Nebezpečné známosti 2 - Kapitola šestadvacátá

Ještě dodatečně bych chtěla říci, že další kapitolu naleznete na mém blogu, jelikož budu na dovolené. 27. kapitola je tudíž napsána a přednastavila jsem ji na příští týden, teď přesně nevím zda to byl čtvrtek či středa. Takže sledujte mé stránky ;) www.theklanystories.blog.cz
Aby bylo jasno, dávám to jen na své stránky, protože od toho jsou založené a také chci nechat dostatek času této kapitole, než si ji přečtou tu. Nechci cpát hned dvě kapitoly za sebou ;)

Přeji pěkné čtení,
Vaše Klaný ;)



Nebezpečné známosti 2
Kapitola šestadvacátá – I need a doctor!




Jela jsem vysokou rychlostí a neustále sledovala auta ve zpětném zrcátku. Světla z pouličních lamp mě osvětlovala a tak trochu mi usnadňovaly rozhled na silnici, protože jedno světlo Land Roveru nesvítilo. Byla černá noc a já absolutně nevěděla, kam jedu, ale hlavně že se vzdaluji od toho pekelného místa. Vždy, když jsem zaznamenala světlo aut za námi, rozklepala se mi kolena a srdce se rozjelo pod dávkou adrenalinu.
Napadlo mě, že bych si stopla nějaké auto, nebo zaťukala na těch pár dveří domů, které jsme projeli, ale bohužel...člověk nikdy neví, kdo vám zrovna zastaví či otevře. Má důvěra byla tabu. Pokusím se zachránit sama!



Zrovna svítalo, když jsem zaznamenala, že jsem natolik unavená, že mi padají oči, avšak zastavit a prospat se, to si dovolit nemůžu. Otevřu si okénko pro čerstvý vzduch, jelikož mi je i strašné vedro a potím se až na půdu. Zpětným zrcátkem zkontroluji Bou, jenže ta stále leží v té samé pozici a za celou dobu se neprobudila. Přeci jenom budu muset zastavit, už kvůli Bou.
Do noty mi zrovna hrálo, když jsme projížděly kolem pobřeží, na opačné straně u silnice byla něco jako benzínová pumpa, až na to že byla menší, schátralejší a dřevěná. Zastavila jsem u krajnice. Pohlédla jsem na zbraň ležící na sedačce spolujezdce a přemýšlela, jestli si mám vzít s sebou, jenže kam ji zandat, aby nebyla vidět? Měla jsem na sobě špinavé šaty. Nechala jsem pistoli pistolí a sázela na štěstí. Postavila jsem se na zdřevěnělé nohy a pokoušela zahnat mravence, které mě štípali v chodidlech. Rozhlédla jsem se kolem a uznala, že to tady není nic moc na čekání a odpočinek, ale ta chvilka nás nezabije.
„Bou?“ oslovím Bou, když nejeví žádné známky života. Trochu s ní zatřepu a všimnu si, že se jaksi zašklebí, pak mi dojde, že ji to zřejmě bolelo.
„Promiň mi to...“ utrousím a odhrnu ji spocené vlasy z čela.
„Pokusím se sehnat vodu jo? Hned jsem zpátky.“ promluvím na ni zlehka a pomalu, aby to dokázala vstřebat. Jen mírně kývne hlavou a olízne si vyprahlé rty. Zadní dveře auta zase zavřu a zhurta se nadechnu, musím dostat aspoň dvě lahve vody, ale za co...to netuším. Nemám žádné peníze.


