Duše v zrcadle - 21. Záležitosti srdce

21. Záležitosti srdce

Linda šla do zahrady, aby využila sluníčka. Rozprostřela si deku pod stromy a s úmyslem si číst, se na ni natáhla. Sáhla po knize, kterou si s sebou přinesla. Tentokrát si vybrala román, jehož děj se odehrával v 17. století morem zahlcené Anglii. Dáma s hedvábnou maskou, tak se kniha jmenovala, byla osmnáctiletá dívka, která do Londýna přišla začít nový život. Přestože neměla nic než sebe sama a koktala, stala se slavnou divadelní herečkou. Bylo to díky masce, kterou si nasazovala pokaždé, když hrála. V tu chvíli se stávala někým jiným. Měla dvě tváře, žila dva životy. I ona si prošla utrpením a ztrátou milovaného člověka, přesto dokázala znovu žít a milovat.
Linda si tento ponurý příběh oblíbila, protože i ona měla pocit, že si nese svoji masku a žije dvojí život. A také doufala, že ani ona není ztracená, že na konci toho všeho bude moct být šťastná. Otevřela knihu, kde měla založené oblíbené pasáže, a vybrala si jednu z nich. Jakmile se začetla, nevnímala čas.
„Haló, paní Grayová,“ ozvalo se od branky.
Linda vzhlédla. Pošta.
„Tady jsem, vydržte okamžik,“ zvolala na ženu za plotem. Vstala a spěchala si převzít zásilku.
Co to jen může být? Nic jsem si neobjednala.
„Dobrý den, jsem ráda, že jste doma,“ pozdravila žena a podávala jí k podpisu papíry.
„Dobrý den. Já si ale neuvědomuju, že bych si něco objednala,“ podívala se překvapeně na doručovatelku a podepsala se.
„Je to na vaši adresu, třeba je to překvapení,“ mrkla na ni s úsměvem doručovatelka. „Je toho docela dost, pomůžu vám,“ nabídla se a vytáhla z auta dlouhou, objemnou krabici a ještě dva balíky.
„Děkuju, jste hodná.“ Linda roztržitě otevřela branku dokořán, aby mohla s krabicí projít. Pak se chopila jednoho z balíků a šla za ženou do domu.
„Nechte to tady, já už se o to pak postarám,“ řekla a vedle velké krabice položila i balík.
„Donesu ten druhý, vy to raději netahejte,“ kývla hlavou k jejímu bříšku, „ať si neublížíte.“ Za chvilku se vrátila i s druhým balíkem. „Tak to je všechno. Vlastně, ještě mám pro vás dopis,“ dodala a podávala jí obálku.
Linda na ni letmo pohlédla, písmo neznala, schovala ji do kapsy a vyprovodila ženu k autu.
„Moc děkuju za pomoc.“
„Není zač,“ usmála se dobrosrdečně, „kdypak to čekáte?“
Linda si pohladila bříško. „Začátkem listopadu,“ odpověděla.
„To uteče jako voda. Tak se zatím mějte a přeju hezký den,“ popřála a nasedla do auta.
„Vám také, na shledanou,“ rozloučila se a zavřela branku.
Stále ještě vyvedená z míry se vrátila do domu, aby zjistila, kdo jí poslal takovou krabici a hlavně co. Teprve teď si všimla loga obchodu „Dětský svět“. Došla si do kuchyně pro nůž a nedočkavě přeřízla provaz, kterým byla krabice převázaná. Když ji otevřela, spatřila v ní složenou dětskou postýlku a k tomu zvlášť zabalené peřinky a povlečení. Na hromadě toho všeho ležela kartička se vzkazem.

„Jelikož jsi nás přijala za strýce, hodí se, abychom tomu drobkovi dali něco do začátku. Nechceme slyšet žádné námitky ani žádnou vděčnost. I tak to bude pro tebe náročné. Děláme to rádi, protože patříte k nám. Mark přikoupil ještě nějaké drobnosti, v tom já se nevyznám. Takže si to pěkně užij a pokud budeš ještě něco potřebovat, ozvi se nám. Jestli nezvládneš postavit postýlku sama, zavolej.
PS: Říkala jsi, že to bude chlapec, vybrali jsme modrou. Tvůj Daniel a Mark“

Lindě v očích zaštípaly slzy. To jsou, ale blázni, jak je to vůbec napadlo? Pomyslela si dojatě a vybalila všechny věci z krabice. Překvapeně na ně hleděla. Ano, jsou blázni, ale úžasní!
Nahlédla do návodu. Všimla si, že k postýlce bylo přibalené i patro pro nejmenší miminka ve stejné barvě, aby se nemusela tolik ohýbat. Musela se usmát, očividně mysleli na všechno. Odtáhla ji do obývacího pokoje a zkusila složit, chtěla ji vidět celou. Po chvíli zápasení se jí to podařilo. Byla kouzelná, měla světle modrou barvu a na bocích byli namalovaní rozkošní medvídci, dokonce měla i malou boudičku a síťku proti hmyzu... prostě byla dokonalá.
„Ta je od tvých strýčků,“ promlouvala dojatě k miminku a hladila ho. „To se ti bude spinkat.“ Měla hroznou radost. Vlastně to byla první věc, kterou měla na dítě. Rozhodla se, že si ji nechá už postavenou. Rozbalila i peřinky a vložila je na dno postýlky, nahoru připevnila přídavné patro.
Tam si chtěla dávat drobnosti, co ještě dokoupí.
Dotáhla si k sedačce oba balíky a s chutí je začala rozbalovat. V tom větším byl složený přebalovací pult a v druhém spousta oblečků, deka do kočárku, fusak a různé maličkosti, které snad ani nestihne využít. Zkrátka měla pocit, že kluci vykoupili půl obchodu. Brala jednotlivé věci do rukou a téměř se s nimi mazlila. Okouzleně se dívala na postýlku a to všechno, co dostala. Připadalo jí, že si to ani nezaslouží. Věděla, že na tom Dan ani Mark nejsou špatně, ale přesto… takový dar.
Sáhla po telefonu a vytočila Danovo číslo.
„Dostala jsi dárek?“ ozval se jeho hlas.
„Ano, před chvílí. Jste blázni, tolik věcí... Moc děkuju.“
„Ale prosím tě, myslím si, že se ti to bude hodit. Nemusíš se tolik vydat z peněz.“
„Je to všechno tak krásný, a ta postýlka... ta je kouzelná,“ dodala nadšeně.
„To ji máš už postavenou? Já se těšil, jak s tím budu zápasit. V obchodě nám paní tvrdila, že je to jednoduché, Mark to po čtvrt hodině vzdal,“ zasmál se do telefonu.
Linda se přes slzy usmála. „Chudáček... vyřiď mu, že moc děkuju.“
„Vyřídím.“
Musela se na okamžik odmlčet, protože ji přemohlo dojetí a měla staženě hrdlo.
„Lindo, jsi tam ještě?“
„Jsem,“ špitla.
„Copak je?“
„Jste strašně hodní,“ promluvila plačtivě.
„Ale nejsme. Počkej, jak ti ho budeme kazit,“ snažil se ji rozveselit.
Linda se smála i plakala zároveň.
„Přece nebudeš brečet, hlavně jestli se ti to líbí.“
„Líbí a moc... jsem jen... dojalo mě to,“ vysvětlila škytavě.
„To je to nejmenší, co jsme mohli pro tebe udělat,“ domlouval jí.
„Já nevím, co říct... jsem strašně ráda, že vás mám... jsem vám tolik vděčná.“
„Hlavně už neplač, ať je ten prcek taky trochu veselej,“ zažertoval Dan. Byl z jejích slov trochu nesvůj.
„Neboj se, určitě to bude uličník po otci,“ ujistila ho a popotáhla.
„Jo, abych nezapomněl, ten medvídek je pro tebe, aby ti to nebylo líto.“
Linda znovu popotáhla. „Děkuju.“
„Mám tě rád,“ řekl vážným tónem.
„Já tebe taky... vás oba,“ dodala.
„Budu muset jít, ale brzy se zase uvidíme. Hlavně neplakej a raději vybaluj, ano?“
„Dobře, ahoj.“
„Ahoj.“

