Duše v zrcadle - 19. Sblížení

19. Sblížení

 

Převrátila se na bok, nepočítala po kolikáté již, nedokázala usnout. Kdykoliv zavřela oči, vracely se jí vzpomínky, na které už nikdy nechtěla myslet.

Pokoj měnil svůj tvar, pohodlná postel se změnila v tvrdou pohovku a do rukou se jí zařezávala pouta. Slyšela ten hrozivý hlas, jak k ní promlouvá, říká jí všechny ty odpornosti... jak se k ní blížila temná postava s nožem v ruce. Jindy zase na ni ze tmy hleděly mrtvé oči.

Tma Lindu děsila, jen vědomí, že je v domě Severus ji uklidňovalo. Občas zaslechla jeho kroky dole v knihovně. Znovu se zavrtěla, podle všeho mnoho nechybělo do půlnoci, převalovala se tu už dobré dvě hodiny... čekala až přijde. Bylo to od ní sobecké, měla ho důrazněji odmítnout, dopřát mu soukromí a klid alespoň v noci, ale byla zbabělá, příliš se bála samoty, tmy, zlých snů. Když ji po jejích slabých protestech ujistil, že tu bude přes noc s ní, ulevilo se jí. Slyšela, co mu Poppy říkala než odešla, zřejmě dal na její rady, ale možná... možná měl o ni opravdu strach.

 

Zaslechla tiché otevření dveří, nepatrné světlo z chodby proniklo do ložnice, pevně semkla víčka a dělala, že spí. Nechtěla, aby odešel... věděla, že dole čekal až usne. Opět se cítila provinile, že ho tak omezuje, opravdu mu to neusnadňovala.

Chvíli stál ve dveřích, aby se ujistil, že opravdu spí, pak je za sebou s tichým klapnutím zavřel. Pokoj se opět ponořil do tmy. Vnímala jeho kroky a další otevření dveří... šel do koupelny. Lindě se zrychlil tep, bylo zvláštní, jak ji jeho blízkost rozrušovala. Nechápala, proč to tak je, ale bylo to tak vždycky, od prvního setkání... nevyznala se v sobě, ani v Severusovi. Čím ho znala déle, tím víc ji překvapoval.

Otočila se směrem k pohovce, kterou si připravil pro dnešní noc. Dítě se v ní pohnulo i ono bylo vzhůru, zřejmě na něj přenesla svoji nervozitu. Něžně hladila místo, kde ucítila jemné kopnutí. Poppy měla pravdu, kontrakce odezněly, měla ještě asi dvě větší večer, ale pak postupně odeznívaly a poslední hodiny už neměla žádnou. Krvácení se také už neopakovalo a fyzicky jí bylo podstatně lépe. Její tělo se opět dávalo dohromady. I když díky těhotenství byly její schopnosti oslabené, věděla, že bez své „zázračné“ krve by to dopadlo daleko hůř. Znovu ucítila pod dlaní pohyb... usmála se, byla šťastná, že ho zase cítí, že o sobě dává vědět.

 

Voda v koupelně utichla, opět se mírně zachvěla a srdce bilo o poznání rychleji. Nevěděla proč, ale připadala si jako nezkušená panna, kterou provdali neznámému muži a se strachem čekala na svou první noc, na to jaká bude.

Proboha na co to zase myslí? Proč ji napadají tak šílené myšlenky?

Cítila se zoufale a směšně zároveň, vždyť o nic nešlo, jen spolu stráví noc v jedné místnosti. Kdyby to byl kdokoliv jiný nevadilo by jí... nabídla by mu… místo vedle sebe. Postel byla dostatečně široká pro dva, aniž by se dotkli jeden druhého, ale... kdyby to byl kdokoliv jiný! Nesměla by na něho myslet jako na muže, o to víc se cítila provinile. Otevřely se dveře od koupelny.

 

Severus oddaloval spánek jak jen to šlo, ale byl unavený, navíc ho vyčerpával vnitřní neklid. Vypnul vodu a natáhl se pro ručník. Spěšně se osušil a natáhl si volné kalhoty, ve kterých si zvykl spát. Netoužil už po ničem jiném než ulehnout, přesto na vteřinu zaváhal a nervózně si prohrábnul rukou vlasy. Zadíval se na sebe do zrcadla.

Chovám se jako blázen.

Vzal za kliku a vešel do ložnice, opravdu doufal, že na ni přestane myslet a přemůže ho spánek. Povzdechl si, jakoby nestačilo, že mu sebrala postel, soukromí a pohodlí... ještě ji měl hlídat a být s ní přes noc.

U Salazara... ať se rychle uzdraví a nedělá mu to ještě těžší než už to je.

Došel ke svému provizornímu lůžku a složil na něj unavené tělo. Lehl si na záda, jednu ruku pod hlavou tváří odvrácený od okna. V té tmě nemohl rozeznat její siluetu, slyšel jen její dech. Zaposlouchal se do něho, do toho pravidelného rytmu... zjišťoval, že má víčka čím dál tím těžší, myšlenky nesoustředěné a zmatené. Merlin byl k němu pro jednou milosrdný, propadal se do spánku.

---------------------------------------------------------

... Seděla opět na houpačce v zahradě, byl krásný den a slyšela za sebou kroky. Dvě dlaně jí spočinuly na ramenou, na jednu z nich přitiskla tvář. Muž se nad ní sklonil a vtiskl jí polibek do vlasů.

„Jsi krásná,“ zašeptal. Jeho hlas ji zarazil, byl hluboký, sametový a patřil někomu jinému, někomu koho by tu nečekala. Zmateně se ohlédla, myslela, že za ní přijde Sirius, proto tu seděla. Chtěla ho znovu vidět, dotýkat se ho... slyšet o jeho lásce. Chtěla mu vyprávět o dítěti, sáhla si na břicho, bylo ploché, nebyla těhotná. Co se to děje? Jeho černé oči si ji pátravě prohlížely, ten pohled ji rozčiloval a přitahoval zároveň. Vstala a došla k němu.

„Proč... proč jsi tady?“ zeptala se.

„Protože mě chceš,“ odpověděl klidně.

Zmátlo ji to ještě víc. „Ne, já ne... tak to není... Sirius...“ koktala, ale přerušil ji.