Když překročím dřevěný práh, praští mě do nosu pot a odér z alkoholu. Pohlédnu na chlápka sedící v rohu za pultem čtoucí noviny. Trošku si odkašlu, abych na sebe uvedla pozornost. Chlápek noviny skloní a hodí na mě neinteresovaný pohled.
„Ehm....Dobrý den....j-já sháním vodu, máte ji?“ řeknu zřetelně a pokouším to své štěstí. Chlápek na to začne na mě něco hlasitě španelsky krákorat a ukazovat na lednici s vyšusovaným nápisem Coca-Cola. Přejdu tedy k ní a vytáhnu z ní čtyři malé pet-lahve vody. Snad bude pitná, jelikož ta lednice už lednicí nebyla hodně dlouho.
S vodou v ruce přejdu k pultu a obsah mé náruče položím na pult. Nejistě se podívám na muže a z krku sundám zlatý řetízek, který jsem tehdy dostala k narozeninám od Aarona.
Muž neochotně vstane a řetízek si převezme. Jeho umrouskané a špinavé ruce se příčí s zářivým zlatým řetízkem.
„To je málo.“ zakroutí hlavou a řetízek ztěžka spadne z jeho rukou na pult. Najednou umí anglicky!
„Málo? Chlape ten řetízek stál několik stovek dolarů, je to pravé zlato!“ vyprsknu naštvaně a dotčeně na něj. Najednou, jakoby se zaleknul mého rozhořčení a z pod pultu na mě vytasí brokovnici. Rovnou ji odjistí. To mě okamžitě vrátí zpět do kruté reality.
„Říkám, že je to málo.“ zopakuje důrazně.
„No dobře, ale já už nic jiného nemám...“ utrousím zoufale a nejistými kroky ustoupím.
„Krom zlata, drog, holek, zbraní...se v Mexiku dá obchodovat ještě s něčím.“
„A to s čím?“
„Vlasy.“
„Vlasy?“ vyhrknu překvapeně a představa toho, že bych měla být krátkovlasá mě děsí, ale zároveň mám malou radost, pokud by nás moje vlasy mohly zachránit před dehydratování.
Muž sebejistě kývne, brokovnici odjistí a položí na pult vedle řetízku. Pak se sehne a tentokrát z pod stolu vytáhne velký vojenský nůž. Položí ho přede mě a ukáže na něj.
„Za vaše vlasy si budete moct vzít i jídlo.“ nadhodí a představa jídla mě ještě více donutí to udělat.
„Ještě než vám dám své vlasy, mám otázku...“ řeknu vážně.
„Poslouchám.“ ujistí mě chlápek.
„Kudy se dostane ke hranicím?“ zeptám se na jistou cestu domů.
„Je to asi ještě den cesty, když pojede celou dobu, možná to nebude trvat tak dlouho. Jeďte stále po této silnici, pak dorazíte do menšího města, tím jen projedete a asi tři kilometry za ním jsou hranice s Amerikou. Před kým prcháte?“ zajímá se.
„Před peklem.“ odpovím pohotově.




„Hey Bou....tady máš vodu.“ probudím Bou a pomohu ji se napít.
„Co to....kurva....máš s vlasama?“ zamžourá na mě Bou a voda se ji rozleje po braně až na prsa. Aspoň ji to osvěží.
„To byla cena této vody, Browniees, jakých si sušenek, chipsů, krekrů a kapesníků, benzínu a vím taky o cestě, jak nás dostat domů.“ odpovím ji s úsměvem.
„Tak to je dobře.“ pousměje se křivě a pokusí se posadit, avšak náhle zaskučí bolestí.
„Bou musíš být v klidu, pomůžu ti se opřít, ale neměla by ses moc hýbat.“
„Bolí mě celé tělo.“ utrousí naštvaně a zároveň vyčerpaně.
„Na, vem si tu vodu k sobě, to jídlo ti tu nechám, kdyby si měla hlad. Čeká nás den cesty.“ oznámím ji a když ji chci pomoct se mírně posadit pevně mě chytne za loket a podívá se na mě.
„Amber...my to nepřežijeme, jakmile se dostaneme-“
„Bou! Nech toho! Dostaly jsme se tak daleko! Myslíš, že je čas to vzdát?! Zapomeň na to!“ povzbudím ji sebejistě, i když mě samotné sebejistota v mém mozku chybí. Nic dalšího neřeknu a ztěžka se opře zády o druhé dveře a okénko. Zavřu a přejdu dopředu. Zasednu za volant a nastartuji.