Linda položila telefon na stůl a znovu si prohlížela všechny ty krásné věci. Pak sáhla po nerozbaleném balíčku, který v té hromadě přehlédla, a vyndala heboučkého medvídka v pleteném, pruhovaném svetříku s kapuckou. Najednou ji zaplavila vlna štěstí, cítila zázemí, oporu a bezpečí. Tentokrát se opravdu začala těšit, až se to malé narodí. S láskou složila všechny ty oblečky a narovnala je i s ostatními věcmi do postýlky.
Nikdy jim to nebude moct vrátit, oplatit...
Znovu žasla nad jejich dobrotou. V tomhle světě nedrželi lidé při sobě tak jako v tom kouzelnickém. Měla štěstí, že Dana potkala, tady byl pro ni nejlepší přítel, ochránce... rodina. Neměla rodiče ani muže, ale měla přátele. Vlastně získala náhradou dvě rodiny, jednu v tomhle světě a druhou v tom kouzelnickém. Nesmírně si toho vážila, oproti jiným měla štěstí, že nezůstala opravdu sama a opuštěná. Přitiskla si medvídka k sobě a lehla si na pohovku. Někdy si přála, aby mohla obě tyto „rodiny“ spojit dohromady. Ráda by Danovi řekla kdo je a jaký je její svět, ale nesměla, bylo to zakázáno, a také nevěděla, jak by to přijal, jestli by jí věřil.
Jak se zavrtěla, v kapse jí něco zašustilo. Vzpomněla si na dopis, který jí doručovatelka dala, a ona si ho v rozrušení strčila do kapsy. Dočista na něj zapomněla. Sedla si a roztrhla obálku, dopis nebyl dlouhý. Podívala se na podpis a usmála se, byl od Harryho.

„... a tak jsem rád, že mi někdo píše. Jsem tu od všeho odříznutý a nevím nic, co se děje tam. Ani nevíš, jak se těším k Ronovi a na ostatní. Byl bych rád, kdybys mohla také přijít. Ronova mamka nebude určitě nic namítat. Co se týče Siriuse, nejsem ještě připravený o něm mluvit, příliš to bolí, ale vím, že tě miloval. Jsem rád, že budeš mít jeho dítě, jen mě mrzí, že u toho nemůže být. Takže, jestli to půjde, sejdeme se u Weasleyových. Zatím se měj dobře. Harry“

Linda si dopis přečetla několikrát, dnes ji všechno dojímalo. Samozřejmě, že za ním přijde, moc ráda ho zase uvidí. Bylo jí líto, že je tam sám, sám se svou bolestí nad ztrátou blízkého člověka. Ona měla kolem sebe lidi, kteří ji měli rádi, měla za kým jít, když to pro ni bylo k nevydržení. Přátelé jí pomohli překonat ty nejhorší dny, a přesto se ještě někdy probouzí uprostřed noci s pláčem a bolavou duší, protože jí tak strašně moc chybí. Harry tam nikoho neměl, jeho příbuzní o něho zřejmě příliš zájem nejevili a jeho ztráta jim byla zcela lhostejná, jak se doslechla. Nezbylo mu než trpět sám a čekat týdny v nenáviděném domě, až bude moct za svými přáteli. Kdyby jen mohla pro něho něco udělat. Možná by se mohla zeptat Brumbála, zda není nějaká šance dostat Harryho od příbuzných a nabídnout mu domov. S touto myšlenkou znovu sáhla po medvídkovi a na chvilku se natáhla na pohovku. Tiskla jej k sobě a okouzleně pozorovala postýlku.
Budeme rodina, Siriusi, postarám se o ně, slibuju ti to.

