakmile se však dotkl jejího břicha, přestal.

Ještě ne, nejdřív ji zbaví toho spratka, pak bude teprve skutečně jeho.

 

Když ji nechal konečně být, byla napůl v bezvědomí. Zřejmě byl se svým výtvorem spokojený, protože se usmíval, když prstem lehce přejel po nové jizvě.

„Budeš jen moje, nikdy odtud neodejdeš... budeme spolu navěky,“ řekl láskyplně a stáhl z ní zbytek halenky.

Linda ho přestávala vnímat, kůže ji nesnesitelně pálila a bolest se rozlévala do celého těla.

Znovu ji spoutal a ruce připevnil tentokrát k pelesti.

„Teď si chvíli odpočiň, brzy se k tobě vrátím.“ Slyšela ho ještě říkat, než ztratila vědomí.

Tiše zavřel dveře. Ovládal ji, mohl si s ní dělat, co chtěl… přesto ho to neuspokojovalo. Chtěl něco víc, ale věděl, že mu to nedá. Její odevzdaný pohled to všechno kazil. Udělala by pro to dítě všechno, proto si ji před chvílí nebyl schopen vzít.

„Ten hnusný parchant,“ odplivl si.

Jakmile si vybavil tu věc v jejím břiše, popadl ho záchvat vzteku, prudce kopnul do dveří. Nahromaděná touha ho sžírala, volala po uspokojení.

Takhle si to nepředstavoval… celé ty měsíce kdy o té ženě snil, kdy po ní toužil. Kazilo to jeho plány, ničilo to jeho představy... hnusilo se mu její břicho. Mohl ji díky němu ovládat, to ano, ale k čemu to bylo? Chtěl JI, tu, kterou před měsíci poznal a zcela jí propadl. Od toho dne mu touha zatemnila mozek, potřeboval tu ženu a už ji mohl mít… Mohl vlastnit to dokonalé tělo, nebýt té věci.

Čubka, proč mu to udělala?

Zajel si prsty do vlasů. Teď, když ji konečně má, hyzdí ji mateřství. Pomalu došel do pokoje a přemýšlel, jak by ji mohl mít zas jen pro sebe. Ten zmetek musí zemřít… A ona zemře taky, ale až s ním. Dokáže ji na živu udržet dostatečně dlouho. Zemřou spolu a bude tak navždy jeho. Ano, ještě dnes ji zbaví té věci, a až se nabaží jejího těla, až si dostatečně pohraje, pak se jí zmocní... násilím... tak, jak o tom snil. Společně pak propadnou do náruče smrti.

Stiskl v ruce malou lahvičku, v níž byl prudký jed až mu zbělely klouby. Tak přece to nebylo marné, budou spolu. Rozesmál se šíleným smíchem.

 

* * *

Lucius Malfoy se právě dozvěděl zprávu, na kterou už několik dní čekal. Raul Darnell udělal svou osudovou chybu, opustil svůj úkryt a nechal se vidět na Příčné ulici. Byl sledován a Luciusovi se tak potvrdila domněnka, že je v Grayově domě. Sám pro sebe se ušklíbl.

Byl Darnell opravdu tak hloupý nebo naopak namyšlený, že ho ani nenapadlo, že Graye už několik týdnů sledují?  

Lucius nepochyboval, že je ten muž mrtvý, byl ochotný ho obětovat. Zajímal ho jen Darnell, když ho dopadne, splní tak Pánovu vůli. Nemohl si dovolit už žádnou chybu, nesměl dopustit, aby za ně platil jeho syn, jeho milovaný Draco.

 

„Luciusi,“ oslovil ho Nott, „stále je v domě, Selwyn a Rowle jsou na místě, můžeme vyrazit.“

„Dobře. Jdeme, chci mít toho parchanta už pod zámkem!“ otočil se k němu Malfoy.

Nott se na něho přátelsky ušklíbl a nasadil si masku. Lucius také sáhl po té své, vzal si plášť a následoval svého společníka ven ze sídla.

 

Byli na místě. Všude panovalo ticho, přestože byla hluboká noc, v domě se ještě svítilo. Obydlí nebylo velké, pokud nepřijdou o moment překvapení, Darnellovo zneškodnění bude otázka několika vteřin. Všichni vytáhli hůlky, Lucius nejdříve zrušil ochranná kouzla.

Dokonce ani v tomhle nebyl ten hlupák důsledný, nebo mu na tom už nezáleželo.

Dal ostatním znamení, vtrhli do domu.