O dvacet čtyři hodin později jsme projížděly opravdu tím městem, o kterém se zmiňoval ten chlápek na benzínce. Všude plno lidí, dětí, tržišť a hodně starých aut. Byly zřejmě nějaké slavnosti jelikož lidi tancovali, radovali se a všichni měli stejné barvy jakých si kostýmů. Tudíž provoz na ulici byl velmi pomalý a my stály v koloně, která se dala přirovnat New Yorským kolonám aut.
„Je mi strašný horko...“ utrousí Bou na zadním sedadle a všimnu si, jak se ji klíží oči.
„Je ti špatně?!“ zhrozím se.
„Jen trochu, ale dá se to přežít.“ sykne a zakloní si hlavu.
„Vezmi si moji vodu.“ obrátím se na ni se zbytkem pitné vody co máme.
„Ne ta je tvoje....nech si ji.“ odsekne a začne ztěžka dýchat.
„Napij se!“ zvýším na ni vážně hlas a ona si tedy vody převezme a zhurta se napije. Viditelně ji to pomůže a její kůže už není tak bílá a mrtvolná.
„Do háje, debilní kolony.“ syknu a bouchnu naštvaně do volantu.
„Spíše debilní vedro!“ postěžuje si Bou a ovívá se vlastní rukou.
„Nádrž nám vystačí tak akorát, takže vypínám motor, nemá to cenu.“ řeknu si spíše pro sebe a otočím v zapalování. Nastane ticho. Pak nahlédnu do bočního zrcátka a uvidím tam pár cápků v černých kvádrech a brýlích. Mířící k nám. A mezi nimi Maharic.
„Do prdele!“ vyhrknu se strachem v hlase a otočím se, abych se ujistila že bohužel správně vidím.
„Co?!“ vystraším Bou a též se otočí.
„Šlápni na to!“ vyjede na mě a já okamžitě nastartuji, ale nevím kam mám jet.
„A kam?!“
„Támhle, jak sou ty kozy!“ ukáže Bou doleva, kde v ulici nějaká žena popohání stádo hnědých koz. Šlápnu na plyn až pneumatiky zapiští a s volantem začnu dělat neuvěřitelné manévry. Maharic a spol okamžitě zareagují a vrátí se zpět do jejich aut a vyrazí za námi.
Troubím ze všech sil a křičím na lidi na té ulici, abych mohla projet a přitom nikoho nezranit.
„Tak jeď!“ zakřičí vystrašeně Bou.
„Já se snažím!“ opáčím též se srdcem až v krku. Dostaneme se na volnější silnici a oni nás pomalu ale jistě dohánějí.
„Jakto, že nás našli?!“ udiví se Bou.
„To nevím, ale vidím hranice!“ vyhrknu nadějně se záchranou na život, když zahlédnu v dálce něco jako hradbu s jednou věží a s americkou vlajkou.
„Díky Bohu!“ zaskučí Bou a spráskne ruce, a najednou do nás vrazí ze zadu. S námi to škubne a mě to donutí šlápnout na plyn až na doraz.
„Bou, musíš se připoutat, to auto je silný, nevím jestli to vyberu až do nás zase vrazí!“ zakřičím na ni.
„Jasně!“ kývne chápavě a připoutá se, když do nás opět vrazí a já to tak tak vyberu, abychom se nepřevrátily na bok.
„Ještě kousek!“ pomyslím si, když vidím hranice o něco blíže, ale moje naděje pohasnou, když se vyrojí další dvě auta za tím prvním.
„Kruci.“ zaprskám a rychleji už jet nemohu, sjedu tedy ze silnice na pustinu, písek, což je snad ještě horší terén než byla ta děravá silnice po které jsme jely.
„Co to děláš?“ udiví se Bou.
„Zachraňuji nás.“
„Amber, ale tam je jen plot, musíme najít přechod!“
„Bou myslíš, že když nezastavíme u přechodu hranic, že nás neodprásknou, musíme na sebe upozornit!“ podívám se na ni na okamžik a pak se zase věnuji zběsilé jízdě.
„Chceš prorazit hranice?! Zbláznila ses? Zabiješ nás!“ zděsí se Bou a oni do nás začnou zase narážet, tentokrát nás jeden předjede a o něco se začne pokoušet.
„Co to sakra dělá?“ vyhrkne Bou otázku do dusivé atmosféry a najednou to auto prudce před námi zabrzdí a já okamžitě uhnu s volantem, ale tentokrát už sílu Land Roveru nezvládnu a začneme se převracet na střechu. Obě zběsile křičíme, ale myslím, že nám to bylo nic platné. Dopadneme zpět na kola a já ucítím, jak mi teče z nosu krev.
„Jsi v pohodě?“ utrousí na mě Bou, ale v jejím hlase ucítím bolest.
„J-jo.“ syknu. Jenže najednou se otevřou poničené dveře a samotný Maharic mě vytáhne z auta. Začnu křičet, zmítat se, kopat a kousat. On se mnou mrskne na zem a přišlápne mi hlavu do písku. Ruce mi zaváže za zády a pak zvedne.