* * *
Už se začínalo stmívat, když se vracela z procházky, a také na ni několikrát káplo. Cestou se zdržela v oblíbeném antikvariátu a úplně zapomněla na čas. Teď to vypadalo, že pravděpodobně zmokne. Mohla si najít tmavý kout, odkud by se přemístila, ale poslední dobou jí to nedělalo dobře. Nikdy neholdovala tomuto způsobu cestování, ale teď to přímo nesnášela. Pokud se tomu mohla vyhnout, udělala to, chodila raději pěšky. Doufala tedy, že to domů stihne včas.
Nemohla si pomoct, ale myšlenkami se stále vracela k Harrymu. Dokonce napsala Brumbálovi, že by s ním ráda hovořila a požádala, zda ho může v Bradavicích navštívit. To místo na ni silně zapůsobilo, kdykoliv měla tu možnost, ráda tam zavítala. Litovala, že tam nemohla studovat, jenže když byla malá holka, nebylo povinností dát dítě do školy. Rodiče se mohli rozhodnout učit je sami, pokud šlo o kouzelnickou rodinu, a její otec se tak rozhodl, učil Lindu sám. Také často cestovali kvůli křehkému zdraví její matky. Musela si však přiznat, že byl ještě jeden důvod, proč touží navštívit Bradavice a proč se jí stýská. Zlobila se na sebe za to, ale ta myšlenka, že by ho mohla vidět, se nedala odbýt.

Děťátko dalo o sobě vědět, měla pocit, že to bylo pokaždé, když na něho myslela. Opět se cítila provinile. Neměla by v tom pokračovat, Severus má pravdu, pro ně není společná budoucnost, každý je někde jinde, má své vlastní závazky.
Když už byla pod kopcem, asi pět minut od domu, strhl se liják a během chvilky byla mokrá na kost. Tak teď už nemusela pospíchat. Vlastně to nebylo až tak nepříjemné. Vzpomínala, že jako malá ráda běhala v dešti a probíhala kalužemi. Jak se jí líbilo, když jí stékaly kapky po tváři a smáčely dlouhé vlasy. Otec pak se smíchem říkával, že je jako divoženka, nikdy se na ni za to nezlobil, měl její nespoutanost rád.
Brala už za kliku od domu, když ji ze vzpomínek vyrušilo známé prásknutí. Leknutím sebou trhla, zkušenosti z předešlých dnů ji přece jen poznamenaly. Mezi stromy zahlédla postavu muže, na vteřinu stála jako přimrazená, ale když ho poznala, běžela mu radostně vstříc.
„Remusi,“ zvolala nadšeně, „tak ráda tě vidím, co tady děláš?“ Otevřela branku a vyšla za ním na ulici.
Také se na ni usmíval, a jakmile byla u něho, přátelsky ji objal.
„Jsi úplně mokrá,“ poznamenal a pevněji ji stiskl, byl tak rád, že ji vidí.
„To bude tím, že prší,“ zasmála se, „pojď, půjdeme dovnitř.“
„Souhlasím,“ řekl, vzal Lindu kolem ramen a šli společně do domu.
Kouzlem je oba osušila a pobídla Remuse, aby šel dál.
„Posaď se, udělám nám čaj, nebo bys raději kávu?... A nemáš hlad?“ zahrnula ho otázkami a spěchala do kuchyně.
Remus odložil na křeslo svůj plášť a díval se, jak nadšeně pobíhá po kuchyni a shání, čím by ho pohostila.
„Dám si ten čaj,“ odpověděl.
„Dobře, tak tedy čaj.“
Když se natahovala pro konvici, která byla nahoře na polici, vyndal hůlku, aby jí pomohl. Odměnila ho úsměvem. Pořád na něho působila tak křehce a zranitelně, obzvlášť s tím bříškem a on měl stále potřebu ji chránit. Zdála se být v pořádku, jako by se nic nestalo, přesto nebude mít klid, dokud s ní o tom nepromluví.
Ucítila na sobě jeho pohled a otočila se k němu.
„Jsem tak ráda, že jsi přišel, chyběls mi.“ Doslechla se, že ho Brumbál pověřil nějakým úkolem, že už nebývá v Siriusově domě. Stýskalo se jí a také se obávala o jeho bezpečí.
„Promiň, dřív jsem se k tobě nedostal,“ omlouval se. Přišel za ní do kuchyně a tvář mu zvážněla. „Jsi už v pořádku? Neublížil ti moc?“ zeptal se, musel to vědět.
„Myslíš Darnella?“
Přikývnul. „Měl jsem o tebe strach, vyčítal jsem si, že jsem tě neuhlídal,“ řekl chraptivě a nepřestával si ji úzkostlivě prohlížet.
Linda ho přátelsky pohladila po paži. „Ty za to nemůžeš, nemohl jsi to vědět. To já, byla jsem neopatrná, hloupá... věřila jsem mu a doplatila na to,“ vyvrátila jeho slova a otočila se zpět k lince, aby dodělala čaj a připravila nějaké jídlo pro ně pro oba.
„Věřila?!“ zeptal se nechápavě. Severus mu vlastně neřekl, jak se Darnell k Lindě dostal, nevěděl žádné podrobnosti. „Co se stalo,“ zeptal se.
Linda si povzdechla, nechtěla znovu myslet na Raula Darnella a na to, co se stalo, ale Remus měl o ni strach, vždycky se snažil ji chránit a teď si to vyčítal, to nemohla dopustit. Nezabíhala do detailů, přiznala jen, že ji držel spoutanou v pokoji. O jeho šílených plánech s ní, o jeho zvrácené touze ji navěky poznamenat, znetvořit a připoutat k sobě, mu neřekla, sama na to už nechtěla nikdy vzpomínat.
„Nestihl mi doopravdy ublížit,“ řekla pak a snažila se o lehký tón. „Smrtijedi tam vtrhli včas, jsem v pořádku,“ dodala a pohlédla mu do tváře.
Remus byl bledý, oči mu plály hněvem. Ne na ni, ale na Darnella… na sebe, že tu nebyl, že neměl ani tušení, jak trpí.
„Nestihl ti ublížit,“ hlesl nevěřícně, „tohle je nic?!“ Ruka se mu mírně chvěla, když ji natáhl k Lindě, aby odhalil hojící se jizvu. „Severus mi řekl, co ti ta zrůda udělala,“ dodal a hlas se mu třásl potlačovanou zuřivostí. Jemně se prsty dotkl bolavého krku a druhou ruku sevřel v pěst, až mu zbělely klouby.
„Není to tak zlé, jednou zmizí,“ zašeptala. Dlaní překryla tu jeho na svém rameni a usmála se.
Nedokázal odtrhnout zrak od hrozivé jizvy. Věděl, že tam je, přesto ho ten pohled dráždil a bolel.
„Remusi, už je to pryč, je mrtvý, nemůže mi ublížit ani nikomu jinému,“ ujistila ho.
Teprve teď se na ni podíval. „To je dobře!“ řekl tvrdě a znovu ji objal, měl pocit, že selhal.
Siriusi, příteli, odpusť mi.
Vzhlédla k němu. „Víš, co mi připadá zvláštní?“ promluvila veseleji. Nechtěla už na nic z toho myslet, byla ráda, že Remus přišel, že je tady. „Že mě zachránil Lucius Malfoy, to on dal Severusovi zprávu kde jsem,“ dodala.
Pustil ji ze svého objetí a opřel se bokem o zeď.
„Já vím, Snape mi to řekl,“ přiznal. Vzpomněl si na rozhovor, co s ním vedl tu noc. „Určitě to nebylo zadarmo. Lucius nedělá nic, co mu nepřinese užitek, je to vypočítavý parchant,“ pronesl zamyšleně. Vzal ze stolu fotografii, na které byl pravděpodobně její syn, prohlédl si ji a pak ji něžně vrátil na místo. Když pohlédl znovu na Lindu, všiml si, že trochu zbledla a je myšlenkami jinde. „Lindo?“ oslovil ji tiše.
„Víš, když jsem tam ležela spoutaná a bezmocná, napůl v bezvědomí, myslela jsem, že to je Severus, že to on pro mě přišel. Když jsem poznala, kdo se skrývá pod maskou, došlo mi, že je to můj konec, že mě dorazí… Proč to neudělal, proč mě zachránil? A proč šel za ním?“ vyslovila nahlas, na co právě myslela.
Lupin na ni nepřestával hledět. Byl si jistý, že toho prožila víc, než mu prozradila, poznal to, jak uhýbala očima, když o tom mluvila. Opět pohledem zavadil o místo, kde měla pod halenkou další znamení, a zatnul zuby. Bylo dobře, že je ta bestie po smrti!
„Malfoy si myslí, že jste milenci, ty a Sanpe,“ řekl, co se sám od něho dozvěděl, „předpokládá, že když tě zachránil a s tebou i jeho potomka, že mu bude vděčný... má něco, co může použít proti němu.“
Linda na něho zírala.
Co všichni mají... proč si myslí, že čeká dítě s ním?
„Jak na to přišel?“ zeptala se překvapeně, ale vzápětí se zarazila.
„To nevím, ale je lepší, když si Lucius myslí, že je to dítě Snapea, než aby věděl kdo je jeho skutečný otec,“ odpověděl na otázku.
Ale Linda ho nevnímala, právě jí došlo, co Remus řekl…‘použije to proti němu.‘ Chytila se desky stolu, něco ji napadlo. Tak proto... to se tedy stalo, to byla ta tajemná návštěva.
„Co se děje,“ ozval se starostlivě Lupin.
„Myslím, že ho už požádal, donutil ho k něčemu. Nevím, co to bylo, ale určitě za ním byl... jsem si tím jistá,“ prozradila mu svoje obavy. Malfoy je slizký jako had kdo ví k čemu Severuse donutil.
Chlácholivě ji pohladil po paži.
„Snape si s ním poradí, když jsem s ním mluvil, nedělal si zas takové starosti,“ konejšil ji, její reakce ho trochu překvapila. „Pokud to bude vážné, dozvíme se to, řekl by o tom Brumbálovi,“ pokračoval, když se stále dívala někam do prázdna a byla duchem nepřítomná.
Teprve po chvíli na něho pohlédla.
„Já nevím, pak se změnil, byl...“ nedořekla, raději se vrátila k přípravě jídla. „Udělám nám něco k večeři,“ změnila rychle téma, nechtěla, aby něco poznal. Samotnou ji trápilo, co cítí, natož v jeho přítomnosti, vždyť to byl Siriusův nejlepší přítel.
„Dáš si se mnou, viď? Určitě máš hlad,“ nabídla mu a snažila se usmát.
„Dobře, dobrým jídlem nepohrdnu,“ přijal pozvání. Pochopil, že co se týče Snapea necítí se ve své kůži.