„Ten je mrtvý… je pryč, ale já jsem tady a nabízím ti všechno, co mám.“ Dotkl se její tváře, prsty přejel po hebkých rtech, pokračoval až na krk, kde něžně mapoval již zhojenou jizvu. Ten dotyk ji rozpaloval, cítila jak hoří. Zajel rukou do jejích vlasů a přitáhl si ji blíž. Dívala se mu do tváře, byli si tak blízko... ty oči.

„Co to děláš? To nesmíme... není to vhodné, je ještě brzy... já nemůžu,“ promluvila třesoucím se hlasem. Neodtáhl se, jakoby nic neřekla. Otřel se lehce svými rty o její, zalapala po dechu.

„Vidíš, lžeš. Toužíš po mě tak jako já po tobě... je tomu tak od první chvíle,“ řekl hlasem, který ji celou rozechvěl.

„Já nemůžu,“ bránila se chabě. Důkazem toho byly její ruce, které spočinuly na jeho hrudi. Usmál se a znovu ji políbil, tentokrát sebevědoměji a dychtivěji. Vůbec nechápala co to dělá, byla jako v horečce, přitiskla se k němu a polibky mu oplácela.

„Jsem špatná, jsem... tohle nesmím,“ zašeptala provinile, když se od něho trochu odtáhla.

„Jsi živá!“ řekl a vzal ji za bradu, aby se na něho podívala. Chvíli na sebe mlčky hleděli.

„Bože, odpusť mi, ale toužím po tobě, vždycky jsem toužila, jen... jen jsem si myslela, že nemám šanci,“ přiznala se. Přitiskl ji pevně k sobě, znovu mu nabídla své rty. Ztrácela se, propadala se někam, kde už dlouho nebyla. Byla ochotná dát mu všechno, dát mu sebe. Bylo špatné co dělala, co cítila, věděla to, ale nedokázala to zastavit.

Najednou měla pocit, že mizí, že ji opouští. „Ne,“ zaprosila, „neopouštěj mě, prosím... zůstaň tu se mnou, nechci být sama.“ Vrátil se… zůstal... jemně ji k sobě přivinul.

 

Ráno bolela Lindu hlava, uvědomila si pohyb vedle sebe. Otevřela oči a setkala se s pohledem Severuse. Ležel vedle ní, pozoroval ji a ona ho jednou rukou objímala.

„Ježíši,“ vyjekla a zvedla se na loket. Nepřestávala na něho zírat, sjela si ho pohledem, byl nahý... teda alespoň to, co z něho viděla.

„Dobrý ráno, cítíš se už líp?“ zeptal se ještě ospale. I když ho její reakce trochu zaskočila, nedal to na sobě znát, pouze povytáhl obočí. Z místa se však nepohnul ani o kousek, nechtělo se mu z její blízkosti.

„Co jsme to udělali? Bože, to se nemělo stát,“ koktala a přitáhla si jeden cíp deky až k bradě.

„Asi ti nerozumím,“ pronesl klidně a také se zvedl na lokti.

Sklouzla pohledem na jeho nahou hruď a jistě zrudla. Rychle se vrátila k jeho tváři... to moc nepomohlo.

„Jak nerozumíš? Myslím to, že jsme spolu spali,“ řekla podrážděně, cítila se hrozně.

Severus se vymrštil do sedu. „Cože jsme?!“ zeptal se nevěřícně, když mu došlo na co naráží.

Lindu trochu uklidnilo, když zjistila, že má na sobě kalhoty. Pak se zarazila, jeho výraz a rozhořčení jí nějak nesedělo.

„Ty si myslíš, že bych se v noci přikradl za tebou do postele a využil toho, že spíš? Že bych toho byl schopen, po tom všem čím jsi prošla?! Za koho mě máš!!“ zvýšil na ni hlas a vstal z postele, byl uražený.

Linda se až teď plně probrala. I jí došlo, že po včerejšku, jak na tom byla, by asi těžko vzbudila jeho touhu.

Jenže proč je s ní v posteli?

„Já... totiž zaskočilo mě, že jsi... ehm... ten sen... proč jsi v mojí posteli?“ promluvila nesouvisle a pozorovala, jak přechází sem tam a nervózně si projel rukou vlasy.

Ty ruce, které ji objímaly, ty prsty...

Rychle se probrala.

Byl to jen sen, kruci!

„V tvojí posteli? Snad v mojí, ne?!“ utrousil podrážděně.

„Promiň, mě to zmátlo,“ šeptla a cítila se opravdu trapně.

Severus přestal přecházet a pohlédl na ni, seděla tam jako hromádka neštěstí. Nevěděl co ho urazilo víc, jestli to, že si o něm myslela, že by se s ní takhle vyspal, nebo to, jak z té představy byla vyděšená.

Merline, za co?

Pomalu se uklidnil a vrátil se k posteli. Sedl si na kraj, to že je polonahý si v téhle situaci nepřipouštěl. Očividně čekala, že jí to vysvětlí.

„Když jsem si šel lehnout, už jsi spala. Uložil jsem se na pohovku a hned na to usnul. Vzbudilo mě tvoje sténání, raději jsem tě šel zkontrolovat,“ začal s vysvětlováním.

Linda protočila oči.

Ježiš, tak to moc nevylepšil... sténala ze spaní… proč asi.

Raději mlčela a dívala se na své ruce.

„Vrátila se ti horečka, blouznila jsi,“ pokračoval a jejích rozpaků si nevšímal. „Dal jsem ti lektvar, který jsem upravil podle receptu, co mi dala Poppy. Nechtělas otevřít pusu, musel jsem ti prsty pootevřít rty, stále jsem na tebe mluvil, ale nevnímala jsi mě.“

Ó ano, vnímala, ani nevíš jak.

„Dal jsem ti na čelo obklad a chtěl si lehnout, ale chytila jsi mě tak křečovitě za ruku... prosila, abych zůstal a neopouštěl tě. Tak jsem zůstal, sama ses mi stulila do náruče. Očividně tě trápila noční můra a Poppy říkala...“

Lindě bylo trapně čím dál tím víc.

Bože... kdybys jen věděl!

Sténala rozkoší, toužila po něm, a navíc mluvila ze spaní. Noční můra... ještě, že si to vysvětlil po svém.

Odvrátila hlavu stranou, nedokázala se na něho podívat ani za nic.

A ještě ho zbytek noci drtila ve svém objetí!

