Nebezpečné známosti 2 - Kapitola pětadvacátá

PŘEDEM SE OMLOUVÁM ZA CHYBY!


Nebezpečné známosti 2
Kapitola pětadvacátá – Wake up and move!



Ztěžka se opřu rucemi o umyvadlo a rozdýchávám ten živý obraz přede mnou. Tu krev.
Začnu pomalu, ale jistě panikařit. Nevím co dělat. Nejraději bych se zabouchla tady v koupelně a nevytáhla paty odsud, ale Bou, je kamarádka. Popadnu zbytek energie, odvahy a odhodlání a poohlédnu se po nějakém hadru. Čapnu mokrý ručník na sprše a strčím ho do umyvadla. Kohoutek otočím doleva, aby začla téct na ručník horká voda, mezitím se skloním a otevřu dvířka skříňky od umyvadla. Vevnitř najdu kýbl, kupičku čistých ručníků a dva hadry. Všechno z té skříňky vyházím a začnu se připravovat na „očistu“.

Jak stojím nad Bou a sleduji ji, na má bedra padá strach a velká tíha. Strach a bolest. Ruce se mi rozklepou a já se bojím sjet pohledem jen na Bouinu spodní část těla. Sakra, sakra!
Sama uvnitř sama sebe začnu jančit, vyšilovat a histerčit! Pokusím se nerozplakat.
Kleknu si na zem k posteli a zhluboka se nadechnu. Poodkreji Bou vlhké a zkrvavené šaty na břicho a opět se mi naskytne ta hrůza v očích.
Nejdříve jsem si myslela, že ji brutálně znásilnili, ale po důkladném očištění, kdy mi už nezbyl jediný suchý a čistý ručník zjistím, že ji nejen udělali obřízku, ale také ji zřejmě označkovali, jako něčí dobytek! Na vnitřních stranách stehen měla vyražený jakýsi ornament a vypadala jako popálenina.
Opatrně jsem ji vysvlékla z vlhkého a špinavého oblečení a oblékla ji do dalších šatů, ale šaty ji nechala shrnuté na břichu. Pomalu oddychovala a sem tam mihla očima. Zdála se ji zřejmě noční můra. Jeden ručník, ten nejméně od krve jsem ručne vyprala, namočila ho ledovou vodou a udělala jakýsi zábal Bou na podbříšku a tříslech. Pak jsem ji přikryla a líbla lítostivě na tvář.
„Promiň mi to, promiň mi, že jsem to nechala dopustit, omlouvám se.“ nevydržím už nával slz a jedna z prvních kapek dopadne na tvář Bou. Tiše vzlykám nad jejím tělem a drtivou bolest nahrazuje vztek a neuvěřitelná zloba. Utřu si slzy a zhurta se nadechnu. Vstanu a přejdu ke dveřím, na které začnu bouchat.
„Potřebuji mluvit se Zolou!“ křiknu vážně a pokouším se kontrolovat. Musím být v klidu, jinak mě za ním nepustí.
Zámek se odemkne a dveře otevřou. Za nimi stojí Maharic a kývne na mě, abych vyšla. Vyjdu tedy a kašlu na jeho doprovod. Ráznými a rychlými kroky se vydám dolů po schodišti a zamířím rovnou do Zolovi pracovny. Před ní mě zastaví dva ozbrojení chlápci, kteří hlídají vstup do jeho pracovny.
„Musím s ním mluvit!“ ucedím na ty dva, ale myslím, že mi ani jeden z nich nerozumněl. Na to mě dohnal Maharic a něco jim ve španělštině řekl. Oni ustoupí. Pomalu ty dveře rozrazím a Zola leknutím nadskočí za tím posraným velkým dřevem.
„Ty jeden zkurvysyne!“ syknu hrozivě a už bych se na něj rozeběhla s tím, že mu aspoň vrátím Bouinu bolest do koulí, ale v tom mě zachytí Maharic a přitáhne mě k sobě.