Chvíli mezi nimi panovalo ticho, Linda se soustředila na vaření. Vyndala z lednice směs, kterou měla připravenou, a dala ji na rozpálenou pánev. Potom si připravila zeleninu a začala ji krájet na nudličky.
První prolomil ticho Remus, její změnu nálady si vysvětlil po svém.
„Nemohl jsem pro tebe přijít, když jsi byla u Snapea, byl jsem pryč. Navíc, nebylo by dobré, kdyby to někdo zjistil,“ omlouval se.
„Já vím a chápu to,“ ujistila ho, „už tak ho ohrozila moje přítomnost. Vyskytly se totiž komplikace a já tam nakonec musela zůstat tři dny.“ Usilovně krájela suroviny k večeři. Ještě teď, když si vybavila tu bezmoc a strach, jí přejel mráz po zádech.
„Jsem mu vděčný, že se o tebe postaral,“ připustil, „ale vím, jaký dokáže být, určitě to pro tebe nebylo v jeho přítomnosti lehké a...“
„Tak to není,“ skočila mu do řeči a nechala jídlo jídlem. „Já... on... on je jiný než si všichni myslíte. Je to dobrý člověk, Remusi, zachránil mě, postaral se o mě,“ hájila ho a najednou si uvědomila jak vášnivě. Rychle sklopila zrak na podlahu, aby v jejích očích nezahlédl, co k Severusovi cítí. „On a Poppy zachránili moje dítě, proto jsem tam musela zůstat,“ dodala.
Lupin zbledl, pozdě si uvědomil, jak zranitelná v tu chvíli byla, jaké nebezpečí jí hrozilo.
„Promiň, to jsem nevěděl... Nemyslel jsem to tak,“ řekl zaraženě. „A už je to v pořádku? Myslím malé a ty.“
Linda se trochu vzpamatovala a znovu na něho pohlédla.
„Ano, nahnal mi pěkný strach, ale už to bude dobré, Poppy je opravdu skvělá,“ řekla opět vyrovnaným hlasem a znovu se vrátila k vaření.
„Víš, znám Severuse od školy,“ promluvil po chvilce a stoupl si vedle ní. „Nikdy jsme nebyli přátelé, to prostě nešlo. Řekněme, že jsme se k sobě nechovali zrovna nejlépe... stalo se hodně špatného,“ pokusil se vysvětlit vzájemné nepřátelství, které mezi nimi po celá léta panovalo.
Vzhlédla k němu a usmála se.
„Něco jsem o tom už zaslechla od Siriuse. Také jsem zažila jeho nálady, přesto tvrdím, že je v jádru dobrý a věřím mu.“ Zamíchala maso na pánvi, přidala zeleninu a trochu směs podlila.
„Neříkám, že mu nevěřím, jen si, pokud to jde, vzájemně jdeme z cesty,“ poznamenal smířlivě a nedočkavě sebral z pánve kousek masa. Musel si přiznat, že má hlad a jídlo příjemně vonělo.
Pleskla ho po ruce. „Vydrž chvilku, je to napůl syrový a horký,“ vytkla mu naoko rozzlobeně.
„Mě syrový maso nevadí,“ mrkl na ni škádlivě a zasmál se.
Tak příjemný večer Linda už dlouho nezažila a Remus zřejmě také ne.
„Jsem ráda, že jsi zůstal, jedla bych to dva dny,“ poznamenala vesele.
„Byl bych blázen, kdybych odmítnul, žiju teď v podmínkách, kde se k normálnímu jídlu ani nedostanu,“ přiznal.