 

Severus na ni pátravě hleděl. Opravdu je tak v šoku? Mohlo ho napadnout, že si nebude nic pamatovat. Ale copak ji mohl nechat, aby se trápila? Aby se jí pak znovu přitížilo? Vždyť pro něho to taky bylo těžké!

V noci ji slyšel sténat, něco nesrozumitelně říkala. Vstal, aby se na ni šel podívat, bylo pravděpodobné, že se její zlé sny vrátí. Sáhl jí na čelo, hořela.

„SAKRA!“ zaklel a natáhl se pro lektvar, který ten den udělal... pro jistotu. Nechtěla ho, palcem přejel po jejích rtech, aby je otevřela. Znovu pocítil jejich hebkost, odolal pokušení ten pohyb zopakovat. Pak ze sklenice s vodou vykouzlil misku a namočil do ní kus látky. Přiložil obklad na čelo a dotkl se její tváře.

„Proč jsi tu,“ zašeptala. Něco se jí zdálo. Promluvil na ní, ale nevnímala ho. „Ne já nemůžu...“ ozvala se znovu slabým hlasem. Pokusil se jí vzbudit, chytil ji za paže a trochu zatřásl... znovu zanaříkala. „Jsem špatná, jsem špatná.“ Seděl u ní a hladil jí po vlasech. „Nejsi špatná, jsi živá a to je důležité,“ promlouval k ní. Po chvíli se její dech zklidnil a tak se zvedl a chtěl si jít lehnout. „Neopouštěj mě,“ zvolala tak naléhavě, že se zarazil uprostřed kroku. „Prosím, zůstaň, nechci být sama.“

Zaváhal jen okamžik, zdálo se mu, že víc než ochotně se k ní vrátil. Ušklíbl se nad sebou. Jeho rozum ho s největší pravděpodobností znovu opustil, když si k ní lehal a pohladil tu rozpálenou tvář. Okamžitě se mu stulila do náruče a on ji objal. Ach Severusi Snape, zřejmě se vyžíváš v utrpení, které sám sobě způsobuješ!

 

„Myslel jsem, že neusnu, ale byl jsem unavený. Vzbudil jsem se chvilku před tebou,“ dodal, když stále hleděla někam mimo a neodpovídala.

„Omlouvám se,“ konečně promluvila a přinutila se na něho podívat. „Mrzí mě, že jsem tě zase využila,“ dodala kajícně.

Severus měl co dělat, aby nezavrčel.

Copak mohla za horečku a noční můry?

„Nic se nestalo,“ promluvil místo toho. „Dovolíš?“ natáhl k ní ruku, aby se dotkl čela. „Horečku už nemáš, to je nejdůležitější. Dojdu udělat snídani,“ dodal a zvedl se k odchodu.

„Děkuju,“ řekla než zmizel ve dveřích... jen mávl rukou.

Linda schovala svou tvář do dlaní, bylo jí tak hrozně... to má z toho, že na něho myslí.

Když ten sen byl tak živý a pak on, tak zvláštně se na ni díval... zmátlo ji to.

Přepadly ji výčitky svědomí, jakoby to provedla doopravdy. To proto, že se jí to tak líbilo!

Jak mohla? To tak brzy zapomněla na Siriuse? Na jeho lásku? Ne to ne, vždyť v tom snu čekala na něho! Bože je opravdu tak nestálá? Tak špatná?

Severus... Vyčítá mu, že s ní spal a přitom se na něho div nevrhla sama... to je situace!

Doufala, že jí Poppy řekne dobré zprávy a pošle domů.

Takhle to nejde, ještě jednu noc a... V jeho přítomnosti se nechová normálně!

Potřebovala si zajít na záchod a do koupelny. Opatrně vstala, opět se jí mírně zamotala hlava z toho, jak dlouho ležela. Chvilku počkala, nic ji nebolelo... přešla pokojem a zmizela v oné místnosti. Po několikáté si opláchla obličej studenou vodou, když zaslechla kroky po schodech a pak jeho hlas: „Lindo?“

„Jsem v koupelně,“ ozvala se,

„Je ti dobře?“ zaznělo z ložnice.

„Ano,“ odpověděla rozpačitě.

„Nechám ti tu snídani,“ oznámil a znovu zaslechla kroky. Chvilku strnula, když se zastavil u dveří koupelny. „Nezapomeň si vzít kapky od Poppy,“ upozornil ji a odešel z ložnice.

Linda si povzdechla.

To bude dlouhý den... zatraceně!

 

Severus byl ve své laboratoři a snažil se dělat všechno proto, aby zapomněl na dnešní noc. Na jednu stranu to byla jedna z jeho nejlepších po dlouhé době, na druhou stranu to ještě víc zhoršilo jeho duševní rozpoložení, které nestálo za nic již před tím.

Jeho sebevražedné sklony byly vskutku zarážející!

Každým dnem čekal návrat Pána zla, musí za každou cenu s tímhle bláznovstvím přestat. Neohrozil by jen sebe, ale taky Lindu… o dítěti ani nemluvil, jakmile by vyšlo najevo, kdo je jeho otcem, drahoušek Belatrix by si to náramně užila! Zvrácená je na to dost.

Zamíchal obsah kotlíku, zbývalo jen přidat poslední ingredienci a jed byl hotov. Další prostředek k vynucení přiznání, k mučení, k zabití. Pán bude jistě spokojen, jak jinak! Zhasl plamen a odstavil kotlík na stůl, musel ho nechat odstát než ho mohl nalít do připravených flakónů. Z krbu v knihovně se rozhořel zelený plamen.

„Severusi,“ ozval se Brumbálův hlas, „potřebuji tě.“

Znělo to naléhavě a tak nějak unaveně a zničeně. Zamkl svou laboratoř, nechtěl riskovat, že by náhodou Linda šla dovnitř, a rychle přešel ke krbu.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Nejsem si jist,“ ozval se znovu hlas ředitele.

„Hned tam budu,“ řekl a spěchal do ložnice.

 

Linda si četla v knize, když se objevil poněkud znepokojený ve dveřích.

„Musím pryč, nevím na jak dlouho, je to důležité. Nedělej nic nerozvážného... prosím,“ dodal, otočil se na patě a zmizel z pokoje a za chvilku i z domu.

Linda zaraženě zírala do prázdných dveří.