„Drž ji ode mě dál!“ poručí Zola překvapeně na Maharica. Zmítám se v jeho drsných a svalnatých paží a neuvěřitelně nadávám.
„Tak pusť mě! Proč si ji to udělal! Měli jsme dohodu, slyšíš!!!“ křičím na něj, jak zběsilá a kvůli tomuto hluku přiběhnou ti dva „strážní“. Maharic mě spacifikuje a obličejem přirazí na stůl Zoli. Ještě že jsem uhla obličejem, jinak bych měla po nose a možná i zubech! Ztěžka vydechnu bolest na prsou a hrudním koši.
„Rád bych ti to vysvětlil, ale musíš se uklidnit.“ řekne nepříjemně a rukou mávne na kumpány, kteří se přihnali. Jakmile za nimi cvakne klika, přisune se židlí blíže ke stolu a ruce položí na stůl.
„To co se jí stalo,...bylo nedopatřením.“ utrousí tiše.
„Ty lháři!!!“ zařvu naštvaně, ale ihned mě to zase přejde, jelikož Maharic se na mě nalepí a jeho tíhou zatlačí ještě více stisk mezi mnou a stolem.
„Už ses uklidnila?!“ zeptá se jízlivě Zola po chvíli, kdy vidí, že popadám dech. Maharic se zase odlepí a zvedne mě ze stolu. Přidržuje mi ruce za zády a já tam Zolovi stojím na pospas.
„Ona potřebuje doktora.“ řeknu zcela jasně a je mi opět do breku.
„Je mi to líto, co se ji stalo.“ zmíní se a mě v tu chvíli přejde brek, vystřídá ho naprostý záchvat smíchu. Oba dva na mě nechápavě civí a já kdybych mohla, popadala bych se rucemi za břicho.
„Co si do prdele o sebe myslíš, hah? Tak ty si nechtěl?! Ta holka má obřízku, možná už nebude mít nikdy moc děti a co ty značky?!! Naser si s tím, že je ti to líto!“ vyjedu na něj a stihnu na něj ještě flusnout. To už vystartuje, obejde stůl a jednu pořádnou mafiánskou mi vlepí. Tvář mi vyletí do strany, ale pohled na něj vrátím. Kamenný, vražedný, chladný.
„Nech mě to už kurva vysvětlit.“ zavrčí, jako kdyby měl každou chvíli vybouchnout. I já k tomu nemám daleko.
„Chtěl jsem ji nechat jen ocejchovat. Tady v Mexiku jsou velmi přísné zásady vlastnictví...každý z nás, každý překupník má svou značku. Používáme to jen na ženy, aby ji nikdo nemohl ublížit. Mínil jsem ji prokázat laskavost, aby na ni nikdo nešáhl chápeš...“ rozhodí rucemi, jakože vlastně on za to nemůže. Může za to ten debil, který vymyslel jakýsi zákon označování žen, jako vlastněný majetek.
„To je ta největší blbost jakou jsem kdy slyšela!“ odseknu mu.
„Tak poslyš ty malá couro,“ zasyčí hrozivě a chytne mě drsně za bradu. Jeho oči se zaryjí do mých a přátelsky opravdu nepůsobí. „Lituji toho, přiznávám se...jak jsem říkal, nejsem v tomto zběhlý a když jsem viděl, jak trpí, chtěl jsem v tom zabránit, ale tomu kreténovi se to nelíbilo, do toho ona využila situace a kopla toho chlapa do ruky, ve které měl připravenou železnou nažhavenou tyč se značkou a jak do něj kopla značku si zažhavil přímo do obličeje. Začala přestřelka, měl tam další lidi a když jsme našli ji...vypadala....tak-hle.“ vysvětlí a vypráví to, jako kdyby se to opravdu stalo, ale já mu to nežeru. Přijde mi to jako ta nejstupidnější výmluva na světě. Na tom už vlastně ani nezáleží.