Když byli po večeři a pokojem zavoněla čerstvá káva, Remus si uvědomil, jak je tady spokojený, jak se mu nechce z tepla domova. Takový pocit nezažil už několik týdnů. Po smrti nejlepšího přítele bylo těžké trávit čas v jeho domě, ale byl to jediný domov, který měl k dispozici. Navíc ho k němu poutaly vzpomínky. Teď to byl Harryho dům, Sirius mu ho odkázal. Sice se nic nezměnilo, stále to bylo sídlo Řádu a Harry chtěl, aby tam dál zůstal, ale on měl jiný úkol. Byl požádán, aby se spojil s ostatními vlkodlaky. Tam kde musel žít teď, to bylo hrozné, nechápal, jak mohou takhle existovat.
Unaveně zavřel oči, užíval si příjemnou chvíli.
„Zůstaň tu přes noc,“ nabídla mu, „teda jestli chceš.“
Její vlídný hlas ho vytrhl z chmurného přemýšlení, překvapeně na ni pohlédl a rty mu zvlnil úsměv.
Čte mu snad myšlenky? Vidí mu do duše, aniž by se ho dotkla?
„Je to opravdu lákavá nabídka,“ poznamenal a upřeně se na ni díval. Bylo zvláštní, jak snadno si získala jeho srdce. Stala se mu sestrou, jedinou rodinou, kterou měl… představovala pro něj domov a věděl, že ona to cítí stejně.
„Stačí se na tebe podívat. Jsi unavený, potřebuješ se vyspat. Místa je tu dost a já jsem za společnost ráda,“ oplatila mu úsměv a podala mu hrnek s kávou.
Vděčně ho přijal. „Dobrá, dneska jsem slaboch, je mi tu příliš dobře, abych se tvému pozvání bránil,“ zasmál se.
Lindu to potěšilo, ráda ho viděla takhle uvolněného a veselého. Vzpomněla si na Nymf, ta dívka mu nabízela všechno, co potřeboval, co si zasloužil. Škoda, že tak zarputile odmítal její lásku.
„Jak se má Tonksová?“ zeptala se po chvíli.
„Na ministerstvu mají plné ruce práce, několik dní jsem ji neviděl, ale naposledy říkala, jak se na tebe těší, že doufá v setkání u Molly a Arthura,“ odpověděl.
„Taky se na ni těším,“ řekla a pak dodala: „Doufám, že to s tebou nevzdala.“ Věděla, že na tohle téma je citlivý, že o tom nechce mluvit, ale nemohla si pomoct. Tolik chtěla, aby si věřil, aby měl někoho k sobě, samota nikomu neprospívala.
„Bohužel ne,“ povzdechl si a napil se.
„To je dobře,“ hlesla a udělala totéž.
„Lindo, víš přece, že na to nepřistoupím,“ promluvil chraplavě.
„Remusi, proč se tomu tak bráníš, vždyť k sobě patříte.“
„Nebylo by to vůči ní fér,“ trval na svém rozhodnutí.
„To, že jsi vlkodlak, není fér ani k tobě! Nemůžeš za to, nevybral sis to,“ domlouvala mu. „Jsi můj přítel, záleží mi na tobě a chci, abys byl šťastný.“
Pohlédl na ni, opět byl vážný.
„A co ty? Kde je tvoje štěstí, tvůj život?“ zeptal se.
Hleděli si do očí, oba na krátký okamžik zasáhla bolest. Nevydržela to dlouho, odvrátila tvář a odkašlala si, najednou měla stažené hrdlo. Znovu se napila, aby spláchla nepříjemné myšlenky.
Vzal ji za ruku. „Tak vidíš, se mnou si nedělej starosti. Měla bys myslet na sebe, čekají tě jiné události,“ kývl směrem k postýlce u okna. „Navíc... teď stejně není vhodná chvíle pro lásku,“ dodal.
Všimla si zvláštního zabarvení v hlase a také ho prozradily oči.
„Na lásku je vhodná chvíle vždycky, Remusi. Pokud mezi vámi je, nezabráníš tomu na dlouho,“ oponovala mu.
Chvilku mlčel a nakonec tiše řekl: „Uvidíme.“