 

Darnell věděl, že ho dřív nebo později najdou, ale nečekal, že to bude už teď a že to budou Smrtijedi. Nebyl ještě u konce, potřeboval čas... neudělal ještě to nejdůležitější, stále to v ní žilo a jí tlouklo srdce. Dnes v noci chtěl odstranit poslední překážku, která je dělila. Potřeboval už jen chvíli, vše měl připravené.

Právě se chystal vejít ke své lásce, když do domu pronikli jeho druhové. Bleskově se chopil hůlky a odrazil několik kleteb. Skryl se za nejbližší roh v jednom z pokojů. Věděl, že nemá šanci, byl sám, a oni byli čtyři, přesto se nechtěl tak snadno vzdát. Dokonce vážně zranil Selwyna, ten se skácel k zemi a oběma rukama svíral zraněný obličej.

 

„Raule, vzdej to… nemáš šanci,“ křikl na něho Nott.

„To vím, ale s potěšením vezmu s sebou ještě jednoho z vás!“ odpověděl a z hůlky mu vylétlo jasně zelené světlo.

Nott včas uhnul.

„To se ti nepodaří, ty parchante,“ zařval Rowle a vrátil mu kletbu.

Darnell se nepříčetně rozesmál: „Myslíš?“

V tom okamžiku Rowla zasáhla kletba, a on přišel o tři prsty. Bolestí zařval a klesl na kolena.

„Ty hajzle,“ zasténal.

V tom se za Raulovými zády ozvala ohlušující rána a kus zdi se rozlétlo po pokoji. Darnell se prudce otočil, ale už nestihl cokoliv udělat. Za ním stál Lucius, bleskově ho odzbrojil a svou hůlkou mu mířil na prsa.

Darnell, jakoby pozbyl zbytek rozumu, díval se na něho očima šílence a byl rudý vzteky.

„Proč jsi vůbec chodil, co ti záleží na nějaký šmejdce!... Měli jste mě nechat ještě chvíli, je moje, rozumíš?! Moje... musíme být spolu,“ mluvil nesouvisle a celý se třásl.

„Co jsi tu dělal, mě vůbec nezajímá!“ promluvil Malfoy chladně. „Přišel jsem si pro tebe, Pán zla má s tebou nevyřízené účty.“

Potom Darnella spoutal a předhodil ho Nottovi. Rowle se už také trochu vzpamatoval a pomáhal na nohy zraněnému Selwynovi.

„Podívám se po domě,“ řekl Lucius, „ohlídej ho.“

Prošel dvě místnosti, než našel mrtvého Graye a k posteli připoutanou polonahou ženu. Pomalu se přiblížil k lůžku.

 

Linda měla pocit, že slyší hluk a hlasy, ale nebyla si jistá, jestli se jí to jen nezdá. Cítila se příliš slabá, třásla se zimou a v celém těle cítila bolest. Najednou měla pocit, že někdo vešel do pokoje, snažila se otevřít oči. Viděla mlhavě, zahlédla blížící se černou postavu a Darnell to nebyl. Nemohla uvěřit, že pro ni přišel.

„Severusi,“ zašeptala slabě, „ty jsi přišel.“

 

Lucius se zarazil, ale pak se ušklíbl. Přece jen se nemýlil!

Potichu se zasmál. Přistoupil těsně k ní a přiložil jí dlaň na ústa.

Přestože Lindou cloumala horečka a stále mu neviděla do tváře, pochopila, že to není Severus. I když ten muž nepromluvil a měl masku, poznala, kdo to je.

Pane Bože, proč ze všech lidí, v které doufala, musel přijít právě on?

Problesklo jí hlavou, než se opět ztratila ve svých horečnatých snech.

 

„Koukám, že si tu Raul pěkně užíval,“ ozvalo se mu za zády. „Co s nimi uděláme?“ zeptal se Nott.

Lucius se ještě jednou podíval na ženu před sebou a řekl chladným povýšeným hlasem: „Podpálíme to tu.“

„A ona?“ zeptal se ještě druhý muž.

„I s ní, stejně brzy zemře,“ odpověděl prostě a odvrátil se od lůžka. „Bude to vypadat, jako nehoda. Manželé, kteří uhořeli ve svém domě.“

„Dobře, udělám to,“ nabídl se Nott.

„Zvládnu to sám, ty se postarej o Darnella. Rowle by měl být schopný přemístit i Selwyna.“

Nott jen pokrčil rameny a vyšel z pokoje.

Lucius chladně pohlédl na ženu, která ho už nevnímala.

Chvíli nato stál před domem a pozoroval, jak uvnitř vše hoří. Plameny se začínaly prodírat střechou a okny ven. Usmál se a pak se přemístil.