„Měli jsme dohodu...“ syknu pro objasnění.
„K mé dceři se tím pádnem už ani nepřiblížíš.“ cekne a odstoupí ode mě.
„Nikdy bych ji neublížila, je to dítě,“ řeknu vážně. „Nicméně, to neznamená, že za to nezaplatíš ty.“ dodám a ucítím bolestivější stisk Maharica.
„No...“ usměje se a přistoupí zase blíže ke mně. „To se ještě uvidí.“ řekne, aby mě vystrašil, avšak mě už v podstatě o nic nejde. Jen o Bou, která je teď na pokraji smrti, nejen kvůli tomu, že ztratila hodně krve, ale také může každou chvíli dostat infekci.
Adrenalin mi naskočí do bodu sto procent a má pravá noha vystřelí do jeho rozkroku. Ani nevím, jak ale vše se najednou událo v neuvěřitelné rychlosti.
Maharic samozřejmě můj útok nečekal a tak mě svalil k zemi, aby mě opět zpacifikoval, avšak jeho sevření náhle polevilo a já svou ruku vymrštila a praštila ho pěstí do spánku. To toho hromutlka kupodivu omráčilo a on padl k zemi omráčen. Rychle jsem se sebrala ze země a všimla si v opasku Maharica menší pistole. Uchopím ji bleskově do ruky a odjistím ji. Namířím ji přímo na skučícího Zolu na zemi. Najednou uvidí, jak se nad ním skláním a samozřejmě si povšimne mířící beretty na jeho hlavu.
„P-prosím ne!“ utrousí vystrašeně hajzl jeden.
„Řekla jsem, že za to zaplatíš!“ ceknu naštvaně a poprvé v životě zmáčknu spoušť. Kulka se zaryje Zolovi do hrudě a on začne sýpat. Asi jsem zasáhla plíci. Okamžitě si uvědomím, že výstřel byl určitě slyšet a tak se rychle přesunu k Maharicovi a s rychlým nasazením ho vysvleču z neprůstřelné vesty. Dalo mi to zabrat, ale přeci jen. Obléknu si ji, a samozřejmě to mám jak šaty, ale tím lépe. Jeho samopal sundám z jeho svalnatého ramena a nasadím na své a prohlédnu si ho, jak se zřejmě ovládá. Odjistím ho a vydám se ke dveřím přiravená na smrt, ale bez boje se nevzdám!
Zmáčknu kliku a ze dveří vykouknu. Nikde nikdo, ani ti chlapy co tu stáli předtím tu už nebyli. Potichu přejdu halu a vydám se ke schodišti, avšak najednou uslyším tiché kroky. Schovám se za sloup schodiště a jsem připravena vystřelit na nepřítele.
„Ah Pan Bože!“ vyhrknu leknutím, když uvidím, jak zpoza sloupu ze schodů schází malá Marriett.
„Co je? Co se dějě Amber?“ nasadí zvědavou tvář a když uvidí, že jsem tak trochu od krve a mám v ruce zbraň. No na dinosaury by si už určitě hrát nechtěla.
„Zlatíčko, mám nový nápad hry....budeme si hrát na schovku před kumpány tvého tatínka, co ty na to...a já budu tvůj obránce a musíme najít společně poklad, ale nesmí nás nikdo vidět, co ty na to?“ řeknu na ni tím nejpůsobivějším tónem, i když vnitřně neuvěřitelně trpím, ale to jde teď úplně stranou!
„Joooo a ta pistolka je pravá?“ zeptá se tiše.
„Neeee, je to hračka, ale můžu mít jen já, jsem totiž tajný agent víš.“ mrknu na ni a zbystřím kolem, jestli někdo nejde.
„Supééér.“ zaraduje se.
„Tak pojď.“ kývnu na ni a rozejdu se opatrně nahoru po schodech.