* * *
Červenec se chýlil ke konci a ona opět navštívila Bradavice. Brumbál už na ni čekal a s úsměvem ji přivítal.
„Dobré odpoledne, děvče. Tak rád vidím, že jsi v pořádku,“ řekl a pozorně si ji prohlédl.
„Také vás ráda vidím,“ oplatila mu úsměv.
„Nemáš chuť se trochu projít?“ navrhl a rukou ukázal směrem k jezeru.
I když ten den bylo pod mrakem, venku bylo teplo.
Linda procházku uvítala, nadšeně přikývla a chtěla něco veselého podotknout, když ji zarazil pohled na ředitelovu černou ruku.
„Vaše ruka... co se vám stalo?!“ vypravila ze sebe starostlivě.
Ten se jen usmál, lhostejně se na zmrzačenou ruku podíval a několikrát ji na světle otočil.
„To nic není, už je to v pořádku, Severus se o to postaral,“ poznamenal klidným hlasem.
„Jste si jistý, vždyť...“ namítla, ale přerušil ji.
„Nevypadá to hezky, já vím, ale v mém věku na tom už nezáleží,“ dodal a schoval ji do záhybů svého oděvu.
Linda mu s obavami pohlédla do tváře. Měla pocit, že něco tají. Na okamžik zauvažovala, že by využila své schopnosti, aby zjistila pravdu.
„To bys přece neudělala,“ usmál se, ale modré oči na ni přísně hleděly.
„Samozřejmě, že ne… jen mě to napadlo,“ hájila se zaskočená tím, že jí opět čte myšlenky, aniž by si toho všimla.
„Pojď a nedělej si starosti, radši mi řekni, jak se ti daří,“ pobídl ji a položil jí dlaň na rameno. Dal tak najevo, že víc k tomu nemá co říct.
Nepatrně si povzdechla, ale rozhodla se dál nenaléhat.
„Snažím se... mám kolem sebe přátelé a ti mi moc pomáhají,“ odpověděla nakonec na otázku a pomalým krokem se vydali na bradavické pozemky.

Chvíli se procházeli mlčky. Linda se kochala okolím a přemýšlela kde začít. Brumbál zase taktně čekal, až sama prozradí, co má na srdci. Netrvalo to dlouho, nedošli ani k jezeru, když na něho promluvila.
„Chtěla jsem s vámi mluvit o Harrym,“ začala, „vlastně jsem přišla, abych se vás na něco zeptala.“
Brumbál se zastavil a zvědavě na Lindu pohlédl.
„Copak bys potřebovala vědět,“ vybídl ji, aby pokračovala.
„Víte, ráda bych nabídla Harrymu domov, mohl by u mě žít... tedy pokud by chtěl,“ odmlčela se a když Brumbál nic nenamítal, pokračovala. „Sirius byl jeho kmotr a měl ho moc rád... Měli jsme v plánu se vzít, být rodina... všichni.“ Poslední slovo téměř zašeptala a sklopila zrak, pořád to bolelo.
Konejšivě ji vzal za paži a odvedl k blízké lavičce, kde se posadili.
„A už jsi o tom s Harrym mluvila?“ zeptal se vlídně.
Zavrtěla hlavou. „Ne, chtěla jsem nejdříve o tom mluvit s vámi, zda je to vůbec možné,“ odpověděla a opět na něho pohlédla. „Je tam nešťastný... u těch příbuzných,“ hlesla.
„Já to vím,“ přiznal zasmušile Brumbál, „ale zřejmě tě zklamu. Kdyby to bylo jen trochu možné, už bych toho chlapce od nich osvobodil. Dokonce i Molly s Arthurem mě žádali, abych to udělal. Dávno ho chtěli přijmout za vlastního.“
Linda na něho nechápavě hleděla. „Tak proč ho tam nutíte žít?!“
Povzdechl si. „Protože je tam v bezpečí,“ odvětil krátce.
„V bezpečí? Vždyť jsou to mudlové, jak by mohli... Chovají se k němu hrozně, jako by k nim ani nepatřil!“ namítla pobouřeně.
Opět ji gestem ruky zarazil. „Vím, že mé počínání nechápeš, ale Harry mé důvody zná. Než se k tetě a strýci vrátil, mluvil jsem s ním. Ví, že dokud bude alespoň na chvíli u svých pokrevních příbuzných, bude chráněný.“
„Chráněný?“ opakovala stále nechápavě. „Asi vám nerozumím,“ přiznala se.
Brumbál se na ni pousmál a pak pokračoval. „Jeho matka se pro něho obětovala, když se postavila mezi syna a Voldemorta. Zemřela z lásky ke svému dítěti. Proto kletba, jež měla chlapce zabít, se odrazila a porazila zlo. Jde o prastarou magii, a pokud bude Harry pod střechou své tety, Lilyiny sestry, to pouto se udržuje a bude ho chránit až do dospělosti,“ objasnil svoje počínání. Stále věřil, že se před lety rozhodl správně. Sice už tenkrát tušil, že tím Harryho odsuzuje k těžkému životu - znal Petúnii natolik, aby věděl jaká je - ale jeho bezpečí bylo důležitější.
Linda posmutněla a zahleděla se na věže hradu.
Nemůže tedy ani tohle pro Harryho udělat? Musí ho nechat trpět u hrozných příbuzných?
„Chtěla jsem mu pomoct překonat tu ztrátu, dát mu zázemí, zaplnit to prázdné místo v jeho životě... Copak nevytrpěl už dost?“ podotkla s výčitkou.
„Myslíš si, že jsem k tomu chlapci nespravedlivý? Vždyť vím moc dobře, co si prožil a co ho ještě čeká. Mám ho také rád, jako ty... to, že zatím musí zůstat u tety neznamená, že mu nemůžeš nabídnout domov. I jako dospělý bude potřebovat místo, kam se bude moct vracet, kde bude vítaný,“ domlouval Lindě mírným hlasem.
Ta si povzdechla, neměla právo cokoliv tomuto muži vyčítat.
„Omlouvám se, nechtěla jsem na vás zvýšit hlas,“ řekla kajícně.
„To nic,“ mávl nad tím rukou. „Snad tě potěší zpráva, že jsem Harryho před dvěma dny dopravil do Doupěte. Můžete spolu strávit nějaký čas a promluvit si,“ dodal povzbudivě.
Trochu se pousmála, byla to slabá útěcha, ale byla ráda, že je Harry se svými přáteli. „To je dobře, určitě ho navštívím,“ ujistila Brumbála.
Na moment se oba ztratili ve svých myšlenkách.