„Tak ty čubko jedna, za to co jsi udělala hodně zaplatíš, aby ti bylo jasno!“ zakřičí mi do ucha Maharic a mě je úplně šumák, že vůbec otevřel hubu a jeho jazyk byla plynulá angličtina. Obstoupí nás několik mužů a jeden z nich otevře zadní pomlácené dveře a dostane odtamtud Bou, která se ani nebrání. Je vysílená, zraněná a už to zřejmě vzdala. Mrskne s ní o zem a začne se ji smát.
„Nechte ji kurva být.“ vyprsknu doslova.
„Ty drž hubu! Teď tu mluvím já!“ praští mě Maharic a já vyplyvnu krev.
„Ty musíš být opravdu vypatlaná, nenapadlo tě, že takový drahý vůz bude mít sledovací zařízení....taky proto jsme vás tak lehko našli. A to že jsi zabila Zolu...hm, to ti taky jen tak neprojde, zabiju tě tady, na tomhle místě a tvoji hlavu a mimochodem i tu její pošlu samotnýmu Malowskimu. Určitě se mu to bude líbit!“ zasměje se škaredě Maharic a s ním i ostatní. Co je na tom kurva směšného?
„Nemůžeš mě zabít na hranicích, jsou tu všude kamery a oni budou vědět o tom, kdo to udělal!“ syknu na něj.
„Leda hovno...tyto hranice nesledují už tolik let a proč taky! Proč myslíš, že pašování ženských, drog, zbraní a koksu z Ameriky je to nejjednodušší co může být!“ plyvne na mě Maharic a ještě jednu mi vrazí. Upadnu tváří do písku a ten se mi i vmísí do očí. Začne to štípat.
„Ale copak, štípe tě písek, no tak si zvykej!“ vyhrkne Maharic a můj obličej opět do něj přišlápne. Zmítám se, ale už mě to vysiluje. Teda síly mi došly už dávno.
Najednou mi přijde, že už mám halucinace z toho neskutečného vedra, písku a úderů do mé tváře, ale uslyším zvuk vrtulníku.
„Vrtulník, kde se tu kurva bere vrtulník?!“ ucedí jeden z chlapů. Najednou nad námi z Americké strany proletí tři vrtulníky a uslyšíme sirény z města za námi.
„To jsou federálové!“ vyhrkne ten co stál nad Bou a vytáhne si bouchačku. Ostatní začnou panikařit.
„Do prdele! Musíme pryč!“ zakřičí Maharic, zvedne mě ze země a namíří mi zbraň na spánek.
„Tak pohni!“ zakřičí mi do ucha a rychle se přemisťujeme k jejich autům. Pohlédnu na Bou, kterou berou též. Jeden z vrtulníků se obrátí a začne výhružně střílet všude okolo, jen ne na nás. Je to naše záchrana! Jsou tu kvůli nám! Z dalších vrtulníků začnou klesat po provazech dolů další jednotky a začnou křičet na ty chlapy. Samozřejmě Mexičanům se to nelíbí, a tak začne divoká přestřelka.
„Bou!“ zakřičím na ni, když vidím, jak si ji ten chlap bere jako štít a v tu samou chvíli udělá se mnou Maharic, ale ten se svými dvěma metry moc neuspěje.
„Nepřibližujte se, nebo ji na místě zastřelím!“ vyhrkne Maharic na přibližující se jednotky a oni se nejistě zastaví.
„Vzdejte se a bude s vámi jednáno podle zákona!“ vykřikne hlavní velitel.
„Ne, jestli se ještě na krok přiblížíte, budu střílet!“ pohrozí varovně a ten muž vedle co držel Bou se vzdal. Tři muži ho zajistí a to Maharica znejistí. Je tam na ně sám. Bou si převezme jeden z dalších a pomalu se s ní rozejde k vrtulníku.
„Odhoďte zbraň, jinak budeme nuceni střílet!“ vydají poslední varování. Já jen zavřu oči a smířím se se smrtí. I když šance byla slibná. Sbohem Atlanto, sbohem Tati, Aarone, Rachel, Silere a Jamesone. Sbohem všichni!
Padnou hned tři výstřely a se mnou to zacuká leknutím.
„Jste v pořádku?“ zatřepe se mnou jeden z mužů a já oči otevřu. Když se ohlédnu k zemi stojí tam Maharic se dvěmi kulky v hlavě.
„Jste Amber Thomasová?“ ujistí se muž.
„Ano, jsem to já.“ kývnu zcela v šoku v neuvěření, že jsem na živu, Bože já jsem na živu! Jsem zachráněna. Dokázaly jsme to! S Bou!
„Ohlašuji velitelstvu zachránili jsme dvě ženy, jednu Američanku, je to Amber Thomasová!“ ohlásí do vysílačky muž a já se začnu shánět po Bou.
„Potřebuji doktora!“ ozve se z popředí a muži se začnou sbíhat k Bou ležící na zemi.
„Bou!!!“ vykřiknu a mé nohy se i bez síly rozeběhnou a mě to přijde, jako kdybych běžela věčnost. Padnu tvrdě na kolena a pohlédnu na Bou, která se dusí ve vlastní krvy. Maharicova kulka zasáhla krční tepnu Bou.
„Néééééé!!!“ křičím a ucítím kolem pasu ruce, které mě berou pryč od ní, ostatní se pokouší ji zachraňovat. Najednou, ve dlouhé vteřině, na mě pohlédne, tak zvláštně, snad to byl i radostný úsměv a její život z očí pak vyprchal. Navždy.