Je možné, že ho volal Voldemort?

Takhle ustaraného ho ještě nezažila. Projel jí záchvěv strachu... o něho. Zaklapla knížku, nemělo cenu zkoušet číst. Věděla, že by se na příběh nesoustředila. Opřela se do polštářů a čekala. Nic jiného jí stejně nezbývalo, zírala do okna a snažila si nepřipouštět chmurné myšlenky. Šlo to těžko, poslední události, které ji přiblížily k Severusovi, jeho život, který sestával z neustálého nebezpečí a nakonec doba, ve které oba žili, neposkytly mnoho důvodů k veselým úvahám. A tak ležela, čekala a snažila se nemyslet.

 

Nevěděla, jak dlouho zírá do prázdna, možná i na chvilku usnula, když se ozval známý hlas v knihovně a následovaly kroky po schodech. Ve dveřích se objevila Poppy a s úsměvem se s ní přivítala.

„No, vypadáte o hodně lépe než včera,“ pochválila Lindu, „je vidět, že je o vás dobře postaráno.“

„Dobrý den, jak... jak jste se dostala dovnitř?“ zeptala se překvapeně.

„Severus mi řekl heslo, které mi dovolilo vstup do domu,“ odpověděla jakoby nic Poppy a sundala si plášť. Potom usedla na kraj postele.

„Severus? Řekl vám... a kdy?“ žasla. Nebyl tedy u Voldemorta.

„Stavil se za mnou na ošetřovně, bral si nějaké lektvary... přece v Bradavicích,“ dodala na srozuměnou.

Je v Bradavicích?

Ta informace ji překvapila. „Je v pořádku?“ zeptala se s úzkostí v hlase.

„Samozřejmě… nedělejte si o něho starosti, jeho hned tak něco neporazí,“ uklidnila mladou ženu Poppy. „Tak a teď se na vás podívám,“ uzavřela rozhovor o tom mrzoutovi a připravila si hůlku.

 

Tentokrát to netrvalo tak dlouho a Linda si rovněž všimla uvolněnějšího výrazu v její tváři. Dokonce se občas usmála.

„Myslím si, že nebezpečí je zažehnáno, děťátko se umoudřilo a rozhodlo se zůstat,“ potvrdila Poppy její vroucné přání.

Linda úlevou zavřela oči.

Díky Bohu... dítě je tedy v pořádku a ona také.

„Takže myslíte, že mohu už domů?“ zeptala se a pátravě se na ženu podívala.

Poppy ta otázka a naléhavost s jakou ji řekla, zarazila.

Kam tak spěchá? Teď, když konečně Severus někoho měl a začal se chovat zodpovědně? Ne, to nemohla dovolit, potřebují ještě trochu času a ona jim ho dopřeje.

„Ale co vás nemá, musíte ještě dodržet moje příkazy. Všechno je sice jak má být, ale nesmíme nic uspěchat. Nemohu vám dovolit přemístění a chodit, musíte to ještě vydržet nejméně dva dny,“ nařídila pacientce přísně.

Linda zaúpěla.

Dva dny? Dvě noci? Jak to mají vydržet a zachovat si zdravý rozum, nebo při nejmenším to křehké pouto, které si dovolila nazývat přátelství?

Prosebně se na ženu podívala, ale ta s úsměvem zakroutila hlavou.

„Nedá se nic dělat, lepší poležet si tři dny, než riskovat a proležet zbytek těhotenství,“ upozornila ji.

Linda si povzdechla. „Dobře, jen nevím, co na to řekne Severus,“ promluvila rezignovaně.

„Coby, snad mu záleží na zdraví vás obou ne?!“ reagovala okamžitě Poppy a přátelsky ji poplácala po ruce. „Máte už vybrané jméno?“ změnila obratně téma.

Její nadšení v hlase se nedalo přeslechnout. Linda si uvědomila jak je tahle žena nadšená z „jejich“ dítěte a vzájemné „lásky“. Kdyby to nebylo spíš k pláči, ze srdce by se tomu zasmála.

„Ne. Poppy, musím vám říct, že to není tak, jak...“ přerušilo ji prásknutí dole pod schody. Vrátil se Severus. Oddechla si úlevou.

Bradavická ošetřovatelka si ji s úsměvem měřila.

A oni jí budou něco nalhávat!

 

Objevil se v ložnici. Zdálo se, že je v pořádku, jen strašně bledý a rozčilený.

„Jsem ráda, že jsem tě ještě zastihla, Severusi, Linda je v pořádku a dítě také,“ oznámila mu tu radostnou zprávu Poppy.

„Výborně, takže ji doprovodíš domů?“ promluvil nedočkavě, očividně měl naspěch.

Žena se zarazila. „No, tak to asi zas tak dobrá zpráva není, teda ne jak jsi očekával. Ještě jsem Lindě nedovolila vstát, musí ležet dva dny... nejméně!“ řekla tónem, který nesnesl odpor.

Snape tiše zaklel.

To mu ještě scházelo, další dva dny a dvě noci. SAKRA PRÁCE! Nic se nedaří, NIC!

„Budu v laboratoři a nechci být rušen! NIKÝM!!“ zahřměl.

„Severusi, co se stalo,“ ozvala se Linda starostlivě.

„To se tě netýká,“ řekl příkře.

„Je všechno…“ chtěla ještě něco říct, ale otočil se na patě a odkráčel dolů.

Poppy si naštvaně odfrkla.

To snad ani není člověk! Místo aby byl rád, že je vše v pořádku, málem jim vynadá a odejde se patlat v těch svých lektvarech.

Otočila se na Lindu, ale ta nebyla vůbec zklamaná ani naštvaná.

„Má starosti,“ řekla jen a pousmála se na ženu před sebou.

Ta pokrčila rameny.

Divný pár… vůbec jim nerozumí!

Ještě chvíli se zdržela, celý rozhovor se převážně týkal zdravotního stavu mladé pacientky. O Severusovi nepadlo už ani slovo. Když se Poppy rozloučila a odešla, Linda na dlouhou dobu osaměla se svými myšlenkami. Pořád se vracela k jeho nezvyklému chování, mohla jen doufat, že to co se stalo, nebylo tak vážné.

 

Objevil se s tácem, na kterém jí donesl jídlo a pití.