„Často na něho myslím,“ promluvila po chvíli, aniž by se na svého společníka podívala. „Já se mám komu se svou bolestí svěřit, o koho se opřít, ale Harry je na to sám.“
„Já vím, děvče, vím,“ řekl a přátelsky Lindu hladil po ruce. „Sirius pro vás hodně znamenal, jeho nečekaná smrt zasáhla i mě. Znal jsem ho od dětství, byl to dobrý člověk, takový osud si nezasloužil.“
Linda na něho konečně pohlédla.
„Strašně mi chybí a to malé...“ odmlčela se, musela několikrát polknout než mohla pokračovat. „Je to moje vina,“ šeptla sevřeným hlasem, „ten den jsem ho zdržela u sebe, kdyby se Harrymu ozval, nic z toho se nemuselo stát.“
„Není to tvoje vina,“ přetrhl přísně tok jejích chmurných myšlenek. „Vím, jak je to pro tebe těžké, ale Sirius se tak rozhodl sám, nemohla jsi tušit, jaké následky to bude mít. Stalo se a nemá cenu se obviňovat,“ dodal už mírněji.
„To už jsem od někoho slyšela,“ povzdechla si tiše.
„To jsem rád, alespoň vím, že na tebe někdo dává pozor,“ podotkl a pátravě se na ni zahleděl.
Linda se pousmála. „Byl to Severus, to on mi napravil hlavu... i když musím říct, že ne příliš citlivě.“
Brumbál se také usmál, dovedl si to představit. Hodilo se mu však, že ho zmínila. Právě o něm chtěl s Lindou mluvit.
„Myslím si, že bude pršet, měli bychom se pomalu vrátit,“ odbočil od tématu a ukázal na oblohu potemnělou černými mraky. Zvedl se z lavičky a čekal, až se k němu připojí.
„Máte pravdu, vypadá to na pěkný lijavec,“ poznamenala a vydali se spolu k hradu.
„Také bych rád s tebou promluvil,“ řekl po chvíli.
„A o čem,“ zeptala se.
„O tvém dítěti,“ odvětil.
Překvapeně se na něho podívala.

* * *
Severus Snape byl opět nucen zajít za ředitelem a opět to bylo vážné. V noci mělo dojít k útoku na dvě rodiny, jejichž členové jsou na straně Brumbála a veřejně brojí proti Voldemortovi. Bohužel nebyli dost opatrní a někdo je zradil.
Právě procházel nádvořím, když zahlédl dvě postavy. Zarazil se uprostřed kroku, když ji poznal. Bylo to už několik týdnů, co Lindu neviděl a její přítomnost tady mu na krátkou chvíli vyrazila dech. Skrytý za jedním ze sloupů se na ni díval, zdála se mu vážná a smutná. Nemohl na tu dálku slyšet, o čem spolu hovoří, ale očividně už končili. Mírně sebou trhnul, když se z ničeho nic otočila jeho směrem. Na chvíli si myslel, že ho zahlédla, ale zřejmě se jen pohledem loučila s Bradavicemi. Odvrátil od nich pohled, něco se mu nepříjemně otřelo o srdce.
Tak dost! Nic ti po ní není, to poblouznění je už pryč.
Odstoupil od sloupu rozhodnutý na Brumbála počkat zde, nechtěl se s ní setkat. Za nedlouho k němu dolehly blížící se kroky, vyšel řediteli vstříc. V tu chvíli si uvědomil dva hlasy, k jeho smůle se s ním vracela do hradu i Linda, setkání se tedy nevyhne. Chtěl vyjít z poza rohu a dát o sobě tak vědět, když zaslechl jejich rozhovor, týkal se jeho. Dřív než si uvědomil, co vlastně dělá, skryl se v tmavém výklenku a zaposlouchal se.

„Lindo, měla bys nad tím uvažovat,“ domlouval jí Brumbál, „nemůžeš Siriuse přiznat jako otce. Ty i dítě byste byly v nebezpečí.“
„Já vím, dám mu zatím svoje jméno,“ oponovala mu.
„To také nemůžeš,“ stál na svém ředitel.
Linda si povzdechla. „Nechápu proč.“
„Protože Voldemort a ostatní věří, že Philipp Gray a jeho žena uhořeli. Pro všechny jsi mrtvá a je to tak dobře. Darnell mohl vyzradit tvoji schopnost regenerace a pak bys byla ve smrtelném nebezpečí,“ varoval ji a upřeně na ni hleděl.
Severus s ním mlčky souhlasil. Pokud by Pán zla zjistil, že je naživu a co dokáže, její osud by byl zpečetěný.
„Neřekl mu to,“ řekla pevně.
„To nemůžeš vědět, vždyť tě mučil, musel vidět, jak se ti rány hojí,“ argumentoval to Brumbál.
„Neřekl, protože to nevěděl,“ opakovala a vztáhla ruku k límečku halenky, aby tak odkryla ohyzdnou jizvu. „Rány mi zůstaly.“
Snape mimoděk ve svém úkrytu sevřel ruce v pěst, i on si vybavil její jizvy... obraz zbité ženy s vypáleným znamením měl vrytý do paměti.
Brumbál zalapal po dechu, když zahlédl rudou ránu táhnoucí se od ucha až k ňadrům.
„Severus dělal, co mohl, přesto je to nehezký pohled, že?“ dodala a pak si zase zapnula halenku až ke krku.
„Ale jak je to možné... nechápu to,“ hlesl starý muž nevěřícně.
„Co jsem těhotná, ztratila jsem schopnost sama sebe léčit, nebo alespoň z větší části. Moje tělo se změnilo, krev se dělí mezi dvě bytosti a já se tak o to malé bála, že jsem kolem něho soustředila veškerou svou sílu,“ vysvětlila mu a pak tiše dodala: „Díky bohu, jinak bych o něj určitě přišla.“

Severus žasl nad svou hloupostí. Tak takhle to je? Proto už před tím málem přišla o ruku... Věděla to celou dobu a jeho netrklo, proč se nehojí, proč má stále jizvy.

„O to víc bys měla být opatrná, proč se tomu tak bráníš?“ vrátil se k předešlému tématu.
„To, co mi navrhujete, nepřichází v úvahu! Jak to po mě můžete chtít?“ zvolala chvějícím se hlasem.
„Myslel jsem, že jste se sblížili… ty a Severus, žádám tě jen, abys ostatní nechala, ať si myslí, že otcem je on,“ žádal ji znovu.
Kdyby jen Brumbál tušil, že jmenovaný je skrytý pár metrů od nich.
Linda si povzdechla a bezmocně rozhodila rukama.
„Jak bych mohla?! Nemůžu Siriuse takhle zradit, vzít mu to poslední, co po něm zůstalo... je to Black, má na to jméno právo!“ řekla zlomeně.
Snape slyšel její kroky, jak přecházela sem a tam. Ten hlas zněl tak zoufale, že ho z toho bodlo u srdce. Byl rozčilený sám nad sebou, že se tak hloupě zachoval. Jenže pokud se nechtěl prozradit, musel to přetrpět. Opřel se zády o chladnou zeď a zavřel oči, opravdu se vyžíval v sebetrýznění.