„Marriett, kde má tatínek garáž s auty?“ zašeptám na Marri, když vyjdeme do patra a tady též nikdo nestojí. Kruci, co se to děje?!
„Vím, kde to je, chceš to ukázat?“ pošeptá a opatrně se plazí po straně zdi. Bere tu hru vážně, což se mi hodí.
„To by bylo moc super, tam bychom mohli schovat poklad.“ řeknu s úsměvem a otevřu tiše dveře, které jsou odemknuté. To už je ale také divné. Když si to však přeberu zpět, Maharic zřejmě zapomněl zamknout, když mě vyvedl, jelikož jsem pomalu uháněla pryč.
„A jaký je to poklád?“ optá se zvědavě Marri a rozhlíží se po stranách po ostatních.
„Jedna moje moc hodná kamarádka.“ odpovím a uvidím Bou, jak nehybně leží v pozici, ve které ležela, když jsem odešla.

Přejdu k Bou a nakloním se k ní, abych zjistila zda dýchá. Uklidnilo mě, když jsem zjistila, že klidně oddychuje.
„Miláčku, budu potřebovat, aby si mi držela dveře, jelikož musím moji kamarádku vzít do náruče, je nemocná a musíme ji dopravit k doktorovi víš.“ řeknu na ni mile a zabalím Bou do deky. Malá poslušně kývne a dveře pokoje otevře do kořán. Opatrně zvednu Bou, ale bojím se, abych ji ještě více neublížila. Chytnu ji ztěží do náruče, ale jelikož bude stejně těžká jak já, je pro mě náročné ji držet déle jak minutu, na tož se s ní courat po domě.
„Kruci.“ ucedím naštvaně a nevím co dělat. V duchu se pokárám a poručím si, že to vzládnu. Uchopím Bou pevně, tak abych ji neublížila a zvednu ji. Přejdu s ní po pokoji ke dveřím a ucítím, že už mi zase padá, avšak najednou ucítím nečí ruce na druhé straně.
Uleknu se, avšak strach poleví, když vidím, že mi pomáhá žena, která nám přinesla tu snídani. Bude tu stejný zajatec, jako my. Usměje se na mě a kývne. Pochopím to tak, že mi chce pomoct. Též pokývu a společně Bou přeneseme až dolů pod schodiště, kdy ji na chvíli položíme na pohovku.
„Marri, kde je ta garáž?“ šeptnu na ni.
„Támhle.“ ukáže Marri za roh chodby, kde jsem ještě nebyla. Bou opět vezmeme do rukou a vydáme se chodbou, avšak najednou uslyším hlasy. Zamrazí mě na zádech. Žena se na mě podívá a kývne na otevřené dveře, které máme po levici. Zalezeme tam všechny a tiše zavřeme za sebou.
„Páni to bylo těsnééé.“ uculí se Marri.
„Pšššt.“ utrousím na ni a když už hlasy neuslyšíme, vykouknu.
„Jdeme!“ zavelím a pokračujeme v honbě za pokladem!



„Tady to je!“ vyhrkne nadšeně, ale přesto tiše Marriett a otevře nám dřevěné oprýskané dveře. Naskytne se nám pohled na tři silniční motorky, dva černé Land Rovery a jeden Cabriloet.
„Do toho džípu!“ ukážu na něj a cestou k němu se modlím, aby byl odemknutý a rovnou by v něm mohli být klíčky!
Marri auto otevře a ze mě padne kousek balvanu. Položíme Bou opatrně na zadní sedadlo a dveře auta zase zabouchneme. Přejdu rychle ke dveřím, kde je volant a vlezu dovnitř. Začnu se shánět po klíčkách.
„Klíče visí na tabuli.“ začne netrpělivě skákat Marri pod tabulí, jelikož na ni nedosáhne. Ta žena k ní urychleně přejde a klíčky mi podá. Nastartuji a ze mě spadne i ta druhá část balvanu.
„Nasedejte!“ hrknu na tu ženu, aby jela s námi, ona sama tu nemá co dělat. Avšak, k mému překvapení, zakroutí hlavou a ustoupí. Klekne si k malé Marri a pohladí po vlasech. Pochopím, že nechce opustit malou Marriett, určitě ji má moc ráda.
„Marri pojď sem.“ pokynu ji a když ke mně docupitá pevně ji obejmu.
„Poslouchej mě zlatíčko, věř mi, že i za těch pár dní, tě mám moc ráda a doufám, že mi to jednou odpustíš.“ utrousím a líbnu ji na čelíčko.
„A cooo?“ zeptá se a já zaženu slzy.
„Moc děkuji.“ řeknu té ženě a ta poodejde dál s malou Marri. Pak si všimnu, že zmáčkne tlačítko, zřejmě na otevřené garážových vrat. Nasednu za volant a všechny zbraně položím na místo spolujezdce. V okamžiku, kdy se vrata otevřou, já šlápnu na plyn a vyjedu z garáže jak kulový blesk.
Přesně toho, čeho jsem se obávala bylo to, že většina chlapů a hlídky byla před domem, sice nevím co tam většina z nich dělala, ale překvapením čuměli, když viděli řítící auto na ně. Začali ihned na mě střílet, avšak střlílet na obrněné auto je blbost. Auto vytočím po příjezdové cestě a projedu rychle otevřenou železnou branou.
„Už jedeme domů...Bou, už jedeme!“ řeknu nahlas a ve zpětném zrcátku pohlédnu na Bou.