„Musím ještě zůstat v laboratoři, mám tam rozdělanou práci, potřebuju na to ještě dohlédnout,“ řekl bezbarvým hlasem a postavil tác na stolek vedle postele. Téměř se na ni ani nepodíval.

„Severusi,“ zkusila to znovu, ale opět ji rukou zarazil.

„Potom budu muset ještě odejít, ale bude to jen na chvíli,“ dodal.

Jeho tvář byla jako z kamene, jen oči ho prozradily. Odrážela se v nich zlost, bezmocnost... možná strach.

 

Když se vrátil do sklepení, lektvar byl téměř hotový. Mírně pobublával v kotlíku a dostával nazlátlou barvu, blížila se konečná fáze.

„ZATRACENÝ, TVRDOHLAVÝ STAŘEC!“ zaklel.

Co ho to jen napadlo? Co teď mohl dělat ON? Jeho magie nestačila na všechno!

Zlostí bouchl do stolu, až některé baňky poskočily. Bezradně se zapřel dlaněmi o stůl, všechno se komplikovalo a on neměl komplikace rád, obzvlášť ne v tuhle dobu.

Když byl lektvar hotový, slil ho do několika lahviček. Udělal co bylo v jeho silách, nemohl zvrátit kletbu, ale mohl ji na čas uvěznit. Sebral flakóny se zlatavou tekutinou, víc pro něho udělat nemohl. Oblékl si cestovní plášť a přemístil se zpět do Bradavic.

----------------------------------------------------------

Bylo hodně pozdě v noci, když vešel do ložnice. O něco zakopl... slyšela ho zaklít. Přemýšlela jestli má na něho promluvit, nebo dál předstírat spánek. Snažila se tuhle nevinnou hru zopakovat, zdálo se, že je to pro něho snadnější. Zarazilo ji však, když zjistila, že jeho kroky míří k posteli... k ní. Matrace se mírně zhoupla, jak na ni usedl. Ucítila letmý dotyk prstů… to jak jemně uchopil pramen jejích vlasů. Sklonil se blíž a přičichl k němu.

„Krásně ti voní vlasy,“ promluvil, „vím, že nespíš.“

Otevřela oči, uvědomila si, že z něho cítí alkohol. To co se stalo, muselo být vážné, připadal jí tak změněný.

„Severusi, co se děje?“ zeptala se tiše.

Sklonil se k ní ještě blíž a dlaněmi se opřel do polštáře kolem její hlavy.

„Nic... vůbec nic,“ odpověděl.

Znělo to divně, vlastně celé to bylo divné, tohle nebyl ten Severus Snape, kterého znala. Vztáhla k němu ruku a dotkla se nejistě jeho tváře. Pocítila, že na okamžik ztuhnul, ale pak ji sám do dlaně vtisknul. Byl to pro ni zvláštní pocit, bylo to jako krotit nebezpečnou šelmu.

 

Vychutnával si ten pocit, tu teplou drobnou dlaň. Dělalo mu dobře, že není sám, že je někdo nablízku a na krátkou chvíli mu pomůže zapomenout. Věděl, že kdyby toho tolik nevypil tohle by nikdy neudělal, nemohl si to dovolit, a přesto neustále porušoval svoje zásady, svoje přesvědčení. Jenže ona tady byla, čekala na něho, měla o něho starost.

Jak jí jen mohl odolat?

Sklonil se ještě níž.

Mohl by žádat víc?

Toužil ochutnat ty hebké rty, splynout v jednom jediném polibku. Nevěděl co k němu cítí, ani on sám si nebyl svými city jistý, ale zřejmě byla jeho přítelkyní, jedinou přítelkyní. Čekal… vteřinu… dvě... její ruce si ho přitáhly blíž, cítil její dech na své tváři.

Tolik potřeboval s někým být.

Váhavě se dotkl jejích rtů. „Chci tě políbit,“ zašeptal těsně u jejích úst. Neodpověděla, sama přitiskla rty na ty jeho… chvíli tak setrval, byl to opojný pocit. Líbal ji s určitou zdrženlivostí, nechtěl být hrubý a prudký, jako býval v náruči ostatních žen, tahle byla jiná... všechno s ní bylo jiné, ona si zasloužila víc. Její rty byly tak sladké, nemohl se jich nabažit a Linda se nebránila, naopak… vycházela mu vstříc. Když svými prsty vklouzla do jeho vlasů, musel přestat, bylo to až příliš opojné, až příliš dokonalé a neskutečné. Odtáhl se od ní a sundal jí ruku ze svého krku.

Zdálo se mu to, nebo se ho opravdu nechtěla vzdát?

 

I když v pokoji panovala tma, věděla, že se na ni dívá. Jeho otevřenost a přirozenost Lindu překvapila. Nechtěla se ho vzdát, byl jí takhle mnohem bližší, nechtěla tak brzy ztratit tu vzácnou chvilku souznění.

„Jestli chceš, zůstaň tady... vedle mě, nemusíš být dnes sám,“ nabídla mu a čekala, že ji odmítne. Napřímil se, ještě chvíli zaváhal a pak vstal. Linda nedokázala zadržet zklamaný povzdech. Pouze obešel postel, zul si boty a tak jak byl, si lehl na druhou půlku postele. Otočila se k němu tváří a rukou našla tu jeho, něžně ji stiskl.

„Severusi, proč vyhledáváš samotu,“ zeptala se.

„Jak to myslíš,“ odpověděl.

„Myslím, proč žiješ sám,“ upřesnila svoji otázku.

„To je snad očividné, nemyslíš?“ odvětil s náznakem smutku. Nechápal, proč se ho na to ptá. Jediný člověk, na kterého dokázal myslet, mu nepatřil... neměl na ni nárok. Proto s ní chtěl být teď, tu jedinou noc. Pak zmizí z jeho postele, domu... možná ze života, zůstane znovu sám.

„A co až to všechno skončí? Po válce?“ promluvila znovu.

„To budu mrtvý!“ řekl klidně, bez emocí. Cítil jak se zachvěla, pevněji stiskl její dlaň.

„Takhle nemluv,“ vytkla mu.

„Měla bys spát je pozdě,“ řekl, aby tak zarazil další námitky. Byl sice opilý, ale ne dost... její otázky bolely, nechtěl myslet na budoucnost, žádnou neměl.

„Ale...“ chtěla něco namítnout.