„No tak, buď rozumná,“ zaslechl znovu Brumbálův hlas.
Linda se zastavila. „Oni... oni se nenáviděli a já mám jeho dítě přiznat Severusovi?!“
„Bylo by to dočasné, dokut to nebude bezpečné… to přece není od tebe žádná zrada,“ nenechal se odradit odmítavým postojem.
„Není?“ odfrkla si. „Tak proč si tak připadám?“ podotkla a znovu začala přecházet. „Vy nevíte, co se stalo, co jsem udělala,“ vylétlo jí z pusy dřív, než to mohla zarazit.
Brumbál se tázavě zahleděl do její tváře. „Co se mezi vámi stalo?“
Linda si pozdě uvědomila, jak to vyznělo a pohled do modrých očí ji v tom utvrdil.
„Nic!... Tedy nic z toho, co si myslíte,“ řekla a cítila, jak rudne. „Jen jsem dovolila něco, co se nemělo stát,“ začala potichu a raději se dívala jinam než na Brumbála.
Severus doufal, že nebude pokračovat. Ze slov, co dosud slyšel, mu nebylo vůbec dobře.
„Mám pocit, že jsem Siriuse zradila, na chvíli jsem zapomněla na jeho lásku a lituju toho. Byla jsem zraněná, vyděšená, nepřemýšlela jsem... Všechno jsem zkomplikovala a...“ odmlčela se, hlas ji neposlouchal, zvedla k němu uslzené oči. Ano, zkomplikovala to Severusovi i sobě. Byla ráda, že ho nepotkala, nesmí na něho pořád myslet. Dal jí přece najevo, že každý má svůj život a ona se rozhodla zachovat lásku Siriusovi.
„Opravdu jsem ho milovala,“ promluvila po chvíli tiše na svou obhajobu a nedokázala zabránit slzám, aby jí nestekly po tvářích. Cítila se mizerně a provinile. Věděla, že mluví nesouvisle, ale byla si jistá, že jí rozumí... on jediný ji pochopí.
Brumbál ji vzal kolem ramen. „Já vím, že ano a také vím, co tě trápí. Proto nejsi špatný člověk, Lindo,“ promluvil konejšivě. „Pojď, dáme si spolu šálek čaje,“ nabídl a jejich společné kroky se od skrýše, kde se vzpamatovával Severus, vzdalovaly.

Sám nad sebou si znechuceně odfrkl. Choval se jako nějaký hloupý student, na které denně nadával... ne, choval se jako idiot! Jenže v její přítomnosti se tak chová pořád!
Konečně vyšel z úkrytu a došel na místo, kde před chvílí oba stáli. Dlaněmi se opřel o zídku a díval se do kraje. Vlastně řekla jen to, co věděl, co sám sobě radil... byla to chyba, poblouznění smyslů způsobené okolnostmi.
Black...
To jméno mu rezonovalo v hlavě, byl mrtvý, a přesto se ho nemohl zbavit. On přece neměl zájem, aby mu přiřkly jeho spratka. Zatnul zlostí zuby a prsty pevně sevřel studený kámen.
Jenže ty bys to udělal. Pro její bezpečí bys to udělal a rád!
Ne, takhle je to lepší, takhle to chtěl... přál si, aby zmizela z jeho života.
Určitě? Tak proč tě to tak sebralo?
„SAKRA!“ zaklel nahlas a vydal se pomalými kroky k ředitelně.

Když klepal na dveře Brumbálovy pracovny, byl opět klidný a obličej měl bez výrazu.
„Pojď dál, Severusi,“ zaslechl ředitelův hlas. Nadechl se, vzal za kliku a vešel.
Linda sebou škubla, jakmile vyslovil jeho jméno.
„Dobrý den, pane řediteli,“ promluvil věcně a přítomnost Lindy ignoroval.
„Stalo se něco, Severusi?“ zeptal se Brumbál.
Linda, i když si byla vědomá, že má zarudlé oči od pláče, neodolala a pohlédla na muže, jenž stál kousek před ní.
„Ano, musím s vámi mluvit... v soukromí,“ dodal a zběžně pohlédl na Lindu, „je to důležité.“
Jejich oči se na okamžik setkaly, ale v těch jeho byl jen černý chlad, rychle odvrátila zrak.
„Stejně už musím jít,“ promluvila, „děkuju za čaj a za to, že jste mě vyslechl.“
Zvedla se však příliš prudce a zatočila se jí hlava, jen tak tak se stačila chytit stolu. Severus byl připravený ji zachytit, ale Brumbál ho předběhl. Rychle se tedy stáhl zpět. Přesto starci neuniklo jeho ochranitelské gesto, letmo na něho pohlédl a sám pro sebe se pousmál.
„Jsi v pořádku?“ Obrátil znovu svou pozornost k Lindě.
„Ano, občas se mi to stává... už je to dobré,“ odpověděla a pomalu se narovnala.
„Jsi si jistá? Nechceš, aby tě někdo doprovodil domů?“ dělal si starosti.
Linda se na něho usmála. „Ne, to je v pořádku, zvládnu to sama,“ ujistila ho. „Vy tu máte důležité jednání,“ dodala a letmo pohlédla na Severuse, ten jí však nevěnoval pozornost.
„Jak myslíš, děvče, ale mohla jsi na hradě ještě zůstat,“ nabízel Brumbál.
„Musím domů, třeba někdy jindy... zatím na shledanou,“ rozloučila se a pomalým krokem došla ke dveřím. S rukou na klice se ještě naposled ohlédla po muži v černém hábitu. Neotočil se, vůbec se nepohnul, jen upřeně hleděl před sebe. Otevřela dveře a vyšla z místnosti.

„Tak jaké zlé zprávy neseš, Severusi,“ oslovil ho unaveně ředitel a usedl za stůl. „Copak Voldemort chystá.“ Upřel na přítele svůj pronikavý pohled.
Snape se konečně uvolnil a sedl si do křesla naproti Brumbálovi.