„Dobrou noc,“ zarazil ji a něžně pohladil po tváři.

„Dobrou noc,“ zašeptala.

Znovu vyhledal její dlaň. Jakoby se bál, že se od něho odtáhne. Potřeboval, aby byla s ním… potřeboval lidský dotek víc než kdy dřív.

 

Když se ráno probudila, byla sama. Postel vedle ní byla prázdná, najednou si nebyla jistá, že to všechno nebyl jen další sen. V pokoji panovalo šero, přestože bylo téměř devět hodin. Pohlédla do okna, venku bylo zataženo a pršelo. Lindě to připadalo jako předzvěst, že krásným dnům byl konec.

Zaslechla kroky, zřejmě jí nesl snídani. Nedočkavě pohlédla ke dveřím. Měla pravdu, nesl podnos s jídlem, ale byla hodně naivní, když čekala, že Severus z dnešní noci bude ten stejný, který se na ni díval teď. Byl střízlivý, oblečený ve svém dokonalém a upnutém kabátci a jeho obličej neprozrazoval ani špetku toho co myslela, že uvidí. Byl to prostě zase chladný racionálně uvažující člověk a ne muž, který ji ještě před pár hodinami tak potřeboval. I když měla tuhle situaci předpokládat, přesto ji zaskočil. Nechtěla však na sobě dát znát jakékoliv zklamání. V Duchu se sama sobě ušklíbla. Vždyť to bylo celé šílenství, pro ně nebyla společná budoucnost, on byl špion a ona čekala cizí dítě. Dítě člověka, který si tohle nezasloužil, který jí dal vše co měl a ona se právě teď chová nevděčně a zrazuje ho.

Co to proboha dělám?... Tohle musí skončit, bylo to jen chvilkové poblouznění.

 

„Dobré ráno,“ pozdravila trochu nejistě.

„Dobré... vzala sis kapky?“ zeptal se. Záleželo mu na tom, aby je brala pravidelně, čím dřív jí bude líp, tím dřív bude moct odejít.

„Ano, já... je mi celkem dobře... myslíš, že bych mohla... mohla bych použít tvou koupelnu? Potřebovala bych se osprchovat,“ požádala ho a upřela na něho provinilý pohled.

„Jistě,“ řekl a pohlédl jinam, ty její oči nemohl vystát, cítil se jako ničema. Přešel ke skříni, vyndal čistý ručník a položil ho na postel.

„Děkuju,“ šeptla a vysoukala se z postele.

Nedívala se na něho, mohl si ji tedy prohlédnout. Stála k němu bokem, její těhotenství bylo už dost patrné. Znovu v něm bodl osten žárlivosti.

Zatracený Black!

Jednou rukou si dala vlasy za ucho, dosahovaly téměř k pasu. Byly krásné, tmavé, jako hedvábí, dobře si pamatoval jejich vůni. Přešla mlčky kolem něj a tiše za sebou zavřela dveře od koupelny. Za chvíli zaslechl zvuk sprchy. Pohnul se z místa, u dveří kde byla, se na moment zastavil a položil na ně dlaň. Měl by být rád, že se na nic neptala, ale byl? Byla tak odevzdaná, proč?

Čekal, že jí bude čelit, že bude hájit svoje stanovisko, ale nedala mu ani šanci.

To bylo dobře ne?... Ale opravdu to takhle chtěl?

Zítra odejde, vypadala už celkem dobře i barva se jí trochu vrátila... i Poppy může být spokojená, udělali, co jim řekla. Odlepil se ode dveří a sešel do knihovny.

 

Linda se cítila osvěžená, sprcha jí udělala dobře, umyla si i vlasy. Oblékla si své provizorní pyžamo a vlezla zpět do postele. Při pohledu na prázdné místo vedle sebe si povzdechla.

Opravdu chtěla být co nejdříve doma.

Natáhla se pro knihu, kterou jí včera donesl, kupodivu to nebyla naučná literatura, ale příběh. Dokonce by ji i zaujal, kdyby neměla plnou hlavu nežádoucích myšlenek. Jediným přínosem jejich sblížení bylo, že zastínilo vzpomínky na hodiny strávené v rukou Darnella. Nevinila Severuse, byla mu za hodně vděčná, ale sebe, že se neovládla, že byla tak slabá.

Otevřela knihu v místě, kde ji včera založila. Začetla se do další kapitoly, alespoň si zkrátí čas.

----------------------------------------------

Severuse vyrušilo z přemýšlení zabušení na dveře. Tušil kdo za ním přichází, proto směrem k Lindě zašeptal: „Ševelissimo.“ Bude bezpečnější, když nic nezaslechne.

„Čekal jsem, že se zastavíš,“ poznamenal suše, když otevřel návštěvníkovi dveře a gestem ruky naznačil, aby vešel do domu.

„V tom případě mám šanci, že mě vyslechneš,“ řekl Lucius napůl žertem, napůl vážně. Sundal si plášť a rozhlížel se po místnosti jako by tu byl poprvé. Očividně čekal, že ji uvidí v blízkosti svého přítele.

„Je nahoře, v mojí ložnici,“ odpověděl na nevyslovenou otázku chladně Severus. „Můžeš být bez starosti, nic neuslyší,“ dodal.

Lucius se ušklíbl a měřil si ho zkoumavým pohledem. „Ale... Takže mi přece jen náleží trochu tvého vděku?“ řekl, a i když se snažil, jeho tón postrádal svou obvyklou aroganci.

Snape si ho rovněž měřil pohledem, znal ho natolik dobře, aby poznal, že se jeho život otřásl v základech. „Proč by mělo?!“ odvětil bezbarvě a šel k baru, aby si nalil skleničku.

„Nehraj to na mě, vím, že ti na ní záleží... jí na tobě rozhodně!“ zasmál se Lucius. Usadil se do jednoho z křesel a velice pomalu si sundaval rukavice z velmi jemné a jistě drahé kůže.

„A na tohle jsi přišel jak,“ ušklíbnul se Snape, opřel se zády o stůl a napil se koňaku.

„Jestli to nebude tím, jak toužebně volala tvoje jméno. Spletla si mě s tebou,“ začal a ledabyle si prohlížel svoje ruce. Pak na něho letmo pohlédl. „Nikdy jsi neoplýval něhou, ale myslel jsem, že dokážeš ocenit lásku ženy. Je celkem rozkošná,“ dodal sebevědomě, také ho za ta léta dobře znal.

„Lásku,“ odfrkl si. „Nic o tom nevíš! Nemívám ve zvyku připoutat k sobě ženu déle než na jednu noc,“ odpověděl naprosto lhostejně. Znovu se napil, ten rozhovor mu začínal být pěkně nepříjemný.

„Dobrá... chceš říct, že by ti bylo jedno, kdybych ji nechal uhořet?“ zeptal se vážně Lucius.

„To jsem neřekl! Nepopírám, že jsi mi prokázal službu, ale jinak než si myslíš. To, že je zachráněna mi posílilo důvěryhodnost v Řádu a to mi přišlo vhod,“ přiznal a znovu si nalil. Jestli to takhle půjde dál, brzy mu dojdou zásoby, poslední dny toho vypil víc, než za několik měsíců. Nikdy zvlášť neholdoval alkoholu, ale od doby co poznal Lindu, jím umlčoval svoje rozbouřené nitro.

„Jistě... Řád... jak jsem mohl zapomenout. Opravdu jsi tak bezcitný, Severusi?“ zeptal se a probodával ho šedýma očima.

„Podívej se, Luciusi... co kdybys nechal toho tlachání kolem a přešel rovnou k věci. Co po mě chceš!“ změnil téma hovoru, už měl dost jeho výslechu ohledně Lindy.

„Copak si nemůžeme jen tak popovídat? Konečně se objevila žena, která zřejmě dokázala nemožné... rozehřát tvoje ledové srdce,“ hájil se Malfoy.

„Je tu proto, že jsi mě jednu noc přišel otravovat,“ odsekl mu.

„Tohle téma je pro tebe opravdu citlivé, že?“ nevzdával to a snažil se zachytit sebemenší náznak toho, že se nemýlí.

„Přišel sis popovídat o ženských? Tak jak se má Narcisa, je s tebou pořád tak šťastná?... A co Draco? Jak tomu se daří?“ rýpnul si do něho nemilosrdně a dopil svůj koňak. Prázdnou sklenku postavil na stolek.

Malfoy zblednul, předstíraný klid, lehkost a humor zmizel z jeho tváře.

„Nepřišel jsem ve zlém, Severusi, ale za přítelem,“ řekl vážným hlasem. Mohl předpokládat, že to nebude snadné.

„Znám tě dobře a ty nejsi ten druh přítele, který dělá něco zadarmo. Chceš protislužbu, takže se ptám znovu... co za to!“ zopakoval netrpělivě.

„Vždy přímočarý... nenabídneš mi taky skleničku?“ zeptal se a přemýšlel kde začít a jak dosáhnout toho, aby mu Snape pomohl.

Ten vzal čistou sklenku a nalil mu téměř po okraj, podal mu ji a sedl si naproti němu do druhého křesla.

„Dnes ti nevadí se mnou pít... to je dobré znamení,“ pronesl zvláštním tónem návštěvník a napil se.

„Čekám,“ upozornil ho Severus.

„Jde o Draca. Určitě víš, čím ho Pán zla pověřil,“ promluvil změněným hlasem Malfoy a zkoumavě pohlédl na muže před sebou. Jeho obličej byl tak netečný, bez života... pocítil strach, strach o syna. Spoléhal na Snapeovy city k té ženě, teď už si tak jistý nebyl... možná mu na ní opravdu nezáleželo, ale ona jeho očividně milovala.

A co to dítě? Bylo Severuse?

Doufal, že kdyby pochopil otcovskou lásku, možná by pochopil i JEHO.

„Vím jaký úkol Draca čeká, taky vím, že ti o tom Pán zla zakázal mluvit... i se mnou. Takže bys možná neměl...“ začal Snape, ale Malfoy mu skočil do řeči.

„A za kým jiným bych měl jít!“

„Draco byl prostě vybrán, aby tak prokázal oddanost a věrnost,“ pokračoval. Neveselý smích muže před ním, ho opět zarazil.

„Prosím tě!... Tomu sám nevěříš! Víš stejně dobře jako já, že je to trest za moje selhání. On na to nestačí a Pán zla to ví... zabije ho! Chce mě a Narcisu vidět trpět, abychom zaplatili tu nejkrutější daň jaká existuje,“ vysmál se mu Lucius a vypil celý obsah sklenky. Byl rozčilený, najednou ztratil tu pyšnou masku, nebyl to už ten arogantní nadřazený muž jako před chvílí. Byl to jenom otec, zoufalý otec.

Severus na něho hleděl, aniž by dal najevo co si myslí.

Tak tohle přináší čistokrevnost? Jedna z nejpřednějších rodin v kouzelnickém světě a nemá právo rozhodovat o svých životech? O životě svého syna? Kdo je tedy větší otrok?

„Luciusi, co vlastně čekáš, že udělám?“

„Že mi pomůžeš?“ oplatil mu otázkou.

„Nejsem si jistý, že chci,“ pokrčil lhostejně rameny.

„Severusi, je to přece Draco!“ vytkl mu dotčeně.

„Na to jsi měl myslet dřív... měl jsi myslet na to, že máš rodinu. Byl jsi mezi prvními kdo se k němu přidal,“ promluvil hlasem bez emocí.

„Jakoby se z jeho služeb dalo odejít,“ odsekl netrpělivě Malfoy, „sám jsi taky zůstal.“

„Nikdy jsem neměl důvod odejít, celá léta mu věrně sloužím, nikdy jsem ho nezradil, Luciusi!“

„Co tím chceš říct!“

„Možná ti chci jen připomenout, jak jsi po jeho pádu tvrdil, že jsi celou tu dobu byl pod kletbou Imperius, a že jsi nevinný... to byla zrada. Pak ta věštba... je toho dost, mohls čekat, že pocítíš Pánovu nemilost,“ vyčetl mu jeho intriky a lehkomyslnost.

„Tak proč nepotrestá mě!“ vykřikl zoufale.

„To JE tvůj trest,“ odpověděl mu pevně.

„Je to můj syn, je to ještě kluk... nesnesu pomyšlení, že... prosím,“ pohlédl na svého přítele zoufale.

„Dohlédnu na něho,“ promluvil po chvíli Snape.

„Ano, to jsi celý ty... tak, aby sis neušpinil ruce,“ uchechtl se, vstal z křesla a rukou si zajel nervózně do dlouhých bílých vlasů. Chvíli pochodoval sem a tam, než se k němu znovu otočil.

„Severusi, zapřísahám tě, vždyť podle všeho, budeš brzy taky otcem... nevěřím, že jsi tak bezcitný.“

Ten zblednul ještě víc než obvykle.

Už to tu bylo zase. Kde všichni berou tu jistotu, že by chtěl zplodit dítě?

Chápal Luciuse, chápal jeho strach o syna, ale neměl v úmyslu... nechtěl... splnit Dracův úkol. Přesto věděl, že pokud nechce, aby na něho padlo podezření, neunikne tomu.

„Jak jsem řekl, dohlédnu na něho... pomůžu mu, jestli o to bude stát... budu mu nápomocen a neopustím ho,“ ujistil muže před sebou a rovněž si stoupl. Oba se měřili pohledy, oba se vzájemně podezřívali, nevěřili si...

Lucius byl opravdu zoufalý, nevěřil v úspěch svého syna, ale byl přesvědčen, že Snape to dokáže. Nic mu neudělá, když mu prokáže tuhle službu... dokonce to ještě víc utvrdí jeho pozici u Pána zla.

„Věřím ti, ale...“ řekl nakonec a jeho výraz ztvrdl, „zavážeš se mi neporušitelným slibem? Slíbíš mi, že pokud to nezvládne sám, uděláš to ty?“ Podal mu ruku a čekal.

Severus ztuhnul.

Neporušitelný slib... ten hajzl!

Nemohl couvnout. Pokud by to udělal, Lucius by zneužil Lindu a její dítě. Obzvlášť, když je přesvědčený, že je jeho.

Brumbál to věděl... SAKRA!

V obličeji se mu nezračila žádná emoce, když přikývl a nabízenou ruku přijal.

Malfoy vytáhl svou hůlku, aby mohl kouzlem zajistit splnění slibu.

„Děkuju ti,“ řekl, když skončil.

Severus se ušklíbl. „Udělal jsem to pro Draca, ne pro tebe.“

„I tak jsem ti vděčný,“ přiznal téměř šeptem a sáhl po plášti. Na odchodu se ještě zarazil a otočil se. „Brzy mě pochopíš... až se narodí,“ začal, „nevěřím ti, že k ní nic necítíš... ale i kdyby to tak bylo, stejně bych ji tam nenechal.“

„Proč bys tak riskoval,“ promluvil suše Severus a posměšně si ho měřil.

Neodpověděl, jen se ušklíbl a odešel.

 

Když osaměl, zrušil kouzlo a na chvíli se posadil do křesla ke krbu. Tak se stalo přesně to, co nechtěl. Bude muset znovu za Brumbálem a říct mu co udělal.

Opřel svou myšlenkami přeplněnou hlavu o opěrku křesla a zavřel na chvíli zmučeně oči. Setrval tak několik minut než se konečně pohnul. Táhlo ho to nahoru, do ložnice... za ní. Věděl, že se už nesmí opakovat to co v noci, ale chtěl ji alespoň vidět, být v její blízkosti... Poslouchat její hlas a užívat si tu vzácnou chvíli kdy se někdo stará, kdy se o něho někdo druhý zajímá.

 

„Kdo to byl,“ zeptala se, když ho spatřila ve dveřích.

„Nikdo důležitý,“ odpověděl a šel rovnou k ní.

Starostlivě si ho prohlížela a automaticky mu udělala místo vedle sebe, posadil se. Chvíli se mlčky dívali jeden na druhého. Všimla si, že má na čele vrásku, chtěla se toho místa dotknout, ale zachytil její ruku.

„Nedělej to,“ promluvil, ale její ruku nepustil.

„Proč,“ zeptala se tiše.

„Protože je to pak moc těžké,“ odvětil chmurně.

„Nerozumím ti,“ přiznala a jemně vyprostila prsty z jeho sevření.

„Nemůžu na tebe myslet, je to příliš nebezpečné... nebezpečné pro tebe. Ohrozil bych tvůj život i jeho,“ ukázal k jejímu bříšku.

„Já... tak jsem to nemyslela, chtěla jsem, abychom byli přátelé,“ promluvila nejistě. Jeho upřímnost ji překvapila a zraňovala zároveň.

Znamenalo to tedy, že se jí bude vyhýbat, že ji nepotřebuje?

„Ani jako přátelé, Lindo,“ promluvil znovu klidným hlasem.

„Chápu,“ řekla jen a sklopila oči.

Severus si povzdechl, nešlo to jinak, už teď ji vystavil nebezpečí. Nebylo dobré, že o ní ví Malfoy, kdykoliv se to mohl dozvědět někdo z jeho „přátel“, pak by musel zasáhnout, nedovolil by, aby jí ublížili. Dokonce uvažoval nad tím, že pokud Lucius neudrží jazyk za zuby, tu lež nevyvrátí, naopak potvrdí jeho verzi. Nechtěl na to dítě myslet jako na Blackovo, pro něho to bylo pouze Lindino dítě.

„Myslím, že je mi už natolik dobře, že bych se mohla přemístit,“ řekla a znovu se na něho podívala.

Mlčel a Linda doufala, že řekne, aby zůstala.

„Jak myslíš, nemůžu tě tu držet, ale možná bys měla počkat, alespoň do rána... pro jistotu.“ Ani nevěděl, proč to řekl, možná se s ní nechtěl tak rychle rozloučit.

„Dobře, tak tedy ráno,“ souhlasila s jeho návrhem. Nechápala se, ještě ráno chtěla co nejrychleji pryč a najednou se bála odejít. Myslela, že vstane a nechá ji samotnou, ale nestalo se tak.

Díval se na ni... byla smutná a tak krásná. Kdyby všechno bylo jinak, nenechal by ji odejít.

Kdyby... nenáviděl to slovo, tu falešnou naději.

„Dnes budeš mít ložnici sama pro sebe, budu spát dole,“ řekl.

Jen přikývla. Všimla si, že se v jeho očích znovu objevil ten zvláštní stín.

„Mohu tu s tebou chvíli zůstat?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Samozřejmě,“ odvětila a dotkla se jeho ruky... neucukl.

„Děkuju,“ pousmál se.